OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yume no yo-o: Okawari (7. kapitola)

14.03.2018 (16:00) • Ryuu • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1231×

„Nechci si dělat naděje. Budu akorát zklamaný. Navíc, co si budeme povídat. Připadal bych si jako ve špatné telenovele. Takhle se přece normální lidé nechovají.“ Shiori jen pokrčila rameny. V duchu jsem si pogratuloval. Dnes to byl už druhý rozhovor na tohle téma. A oba dva dopadly stejně.

Měl jsem být klidný!

Já jsem upřímně CHTĚL být klidný.

Ale když jsem toho kreténa uviděl za dveřmi, neudržel jsem se.

Se Shiori jsem se včera v klidu rozloučil asi až kolem desáté večer. Už mi do duše nepromlouvala. Bylo skvělé vidět se s ní, navíc někde vyštrachala, že budeme hrát i v Osace, a rovnou si koupila lístek. Potěšilo mě to, i když jsem jí nabídl, že ji dovnitř dostanu i bez placení. Odmítla. 

Dnešek byl stejně jako den předtím trochu hektický. Hned ráno jsem se vydal do restaurace. Šéf se netvářil moc nadšeně, když jsem mu řekl, že končím. Nevaroval jsem ho předem a teď mu chyběl člověk. Slízl jsem si to se vším všudy. Těšil jsem se, že přijdu domů, lehnu si a nebudu dělat vůbec nic celý zbytek dne.

Někdy okolo druhé odpoledne mi cinkla esemeska od Rukiho, že mě v deset budou čekat u staré zkušebny. Znovu jsem se otočil k notebooku a uvelebil se na gauči. Na obrazovce běžel film jménem Hvězdná pěchota a po prvních patnácti minutách jsem radši odložil rajčatový salát s majonézou. Upřímně bych u tohohle filmu nedoporučoval konzumovat vůbec nic. Dokonce i voda by se mohla zdát zbytečnou zátěží pro žaludek. Neustále se to tam hemžilo odpornými brouky, kteří trhali lidi na kusy. Nevěděl jsem, jestli se smát, nebo si zoufat, jak špatný může ten film ještě být, ale nic jiného jsem na práci neměl.

Těsně před koncem, kdy hrdina hledal svou milovanou v tunelech plných těch potvor, zazvonil zvonek. Zastavil jsem film a pomalu se vyhrabal z deky. Neměl jsem ani ponětí, kdo by mi mohl něco chtít. Možná Shiori? Chvíli jsem doufal, že ten člověk si to rozmyslí a odejde. Nerozmyslel. Doloudal jsem se ke dveřím a ani se neobtěžoval podívat se do kukátka. Možná jsem měl. Otevřel jsem dveře a skoro se lekl.

Uruha se klidně opíral o zeď vedle zárubně, jako by se nechumelilo.

„Co tu chceš!?“ utrhl jsem se na něho. Očividně ho to nevyvedlo z míry. „A jak jsi vůbec zjistil, kde bydlím? A… To je vlastně jedno, vypadni.“ Chtěl jsem zase zabouchnout, ale zabránila mi v tom černá teniska. Grrr.

„Chci si promluvit. A máš tuhle adresu uvedenou jako kontaktní, stačilo se zeptat… Takže mi, prosím, přestaň drtit nohu a pusť mě dovnitř.“ Povzdechl jsem si a trochu pootevřel, aby mohl vytáhnout botu. Na tváři se mu objevil vítězoslavný úsměv, nadechl se, aby něco řekl. Nechtěl jsem to slyšet. Nechtěl jsem ho vidět. Měl jsem chuť mu zpřerážet všechny kosti v těle, pak mu je slepit a zpřerážet znovu. A tak pořád dokola, dokud bych se neuklidnil. Ten jeho spokojený, ničím netrápený výraz mě vytáčel.

Jednoduše jsem mu přibouchl přímo před čumákem. Dovolil jsem si samolibě se usmát, když se zpoza dveří ozvalo překvapené „Hej!“. Znovu se ozvalo drnčení zvonku a bušení na dveře. Stáhl jsem z botníku velká sluchátka a odešel do ložnice. V místnůstce, co měla působit jako prostorná šatna, jsem měl sestavu elektrických bicích. Zapnul jsem je a sluchátka zapojil do příslušné zdířky. Výhodou mít takovouhle sestavu doma je, že když máte chuť lidem fyzicky ublížit, nemusíte to dělat. Stačí jednoduše mlátit do bicích, dokud nepadnete. V kapse mi začal zvonit telefon. Volal mi, drnčení zvonku na chvíli přestalo. Tiskl jsem zuby a vymáčkl to. Asi za tři vteřiny pípla zpráva.

-Pusť mě dovnitř, sakra. Potřebuju s tebou mluvit. Nechovej se jako malej.

„Tak… Tak já se chovám jako malej?! To já se nemůžu rozhodnout, jak se budu chovat?“ Nasral mě. Zuby jsem tiskl, div se mi nezačaly drolit. Tohle ne… Tentokrát nebudu jen tak mlčet. A tak jsem zase vypálil ke dveřím. Tentokrát jsem chytře alespoň zastrčil řetízek, než jsem je otevřel. Stál tam a spokojeně se šklebil.

„Tak já jsem jak malej? Já lidem lžu o podstatných věcech, jen abych je dostal do postele? A to nemluvím o té zkurvené sázce. Co si o sobě vůbec myslíš? Že se všemi můžeš zametat, jak se ti zlíbí, a pak přijdeš, omluvíš se a oni tě vezmou na milost? Dej mi už pokoj. Nevíš, co chceš. A jestli je tohle, jak se to snažíš zjistit, pak věř, že je mi to upřímně… jedno.“ Nakonec jsem zvolil tu slušnější variantu. Na prsou se mi usadil spokojený pocit, když jsem viděl Uruhu. Ruce zvednuté v obraně, otevřená ústa, jako by chtěl něco namítnout. Ale byl tak překvapený, že mlčel. „Fakt jsem si na chvíli myslel, že ses změnil.“ Promnul jsem si kořen nosu.

„Tak proč mě nenecháš, abych ti k tomu řeknu svoje? Cožpak nemám právo k tomu aspoň něco říct?“ Uruha konečně našel hlas. Povytáhl jsem obočí. „A nebo už jsi stihl vlézt do jiné postele, a proto tě to nezajímá?“ Teď spadla brada mně. Pomalu jsem se nadechl. A… zabouchl dveře podruhé. Tentokrát pevně rozhodnutý je neotevřít, dokud nebudu muset zítra jít ven. Pro jistotu jsem přepnul telefon na režim, ve kterém nepřijímal signál, a odložil ho vedle počítače. Vrátil jsem se do šatny. Nepůjdu tam zpátky, nechci ho zabít. Nepůjdu zpátky… Já ho přeci nechci vidět!

Nasadil jsem si sluchátka. To mi nemohl nechat aspoň pár dní? Zamyšleně jsem poklepával na tom tom před sebou. Po chvíli jsem klidně vstal, sundal sluchátka, odložil paličky… A chodidlem kopl do stěny

„Sakra!“

Znovu jsem se posadil na stoličku, vzal si sluchátka, paličky a pokračoval v bubnování. Teď už jsem se ale zmohl i na něco složitějšího.

Po dvaceti minutách jsem to vzdal. Nesoustředil jsem se, potily se mi ruce. Naštvaně jsem paličkami mrsknul o zeď. Z hrdla mi utekl první vzlyk. Svezl jsem se na kolena, hlavu v dlaních. Co jsem komu udělal… Škytavě jsem se nadechl. Zpod víček mi do dlaní stekly první slzy. Vždyť jsem po něm nic nechtěl, tak… proč? Proč mě jednoduše nemohl nechat na pokoji dřív, než se stalo tohle? Bolelo to. Víc, než jsem mohl snést. Co řekl, bylo příliš lákavé. Snadno uvěříme krásným slovům. A Uruha to se slovy uměl skvěle...

Zoufale jsem lapal po dechu, dusil jsem se slzami, bez naděje, že se uklidním. Ani jsem se o to nesnažil. Nemělo cenu to v sobě dusit. A lepší doufat, že to ze sebe takhle dostanu, než vybuchnout před ním. Takovou radost jsem mu nehodlal dopřát.

Probudil jsem se do úplné tmy. Třásla mnou zima. Bolel mě bok a ruka, jak jsem usnul na tvrdém koberci, který pokrýval podlahu šatny. Pomalu jsem vstal a došoural se do koupelny, zatáhl špunt do vany a pustil horkou vodu. Pomalu jsem došel zpátky k pohovce, nechal jsem tam cigarety i popelník, obojí jsem vzal s sebou do koupelny a zavřel dveře. Věci jsem odložil na okraj vany a stáhnul ze sebe oblečení. Přetočil jsem kohoutek na trochu chladnější vodu a zapálil si cigaretu. Zvedl jsem oči ke svému odrazu. Pod levým uchem a nad pravou klíční kostí jsem pořád měl kruhové modřiny. Nejistě jsem se jedné dotkl, stále trochu bolela. Nechal jsem ruku klesnout zpátky a odvrátil se. Vtáhl jsem kouř do plic. Opatrně jsem vstoupil do vany a ponořil se pod hladinu, ruku s cigaretou zvednutou nad vodu. Výdech… Zůstal jsem tak do chvíle, než mě bolest plic a nedostatek vzduchu přinutily se vynořit. Zadýchaně jsem si opřel hlavu o zadní stěnu a znovu potáhl z cigarety.

„Proč jsi sem vůbec musel lézt?“ zamumlal jsem do prázdné místnosti. Utáhl jsem kohoutek, zavřel oči. „Takhle se to přeci řešit nedá… Nemůžeš čekat, že budu pořád poslouchat, když se potom vždycky chováš, jako bys nic neřekl.“ Možná kdybys s ním pokaždé nevlezl hned do postele, věděl bys, jak to je… Ale ty ne, ty nemůžeš držet svoje chutě na uzdě, že ano, promluvil mi opět hlásek v hlavě. Nespokojeně jsem zabublal.

Típnul jsem nedokouřenou cigaretu a znovu strčil hlavu pod vodu, až příliš horkou na to, aby byla příjemná, ale pomáhala. Fyzická bolest mi nikdy nevadila, dá se ovlivnit. Ale s tou, která je uvnitř vás, neuděláte nic. Můžete jenom čekat, až to přejde. Zvedl jsem hlavu a trhavě se nadechl. Nenáviděl jsem to, tu bezmoc. Fakt, že ať si zvolíte jakékoliv řešení, ani jedno nebude správné. Přitáhl jsem si nohy pod bradu. Ten pohyb rozvířil hladinu a část vody vycákla ven. Ušklíbl jsem se, samozřejmě všechna na hromádku oblečení.

S mokrými věcmi v náručí a ručníkem omotaným okolo boků jsem opustil koupelnu. Věci skončily pohozené na věšáku bez šance lepšího pověšení, než jim mohl zajistit můj hod. Vrátil jsem se zpátky pod deku a pustil konec filmu. Nesoustředil jsem se, ačkoli na obrazovce probíhala jistě úžasná bitva mezi dvěma lidmi a hromadou brouků, kteří se valili ze všech stran a temných děr. Překvapivě vždycky útočili po jednom… Logické. Oči mi neustále sklouzávaly k telefonu. Napsal mi ještě? Snažil se nějak se mi dovolat? Došlo mu... aspoň trochu, že se chová jako kretén? Nechtěl jsem, ale po pěti minutách už mě to nebavilo, takže jsem přepl z režimu „v letadle“ na normální. Na displayi svítila jen jedna zpráva.

-Půjdeme večer pít, přidáš se? Sraz je okolo deváté v baru u zkušebny, víš kterém. Aoi

Od Uruhy nic. Za víc námahy prostě nestojím. Sjel jsem očima k hodinám. Chvíli po osmé.

„Tak co, budeš doma depkařit, nebo zkusíš druhý pokus o utopení toho všeho v alkoholu?“ Po chvíli přemýšlení jsem naťukal jednoduchou odpověď: Uruha?

S telefonem v dlani jsem se znovu zadíval na obrazovku. Odnikud se najednou vynořilo cosi, vypadající jako mozek s očima a nožičkami, a začalo to vysávat hlavu jednoho z herců. Otřásl jsem se odporem. Ten, kdo tohle režíroval, měl fakt špatný smysl pro humor, anebo velmi slabý dávicí reflex, možná obojí. Telefon zavrněl.

-Má jiné plány, Ruki taky.

Nerozhodně jsem žmoulal lem deky. Co když tam nakonec přijdou? Nebo na mě Aoi něco zkusí… Věděl jsem, že tyhle otázky jsou zbytečné. Štvalo mě, že ti dva jsou zase spolu, protože co jiného by dělali. Tak proč sem chodil, když ten samý večer jde ještě za Rukim? „Svině,“ zamumlal jsem, ale bylo rozhodnuto. Minimálně jsem se mohl projít, sedět tady a depkařit bylo zbytečné, na nikoho to dojem neudělá.

Vyhrabal jsem se zpod deky, stáhl ručník a pověsil ho na sušák, kam jsem předtím odhodil mokré oblečení. I to jsem nakonec řádně rozvěsil a jen tak došel ke skříni v ložnici. Ze spodního šuplíku jsem vzal čisté spodní prádlo a chvíli přemýšlel, co na sebe. Nakonec vyhrály černé džíny a bílé tričko bez rukávů. Pohledem jsem se zastavil u trička přehozeného přes opěrku židle. Stihl jsem ho i přeprat, čekalo už jen na vrácení majiteli. Shrábl jsem klíče a peněženku, ze sedačky sebral telefon. Před dveřmi jsem se na chvíli zastavil, rukou nerozhodně svírajíc kliku. Potřásl jsem hlavou a otevřel. V první chvíli jsem si ho ani nevšiml, až když se rozsvítilo světlo reagující na pohyb.

Seděl tam, čelo opřené o pokrčená kolena, nohama zčásti blokujíc moje dveře, div jsem o něj nezakopl. Zvedl hlavu. Zamračil jsem se.

„Volal jsem ti…“ zašeptal. Pokrčil jsem rameny, překročil jeho nohy a zamkl dveře bytu. „Kaii, mluv se mnou.“ Zněl zoufale, kdyby něco takového vůbec mohl cítit. Postavil se a chytil mě za lem bundy. Znechuceně jsem jeho ruku odstrčil. „Prosím.“

„Řekni mi jediný důvod, proč bych měl, Uruho. Poslouchal jsem tě předtím, bohužel pro mě jsem ti ty kecy i věřil-“

„Já ti ale nelhal!“ Posměšně jsem si odfrkl a zadíval se mu do očí. Byly smutné, měkce se lesky. Prudce jsem se nadechl. Ne! Tohle ne. On nemá právo se tvářit takhle. Sám jsem ucítil pálení v očích. Věnoval jsem mu zoufalý pohled. Cukl sebou, pootevřel rty. Viděl jsem tu jedinou slzu, co přetekla okraj víčka a sklouzla po tváři. Nechtěl jsem to slyšet, nechtěl jsem ho videt takhle. On přeci nemohl... Třásl jsem se. Z hrdla mi uniklo vzlykavé lapnutí po dechu.

„Kaii,“ slyšel jsem ho zašeptat svoje jméno. Otočil jsem se a vyběhl pryč. Bral jsem schody po dvou, jen být od něho co nejdál. Necítit.

Nezastavil jsem se ani na ulici. Tryskem jsem doběhl ke vstupu do metra a zabrzdil až na nástupišti. Zoufale jsem vykřikl a pěstí uhodil do jednoho z pilířů. Čelem jsem se opřel o chladivé obložení. Zoufalství, vztek, lítost… láska. Jak může člověk cítit tohle všechno, aniž by ho to nerozervalo? Nevěděl jsem, mě to trhalo na kusy. Vlak se skřípěním zastavil. Zhroutil jsem se na sedačku, hlavu v dlaních, snažíc se zastavit třes, uklidnit se. Pomalu jsem natáhl vzduch do plic.

„Asi jsem se zbláznil,“ zašeptal jsem do sevřených rukou.

Malátně jsem vystoupil a zamířil ke známému východu. Chladný vzduch mě zaštípal do slzami smáčených tváří. Naštvaně jsem je otřel rukávem bundy, strčil ruce do kapes a zamířil k baru.

„A my mysleli, že nedorazíš, když jsi neodepsal,“ usmál se na mě Aoi a posunul se na lavici. Stáhl jsem bundu z ramen, odložil ji k těm, co už byly v rohu boxu, a posadil se vedle něho. Rovnou jsem si zapálil a bez zeptání do sebe obrátil skleničku stojící před Aoim. „Heej,“ zaprotestoval a plácnul mě přes ruku. S omluvným úsměvem jsem mu ji vrátil, prázdnou. Aoi jen pohoršeně mávl na servírku a objednal to samé, dvakrát. Unaveně jsem se zády položil do polstrování za sebou. Cestou sem se mi podařilo se víceméně uklidnit. Aspoň jsem se už netřásl. Černovlásek přede mě postrčil objednané pití a zvedl vlastní k přípitku. Reita ho napodobil. Oba dva si mě prohlíželi, ale ani jeden se na nic neptal. Byl jsem za to vděčný. Chopil jsem se skleničky.

„Tak na Gazetto a vydařenou tour!“ Pokusil jsem se usmát, nevyšlo to, tak jsem jen zvedl ruku k přiťuknutí. Trochu jsem upil a vychutnal si bylinkovou chuť alkoholu. Znovu jsem se zhluboka nadechl a odklepl popel z cigarety.

„Než jsi přišel, probírali jsme tu novou písničku, kterou přinesl Uruha. Aoi v podstatě dodělal hudbu,“ ozval se po chvíli Reita. Snažil jsem se tvářit, že mě to zaujalo. Přijal jsem několik popsaných papírů a zběžně je prohlédl.

„Nejsem úplně ve stavu, kdy bych si to dokázal představit,“ přiznal jsem po chvíli tupého zírání na notové záznamy. Můj mozek se neustále upínal k slovům rozepsaným pod takty. Směšné, že mi pořád připadala, jako by byla psaná pro mě.

„Všimli jsme si. Rande včera nedopadlo? Dostal jsi kopačky?“ drbnul do mě s úsměvem Aoi. Ušklíbnul jsem se a odhrnul si prameny ofiny z očí.

„Spíš jsem unavený. Dneska jsem byl dát výpověď v práci, šéf mi to dal pěkně sežrat.“ Reita se natáhl přes stůl a soucitně mě poplácal po rameni.

„Asi jsi to pořádně schytal, když vypadáš takhle.“ Jen jsem přikývl a uhnul před Aoiho zkoumavým pohledem.

„Stalo se. Měli jste mi to říct dřív. Nechal jsem ho na holičkách, zasloužil jsem si to,“ pokrčil jsem rameny a znovu se napil. Trochu jsem se ošil pod Aoiho zkoumavým pohledem. Po chvíli se znovu otočil a odpověděl na něco, co Reita vyprávěl. V duchu jsem si nadával za svoji upovídanou opici. Nemusel jsem mu všechno vyklopit...

„Kaii, víš, že na tebe už asi pět minut mluvím?“ drbnul do mě černovlásek. Zamrkal jsem.

„Cože?“

„Ty jsi společnost na dvě věci, člověče,“ potřásl hlavou. „Ptal jsem se, co tě tak rozhodilo, a neříkej mi, že jen práce.“ Překvapeně jsem se podíval na druhou stranu, Reita tam neseděl, zahlédl jsem ho u baru vedle nějaké slečny v krátké sukni.

„Nic se nestalo, fakt, jsem jen přešlý.“

„Takže to, že mi teď Ruki psal, jestli nevím, kde je Uruha, že mu nezvedá telefon, a ani já se mu nemůžu dovolat, s tím nemá nic společného?“

„Nemám ponětí, proč zrovna já bych o tom měl něco vědět.“

„Ale no tak, na Reitu tohle možná funguje, on se v cizích problémech nevrtá. Ale je vidět, že jsi brečel. A rozhodně nebudu věřit, že za to může tvůj bývalý zaměstnavatel.“ Zamračil jsem se do zvědavých očí.

„Ne, nevím, co s ním je. A je mi to jedno,“ odsekl jsem. Tak tobě je to jedno? A proto jsi skoro čtvrt hodiny stál v metru a přemýšlel, že pojedeš zpátky? Aoi si mě ještě chvíli prohlížel.

„Víš… Když už jsi mi řekl v podstatě úplně všechno, nemusíš se bát se svěřit-“

„Jenže já se svěřovat nepotřebuju!“ přerušil jsem ho vztekle.

„Takže jsi Uruhu neviděl a já můžu zkusit Rukiho uklidnit? Ten kluk se o něj upřímně bojí. Jinak by ho takhle nesháněl…“

„No a co? Koho z nich by mi mělo být líto, Aoi? Uruhy? Nebo snad Rukiho? Nevidím důvod, proč bych měl být milý na kohokoli z vás, ale ty a Reita s tím, krom nejspíš chvilkového zatmění mozku, nemáte nic společného. Ale ti dva? Ne,“ zadýchaně jsem se odmlčel. Jen pokrčil rameny.

„Já ti to nezazlívám. Nic jim nedlužíš, ale přeci jen bych aspoň potřeboval vědět, jestli je v pořádku.“ Povzdechl jsem si. Chvíli jsem pozoroval Reitu. Spokojeně se kolébal v rytmu hudby na parketu a kolem něho se obtáčela ta brunetka od baru. Jeho očividně nic netrápilo. „Odpovíš mi konečně? Nebo to z tebe budu muset dolovat?“ Otočil jsem se zpátky k Aoimu. V prstech otáčel skleničku, zkoumajíc zlatavé odlesky tekutiny uvnitř. Povytáhl obočí, když zachytil můj pohled.

„Jo, tak fajn, viděl jsem ho.“

„A?“

„Nic! Někde si našel moji adresu, tak jsem ho poslal pryč a šel sem. Tečka.“ Naklonil hlavu na stranu, pořád na mě upíral černý pohled. Měl jsem chuť uhnout, ale udržel jsem se.

„Víš… nevěřím ti to, ale ty mi to nakonec řekneš.“ Z tónu, kterým to řekl, mi přejel mráz po zádech. Radši jsem neodpověděl a otočil se ke svojí skleničce. Alkohol za tu dobu už nepříjemně zteplal. S úšklebkem jsem ji vyprázdnil a zapálil si. „Ach, vypadá to, že Reita pro dnešek končí,“ zasmál se vedle mě černovlásek. Zmateně jsem se podíval nejdřív na něj a potom se rozhlédl po baru. Chtě nechtě jsem se usmál taky. S trochu nepřítomným úsměvem šel k nám, slečnu pověšenou na ruce. Jen si nechal podat bundu a zamířili pryč.

„Teda… To bych do něj neřekl,“ hvízdnul jsem pobaveně.

„Neboj, ono to přijde… Zítra se budeme mít čemu smát,“ uchechtl se Aoi.

„To je od tebe tak milé.“ Ta ironie z toho přímo odkapávala.

„Ne, vážně! To prostě pochopíš zítra, ale je to tak vždycky…“ Aoi se rozpovídal o posledním takovém Reitově excesu. Smál jsem se jak blázen. Upřímně… To fakt není možný, přeci se nemůžete vyznat holce, co sbalíte v baru, ještě dřív, než vám vůbec něco dovolí, a pak omdlít, protože vám dojde, co jste právě udělali. To… Ne! „Takže tak,“ shrnul Aoi s úsměvem na červené tváři. Přede mnou stál jakýsi barevný drink, teď už poloprázdný. Znovu jsem upil a pořád se pohuhňával. „Ale teď, Kai-chan! Mi to musíš povědět!“

„A co přesně?“ Oba dva jsme měli už vcelku upito. Motal se mi jazyk a cítil jsem horkost ve tvářích, bohudík… ještě pořád mi to myslelo. Aoi na tom byl o něco hůř, vždy, než něco řekl, udělal dlouhou pauzu a hypnotizoval pohledem buď mě, svoji sklenici nebo cigaretu. Teď se jeho oči ale překvapivě vyjasnily.

„Co na Uruhovi vidíte… Ty a R-Ruki.“

„He?“

„No… Já tomu vážně nerozumím. Dobře, vypadá celkem k světu, ale charakterově?“ Zavrtěl hlavou. Ušklíbl jsem se a snažil se vymyslet aspoň trochu smysluplnou odpověď, protože… Čekal jsem, že ze mě bude tahat, co se stalo. Tohle ne.

„Já…“ začal jsem, ale dál jsem se nedostal. Překvapil mě totiž rychlý polibek na tvář. Ucukl jsem. Aoi se nevinně usmíval. „Proč?“ vypadlo ze mě po chvíli. Trhl rameny a dopil svojí skleničku.

„Chci slyšet odpověď.“

„Ehm… No…“ vypadlo ze mě a zas jsem netušil, co říct. Byla to dětská pusa, ale stejně mě to překvapilo. Zavrtěl jsem nad tím hlavou, nakonec… Tohle je Aoi, takové věci jsou u něho normální. Na pódiu se tomu říkalo fanservice. Roztomilé libůstky pro jistou… skupinu fanynek, co místo toho, aby si vedle nás představovaly samy sebe, na to místo raději dosadily jiného člena kapely.

„Ještě jednou řekneš ehm, já nebo no, tak dostaneš další.“ Tomu jsem se musel zasmát, jako výhružka to fungovalo dobře. Stejně jsem si nebyl jistý, co odpovědět.

„Kdysi to bylo kvůli vzhledu, i když to se po tom, co jsem ho trochu poznal, změnilo. Byl milý, všímavý, zábavný. Asi jsem se přes něj nikdy úplně nedostal. Vlastně jsem ani nechtěl, aby zjistil, že se známe, jenže mě poznal. A pak řekl spoustu věcí…“ S povzdechem jsem si opřel bradu do dlaně. Před očima se mi objevil jeho výraz, lesknoucí se smutné oči. Měl jsem chuť praštit hlavou o desku stolu. Proč se to celé muselo tak zkazit? Stála mu ta sázka za to? Nebo… co po mně teď, sakra, chtěl? Vždyť říkal, že život jde dál… Tak proč tam dneska vůbec byl?

„Ty jsi do něj vážně zamilovaný co? I teď na něj myslíš,“ zkonstatoval po chvíli Aoi. Neměl jsem sílu se tomu tvrzení bránit. A asi by mi stejně nevěřil.

„Aoi?“

„Hm?“

„Něco bych od tebe potřeboval.“

„Má psychologická poradna je ti otevřena.“

„Můžu u tebe dneska přespat?“ dostal jsem ze sebe nakonec. Teď to byl on, komu překvapením vylétlo obočí. A já? S obličejem schovaným do dlaní jsem mu vyklopil, co se dneska vlastně stalo.

Probralo mě šimrání na tváři. Líně jsem rozlepil oči a protřel je. Aoi se nade mnou skláněl a usmíval se.

„Ránko, Šípková Růženko. Nechtělo se mi tě budit, ale za dvě hodiny se máme sejít před zkušebnou a začít ji vyklízet.“ S tím se otočil a vzdálil se z mého zorného pole. Malátně jsem se posadil na gauči. „Kafe?“ zeptal se po chvíli.

„Černé a bez cukru, prosím.“  Vymotal jsem se z deky a bosky přešel k němu. „Máš tu něco, z čeho by se dala udělat snídaně?“

„V lednici jsou vajíčka, nějaké ovoce a ve skříni toustový chleba. Jestli z toho něco vytvoříš, posluž si.“ Usmál jsem se. Očividně zapomněl na moje původní povolání. Překvapivě mě nebolela hlava a ani mi nevadil spánek na tvrdém gauči. S tichým pohvizdováním jsem vyndal vajíčka a chléb, bez zeptání jsem prohledal poličky a našel tác s vyšším okrajem a dal se do obalování. Aoi mezitím zalil kávu a zvědavě mi nakukoval přes rameno. Zaúkoloval jsem ho: loupal jablka a mandarinky.

Za příjemnou čtvrt hodinku už jsem zase seděl na gauči a spokojeně snídal francouzské sladké tousty. Aoi svůj příděl zlikvidoval v podstatě okamžitě a mlsně mi koukal do talíře. S úšklebkem jsem mu nechal poslední toust a pár kousků jablka. Byl jsem přecpaný. A za včerejšek si to zasloužil. Nevybavoval jsem si všechno, na to jsem toho vypil příliš, ale ulevilo se mi. Aoi mi na to včera v podstatě nic neřekl, i když vypadal, že by chtěl. Nakonec si to nechal pro sebe.

„Moje dveře jsou ti kdykoli otevřeny, až zas budeš potřebovat zdrhnout… pokud uvaříš!“ prohlásil Aoi, když polkl poslední sousto. Upřímně jsem se zasmál.

„Možná tě vezmu za slovo,“ věnoval jsem mu kyselý úsměv. Mávl nad tím rukou.

„Pro mě za mě.“ Na chvíli se odmlčel. Spokojeně jsem upil ze svého hrnečku a zapálil si poslední cigaretu, která mi po včerejšku zbyla v krabičce. Aoi zamyšleně pozoroval prázdný talíř. Povzdechl jsem si, přeci jen si svůj názor pro sebe asi nenechá.

„Tak už to řekni,“ pobídl jsem ho. Vzhlédl, v tmavých očích nebyla ani stopa po předešlém úsměvu.

„Přemýšlím, jak to formulovat. Asi… ti došlo, že se mi nelíbí, co Uruha dělá. Mám tuhle kapelu fakt rád a přijde mi, že tím, jak se chová, by ji mohl zničit… Ale když se nad tím zamyslím, už jsem byl u spousty jeho hádek s Rukim, u spousty vyprávění o jeho vztazích… Nikdy se s ničím moc netají. Ale ještě jsem neviděl, aby takhle za někým šel, a už vůbec ne, že by projevil větší snahu, než kterou požadoval vztah na jednu noc-“

„Ne, Aoi. Tady nejde o to, že se snaží. Pokud sis nevšiml, to dělá celé dva měsíce. Jde o to, že já mu uvěřil. A pak se ukáže, že to dělal kvůli sázce, a mně je teď úplně jedno, jestli byly všechno lži, nebo něco opravdu myslel i tak, jak to řekl.“

„No, vlastně…“ přerušil mě potichu Aoi. „Ta sázka vznikla teprve minulou středu.“

„CO? No… Počkej, to je jedno, na věci to nic nemění.“ Ne! Je úplně jedno, kdy se vsadili. Zhluboka jsem se nadechl. Nebudu nad tím přemýšlet.

„Ty jsi vážně případ,“ ušklíbl se Aoi. „Každopádně bychom měli jít.“

Přišli jsme o půl hodiny dřív a stejně už u zadního vchodu postával zkroušený Reita.

„Ránko! Tak jak to šlo?“ pozdravil ho zvesela Aoi.

„Ani mi nemluv. Nakonec usnula dřív, než vůbec něco bylo! A ráno mi ztropila scénu, že neví, kdo jsem a jak se tam dostala...“ Chtě nechtě jsem se začal smát. Basák se na mě zamračil. „Že tys mu něco řekl? Včera vypadal jak zmoklá slepice a dneska svítí jak sluníčko.“ Dramaticky se odmlčel a zadíval se černovláskovi do očí. „Co jsi mu udělal, Aoi, přiznej se!“ Odpovědí mu byl odzbrojující úsměv. Aoi dramaticky roztáhl ruce a udělal otočku.

„Sám o sobě jsem lék na všechny problémy, Rei-chan,“ uculil se. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Reita chvíli přeskakoval pohledem mezi mnou a Aoim. Usnadnil jsem mu to.

„V podstatě mě ožral a uložil na gauči… A jestli budeš takhle ještě chvíli otáčet hlavou, nakonec si zablokuješ krk.“

„Vy dva jste hrozná paka,“ ohodnotil to s despektem blonďák a zahodil filtr cigarety. Aoi vytáhl krabičku, bez ptaní jsem mu ji zabavil a jednu cigaretu si půjčil.

„Náhodou… Kai skvěle vaří. Moje úsilí se konečně vyplatilo: Našel jsem někoho, kdo mi pak ráno udělá i snídani!“ Plácnul jsem se dlaní do čela. Právě jsem pochopil, proč Aoiho odmítli jako mluvčího kapely. Tenhle člověk vůbec nepřemýšlel nad tím, co za věci vypustí z pusy.

„Reito, byl bys tak laskav a šel nám pomoct? S Rukim zase šijí všichni čerti a… Ehm, ahoj?“ Z chodby vykoukl Uruha. Vlasy stažené do culíku, v obličeji trochu pobledlý, s kruhy pod očima. Cukl sebou, očividně nás tu nečekal. Připálil jsem si cigaretu a mávl na něj.

„Ránko, Uru, jak se ti spalo?“ pozdravil zvesela Aoi. Zdálo se mi, že po mně hodil krátký vyčítavý pohled, pokrčil jsem nad tím rameny.

„Vy dva… Vy jste přišli spolu?“ vypadlo z něj místo odpovědi. Reita se snažil tvářit, že tu není, pro jistotu po chvíli zmizel v budově.

„No už to tak bude?“ Teď jsem vykulil oči já. Aoi se sadisticky usmíval a upíral veškerou pozornost na Uruhu. Sklopil jsem oči. Něco v jeho výrazu mě zabolelo. S pohledem upřeným do země jsem se kolem nich protáhl.

„Proč?“ zaslechl jsem Uruhův vyčítavý hlas. Prošel jsem chodbou do zkušebny. Ruki balil kabely, Reita skládal zesilovače do krabic.

„Ahoj, jsi tu brzy,“ pozdravil mě Ruki s úsměvem. Trochu mě to překvapilo, čekal jsem, že bude zas nepříjemný.

„Ani ne, když koukám, že už jsi zapřáhl zbytek.“ Ruki se zašklebil. Ukázal na mé bicí.

„Někde tu budou vystlané krabice, je to celé tvoje.“ Přikývl jsem a šel je hledat.

Trvalo nám to skoro dvě hodiny, než jsme vše sklidili. Zvláštní, že když vyklidíte vcelku čistou místnost, objeví se najednou spousta bordelu. Dostal jsem do ruky koště a Aoi kýbl a hadr, Ruki to odůvodnil tím, že jsme přišli později. 

Byl jsem nervózní. Cítil jsem na sobě Uruhovy oči. Měl jsem v sobě zmatek. Přál jsem si být naštvaný, schopný po něm vrhat nenávistné pohledy, nebo ho naprosto ignorovat. Jenže to nešlo. Jsi fakt idiot, viď? Nadáváš mu, navenek se tváříš, jako by neexistoval. Ale uvnitř? Chtěl bys ho utěšit, že jo? Zavrtěl jsem hlavou a odhrnul ofinu z očí. Nesnášel jsem tenhle ironický hlásek ve vlastní hlavě. Když už se vám vysmívají i vlastní myšlenky, asi je na vás fakt něco špatně.

Zvědavě jsem se rozhlížel po budově, kterou nás náš manažer prováděl. Když jsem tu byl podepsat smlouvu, vzali mě jen do jedné ze zasedaček v prvním patře. Teď jsme byli ve druhém. Právě tady byla nahrávací studia/zkušebny pro kapely a malá zázemí.

„Přidělili vám nakonec C215, to je… tady,“ řekl a otevřel jedny z bílých dveří, lemujících obě dvě strany chodby. Spadla mi brada. Vešli jsme do místnosti s malou kuchyňskou linkou a lednicí. U stěny stála pohodlně vypadající sedačka a uprostřed stůl se šesti židlemi. Koga rovnou zamířil doprava, kde bylo něco jako zmenšená nahrávací místnost, a za prosklenou stěnou další, momentálně prázdná. „Vím, že to není moc, ale aspoň už jste tady v budově.“

„Nic moc? Proboha, vždyť to je jako nebe a dudy! Je to skvělý!“ zasmál jsem se. Ve staré zkušebně jsme se mačkali všichni i s nástroji, pohovkou a všemi věcmi v jedné místnůstce, tady bylo místo, kam dát kytary, co zrovna nebyly potřeba. Navíc jsme mohli rovnou i nahrát, co jsme zkoušeli, a poslechnout si to, upravovat to přímo, ne každý zvlášť.

Po půlhodině jsme nanosili veškeré krabice do zkušebny. Spokojeně jsem sestavoval bicí a probíral s manažerem věci okolo nadcházející tour a všechno, co bych měl jako leader dělat. Těšil jsem se. V tu chvíli jsem úplně zapomněl na Uruhu.

„Ach, mále bych zapomněl, Kai-kun. Dostali jsme pozvánku do jednoho rádia v Sapporu. Potřeboval bych tam tebe a Rukiho. Mají pár otázek ohledně tour a tebe konkrétně. Přeci jen jsi horká novinka, a i když se nám podařilo tě dva měsíce držet stranou, vedení po mně chce, aby ses konečně někde ukázal.“

„Proč chodí neustále jen Ruki? My ostatní jsme vosk?“ přitočil se k nám Aoi. Ruki vzhlédl, očividně taky poslouchal. Chvíli se na Aoiho díval a pak trhl rameny.

„Klidně ti to přenechám, rozhodně se těším, co tam zase provedeš.“ Bylo vidět, jak Koga na chvíli zesinal. Zasmál jsem se.

„No dobře, pak teda s tebou půjde Aoi. V neděli dorazíme do Sappora, pondělí budete mít volné, teda vy dva ne. A v úterý je první koncert. Zatím nevím, v kolik hodin, ale to teď není úplně důležité.“ Jen jsem přikývl a dál se věnoval sestavování bicích. Po chvíli přemýšlení jsem je nakonec přeházel tak, jak jsem viděl svou novou sadu v tom obchodě.

„Fajn, já mám hotovo.“ Reita odložil baskytaru do stojanu a protáhl se. „Šel bych se najíst, přidá se někdo? Nebo tu budete slintat ještě dlouho?“ Ušklíbl jsem se, ale měl pravdu. Nebyl jsem sám, kdo byl tímhle místem unešený. Nabízelo nám to spoustu nových možností.

„Kaii?“ vzhlédl jsem. Reita stál nade mnou, trochu jsem se ho lekl. „Víš, občas by bylo fajn, kdybys poslouchal.“

„Promiň, jsem docela unavený.“

„Takže s námi dneska nikam nejdeš?“

„Ne, určitě, potřebuju se vyspat.“

Basák se uchechtl. Bylo mi jasné, co si myslí. Ale opravdu jsem byl unavený, a nehodlal jsem to téma rozvádět. Jeho pozornost se přesunula k Uruhovi. Celou dobu byl potichu, což překvapilo i mě. Většinou to byl on, kdo plánoval tyhle malé akce.

„Uru, ty nám ale určitě košem nedáš, ne?“

„No… Dneska to asi taky odpískám,“ zamumlal tiše.

„Proboha. Jsi nemocný?"

„Nebo umíráš?“

Uruha se pokusil o úsměv. Zavrtěl hlavou a stáhl gumičku z vlasů. Odvrátil jsem se a kousl se do rtu. Nezírej na něj, je jedno, jak přešle vypadá.

„Nic takového, jen jsem posledních pár dní málo spal. Taky občas potřebuju vysadit.“ Ruki k němu přistoupil a starostlivě mu položil dlaň na čelo. V duchu jsem se ušklíbl. Byla to drobnost, a přece… Ne! Já ale nechci žárlit! Miluješ ho a on se k němu chová takhle… Samozřejmě, že žárlíš, protože Uruha mu to dovolí. Zavrčel jsem.

„Máš trochu teplotu, mám jet s tebou?“

„Ne, díky. Nejsem dítě. Užijte si to.“ Nechtěl jsem je poslouchat. Přesunul jsem se do místnosti s kuchyňkou, sebral svojí bundu a bez rozloučení odešel.

„Kaii! To jsem rád, že jsem tě stihl! Konečně jsem vytiskl seznam míst, kde budeme hrát. Pořád zapomínám, že tyhle informace nemáš. Tak trochu jsem v tomhle jako manažer selhal.“ Koga mě zastavil a podal mi desky s papíry. „Je v tom všechno, na co jsem si vzpomněl a co by se ti mohlo hodit.“ Jen jsem mu poděkoval a rozloučil se s ním.

Padnul jsem do postele. Horká sprcha mi trochu pomohla, ale stejně se mi zavíraly oči. Ručníkem jsem si prosušil vlasy a zamotal se do deky. Unaveně jsem se natáhl po telefonu a znovu si pročetl poslední dvě zprávy. Nedokázaly mě ani pořádně naštvat. Cestou domů na mě dolehl včerejší rozhovor s Aoim, všechno to, co jsem řekl nahlas, co jsem přiznal… Jedna ze zpráv byla právě od něho. Jen se ujišťoval, že jsem v pořádku došel domů. Druhá… Málem jsem opět rozbil telefon, když jsem ji přečetl. Samozřejmě byla od Uruhy.

-Možná jsem tu větu měl doříct ten večer… Měl bych aspoň nějakou naději, že mě vyslechneš, než vlezeš do další postele.

„Přál bych si, abys nebyl tak strašný parchant, Uruho,“ zamumlal jsem do prázdného pokoje. Věděl jsem, o které větě mluví. Myslel jsem na ni každou chvíli, na jeho tichý hlas, než usnul. Na všechno, co mi řekl. Ten večer i předtím. Zdálo se to upřímné… Jenže po dobrém sexu má člověk hlavu v oblacích. Řekl by cokoli. Stejně jako tenkrát.

Šlo o další hru, muselo to tak být. Ta možnost na mě křičela, byla tam, tak očividná, lákavá, a přesto tak strašlivě nepravděpodobná. Co kdyby i on… opravdu něco cítil? Co když aspoň něco nebyla lež? Odložil jsem telefon a schoulil se do klubíčka. Proč to musí být tak zatraceně složité? Už zase se ve mně praly naděje s nedůvěrou… Výsledek byl jediný: tupá bolest hluboko uvnitř hrudi. Někde mezi pláčem a šeptáním jediného jména stále dokola jsem usnul.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Yo!=)

Anoo, je tu další dovětek a já se zas budu vykecávat. (^^)/ Prvně bych chtěla zmínit, že Gazette 9.3. vydali novou písničku, dokonce i s klipem... Jmenuje se FALLING a já se naprosto zamilovala, protože se mi trefili do noty.

K povídce: Jste překvapení? Já ano. Uruha se slzami v očích! Byla jsem k tomu v podstatě přinucená a při psaní se mi třásly ruce a celkově mi těch pár řádků trvalo snad tři hodiny. A málem jsem to nedopsala a zůstala stočená v klubíčku někde v koutě. Hodně mi u toho pomohla písnička od kapely SID- Enamel. Pokud si ji pustíte - 1:11 dávejte pozor, to, jak Mao zpívá refrén, je do kolen srážející a já si tu písničku pouštěla pořád dokola, abych byla schopná pokračovat.

K Aoimu: Já ho prostě zbožňuju. Celkově mi zlepšuje můj názor na tuhle povídku a jsem ráda, že ho tu mám - je to takový roztomilý sadista, nemůžete se na něho zlobit za to, co dělá, když je přímo k pomilování. On ví, jak na tom Kai je, a má vcelku přesnou představu o tom, jak je to s Uruhou... Ale stejně si ty věci neodpustí. A je to dobře. Jen do nich, Aoi! protože nemít tu Aoiho-psychologa, tak nevím xD... Asi bych se nikam nedostala

Samozřejmě mám taky připravené další dvě písničky od Gazette. První jsem zmiňovala v komentářích: Mayakashi a jako druhou jsem vybrala Untitled. Mayakashi je velmi málo známá, a bohužel také jedna z těch, která nikdy nezazněla na koncertě. Untitled je jedna z balad, klidná, pomalá, melodická. A k mojí smůle: kvalitní nahrávka z live naprosto opustila YT.

Závěrem bych chtěla říct, že se nejspíš na 2-3 týdny odmlčím. Začaly nám zápočty a já, díky svým nemocem a absencím, mám práce nad hlavu (a věřte nebo ne, ale pokazit první testy vůbec není dobré xD, zvlášť když většina z nich se nedá opravit... Držte mi palce, prosím). A pokud by tu byl někdo trpělivý, kdo umí pracovat s integrály, hlásím se na doučování. xD

Těším se na komentáře (a čekám, že mi někdo i vynadá, že se ti dva pořád motají v kruhu xD já vím -.-" jsou to idioti, věřte nebo ne, ale vážně mám chuť udělat si radost a nechat Kaie poslouchat a přestat si lhát... Ale to by bylo příliš snadné -.- Proto budu ve svém osobním mučení pokračovat xD)

Děkuji za pozornost (^^)y

Autor: Ryuu (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yume no yo-o: Okawari (7. kapitola):