OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: 6. kapitola

03.12.2014 (11:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1239×

„Jsem tady!“ oznámil jsem směrem do kuchyně.

Už to byly tři týdny a pět dnů, co jsem zdrhnul šéfovi Yakuzy. První dny jsem čekal, kdy mě někde někdo přepadne a zastřelí, ale nic se nestalo, což mě uklidnilo a strach přešel. Nesl jsem dvě plné tašky zeleniny. Nad mým zraněním se i Shinatro smiloval a nechal mě bydlet ve svém bytě kousek od jeho putyky, nad kterou on spal. Pomáhal jsem mu. Nejdřív jen s maličkostmi. Vsedě jsem loupal brambory a podobné věci. Pak jsem začal poklízet vevnitř a teď už chodím nakoupit, aby měl z čeho vařit.

I když je tohle pochybné místo, dost zlodějů, pašeráků a různých jiných existencí sem chodí jíst a pít a občas se pomlátit. Získal jsem zpátky svoji volnost. Po tom, co se stalo, už mě ani nenapadlo někoho obrat. Navíc jsem ani neměl důvod. Šedovlasý muž s páskou přes oko mi přinesl moje věci z ubytovny, které dávno vyprchalo předplacení, a já bydlel u něj. Za výpomoc v lokále, kde občas bylo práce nad hlavu. Ale vyhovovalo mi to. Na yakuzu jsem si občas párkrát vzpomněl. Na Reizu. Myslím, že byl fajn, i přes to všechno co se mi nelíbilo, rozuměli jsme si. Ale tohle… tohle mi vyhovovalo mnohem víc.

„To je dost, je tu už dost lidí!“ usmál se na mě muž a já mu úsměv oplatil. Pomohl jsem mu vše vyskládat do lednice a pustil se do pomocných prací.

Otráveně jsem hodil nožem na terč, byl k němu přivázaný nějaký obchodník, který mi dlužil peníze. Štvala mě teď každá maličkost, a navíc Aya přespávala někde v pronajatém bytečku, tak mě neměl kdo zklidnit. Hodil jsem dalším nožem, který se zabodl těsně nad plešatou hlavou. Kolik je to už dní?

Zavrčel jsem dost naštvaně… Už bych mohl… je už čas si ho vyzvednout?

Zazvonil mi v kapse mobil. Rychle jsem hovor přijal.

„Reizo-sama,“ ozval se na druhé straně Ayin hlas.

„Aya!“ nadšeně jsem vypustil z ruky další ostří a ani si nevšiml, že se zabodlo do mužových kalhot těsně pod rozkrokem. Aya mi během pár minut podala hlášení o tom, co právě Torio dělá. Ten zmetek malej… Úplně mě vytočilo to, že žije s někým jiným a podle zdrojů s ním i něco má.

„Aya, počkej před tou putykou,“ rozkázal jsem. „Rozhodl jsem se, že dnes si pro něj dojedu.“

Hovor jsem položil a došel k chlápkovi, který si nejspíš strachem pustil do kalhot. Ostřím nože jsem mu přejel po tváře.

„Máte týden na splacení dluhu,“ zabodl jsem nůž těsně vedle jeho hlavy. „Mizuki, Daiki, Rebeco, my odcházíme vyzvednout si něco, co mi patří.“

Dlouhovlasá rudovláska zastrčila katanu do pochvy a stihla si vyměnit s Kinosukem usměvavý pohled. Byla jednou z nováčků, ale ona se rychle dokázala zdokonalovat. Černé volné triko s tygrem jí vlálo na vychrtlém tělíčku, ale vzhled mátl, ve skutečnosti měla hodně síly. Připojila se ke mně a mým dvěma společníkům. Společně jsme nastoupili do auta a jeli k té putyce v jiné čtvrti.

Aya nedočkavě nás vyhlížela. Její záda byla už v naprostém pořádku. Oblékla si kalhoty a tílko, které místo látky na zádech mělo šňůrky, bylo prošívané stříbrnou nitkou. Na stehně měla zbraň v koženém pouzdře. Kývla naším směrem s naprosto vážným výrazem. Vystoupili jsme z vozu. Taky bych se mohl zmínit, co mám na sobě já. Bylo to jen jedno z mých tradičních oblečení, tentokrát v bílé barvě s černými kalhoty.

„Aya,“ kývl jsem na ni.

Přes tvář jí přejel smutný úsměv. „Uvnitř je putyka… To dítě tam pomáhá v kuchyni…“

Rozhodným krokem jsem vyšel shody do toho pochybného místa. Ostatní mě následovali. Sotva jsme otevřeli dveře, uvnitř to ztichlo. Byla tam spousta pochybných lidí a byla tu spousta špíny. Ale i tihle věděli, že mi sem nepatříme… nějak tušili, že…

„Ya…yakuza…“ zašeptal roztřeseně nějaký chlápek.

Všiml jsem si, že ti, co byly blízko ke dveřím, se nenápadně vypařili. Nijak jsem to nekomentoval.

Jen co jsem to zaslechl, slovo „yakuza“, tak nějak jsem tušil, že je zle. Vykoukl jsem zpoza dveří z kuchyně a upustil talíř. Jsou to přece tři týdny. Proč jsou tady?! Strach mi zaplavil mysl. Zadní východ v kuchyni. Nemůžou mě najít. Nesmí, zabije mě!

Odhodil jsem zástěru a zavřel dveře, které jsem následně zajistil velkou palicí, kterou jsem sotva unesl. Už jsem mohl utíkat normálně, ačkoliv mě hrudník ještě bolel. Vyběhl jsem zadním východem z kuchyně. Nikdo tu nehlídkoval… Aspoň-aspoň něco. Ještě za běhu jsem si stáhl vlasy do culíku, aby nepřekážely. Zaslechl jsem střelbu a zastavil jsem se. Shintaro… Ne… Zastřelili by ho?… Bez nejmenšího problému.

Srdce mi rychle bušilo, dech byl rychlý. Co mám dělat?! CO?! Zabijí mě, když se tam vrátím. Ale takhle zabijí Shintara, a on mi pomohl. Ale já umřít nechci. Možná ho nezabijí, možná řekne, že o ničem nevěděl. Ale ten výstřel. Možná byl jenom varovný!

Promiň, promiň, Shintaro… Utíkal jsem ulicí dál.

Uslyšel jsem šramot v kuchyni, bez okolků jsem naznačil Mizukimu na dveře. Bez sebemenších problémů je vyrazil, až dřevěná deska dveří odlétla na druhou stranu kuchyně. Rebeca hbitě vběhla dovnitř a prohledávala místnost. V kuchyni na zemi se krčil bělovlasý chlapík s páskou přes oči. Vešel jsem dovnitř a chvíli si ho prohlížel. Odkud mi jen byl povědomý…

„Ya…yamazaki… Reizo…“ vykoktal mé jméno se zděšením ve tváři. „Já… já nic neudělal, abyste na mě zaměřil váš hněv!“

„He?“ protáhl jsem a půjčil si od Ayi nabitou zbraň. „Už jsem si vzpomněl!“

On jen vykuli oči. „Ty jsi Shintaro…“ hlavní jsem přejel po pásce. „Tebe jsem připravil o to oko.“

Rebeca nešikovně srazila několik hrnců, to způsobilo děsivý rámus. Ona se tomu jen zasmála a šmejdila dál.

„Kde je Torio?“ povytáhl jsem obočí. On mlčel. „Hm… To tak moc chceš, abych tě připravil i o to druhý oko? Tak kde je?!“ odtáhl jsem se a zamířil na jeho paži. Vystřelil jsem… Přes celou putyku se rozezněl bolestný výkřik.

„Utekl…“ vydal ze sebe mezi bolestnými steny.

„Ojabun!“ vykřikla náhle Rebeca. „Je tu zadní východ.“

„Do prd*le,“ ulevil jsem si. Zbraň jsem vrátil Aye a poslal Daikiho do auta, aby jel hledat. Ale to už Rebaca s Mizuki vyrazili zadním východem pryč. S Ayou jsme lehkým sprintem běželi za nimi.

Měl jsem štěstí, že Rebeca byla tak rychlá… Netrvalo nám dlouho a už jsem viděl rudovlásku, jak dobíhá unaveného chlapce. Vyskočila do vzduchu, provedla skvostný přemet, ve kterém vytasila katanu, jejíž ostří se zalesklo v ostrém slunci. Přistála lehce před chlapcem.

Mizuki už stál u vedlejší uličky, tím mu bránil, aby utíkal. Daiki také zatarasil cestu autem a z vozu vystupoval. Já s Ayou jsme přešli do volného kroku. Nebylo kam chvátat, když neměl kam utéct. Šel jsem o dva kroky před ní… Asi metr před Toriem jsem zastavil. Aya si založila ruce v bok a sfoukla si uvolněný pramínek vlasů z tváře. Její vlasy v ohonu byly trochu rozcuchané. Rebeca držela katanu na jeho krku a oči jí žhnuly jako šelmě…

„Užil sis dost svobody, ptáčku?“ zeptal jsem se chladným hlasem. „Je totiž čas na tvůj trest…“

Snažil jsem se utíkat co nejdál, co nejrychleji. Ostrá bolest tu ale byla pořád, i když kosti byly dávno srostlé. Zpomalovalo mě to. Ani jsem se nenadál a opět jsem měl u krku ostří katany. Díval jsem se na rudovlasou dívku, přibližně stejně vysokou. Proč…?

Prosebně jsem ji propaloval pohledem. Avšak ona se jen usmála na… Reizu a Ayu za svými zády. O krok jsem poodstoupil a chtěl se otočit a utíkat dál. Těsně za mnou ale stál další muž s černými brýlemi na nose a cigaretou mezi rty. Polkl jsem a otočil se zpátky.

„Užil sis dost svobody, ptáčku? Je totiž čas na tvůj trest…“ díval se na mě dost chladně a krutě.

„No... ne, neužil.“ A opět, můj pud sebezáchovy selhal. Asi jsem věřil, že Reizo mi neublíží. „Vyhovovalo by mi, kdyby trvala tak nějak navěky-“ Špička katany se zavrtala několik milimetrů do mého krku. Sjel jsem všechny pohledem. Co teď bude…? „Nemáte důvod mě takhle nahánět. Nic jsem neudělal!“

Rebeca mu zavrtala katanou víc do krku a olízla mu ouško.

„Víš, od našeho šéfa se neutíká,“ zavrněla jako pravá kočkovitá šelma.

„A zvlášť ne, když si tě sám vybere,“ dodala nenávistně Aya.

Kývl jsem na Daikiho a ten z auta vytáhl pouta. Došel k Toriovi, a ačkoli se dost bránil, nasadil mu je, pak odstoupil. Mezitím k nim došel i Mizuki a společně s Daikim ho položili na zadní sedačku auta. Mizuki okamžitě zasedl za volant, aby nenapadlo toho zlodějíčka pláchnout. Aya, Rebeca i Daiki se mi poklonili, když jsem sedal na sedadlo spolujezdce. Dovolil jsem jim jít domů, jejich práce skončila.

„Mizuki, odvez nás k mému bytu,“ řekl jsem pevným hlasem. Dotyčný překvapeně přikývl, ale nic nenamítal.

„Já se ho ale o nic neprosil! Vybrat si mě mohl, ale já nikam nejdu!“ pral jsem se s Daikim, kterému v rukou chrastila pouta. Bohužel marně. Nikdo další kromě Reizi a řidiče, kterého nám dělal gorilák, nenastoupil.

„Mizuki, odvez nás k mému bytu,“ řekl chladně Reizo. Já ztuhnul.

„Mizuki, nikam nás nevoz!“ řekl jsem vyděšeně, ale bez výsledku. Teda, já ani nečekal, že to k něčemu bude. „Nikam s vámi nejedu! Nikam, slyšíš?! Koukejte mě pustit ven, nic jsem neudělal, nemáte právo mě kamkoliv odvážet, ať jste, kdo jste. Je mi jedno, že seš vůdce yakuzy! Prostě mě pusť! Hned!!“

Stejně mi tu hlavu usekne… Teď nebo potom…

„Ojabun, nemám ho umlčet?“ zeptal se zcela vážně můj řidič.

„Ne, já si ho umlčím sám, až přijde správná chvíle,“ pravil jsem stále chladně.

Jeli jsme do centra Tokia, do té bohaté části, kde byly drahé byty a luxusně zařízené. Cesta trvala sice dlouho, ale nakonec Mizuki zastavil před vysokou, částečně skleněnou budovou. Vystoupil jsem z auta a otevřel jsem zadní dveře. Torio ležel na sedačkách, vypadal jako někdo, kdo to ještě nevzdal, i když věděl, že už je to zbytečný. Za pouta jsem ho vytáhl z auta a nařídil Mizukimu, ať odjede domů. Aniž bych Toriovi a jeho slovům věnoval pozornost, silou jsem ho nutil jít do útrob budovy.

Nasoukal jsem ho do výtahu a zmáčkl poslední patro. Aspoň ve výtahu nemluvil…

Neustále jsem na ně slovně narážel, a když jsme zastavovali, začal jsem i nadávat, a to pěkně sprostě. Jenže to mi taky bylo prd platné. Prostě mě Rizo bez cavyků vytáhnul z auta za ten řetízek, až jsem se bolestně zašklebil, když se mi kov zaryl do kůže. Byla to luxusní část města, ale… nikde nikdo. Zoufale jsem se rozhlížel, ale o pomoc jsem si volat netroufl.

Vedl mě dovnitř, ač jsem se spoutanýma rukama chytal futer a všeho, čeho se dalo. Pak ale přišel výtah. Tam jsem zmlknul, mám z nich strach. Kabina se jen s malým trhnutím rozjela. První patro, druhé, třetí … čtrnácté a ozval se zvonek označující, že jsem ve správném patře.

Vystoupili jsme a já se stihl pevně chytit zábradlí u schodů. „Nejdu… nejdu tam s tebou. Zabij mě tady, ale dovnitř nejdu!“

Silou jsem ho odlepil od zábradlí a hrozivě se k němu naklonil: „Nikdo se tě neptal, jestli tam chceš, nebo ne.“

Strčil jsem mu do zad a natlačil ho ke dveřím bez jmenovky, bez čísla. Vytáhl jsem klíč a odemkl jím dveře a Toria šupl dovnitř, až zavrávoral, jak se snažil udržet rovnováhu. Stáli jsme v malinkaté předsíňce, kde jsem nám oběma sundal boty. Nechtěl jsem, aby mi to tu pošpinil nějakým bordelem zvenku. Za řemínek pout jsem ho nutil vyjít schůdek a projít chodbičkou. Vešli jsme do obrovské místnosti s klenutým stropem.

Po levé straně u prosklených oken místo stěny stál menší útulný kuchyňský pult. Poblíž byl barový pult a židličky. U veliké skříně byl rudý gauč, přes něhož bylo ledabyle přehozené bílé prostěradlo ušpiněné od barev. Stálo tu několik stojanů s plátny. Obrazy byly rozmalovány různými styly. Na podlaze se válely štětce, temperové barvy, anelínky a možná i tužky… Ručně malované obrazy krajin byly pověšené na protější stěně… Pak byla plátna různých velikostí opřená o stěny nebo jen pohozená na podlaze, ale byla překrytá látkou, aby nebylo vidět, co na nich je. Na zemi se válelo i pár tužkou malovaných náčrtů.

Torio náhle ztichl a nevěřícně se díval na ten výjev před sebou. Nenechal jsem ho příliš dlouho zírat. Přitlačil jsem na jeho záda a tím ho donutil jít k jediným dveřím v této místnosti.

Zacházel se mnou jako s věcí. Jen tak mě strčil dovnitř, nerozpakoval se do mě silně šťouchnout, až jsem skoro přepadl dopředu. Nechal jsem si rozvázat tkaničky od tenisek, ale odmítl jsem jakkoliv spolupracovat, takže mě milost pán musel i vyzout. Ach, jaká to čest, vyzouvá mě sám vůdce yakuzy. Kdo by se mohl chlubit něčím takovým...? Jen já… ale nejspíš nebudu moct dlouho, kdoví.

„Normálně vyzouváš boty svým-au!“ zaúpěl jsem, když zatáhl za ten řemínek od pout. Člověk, který je vymýšlí, je nejspíš nikdy na rukou neměl! Vešli jsme do obývacího pokoje s kuchyní. A mně padla brada snad až na podlahu. Tohle… tohle je nádhera! Teda, je tu nepořádek, ale… tolik krásných obrazů, a asi je všechny kreslil sám, jak se zdá. Jenže jsem neměl příliš času si je prohlédnout, ačkoliv jsem se snažil. Přetahoval jsem se s ním o směr mé chůze, ale byl silnější.

Strčil jsem ho do dveří a za námi okamžitě zamkl a schoval klíček do kapsy. Byly tu ještě jedny dveře, ale ty byly pootevřené, bylo hned jasné, že je za nimi koupelna se sprchovým koutem. Skleněná okna byla jako celá jedna stěna. Výhled ven byl opravdu excelentní. Ukazoval krásný park, na sakurách v nich už se začaly objevovat první lístečky.

Ale co tu bylo nejpodstatnější, byla ohromná postel. Želená a přesto překrásná. Čelo zdobené letícím drakem a mřížkou. Lůžkoviny potažené do ruda… Krásný kontrast černé a červené…

Nešetrně jsem Toria hodil do té postele.

Přistál jsem na posteli, až jsem heknul, jak se ozvala ta pitomá žebra. To bych ale nebyl já, abych se nezačal hned drápat zpátky na nohy. Byl jsem zmatený, absolutně jsem netušil, co má nebo nemá v plánu.

„Reizo, no tak… jsme přece… kámoši, ne…?“ zkusil jsem to uhrát vestoje za postelí s rukama před sebou v obraném gestu. „Já to nemyslel nijak zle. Jen se mi u vás nelíbilo, nebylo to nic proti tobě, pochop to!“

Několika kroky jsem stál u něj a za řemínek u pout si ho k sobě přitáhl. Sevřel jsem ho v náruči.

„Nelíbilo?“ povytáhl jsem obočí. „Vypadalo to, že se i dobře bavíš.“

Přitáhl jsem si ho k dravému polibku. Chvíli němě stál, jak moc ho to překvapilo, ale pak se začal bránit.

Ani jsem se nenadál a svíral mě v náručí.

„Nelíbilo?“ Vypadalo to, že se i dobře bavíš.“ A nato mě políbil. Vyvalil jsem oči. Proč mě líbá…? Fakt, fakt mě políbil. Ale ne, já nechci! Začal jsem se kroutit, ale nepomáhalo to. Tak jsem se mu zakousl do spodního rtu.

Zavrčel jsem podrážděně, když se mi zahryzl do rtu. Odtáhl jsem se od něj, ale asi čekal, že ho pustím, jenže to byl na omylu. Přitiskl jsem ho čelem ke skleněné stěně. Zezadu jsem k němu přistoupil, jazykem přejel po jeho krku. Byl na něm malý škrábanec od hrotu katany.

„Tohle bude tvůj trest,“ oznámil jsem mu pořád stejně chladným tónem. Ruku jsem mu položil na zapínání mikiny. Jediným pohybem byla rozepnutá. Nic mi nebránilo, abych prsty vjel pod tenké tričko.

Přitiskl mi čelo na chladné sklo. Mohl jsem sledovat dění čtrnáct pater pod sebou. Měl jsem závratě z té výšky. Když mi ale přejel po krku jazykem v místě, kde ta holka s červenými vlasy zaryla svou katanu, ztuhnul jsem.

„Tohle bude tvůj trest,“ oznámil bez špetky citu. Trhaně jsem se nadechl. Cítil jsem jeho prsty na své kůži pod tričkem.

„Ne... Ne, Reizo. Kruci!“ snažil jsem se ho odstrčit. „Nech mě být! Nesahej na mě!!! Opovaž se... NÉÉ!“

Povedlo se mi i přes spoutané ruce vrazit mu jeden loket do břicha. „Ani-ani se mě nedotkneš!“

Tentokrát mě opravdu vytočil. Otočil jsem ho násilím čelem ke mně.

„To se pleteš,“ zavrčel jsem. Poodstoupil jsem od něj o kousek dál a vytáhl katanu. Viděl jsem, jak se mu na malý moment zatajil dech. Pomalu jsem špičkou zajel pod mikinu a udělal několik pohybů paže. Jeho krásná mikina i s trikem se v podobě cárů látky snášela na podlahu. Podobné pohyby jsem učinil i u jeho kalhot. Z nich zbyly ještě menší kousíčky. Katana se zaleskla a já ji odložil stranou.

Hladově jsem si ho prohlédl… Udělal jsem několik kroků k němu. Ruku jsem mu přiložil na krk a vzal mu hrubý polibek ze rtů.

Vytasil meč. Naštval jsem ho už moc…? Přehnal jsem to a umřu…? No, aspoň mě neznásilní. Ale ne, pletl jsem se. Jen jsem se díky několika pohybům jeho ruky před ním ocitl nahý. Neměl jsem tendence se zakrývat, ale nechtěl jsem…

„Co-co jsem udělal špatně…? Proč to vlastně děláš?!“ Hlavou mi prolétlo několik jeho milých gest. Kdy se smál, cuchal mě ve vlasech nebo chválil tetování.

„Neudělal jsi vůbec nic špatně,“ pousmál jsem se a znovu ho políbil. Znovu jsem ho otočil čelem k oknu. Tentokrát jsem mu ruce držel za řetízek nad hlavou, aby se nemohl tolik bránit. Koleno jsem mu vtlačil mezi nohy a mírně se jím otřel o jeho rozkrok. Dlaň jsem mu položil na hruď a pohladil ho. Bránil se tomu, ale přesto se jeho tělo napjalo.

Stáhl jsem nohy k sobě, aby nemohl kolenem pohybovat.

„Tak proč mi to děláš…?“ zašeptal jsem se skloněnou hlavou. Zatahal jsem rukama nad hlavou. Nešlo se příliš bránit, ale já se nehodlal vzdát. Nechci to takhle…

Hrál jsem si jazykem na jeho krku. Stiskl nohy k sobě, ale měl to blbý. Ruku jsem posunul po jeho hrudi na jeho klín. Stačil mi jediný dotyk, abych ho vzrušil. Pousmál jsem se a ignoroval jeho otázku. Přisál jsem se k jeho krku, nasál jeho kůži mezi rty…

Pak mě to omrzelo a přestal jsem v každém pohybu. Torio si znatelně oddychl, nejspíš si myslel, že už jsem skončil, ale tohle byl teprve začátek. Vzal jsem ho do náruče a přenesl do postele. Než z ní stihl utéct jako prve, přišpendlil jsem ho pod své tělo.

„Uspokojím tě tak, že zemřeš,“ slíbil jsem mu s hrozivým úsměvem.

Zdrceně jsem se mu zahleděl do očí. Tak chladné. A já bych přísahal, že jsem v nich před těmi třemi týdny nějaký cit zahlédl. Cítil jsem, jako by se ve mně opět tříštily všechny sny. Jako před čtyřmi lety kvůli Hiroshimu. Teď zase kvůli Reizovi.

Odvrátil jsem tvář a zadíval se z prosklené strany pokoje. Venku svítilo tolik lamp. Jak jen bych chtěl tam venku být.

Odvrátil ode mne pohled, ale to mě nijak nezastavilo. Přetočil jsem ho na břicho a políbil na sedmý obratel páteře. Už jsem ho chtěl…  Donutil jsem ho postavit se na kolena, ale nechal jsem ho, aby se lokty opíral o prostěradlo. Pohladil jsem ho přes zadeček a líbal ho na celé páteři.

Přitáhl jsem si jeden černý polštář. Odmítal jsem prosit o slitování. Ve vyzývavé poloze, kdy jsem mu vystavoval nedobrovolně zadeček, jsem si přitáhl polštář pod hlavu. Očekával jsem bolest, ale nehodlal jsem se vzdát. Zatnul jsem pěstičky. Nemohl jsem tomu utéct, ale pevně jsem stáhl veškeré svaly.

Nahnul jsem se k šuplíku a vytáhl z něj lubrikační gel. Vrátil jsem se k jeho pozadí. Viděl jsem úplně přesně, jak sevřel v rukách růžek polštářku. Pohladil jsem ho přes hýždě, druhou rukou jsem otevřel gel. Stahoval půlky k sobě, aby mi v dalším počínání zabránil… bylo to zcela úmyslné. Přesto se mi nějak povedlo se do něj dostat jedním prstem.

Bolelo to, když do mě strčil první prst přes stažené svaly, ale já se neuvolnil. Odmítal jsem mu to ulehčit. Přišel další prst a se třetím mi už vhrkly slzy do očí.

„Já… Já se ti nikdy... Nikdy nedám dobrovolně… Můžeš mě znásilnit, kolikrát jen… chceš," zamumlal jsem trochu plačtivě. Vytáhl ze mě prsty a já věděl, co přijde.

Torio, musíš to vydržet… Nesmíš to vzdát. Bude to bolet, ale drž… mluvil jsem sám k sobě.

„Abys toho nelitoval,“ zašeptal jsem mu a vytáhl z něj prsty. Dost těžko jsem ho mohl připravit, když svaly pořad stahoval, neměl jsem na to trpělivost… a navíc s jeho vůlí to ani nehnulo… Stáhl jsem si o několik centimetrů kalhoty se spodním prádlem a vnikl do něj. Musel jsem pomalu, aby to nás oba tolik nebolelo. Zdálo se, že ani teď se uvolnit nechtěl. Lačně jsem ho líbl na krk, ale když jsem viděl, že to vehementně ignoruje, přestal jsem se snažit nějak mu to ulehčit. Rázně jsem si ho oběma rukama přitáhl proti pánvi za jeho boky.

Měl jsem pravdu, bolí to...

„Jestli chceš být jako samuraj, nauč se nejdřív zacházet s mečem.“

„To by šlo? Fakt? Fakt bych mohl??“

„Jasně že by to šlo,“ vybavil se mi náš rozhovor.

„Vezmi si ty peníze, ať aspoň jeden z nás má to, co chtěl.“

„Jste divnej.“

„Nikdy bych neřekl, že budeš mít taky odvahu na tetování. Je krásné.“

„Je to jen malinký.“

„Torio, ptačí ocásek.“ Všechno mi zpětně proběhlo hlavou.

„K čertu s tebou i s celou yakuzou,“ vyhekl jsem. „Kéž bych… Kéž bych tě nikdy, nikdy nepotkal.“

Vzlyknul jsem a dál držel svaly svěrače stažené. Cítil jsem na stehnech teplou krev.

Udělal jsem se do něj, a aniž bych přestal přirážet, jsem pokračoval, žádná pauza, prostě jen pořád stejné tempo. Pomalu mu po stehnech začala stékat krev. Sklonil jsem se, abych se opřel částečně o jeho záda a ruku nechal zatoulat do jeho klínu. Promnul jsem jeho kulky mezi prsty a pak ho pohladil po penisu. Skousl si ret, jak moc si nechtěl připustit vydat žádnou hlásku.

Chtěl mě začít uspokojovat poté, co mě jednou svým spermatem naplnil. Bylo těžké se soustředit na stažené svaly. Hořce jsem se zašklebil a ruce popotáhl níž, abych na ně nalehnul a tlačily mě tak do stále bolavých žeber. Hlasitě jsem vzlyknul. Tolik bolesti v jeden okamžik. Zabořil jsem tvář do toho polštáře a plakal bolestí, kterou jsem si sám způsoboval.

Slyšel jsem, jak vzlyká. Nedokázal jsem na něj být hrubý. Polechtal jsem ho polibkem na šíji.

„Kdyby sis schválně nepůsobil bolest, mohlo by to být příjemné,“ upozornil jsem ho měkčím hlasem. Ruku jsem přesto z jeho klínu nespustil, ač jsem věděl, že právě kvůli tomu si ubližuje. Znovu jsem rázněji než obvykle přirazil, abych ho upozornil, že je to zbytečné.

„Jako by… Jako by na tom zá-záleželo,“ odpověděl jsem.

Vydržel jsem to ještě čtyřikrát. Nevím, kde se v Reizovi tolik elánu vzalo, ale po šesté už jsem zanechal obrany. Stala se ze mě jen hadrová panenka. Stále to bolelo. Jeho pohyby po rozdrásaném nitru pálily, ale bylo mi to jedno. Nohy mě nedržely, ani paže. Jen jeho ruce kolem pasu. Nezapíral jsem se, sjížděl jsem, bylo mi to jedno. Tupě jsem zíral před sebe.

Nakonec z něj byla jen schránka, nic jiného než to. Když jsem se po šesté udělal, vyklouzl jsem z něj. Sice bych zvládl ještě jedno kolo, ale na prostěradle bylo krve už dost. Nemohl jsem na něj tlačit… občas nemůžeme mít všechno hned. Jen jsem ho přikryl peřinou a nechal ho, aby mu slzy bolesti stékaly po tváři. Sám jsem si lehl na lůžko vedle něj. Přemýšlel jsem, jestli se ho mám dotknout, ale nakonec jsem od toho nápadu upustil. Mohl by si to špatně vyložit…

Někde uvnitř sebe jsem mu však toužil říct ta slova lásky, ale nemohl jsem…

Chtěl jsem se zeptat proč, ale… Nechtěl jsem slyšet jeho hlas. Chtěl jsem být sám. Daleko. Doma… Kdybych ho nepotkal, kdybych nikdy nepoznal Hirokiho, nikdy bych neutekl z domova. Jak bych se teď asi měl? Spal bych u přítele, byl zamilovaný a kreslil si krásné idylky o životě? Spal bych v modrém pokoji, který jsem s bráchou měl…? Bál by se tmy a já bych ho konejšil...? Pousmál jsem se. Možná tu teď vykrvácím a budu mít pokoj.

Probudil jsem se uprostřed noci, Torio s uplakanou tváři ležel vedle mě. Oddechoval, ale asi nespal příliš dlouho. Nadzdvihl jsem se a nezně ho políbil na víčka… pak jsem ho políbil i na nos a tváře. Po delším zaváhaní jsem ho políbil na pootevřené rty, ale jazykem jsem nikam nebloudil. Ucítil jsem, jak mi něco pevně svírá košili. Odtáhl jsem se a díval se do jeho očí, které jasně svítily ve svitu měsíce.

Nakrčil jsem nos, když mě na něm cosi zalechtalo. Pak na tvářích a rtech a... Prudce jsem otevřel oči. Znovu…?

Chytil jsem Reizu za košili, abych dál jasně na srozuměnou, že jsem vzhůru. Odtáhl se a zadíval se na mě. Byl jsem velmi unavený a po té chvilce spánku ještě rozespalý. Hleděli jsme si chvilku do očí. Možná že když udělám, co chce, budu moct spát.

Převrátil jsem se na břicho a vystrčil zadeček. Stále tepal bolestí. Hlavu jsem otočil tak, abych viděl ven. A jen vyčkával. Duši jsem nechal plout daleko venku.

Kdy asi už rozkvetou sakury…? Půjdu se podívat do parku, až budou opadávat? Určitě si také dojdu na to výborné dango. A Makota se bude smát, že nepiju čaj, když jsem Japonec. Nic, nic mě nebolí…

Odtáhl jsem se od něj po dlouhém měření si jeden druhého. Překvapil mě tím, že se natočil do polohy, ve které jsem si ho bral. Zamračil jsem se a chvíli se na něj díval. Nakonec jsem se přisunul k němu, lehoulince jsem ho líbnul na krk.

„Otoč se ke mně,“ požádal jsem ho něžným hlasem.

S povzdechnutím jsem se pootočil a nelibě se posadil naproti němu.

„Hraješ si na něžnosti…?“ zašeptal jsem pochybovačně. Měřil jsem si ho pohledem bez výrazu. Dotkl jsem se místa, kde mi věnoval lehký polibek. „Jestli chceš zase… Prostě si mě vezmi. Ať-ať už to mám za sebou.“ S tím jsem sklopil pohled.

Kývl jsem na srozuměnou a vzal jeho hlavu lehce do dlaní. Políbil jsem ho… jen na rty… nikam jsem nechvátal. Pak jsem dlaní sjel po jeho krku a začal ho hladit po páteři. Něžně jsem ho líbal na ty rty, při těchto dotycích jsem ho položil zpět do peřin.

On jen ležel. Neměl v úmyslu se bránit, ale ani se nějak zapojovat. Klečel jsem nad ním a líbal ho na různé části obličeje.

Nechal jsem ho, ať si dělá, co chce.

Líbil by se mi tenhle okamžik za jiných okolností? Nejspíš ano. Polibky l něžné doteky.

Odtáhl se, abychom oba mohli nabrat dech. „Proč… Proč to vlastně děláš…? Říkal jsi, že jsem neudělal špatně vůbec nic, tak proč tohle celé? Proč jsem nemohl odejít? Proč jsi mě hledal…?“

Díval jsem se mu do očí, ale nakonec jsem se sklonil a políbil ho k žebrům. Přesto jsem se vrátil k jeho ústům, avšak jsem ho nelíbal. Zase jsem se díval do jeho očí… Mam mu to říct?

„Mám pro tebe slabost,“ přiznal jsem se po delší chvilce, jako by to snad měl být hřích. „... A proto tě nemohu nechat odejit…“

„Slabost…?“ zopakoval jsem tiše.

Vyvalil jsem oči nad tou absurditou. Pan má slabost, a protože si to může dovolit, tak já se rozloučím se vším, jen aby si užil…? No to je úžasné!

Opět se ke mně sklonil, ale tentokrát jsem mu přehodil řetízek kolem krku, aby se nemohl jen tak odtáhnou, a tvrdě a vztekle mu polibek opětoval.

„… Ani trochu nebereš ohled na to, co chci já…“ zašeptal jsem, jen co jsem ho pustil z mého řetízkového zajetí. Jestli má vážně v plánu držet jako v kleci… utrápím se. Věděl jsem to moc dobře, ale co zmůžu…?!

Cítil jsem jeho vztek, když mě vzdorovitě políbil. Hm… zajímavý… Ale měl pravdu, nebral jsem ohledy na to, co chce. Tedy aspoň zatím ne, protože jsem se bál toho, že mi bude chtít utéct. Nejsem svatoušek, abych ho nechal dělat příliš věcí, které chce.

Pohladil jsem ho po hrudi, ale jen lehounce, a políbil ho na krk, kde jsem mu kůži stiskl mezi zuby… ale ne nějak tvrdě.

Po tom polibku jsem zase upadl do nečinnosti.

Když tolik nechtěl, abych odcházel… Stačilo by přece… si o tom promluvit. Nelíbilo se mi to, co dělá, ale všechno se dá vyřešit. A ne takhle. Zadíval jsem se na něj.

Líbil se mi? Ano, ano, byl krásný. A jeho povaha… Měl tolik osobnosti! Každou chvíli jiná. Ale jednu jsem měl vážně rád. Když jsme se spolu bavili a smáli… Do toho člověka bych byl schopný se možná… zamilovat. Ale ne takhle…

Všiml jsem si jeho pohledu. Bylo v něm tolik nechuti a zloby… Prstem jsem mu zdvihl bradu a políbil měkce na vzdorovité rty. Chtěl jsem, aby se sám k polibku připojil, ale nezdálo se, že by to znovu udělal… Maličko jsem hlavu odtáhl.

„Torio…“ zašeptal jsem jeho jméno s novými pocity uvnitř mě. Sklonil jsem se a dal mu poslední polibek téhle noci. „Dobrou noc…“

Položil jsem se na lůžko vedle něj, ale nenechal jsem ho no dlouho být. Skoro okamžitě jsem si ho přitáhl do náruče a pohladil ho po vlasech...

Překvapeně jsem zamrkal. „Dobrou noc..?" Jen tak? Nevzal si mě…? Ušklíbl jsem se, když mě něžně ukryl do své náruče. Jenže tohle si objetím a krátkou něžností nemohl… vyžehlit. Neřekl jsem ani slovo, nepohnul jsem se. Únava byla silnější než já. Lepivé sperma a krev mezi půlkami a stehny byla sice nepříjemná, ale já už chtěl spát…

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: 6. kapitola: