OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: 7. kapitola

08.12.2014 (13:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1180×

Probudilo mě slunce, které mi silně svítilo do obličeje. Najednou se něco zavrtělo vedle mě a dostal jsem ránu do hlavy. Zavrčel jsem a podíval se, co to bylo. Torio měl asi neklidné sny…

Lehce jsem ho otočil na bok a líbnul na rty. Tělo jsem mu částečně zakryl pod peřinu. Zamyšleně jsem si ho prohlížel, nedalo mi to. Musel jsem si dojít pro skicák a tužku. Sedl jsem si pohodlně na postel a začal malovat. Nejprve lehký náčrt linie těla… pak se zaměřit na detaily… nakonec celé bezchybně vystínovat…

Trvalo mi to skoro hodinu, než jsem byl s celým výjevem hotový. Odložil jsem skic na postel a šel se nasnídat. V ledničce bylo akorát jídlo pro dva, které jsem předem objednal. Rychle jsem se najedl. Vrátil jsem se do ložnice, Torio stále spal… Asi jsem ho příliš vyčerpal.

Na polštář vedle něj jsem položil vzkaz, kde jsem mu psal, že si jdu něco zařídit, jídlo má v ledničce a do večera se vrátím. K dopisu jsem přidal černé peříčko – fungovalo jako můj podpis. Nakonec jsem ke vzkazu dopsal: nepokoušej se mi znovu utéct.

Usmál jsem se a odešel…

Nevím, jak dlouho jsem spal. Ani když jsem se podíval na hodiny, které ukazovaly půl dvanácté dopoledne. A bylo to vlastně jedno. Cítil jsem se jedním slovem hrozně. Bolelo mě celé tělo, hlava mi třeštila.

Šoupl jsem si pod zadek polštář a posadil jsem se na posteli. Žaludek se mi zhoupnul jako na vodě. Vedle mě nikdo neležel, jen popsaný papír a... můj obrázek. Reizo mě kreslil…? Ať si dělá, co chce.

Očima jsem přelétl ten papír. Na nočním stolku leželo několik tužek. Snad jimi kreslil. Vzal jsem tu nejořezanější a připsal: po téhle noci nemám na jídlo ani pomyšlení. Utéct nemůžu, nemam žádné oblečení. Kéž by ses nevracel! -Ptáček-

Vzal jsem na dlaň černé peříčko a foukl do něj. Sneslo se tiše na zem. Ruce jsem mel stále spoutané a bylo to poněkud omezující. Ale došoural jsem se do prostorné koupelny s velkou vanou. Zavřel jsem za sebou a na dva západy zamkl. Nejdřív jsem se jen osprchoval, aby krev a zaschlé sperma neznečistily čistou napuštěnou vodu.

Štípalo to neskutečně. Zkousl jsem si rty a spolu s nadávkami a několika slzami jsem se umyl. Cítil jsem se o hodně lip, jen co je pravda. Nakonec jsem vanu napustil horkou vodou s bylinným olejíčkem, který byl v poličce pod mramorovým umyvadlem. Zaplul jsem do horké vody se slastným zaskučením. Cítil jsem se zraněně. A to nejen na těle, ale hlavně na duši.

Hodlal jsem trucovat, a zamknutá koupelna se zdála byt ideální. Zarazil jsem klíček co nejhlouběji a pootočil jim, aby se nedal vytlačit zvenku náhradním.

Procházel jsem prostornými místnostmi jedné galerie. Byla opravdu nádherná… Některé stěny byly bez omítky, takže zdivo krásně ladilo s interiérem. Naprostá nádhera! Okouzleně jsem si všechno prohlížel.

„Yamazaki-sama,“ promluvil obchodníček vedle mě. „Chcete to tu opravdu koupit?“

„Jistěže chci,“ usmál jsem se na tu krásu a představoval jsem si, jak krásné tu budou mé obrazy či jiných autorů. Galerie, kde mohou všichni vystavovat anonymně a lidé to budou obdivovat…

Ta představa mě opravdu uchvátila, tak jsem tu galerii opravdu koupil. Nadšeně jsem si nesl stoh dokumentů domů do bytu. Přemýšlel jsem, kolik ještě budu muset udělat obrazů, než budu moct poprvé otevřít dveře výstavní síně.

Odemkl jsem si a poprvé za dnešní den mě napadlo, že jsem na něco zapomněl. Jakmile jsem vešel a viděl tenisky, docvaklo mi to. Torio! Úplně mi vypadnul z hlavy! Položil jsem papíry na konferenční stůl a přešel do ložnice. K mému překvapení byla prázdná. Utekl? byla první má myšlenka. Pak jsem si všiml, že pod můj vzkaz něco přibylo. Smutně jsem se usmál… Asi jsem to vážně přehnal, ale…

„Torio?“ zavolal jsem na něj jménem. Nic se neozvalo. Zkusil jsem vzít za dveře koupelny, byly zamčené.

„Torio, jsi tam?“ zkusil jsem znovu.

Už dávno jsem neseděl ve vodě. Zabalený v ručníku jsem se schoulil pod umyvadlem. Přemýšlel jsem, co bude, až se Reizo vrátí. A ačkoliv jsem měl na přemýšlení dost času, nepřišel jsem vůbec na nic. Bylo už asi hodně večer, nevím, koupelna neměla okénko ani hodiny, ale měl jsem pocit, že tu už sedím celou věčnost, když někdo vzal za kliku zamčených dveří.

„Torio, jsi tam?“ ozvalo se zpoza nich.

„Ne, nejsem…“ nedalo mi to. Ano, asi se naštve, ale chci, aby věděl, že já se nevzdám. Znovu zalomcoval dveřmi.

Zkusil jsem znovu vzít za kliku, ale bylo to platný stejně jako stěrače na ponorce. Takže účinek žádný. Naštvaně jsem práskl dveřmi ložnice a šel ke svým plátnům. Na tuhle jeho uraženost nemám čas. Sundal jsem rozmalovanou krajinu z jednoho stojanu a místo ní tam položil úplně čisté plátno. Vedle na vyšší židličku jsem si položil vodu a štětce. Ještě jsem si musel namíchat barvy na spousty potřebných odstínů.

Zkousl jsem konec štětce a zamyšleně hleděl na bílé plátno. Co bych jen? Hm…

Pak jsem dostal nápad! Udělal jsem několik tahů štětcem, abych si přibližně určil, kde co bude.

Trochu jsem nadskočil, když naštvaně prásknul dveřmi, ale zdálo se, že mě dál neřeší. Oddechl jsem si, ale na jak dlouho…? Asi nevydržím donekonečna sedět v koupelně. Zamyšleně jsem zaklonil hlavu… Co budu dělat?

Postavil jsem se s tichým zaúpěním. Tohle… mu nezapomenu do smrti smrťoucí! Přísahám! Prohledal jsem několik poliček, než jsem našel hojivou mastičku. Nevím, proč mě to nenapadlo hned! Opatrně a s pevně zatnutými zuby jsem se ošetřil.

Zprvu to dost nesnesitelně pálilo, až jsem opět nadával jak dlaždič, ale pak přišla dlouho žádaná úleva od pocitu trhání sotva zaschlých stroupků. Nebavilo mě to tu. Ale pořád to bylo lepší než to, co by se dělo tam-tam vedle. A Reizovi jsem očividně nescházel, i když mě asi vykuchá, až vylezu, ale tím si můžu hlavu lámat později.

Bylo to uklidňující… malovat. Zabralo mi to dvě hodiny, než jsem to celé namaloval. Spokojeně jsem si prohlížel kvetoucí zahradu s chrámem. Tohle se opravdu povedlo. Posledními tahy štětce jsem přidal k obrázku datum a načrtl jsem peříčko místo podpisu. Protáhl jsem se.

Pak jsem dostal hlad, tak jsem si z ledničky vyndal večeři a neodborně si ji ohřál na sporáku. Nebylo to vůbec lákavé a lahodné jako jídlo od Miri. Co asi teď dělají? Pousmál jsem se.

„Doufám, že rezidence pořád stojí,“ zamumlal jsem. Měl bych stihnout ještě jeden obraz nakreslit.

Otráveně jsem si prstem pohrával s mýdlem, které se klouzalo po mokré vaně sem a tam. To, že ráno jsem na jídlo neměl ani pomyšlení, mě přešlo už asi tak před dvěma hodinami. Kručelo mi v břiše, ale ještě to nebylo tak hrozné. Kolikrát jsem zvládl nejíst i několik dnů a nocí za sebou.

Půjčil jsem si kalíšek, ve kterém byl zubní kartáček, několikrát ho vypláchl a pak napustil studenou vodou a vypil. Kdybych aspoň neměl ta protivná pouta na rukou. A mohl být normálně oblečení. TAKHLE JSEM ANI TÍM SATÉNOVÝM ČERNÝM ŽUPANEM protáhnout ruce nemohl! Seděl jsem zahalený jen v modrém ručníku. Skvělé…!

Domaloval jsem poslední abstrakci. Kriticky jsem se podíval na své oblečení a ruce. Byly ušpiněné od barev. No skvělý… Fajn, teď ho budu muset dostat z koupelny jen kvůli tomu, abych se mohl umýt. Opravdu bezvadný. Litoval jsem toho, že jsem tam nechal klíč.

Došel jsem až ke koupelnovým dveřím a zaklepal na ně. „Torio? Vylez odtamtud.“

Opět zaklepal na dveře a vyzval mě, abych vylezl. Skousl jsem si rty.

„Ani mě nehne!“ oplatil jsem mu stejnou minci. Modlil jsem se, aby ty dveře byly dost bytelný. Když jsem utíkal, zamknul jsem v koupelně já jeho a bylo mi to prd platné, tak doufám, že tohle bude mít vetší účinek. I když…

Zamračil jsem se. „Nehraj si se mnou a koukej otevřít!“

„Ne! Znovu bys mě znásilnil, nebo rovnou katanou vykostil!“ odůvodnil jsem své odmítnutí poslechnout.

„He?“ překvapeně jsem zamrkal. „Potřebuju se umýt, tak, sakra, otevři!“

„Nepotřebuješ! Vymyslíš si!! Neotevřu!!!“

„Torio,“ zavrčel jsem jeho jméno. „Nemám teď náladu si s tebou hrát na nedobytnou pevnost, tak otevři. Klidně se jdi zamknout třeba do skříně, než se umyju, ale otevři ty dveře!“

„Já si taky nehraju, Reizo. Tak jdi k sousedům, ti mají taky určitě koupelnu, hmm…?“ nadhodil jsem. Určíte je teď naštvaný… Ehm, ne, za nic na světě bych své místo teď nevyměnil.

Už jsem otvíral pusu, že mu odpovím, když vtom mi zazvonil telefon. Vytáhl jsem ho z kapsy a hovor přijal.

„Ach, Reizo-sama,“ ozval se na druhé straně úlevný hlas. „Konečně jsi vzal telefon.“

„Promiň, Aya,“ usmál jsem se. „Měl jsem práci.“

„Neomlouvej se. Víš, všichni si děláme starosti, co s vámi je,“ začala. „Kdy se vrátíš do rezidence?“

„Nemám tušení, kdy se vrátím. To ti tak chybím?“ zasmál jsem se té představě.

„Chybíš nám všem. Bez tebe je to tu hrozně osamělý.“ V telefonu se ozvala spousta hlasů, jak ti pitomci mluvili přes sebe.

„Už musím končit, krásné sny,“ rozloučil jsem se a hovor položil. Otočil jsem se zpět ke dveřím. „Torio, otevři, dokud nejsem naštvaný.“

„Mám-mám pocit, že už jsi…“ zamumlal jsem. Stoupl jsem si a nejistě přešel ke dveřím. Polkl jsem. Mám? Nemám? „Nic mi neuděláš…?“ chtěl jsem se nejdřív ujistit.

„Nevím,“ řekl jsem hlasem, který naznačoval upřímnost. „Ale hlavně už otevři, jestli to zaschne, tak to z toho nikdy nedostanu.“

S tichým povzdechnutím jsem třesoucí se rukou otočil klíčkem v zámku. Cvaklo to a opatrné jsem vzal za kliku, abych mohl otevřít. Pohled mi padl na velmi rozčileného Reizu zacákaného od barviček. Instinktivně jsem hrdě vystrčil bradu, ačkoliv to na mém místě bylo nemístné a provokující.

„Konečně,“ konstatoval jsem a prošel kolem něj do koupelny. Pustil jsem si na ruce teplou vodu a zkoušel barvu smýt. Nešla vůbec dobře dolů, zamračil jsem se a zkusil si ruce drhnout mnohem pečlivěji. Byl jsem rád, že ta barva začala pouštět.

Protáhl jsem se a rozepl si první tři knoflíčky u košile, pak jsem se zarazil a podíval se ke dveřím. Torio tam pořád stál. Sledoval mě…

„To tam chceš celou dobu takhle stát?“ povytáhl jsem obočí.

Sklopil jsem pohled.

„Chtěl jsem vidět tetovaní,“ breptnul jsem a otočil se k odchodu. „Jak dlouho tu ještě musím být?“ zeptal jsem se zády k černovláskovi, který stal u vany.

Pustil jsem kohoutek, abych si napustil vodu. Nenápadně jsem se přiblížil k Ptáčkovi a položil mu ruce na vyhublé bříško. Po celém těle mu naskočila „husí kůže“.

„Dokud neskončí tvůj trest, a pak se se mnou vracíš do rezidence,“ oznámil jsem mu a políbil něžně na krk. „V ledničce je večeře.“

Políbil jsem ho ještě na ouško, ale pak ho pustil a mírně do něj šťouchl, abych mohl zavřít dveře. Svlékl jsem se. Ták, konečně si dám teplou koupel.

Odevzdaně jsem přikývl a nechal se vyšoupnout ze dveří. Chvíli jsem jen stal za dveřmi a poslouchal tekoucí vodu. Mam se… kouknout…? Klíčová dírka, nic nepozná. Sklonil jsem se a nakoukl. Pitomy klíček! Překážel mi ve výhledu!!! A dveře otevřít si netroufnu. Nakonec jsem nad tím mávl rukou.

Prošel jsem ložnicí stále jen v tom ručníku. Nešťastné jsem ze země sebral cár černobílé látky z kalhot. Tolik týdnů jsem se na ně chodil jen dívat do obchodu, a takhle skončí. S dalším povzdechem jsem se zvedl. Neuklidil jsem to. Nebyla to moje starost ani práce. Lednici jsem ani neotevřel. Ačkoliv jsem hlad měl, nechtěl jsem Reizovi udělat tu radost.

Místo toho jsem se zadíval na plátno odložené na stojanu. Velmi hezká abstrakce. Ale mnohem víc mě zaujala malba zahrady. Svěží tráva jako by se opravdu třepetala ve větru. Okouzlené jsem na tu krásu hleděl. Posadil jsem se před ni do tureckého sedu a snažil se nechat duši odplout daleko, právě do té zahrady, kde v trávě místo podpisu bylo černé pírko.

Bylo to osvěžující, nechat vodu, aby hladila mé tělo. Ale nijak dlouho jsem se nezdržoval. Opláchl jsem si šampón z vlasů a už se šel obléknout. Hodil jsem na sebe košili, avšak poslední tři knoflíčky nechal nedopnuté. Pak jsem si oblékl volné černé kalhoty, ve kterých obvykle maluju.

Tiše jsem vyšel z koupelny i z ložnice. Zatajil se mi dech… Torio seděl se zavřenýma očima před tou mou krajinomalbou, ve tváři měl překrásný výraz. Opatrně, bez sebemenšího hluku, jsem se před něj posadil se skicákem a tužkou. Chtěl jsem zachytit jeho výraz v obličeji…

Prosil jsem v duchu, aby ptáčka nezavírali do té zlaté klece. Aby mu nestříhali křidélka. Bude něco jinak, až otevřu oči…? Pravděpodobně ne. Po dokončení trestu se vracíme na rezidenci, kde bude všechno stejné. Nechtělo se mi opouštět tuhle malou naději, ale voda v koupelně už netekla.

Nelibě jsem otevřel oči, a to první, co jsem viděl, byl on, s černými mokrými vlasy přehozenými pres levé rameno a tak soustředěnou tváři, že jsem si netroufnul pohnout se, abych ho náhodou nevyrušil.

Stínoval jsem zrovna jeho rty, když jsem si všiml, že má široce rozevřené oči. Zamračil jsem se na něj a pak na obrázek, na kterém měl víčka sklopená. Zkoumavě jsem si prohlédl jeho tvář a zase obrázek. Nakonec jsem nad tím zavrtěl hlavou a pokračoval v kresbě. Čáru jsem musel ztmavit, abych mohl udělat perfektní stín u nosu. Ještě mi chybělo dostínovat oči.

„Mohl bys zase na chvíli zavřít oči?“ zeptal jsem se ho po mírném zaváhání.

Celou dobu mě pozoroval takhle… důkladně, když kreslí?

Pokrčil jsem rameny a víčka opět sklopil. Chvíli mi trvalo, než se mi povedlo mít je zavřené normálně a ne křečovitě. Předtím jsem nad tím nepřemýšlel, ale teď… Opět jsem přemýšlel nad tím obrazem, poslouchajíc tiché škrábání tužky o papír. Pak Reizův tichý povzdech a ticho. Nepatrně jsem oči pootevřel.

Ještě pár tahů… Trochu jsem musel upravit levé oko… Bylo to hotové. Prohlížel jsem si obrázek, ale nebyl jsem s ním spokojený. Všechno bylo na správném místě, ale… Povzdechl jsem si a promnul si kořen nosu.

„Pořád to není perfektní,“ zamumlal jsem spíš sám pro sebe.

Naklonil jsem hlavu na stranu.

„Ani nemůže být,“ zvedl jsem se ze země. „Chybí tam… úsměv, štěstí. Ale to není chyba v malíři."

Protáhl jsem si záda a šel do ložnice.

Stále jsem seděl na zemi, ale otočil jsem se za ním.

„Torio,“ nevím, co mě donutilo tu větu říct. „Pamatuješ? Každý má něco, co musí chránit… Tohle,“ ukázal jsem na celou svou sbírku obrazů. „… je jedno z nich.“

Otočil jsem hlavou zpátky, nevýrazně jsem se pousmál a přikývl.

„Stejně bych už… to neměl komu říct,“ pokrčil jsem opět rameny. „Ale možná, možná tohohle člověka nenávidím míň než vůdce yakuzy," dodal jsem bez úsměvu, bez jediného pohnutí mimického svalu.

Díval jsem se mu do očí, ani jeden jsme neměli v plánu uhnout pohledem. Nevím proč, ale na něj jsem se nedokázal příliš dlouho mračit. S vážnou tváří jsem přikývl.

„Můžu ti dát polibek na dobrou noc?“ zeptal jsem se ho a mírně se usmál.

Překvapeně jsem zamrkal. Polibek na dobrou noc…? Co tím sleduje??

„Nevezmeš si mě? Jako včera…?“ zeptal jsem se pochybovačně a nedůvěřivě jsem si ho měřil pohledem.

„Ty snad chceš, abych to udělal?“ povytáhl jsem nadějně obočí, ale pak jsem zvážněl. Vstal jsem a došel až k němu. Sice udělal krok vzad, ale přesto jsem stál u něj. Dotkl jsem se jeho rtů konečkem prstu a zase ho stáhl zpět. „Smím?“

Sklopil jsem pohled a svěsil ramena.

„Smíš…“ zašeptal jsem tiše na souhlas. Jestli to znamená, že-že mi neublíží…

Jednu ruku jsem mu položil na bok a druhou mu víc zvedl hlavu. Díval jsem se mu do očí. Minuty běžely… Maličko jsem se k němu naklonil a jen lehce okusil jeho rty. Jen lehounce… ale pak jsem se trochu osmělil a polibek prodloužil. Na několik nepatrných centimetrů jsem se oddálil.

„Sladké sny,“ zašeptal jsem mu svůdným hlasem a chtěl ho pustit ze svého objetí.

Nečinně jsem stál a nechal se políbit.

„Sladké sny,“ zašeptal tiše a takovým způsobem, že mi přejel mráz po zádech. Několikrát jsem se prudce nadechl, než jsem se sám natáhl a dal mu do pravého koutku rychlou pusu.

„Dobrou…“ dodal jsem a utekl do ložnice. Snad-snad to včera bylo jen… jakési jeho pomatení smyslů… Nechal jsem z boků sklouznout modrou osušku a zalezl jsem pod jednu pokrývku na velké posteli.

Díval jsem se za ním, jak odchází. Měl jsem z toho dobrý pocit, možná… Vrátil jsem se zpět k obrazům pod bílou plachtou. Nadechl jsem se a plachtu strhl. Objevila se spousta obrazů jemných barev. Přejel jsem po rámu jednoho z nich… Sám pro sebe jsem se pousmál a natáhl se na gauč. Dnes nemá cenu za ním chodit.

Tak jak se vám líbila dnešní kapitola? Polepšil se trochu Reizo? Doufám, že se na něj tolik nezlobíte jako u minulé kapitoly. Budeme moc rády, když nám tu necháte nějaký ten komentář, a těšíme se na vás u další kapitolky. Gwendolin & Torriell.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: 7. kapitola: