OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: 15. kapitola

08.02.2015 (19:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 988×

V hlavě jsem měl děsivé obrázky… na rukách byla krev Ayi… Ty obrázky se mi točily stále dokola a nechtěly zmizet…

Otevřel jsem široce oči, zrychleně jsem dýchal. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe. Byl jsem u sebe v pokoji, ale rezidence se zdála být nějak nezvykle tichá, jako by ona sama byla nemocná.

„Co to…?“ zamumlal jsem, když jsem ucítil bolest u lopatky.

Klimbal jsem u Reizova lůžka, když se ozval jeho tichý hlas. Probudilo mě to a hned mi na tváří hrál uvolněný úsměv.

„Lež, nesmíš se moc hýbat,“ nakázal jsem mu a jemně ho zatlačil do lůžka.

„Konečně - konečně jsi zpátky!“ vydechl jsem si se slzami v očích a sevřel jeho dlaň ve své.

Překvapeně jsem se na něho díval, jak sedí vedle mě a z očí mu tečou slzy. To tu byl celou dobu se mnou? Jeho malá dlaň sevřela tu mou. Mým tělem ten dotek prohnal teplo, jak moc krásný dotek to byl.

„Neplakej,“ setřel jsem mu opatrně slzičky z očí. „Promiň, že jsem ti dělal starosti…“

„Já přeci nepláču,“ usmál jsem se i přes slzičky, ale hned se mi roztřásla ramena.

„Myslel jsem, že umřeš! Devět dní jsi neotevřel oči!… Omlouvám se, omlouvám se, že jsem po tobě tehdy tak vyjel. Vůbec sis to nezasloužil. Vyprávěli mi, co se stalo, že jsi musel podepsat. Promiň mi to… Odpusť…“ drmolil jsem stále dokola slova omluvy a plakal.

Pohladil jsem ho po té tváři. Pousmál jsem se, byl tak moc krásný s touhle tváří.

„Teď nevím, jestli mám být šťastný, nebo smutný, kvůli tomu, že pláčeš,“ zašeptal jsem slabým hlasem. „… ale jsem rád, že vidím ve tvé tváři emoce…“

Sklonil jsem se a chytl jeho tvář do dlaní. Na jeho obličej dopadlo několik mých slz.

„Odpustíš mi to…?“ Ta slova mi v krku poskočila o několik oktáv.

Díval jsem se mu do očí a nespokojeně se zamračil, když pustil mou dlaň. Asi pro něj byla odpověď vážně důležitá…

„Už dávno jsem ti to odpustil,“ odpověděl jsem mu křehce. „Mohl bys… mohl bys mě zase držet za ruku? … Uklidňuje mě to…“

Okamžitě jsem ho vzal za ruku a opatrně ho po ní hladil.

„Děkuju…“ zašeptal jsem a cítil, jak mi ze srdce padá obří závaží.

„A co se Ayi týče...“ řekl jsem tiše a usmál se. „Je v pořádku, mimo ohrožení života.“

„Aya…“ zašeptal jsem její jméno. „Kde je teď?“

„Neboj, v nemocnici... Bude v pořádku, ničeho se neboj, ano? Máš být v naprostém klidu, postřelili tě…“

„V nemocnici? Proč je tam?“ vnímal jsem, jak se mi zrychlil dech. „Torio, řekni mi úplně všechno… Poznám, když mi něco neříkáš…“

Povzdechl jsem si.

„Slib mi, že budeš ležet, dokud ti neřeknu, že můžeš vstát, jasný? Nebo tě přivážu, jasné?“ sjel jsem ho pohledem. Rychle to odkýval.

„Je v nemocnici, v kómatu. Neví, kdy se probere, ale… Žije. Není jen na přístrojích, jasný?!“

Je v kómatu… To slovo mi vzalo úplně všechno. Aya… odpusť mi, prosím…

Aniž bych si to uvědomoval, po tváři mi stekla slza viny. Zavřel jsem víčka a nechal stékat po tváři další. Málem mi zemřela v náruči…

Vyvalil jsem oči.

„Reizo!“ vyslovil jsem ostře jeho jméno. „Mluvil jsem dnes s doktory. Je v pohodě, víš? Říkají, že by se měla brzy probudit, takže je všechno v pořádku a ty můžeš klidně spát, ano?“

Znovu jsem k němu otevřel oči, ale už jsem viděl ho trochu jinak než před chvílí.

„Mohl bys mi být blíž?“ slabě jsem se usmál, ale oči zůstaly stejné.

Přisedl jsem si blíž.

„To víš, že mohl, tak blízko, jak jen to půjde,“ hladil jsem ho po hřbetu ruky a tvářích. Kouskem vlhké gázy jsem otíral jeho trochu upocenou a unavenou tvář. Tiše jsem mu broukal melodii jedné ukolébavky a hlídal kapačku, kde odkapávala umělá výživa a tekutiny.

***

Čas utíkal a já se pomalu uzdravoval. Ale Aya… ona se pořád neprobouzela. Už jsem nemusel být na umělém vyživování a s menšími problémy jsem se dokázal už sám pohybovat. Torio se mnou byl teď skoro pořád…

Sám jsem se přesunul do své milované zahrady a opřel se o kmen stromu. Tiše jsem vnímal tekoucí vodu. Ten zvuk byl tak uklidňující…

Vběhl jsem do našeho pokoje s čajem. K mému překvapení tam Reizo nebyl. Ale byly otevřené posuvné dveře. Musel být na zahradě. A taky že ano. U jezírka na ratanovém lehátku.

„Měl jsi na mě počkat, pomohl bych ti sem dojít…“ zašeptal jsem a klekl si vedle do trávy.

Vidět jeho starostlivou tvář mě dělalo šťastným, ale… nějak jsem musel v poslední době přemýšlet nad tím, zda je tu šťastný. Došel jsem k závěru, že určitě není… ať jsem si dával dohromady spoustu důvodů… výsledek byl stále stejný…

Pousmál jsem se. „Chtěl jsem to zkusit sám…“

„Takhle se nikdy neuzdravíš,“ konstatoval jsem tiše. Nalil jsem mu čaj, podal mističku a i talířek se sušenkami. Už mi to nepřišlo tak podivné.

„Příště mi řekni, ano? Ať jsi brzy v pořádku.“

Káral mě jako malé dítě, které neposlechlo. Mlsně jsem se natáhl pro sušenku, ale v tom postřeleném místě z toho pohybu zabolelo. Nahrbil jsem se v zádech a tiše zaklel. Ta bolest byla někdy úmorná…

Torio byl okamžitě u mě se strachem v očích. Přejel jsem po jeho tváři prstem, vidět ty starosti mě tížilo.

„Promiň, zase ti dělám starosti,“ pousmál jsem se a tentokrát si sušenku vzal z talířku opatrněji.

„Taky ses o mě postaral. Pamatuješ? Žebra!“ usmál jsem se a poklepal si dlaní na místo, kde jsem měl přelomené kosti. „Taky ses o mě staral… A staráš,“ pousmál jsem se a opřel se o to křesílko zády.

Oplatil jsem mu úsměv. Vážně mu to slušelo, když se usmíval… Reizo, na co to myslíš!

„Víš, přemyslel jsem už delší dobu,“ začal jsem mluvit tiše, ale velmi vážně. „Přemyslel jsem nad tím, co řekla Aya… a nechci tě tu držet proti tvé vůli… takže jsi volny, můžeš jít.“

Zíral jsem na něj jako u vytržení.

„Volný…? A-ale říkal jsi, že neodejdu… A-a… Jsi teď zraněný, musím se o tebe přece postarat. Nemůžu odejít. Po tomhle…“

„S tím mým zraněním to nemá nic co dělat,“ odpověděl jsem. „Jsi tu, protože jsem ti to poručil. Nemůžeš na tomhle místě být svobodný… a tu svobodu na tobě tolik miluju a tady ji postrádáš… vždycky jsi chtěl odsud odejit, teď smíš…“

Postavil jsem se a zavrtěl hlavou.

„Já ti... Děkuju... Ale kam bych... Já nemám už kam jít... K Shintarovi už nemůžu...“ Sledoval jsem ho.

„Vyháníš mě…?“

„Dal bych ti peníze do začátku,“ řekl jsem mu. Bolelo mě mu říkat takové věci, když jsem ho ve skutečnosti chtěl mít u sebe.

Nevycházel jsem z údivu.

„Já už přece nechci odejít. Mám tu Becky, dědu… Tebe…“ třeštil jsem oči docela zoufale.

„Nezbavuj se mě!“ Odstoupil jsem o krok. Já vím, chtěl jsem odsud odejít. Bylo to vážně vězení, předtím. Pak od mých narozenin to bylo jiné. Začali jsme odznovu. I když se špatně odpouštělo! Ale šlo to.

„Promiň,“ zašeptal jsem a sklopil pohled. Vážně to bolelo, když jsem ho měl tak rád. „Prosím, odejdi, nechci, abys tu byl, protože by to znamenalo, že ti znovu ublížím… tak, prosím, odejdi…’’

„Aha…“ zašeptal jsem neutrálně.

„Takže teď už o mě nestojíš…? Tak to mám chápat?! Výborně! Výborně!!! Už o mě nestojíš?“ Skousl jsem si rty. Bylo mi do pláče. „Půjdu rád, abys věděl! Pryč od tebe! Ode všech!“

Odvrátil jsem od něj hlavu, aby neviděl, jak moc mě tahle volba bolí… Nesmím ho zastavit… nesmím… nemůžu! Skousl jsem si ret.

Odvrátil se ode mě. To zabolelo asi nejvíc. Taky jsem se otočil.

„Peníze si můžeš nechat. Nestojím o to. Už o mně neuslyšíš, nemusíš se bát. Rozloučím se s Becky a… odejdu. Hned… Ne! Nezvedej se! Já se zabalím ještě dneska, na večeři ode mě budeš mít naprostý pokoj,“ pokýval jsem s falešným úsměvem hlavou.

Díval jsem se na jeho záda, jak odcházel pryč. Bolelo to víc, než bych čekal. Budu toho litovat, ale nechtěl jsem ztratit i jeho… nechtěl jsem, aby mu někdo ublížil, kdyby zjistil, že ho mám rád…

Odcházel už napořád, věděl jsem to… Po tváři mi stekla slzy osamění…

„Sbohem, Torio,“ zašeptal jsem slabě, zavřel jsem oči. „Vážně tě miluju…“

Rychle jsem odešel. Procházel jsem se rezidencí, skoro jsem běžel za Becky, ale… Pomalu jsem zpomaloval, až jsem zastavil úplně. Několikrát jsem se prudce přes slzy nadechl a na patě jsem se otočil. Probral jsem své věci, ale všechno, všecičko, co jsem dostal od Reizy jsem nechal na posteli. I světle modrý korzet. Bez dalšího otálení jsem si obul tenisky a vyběhl pryč. U vchodu mě opět nikdo nezastavil. Jako tenkrát? Ne… Teď mě vyhnal… Bylo mi do pláče. Už ho nikdo neuvidím. Nemám kam jít. Ale ty peníze si nevezmu! Nikdy!

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: 15. kapitola: