OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yume no yo-o: Okawari (8. kapitola)

27.04.2018 (13:00) • Ryuu • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1756×

„Jste si jistí, že jste naložili všechno?“

„Ruki, kde je ta druhá taška, co jsi přitáhl?“

„Neviděl někdo můj klobouk?“

„Proboha, už se v těch věcech nehrab, tady už to nevyřešíš.“

„Ale když já si asi nevzal druhý pár čoček…“

„Víš, Kaii… I v Sapporu existují obchody.“

Šílenství. To slovo dokonale popisovalo shon, který doprovázel náš odjezd. PSC nakonec nezaplatila letenky s tím, že je to zbytečné. Do Sappora je to přeci po zemi jen 17 hodin cesty, to nic není.

Unaveně jsem dopadl na přistýlku v zadní části autobusu, složku s informacemi o tour vedle sebe. Pročetl jsem ji už několikrát, dělal jsem si v ní poznámky, ale v pět ráno se mi do ničeho nechtělo. Navíc jsem předtím nespal. Byl jsem tak nervózní, že jsem většinu noci procházel, co všechno mám nebo nemám.

„Jdeš spát?“ Reita se posadil na postel přes uličku. Přikývl jsem.

„Nebyl jsem schopný usnout, tak teď už by se mi to snad mohlo podařit.“

„Jsme na tom podobně. Většinu noci jsem seděl a přemýšlel, co všechno budu potřebovat. Sbalil bych si asi celý byt, kdyby se mi vešel do tašky.“ Usmál jsem se.

„Jo, taky jsem to tak měl. Šofér se kvůli mně musel i vracet - nechal jsem doma peněženku.“ Reita se ušklíbl, skopnul boty a natáhl se na postel. Zbytek kapely byl v přední části autobusu. Jeden z nich hrál tichou melodii na akustickou kytaru, fungovala jako ukolébavka. Otočil jsem se tváří ke zdi a pohodlněji se zamotal do přikrývky.

Probudilo mě jemné drbnutí do ramene. Rozespale jsem zamžoural.

„Jsi vzhůru, super. Zastavujeme na jídlo, tak mě napadlo, jestli taky nemáš hlad,“ usmál se Ruki. Zívl jsem a protáhl se.

„Za chvíli jsem venku.“ Jen přikývl a odešel. Těch pár dní před odjezdem jsem se od nich úplně odříznul, maximálně jsem odpověděl na zprávy, jestli jsem v pořádku. Jednou jsem se na chvíli stavil ve zkušebně, když mě o to Ruki požádal, ale odešel jsem dřív, než dorazil zbytek. Potřeboval jsem být sám. Srovnat se se vším, co se zase stalo, abych se mohl soustředit na své úkoly. Na tour mi záleželo. Nechtěl jsem nic zvrtat tím, že budu řešit své osobní problémy.

Vyhrabal jsem se z přikrývky a s bundou konečně vylezl z autobusu. Sice už se rozednilo, ale oblohu pokrývaly husté šedivé mraky. Ruki na mě čekal hned u dveří autobusu. Chtěl bych říct, že mě to překvapilo, ale ne… Jak řekl Aoi: on je vážně starostlivý. Byl jsem mu vděčný, s přihlédnutím k tomu, jak mi kručelo v břiše.

Zastavili jsme u benzinové pumpy s malým bistrem. Ostatní už seděli uvnitř. Krom členů kapely tu byl i náš manažer, dva řidiči a dva kameramani a dva, u kterých jsem netušil, proč vlastně. Upřímně jsem litoval poslední čtyři jmenované, my aspoň měli trochu prostoru v autobuse, oni se mačkali v autě za námi po tom, co je Uruha vykázal i s kamerami, že nemusí natáčet ještě před prvním koncertem. No, a Koga měl v plánu běhat mezi autem a autobusem.

„Objednali jsme vám kafe a nějaké onigiri. Nějak jsme nevěděli, co budete chtít,“ informoval nás Koga. Poděkoval jsem a posadil se na jednu z volných židlí mezi řidiče. Aoi mi přisunul kalíšek s černou kávou. Místo mezi ním a Uruhou obsadil Ruki.

„Vyspal ses trochu? Vytuhnul jsi v podstatě hned, jak jsme vyjeli.“ Zvednul jsem oči a podíval se na usmívajícího se Reitu. Vidět ho bez pásky přes nos byl trošku nezvyk, většinou ji nesundával, nebo nosil masku.

„Klidně bych vydržel ještě spát, ale jo, už je to lepší.“

Trochu nedůvěřivě jsem rozbalil onigiri. Většinou jsem si dělal vlastní, v podstatě jsem tyhle věci vůbec nejedl. Hovor se rozproudil všemi směry. Mezi odpovídáním na otázky ohledně materiálů, co mi Koga dal, jsem pohledem stále sjížděl k Uruhovi. Neubránil jsem se tomu, navíc seděl naproti mně. Oždiboval nějaké pečivo. Aoi do něj drbnul, očividně na něj mluvil, ale on nevypadal, že by poslouchal.

„Každopádně je to jen malý klub, Pokud sis všiml, hrajete na místě s kapacitou asi dvě stě lidí, ale kvůli zájmu se druhý koncert přesunul do větších prostor.“ Opět jsem se otočil k manažerovi. Poklepával prstem na datum druhého koncertu v Sapporu. Jen jsem přikývl. Nevěděl jsem, co k tomu říct, jednoduše budu mít ještě větší trému.

Po asi půl hodině nás nahnali zpátky do autobusu. Posadil jsem se na jednu z koženkových sedaček v přední části. Z tašky, kterou jsem tam před odjezdem hodil, jsem vytáhl desky s písničkami. Kafe mě probralo, tak proč nedělat něco užitečného.

„Kašli na to a pojď si něco zahrát, nudím se.“ Ruki se ke mně přitočil a papíry mi sebral, hodil je na sedačku přes uličku. Na stůl položil červenou papírovou krabičku s nápisem UNO.

„Ve dvou to bude nuda…“ pokusil jsem se namítnout.

„Tak já se přidám,“ ozvalo se za mnou. Potlačil jsem cuknutí. Ruki se posunul, aby se Uruha mohl posadit. „Aoi a Reita šli spát,“ mávl rukou směrem k postelím.

„Skvělý. Takže, pravidla znáš?“ Ruki rozbalil krabičku a začal rozdávat. Přikývl jsem. Neměl bys být nervózní, proboha. Jsou to členové tvojí kapely, nemůžeš se jim vyhýbat. Promnul jsem si oči a sebral své karty. První vynášel Uruha.

„Tak co? Těšíte se? Já jsem upřímně zvědavý. Poprvé nás nechají zapojit se trochu do vzhledu stage. Mám pár návrhů, jen čekám, až se dostaneme z autobusu a bude u toho kompletní staff. Nějaké moje návrhy už dostali, ale všichni jsou ohledně toho strašlivě skeptičtí, že je to přehnané…“

„Hlavně přes čáru rozpočtu,“ ušklíbl se Uruha a konečně odložil kartu. Samozřejmě takovou, že jsem nemohl přiložit vlastní.

„To není pravda. Náhodou si myslím, že trochu víc světel by tomu jen prospělo. Nemusíme pořád hrát jen s jedním osvětlením, chtělo by to nějakou dynamiku. Každopádně, počítám s tebou, Kaii, když už na tohle všechno nejsem sám. Protože tihle,“ ukázal na Uruhu, „vůbec nejsou zapálení. Vzdají se hned po první námitce,“ dokončil svoji obhajobu a s úsměvem odložil kartu „táhni čtyři karty“. Vysloužil si tím Uruhův kyselý úšklebek. Takhle se jelo dál. A když Ruki vytáhl ze svojí tašky pivo, trochu jsem se i uvolnil a bavil se. Šlo to překvapivě snadno, Ruki byl zdrojem neustálých vtipů a nápadů pro rozhovor. Nikde ani náznak po nevraživosti, kterou mě zahrnoval před týdnem. Mohli jsme hrát tak dvě hodiny, než se zpěvák zvedl.

„Já to balím a se půjdu vyspat.“

„Už tě nebaví prohrávat?“ uculil se na něj Uruha. Kdo ví, jak to dělal, že většinu her vyhrál on. Jak může mít někdo takové štěstí na karty. Posunul se, aby kolem něj mohl Ruki projít. Ten se na něj chvíli zkoumavě díval, než se ušklíbl a odešel. Sklopil jsem oči ke stolu a shrnul karty na úhlednou hromádku, tu pak uklidil zpátky do krabičky. Proběhla tu nějaká optická komunikace, které jsem nerozuměl. Znervózňovalo mě to, tohle jejich chování.

„Asi se taky půjdu ještě prospat,“ zamumlal jsem, když ticho trvalo příliš dlouho. Uruha ze sebe vydal jakési odfrknutí

„Najednou. Kdy přede mnou přestaneš utíkat?“ zeptal se smutným tónem. Poručil jsem si nezvednout oči ot krabičky s kartami.

„Tak dlouho, jak bude třeba.“ Zapřel jsem se o desku stolu, abych se zvedl. Chytil moje prsty do dlaně. Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale nakonec jsem ruku nechal ležet na stole bez hnutí. Po chvíli ruku stáhl.

„Takže ses rozhodl ignorovat vše, co se stalo ještě předtím, než došlo na tu pitomou sázku. To si vážně myslíš, že jsem tak-“

„Bezcharakterní hajzl?“ dokončil jsem za něj větu a konečně vzhlédl. Věnoval mi nejistý, posmutnělý úsměv. Zatnul jsem zuby. Nevytočí mě, tu radost mu nedopřeju. Na několik sekund jsem zavřel oči. Nemyslet… Jsme před začátkem tour, čeká nás spousta práce. Osobní věci do toho nepatří.

„Klidně mi říkej bezcharakterní hajzl, když to bude znamenat, že se zamyslíš.“ Ten hlas zazněl až příliš blízko. Na tváři mě zašimral jeho dech. Bál jsem se otevřít oči. Čekal jsem… S hrůzou přišlo uvědomění: já jsem CHTĚL, aby mě políbil. Konečky jeho vlasů mě šimraly na tváři. Bylo to jako čekat na náraz do vodní hladiny, když skočíte z vysokého můstku, jenže to nebyl bazén, ale obří černá jáma, a jak padáte, každá milisekunda by mohla být ta poslední.

Roztřeseně jsem vydechl, když mě jeho prsty polechtaly na tváři, ale víc nic. Zanechaly po sobě pálivou stopu. Znovu jsem natáhl vzduch do plic a rozlepil víčka. V tu chvíli konečně udělal, nač jsem čekal. Lehce tiskl své rty k mým. Ani mi nedošlo, že mám hlavu zakloněnou, přímo jsem se mu vybízel, natahoval se po něm. Odtáhl se přesně ve chvíli, kdy jsem začal zvedat ruce, abych ho u sebe udržel. Nechal jsem je klesnout, pohled sklonil k zemi. Je až do nebe volající, jaký pitomec jsi, Kaii.

„Asi jsem si to rozmyslel,“ přerušil po chvíli ticho. Překvapeně jsem vzhlédl. Rozmyslel? Co? Nedokázal jsem zařadit výraz, se kterým se na mě díval. „Budu se chovat tak, jak mě nazýváš, dokud mě opravdu nevyslechneš. Do té doby nemá cenu, abych se snažil.“ S tím mě obešel a nechal mě tam stát. Roztřeseného, zmateného. Tiše jsem se nadechl, zaťal pěsti a pokusil se zabít tu chvíli. Kupil jsem přes ni každou nepříjemnou zkušenost posledních dní. Nepomáhalo to. Dopadl jsem zpátky na sedačku. Pár minut s ním o samotě… A já vypadám zas jak troska. No, aspoň mě s ním nečeká nějaká velká změna, prolétlo mi hlavou.

„Bože můj, co jsem ti provedl, že mě takhle trestáš…“ Dopil jsem zbytek piva v láhvi a natáhl se po papírech, které mi Ruki předtím sebral, s nadějí, že práce zažene všechno ostatní

Asi za hodinu se ke mně připojil Reita. Prošel kolem a chvíli mluvil s řidičem. Po několika minutách se otočil a posadil se na sedačku proti mně s informací, že bychom opět měli zastavit. Zvědavě se naklonil a koukal mi pod ruce.

Znovu jsem upravoval seznam písniček. Dlouho jsem přemýšlel nad Rukiho nespokojeností se vzhledem pódia a musel jsem souhlasit. Mohli jsme dělat víc, proto jsem se pokoušel seřadit sklabdy tak, aby na sebe navazovaly. Významem, nebo aby dvě těžké skladby proložila nějaká snazší, a zároveň trochu hýbaly i s atmosférou. Jeden z těch posunů se dotkl i Wakaremichi, přesunul jsem ji do druhé poloviny koncertu. Většina lidí znala jen ji, chtěli ji slyšet. Zahrát ji závěrem koncertu by mohlo být skvělé, už jen proto, že na posledním koncertě Ruki nechal celý sál zpívat refrén dokola. A poslouchat je, s jakým zápalem zpívají… Při té vzpomínce jsem se nedokázal neusmát.

„Asi úplně nechápu, o co se s tím seznamem snažíš,“ přerušil moje myšlenky Reita. Stručně jsem mu to vysvětlil. Nadšeně přikývl a začal přidávat své nápady, kde udělat pauzu, co by se mohlo dít okolo nás při písničkách. Některé navržené věci byly až přitažené za vlasy, ale jeho zapálení mi dodávalo energii. Za tu půlhodinku, kterou trvalo, než řidič zastavil, se malý stolek mezi sedačkami zaplnil papíry s náčrtky scén, různým poskládáním písniček, nápady, jak od sebe odlišit jednotlivé koncerty. S povzdechnutím jsem mu vytrhl propisku a vytáhl ho za sebou ven. V tu chvíli jsem mu nemohl být vděčnější za jeho společnost.

„Jak daleko to ještě máme?“ zeptal jsem se jednoho z autobusáků. Pokrčil rameny a přijal nabízenou cigaretu.

„Nejsme ani v polovině. V hotelu bychom moli být po půlnoci, ale máme v plánu větší přestávku, takže spíš ve dvě.“

„Děkuju,“ pousmál jsem se. Řidič přikývl a odešel za svým kolegou. Zhluboka jsem se nadechl chladivého vzduchu a zívl. Přeci jen jsem nespal moc dlouho, ale v hlavě jsem stále měl pár věcí, které potřebovaly na papír dřív, než je zapomenu. Reita mi drcnul do ramene a natáhl ke mně ruku s krabičkou cigaret. Jednu jsem mu vzal a nechal si připálit.

„Musím uznat, že jsi mě trochu překvapil,“ promluvil po chvíli. Povytáhl jsem obočí.

„A čím?“ Trochu jsem se bál, co přijde. Zvědavě jsem si ho prohlížel, zatímco on poklidně pokuřoval a nejspíš hledal slova.

„No… Je toho víc. Zatím jsem neměl příležitost se ti omluvit. Chovali jsme se jako kreténi, S odstupem už vůbec nevím, co jsem si, sakra, myslel…“

„Neřeš to. Staly se mi už i horší věci.“

„Jo, slyšel jsem. To je další věc, která mě trochu zaráží,“ navázal, aniž by ho vyvedlo z míry, že jsem mu skočil do řeči a přijal omluvu tak snadno. Unaveně jsem si povzdechl, vůbec jsem neměl radost z toho, co naznačil: Že v podstatě ví všechno, co se stalo. „Jde o to, že tomu jednoduše nerozumím. Uruha byl vždycky děvkař, nikdy se mu nepříčilo zametat s city druhých, ale poslední dobou-“

„Nezlob se, ale co se děje s Uruhou poslední dobou mě moc nezajímá a vědět to nechci.  Budu s tebou mluvit o čemkoli jiném, ale jeho teď, prosím, jednoduše vynech.“ Bylo to ode mě trochu hrubé, ale neměl jsem zájem poslouchat, co Uruha. I tak jsem nad ním přemýšlel víc, než je zdrávo. Reita si mě jen překvapeně prohlížel, ale pokrčil nad tím rameny.

„Jen chci říct, že bych nerad, aby tohle nějak ovlivnilo kapelu,“ řekl po chvíli.

„Neboj se, nenechám se vyštípat. Docela jsem se nadřel, abych se k vám vůbec dostal. Takže se mě až tak snadno nezbavíte,“ usmál jsem se na něho. Reitovi se na tváři objevil ďábelský úsměv.

„V tom případě bys měl vědět, že mi Uruha říká všechno… A tím všechno myslím opravdu všechno.“ Spadla mi brada, což jeho úsměv ještě rozšířilo. Zavrtěl jsem hlavou a sladce se na něj usmál.

„Jsi si naprosto jistý, že nejsi gay? Když se v tom všem takhle vyžíváš?“ Reita trochu zezelenal.

„Ne, díky. Myslím, že vy tři a Aoi navrch jste víc než dost. Někdo to tady musí vyvažovat.“ Potlačil jsem chuť vypláznout na něho jazyk. Zaujalo mě, jak to řekl. Vy tři a Aoi. Nech svoji fantazii spát, nestačí ti snad problémy s jedním z nich? okřikl jsem se v duchu. „Fajn. Takže teď zpátky k práci… Už jsi měl čas podívat se na tu novou písničku? V Sapporu strávíme čtrnáct dní právě proto, že tam Koga sehnal nahrávací studio, abychom dodělali pár dalších věcí.“ Povytáhl jsem obočí. O tomhle jsem nevěděl. „Říkal to, když jsme se byli podívat na zkušebnu, ale tys asi nějak nevnímal,“ dodal, když viděl můj výraz. Ušklíbl jsem se, to se klidně mohlo stát.

„Říkal jsem si, proč tam budeme tak dlouho. Po Sapporu jsme vlastně co dva dny v jiném městě.“ ¨

„Jasné. Vytáhnu počítač a ukážu ti, co máme. V podstatě už to je hotové, chybí jen bicí. Něco tam je, ale není to nic moc. Mít přístup rovnou k nahrávací technice je fakt super.“ Cítil jsem se trochu provinile. Zatímco já se flákal, oni se snažili. Vzpomněl jsem si na několik papírů s nástiny melodií, co se válely u mě v tašce, ale ani tím jsem se nemohl omlouvat. Nechal jsem je v tom.

„Fakt se omlouvám, že jsem vás v tom nechal. Nechovám se jako úplně jako dobrý člen a už vůbec jako leader.“ Reita se krátce zašklebil.

„Jen se neboj, teď z tebe sedřeme kůži. Ještě na těch pár dní volna budeš vzpomínat,“ mrkl na mě. Nervózně jsem se zasmál. „No tomu se nesměj. Myslím to vážně, uděláme si z tebe-“ Co se mnou dělají, už jsem se nedozvěděl. Z autobusu totiž vylítl Aoi a… hupnul překvapenému Reitovi na záda. Ten to neustál a oba skončili na zemi.

„Ty jsi takovej debil, Aoi, to svět neviděl. Počkej, až se mi dostaneš pod ruku!“ Černovlásek už ale byl na nohou. Čapl mě a postavil před sebe jako štít.

„Kaii, ty mě zachráníš, že jo? Jsi přeci leader, nesmíš zaprodat své přátele!“ smál se za mnou, ale pokaždé, když se Reita pohnul a pokusil se mne obejít, ucukl i se mnou zpět a pootočil se, aby nasupenému basákovi viděl do obličeje. Mrkl jsem na Reitu, vytrhl Aoimu svá ramena ze sevření, načež jsem se otočil a chvatem, za který by se nestyděl ani profesionální karatista, mu podrazil nohy a strhl ho pod sebe na zem. „Zrádče,“ procedil mezi zuby, když jsem mu přitlačil ruce k zemi a s vítězoslavným úsměvem se na něj posadil. Reita málem složil znovu, tentokrát smíchy.

„No… Koledoval sis o to, Aoi,“ uculil jsem se na muže pod sebou. Zacukaly mu koutky. Otočil jsem hlavu k Reitovi. „Myslíš, že je lechtivý?“ povytáhl jsem s úsměvem obočí. Aoi zoufale škubl rukama, zkusil mě ze sebe shodit. Jen jsem se pohodlněji usadil. Otočil svou pozornost na světlovlasého.

„Reito, ať tě to ani nenapadne! Jestli se mě dotkneš, jsi mrtvý muž, oba jste! No tak! Přeci nejsme malí. Navíc jsem v nevýhodě, když je to dva na jed-… Ooi!!!“ zapištěl, když se Reitovy prsty rozeběhly po jeho žebrech, a já měl co dělat, abych udržel jeho ruce na zemi, jak se svíjel.

„Aoiho slabost objevena,“ smál jsem se a lapal po dechu. Nakonec jsem skučícího černovláska pustil, když začal vyhrožovat, že se skončí s mokrými kalhotami. Reita těžce oddechoval, ale s úsměvem nastavil dlaň. Plácnul jsem si s ním. Nehledě na studenou zem jsem si sedl do tureckého sedu a zapátral v kapsách po papírové krabičce. Jednu cigaretu jsem vytáhl a pak zbytek hodil Aoimu.

„Tímhle to nevyžehlíš,“ mračil se na mě, ale pravý koutek mu cukal. Zazubil jsem se na něj.

„Aspoň tě to odnaučí takhle skákat na lidi, ty hovado,“ zasmál se Reita a stejně jako já předtím si z krabičky nabídl sám. Aoi se na něj uculil.

„Přiště se spřáhnu s někým, kdo mě nedá.“ Zvedl jsem ruce na svou obranu.

„Spíš bys neměl počítat s tím, že Kai je tak nevinný, jak vypadá,“ předběhl mě Reita s odpovědí. Zmohl jsem se jen na prázdné otevření úst a ublížený pohled. Kurnik, tady se strany mění rychlostí větru.

„Ono to bude jinak,“ řekl po chvíli Aoi a naoko vážně si podepřel hlavu. „Nemohli jste odolat mému tělu.“ Z obou stran mu přiletěl pohlavek a černovlasý se rozesmál. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a radši mlčel.

„Některé věci se prostě nezmění,“ zasmál se Reita.

„Nezbývá nám nic jiného, než to vydržet a pokusit se ho nezabít,“ přikývl jsem a oba se podívali na černovlasého. Dramaticky si potáhl z cigarety a věnoval nám trpělivý pohled.

„Vy dva… mi prostě závidíte, že jsem dokonalý.“                 

Seděl jsem zpátky na sedačce se sluchátky na uších a pouštěl si písničku znovu. Nevědomky jsem rukama bubnoval do hrany stolu a vydupával rytmus nohou. Chtěl jsem hrát. Opravdu to dotáhli skoro k dokonalosti. V duchu jsem zaskučel. Tolik jsem si to chtěl zahrát.

„Tak co?“ zeptal se Reita s pyšným výrazem. Uznale jsem pokýval hlavou.

„Je to vážně dobré, těším se, až budem na místě. Chci si ji zahrát.“ Ti dva si jen vyměnili spokojený úsměv. Znovu jsem si nasadil sluchátka a proklikával se dalšími soubory ve složce. Předtím mi Reita řekl, že vše, co tam je, má nějakou naději být jednou dokončeno. V tvoření nových věci neměli v podstatě žádná pravidla. Každý mohl psát nebo dělat muziku a kdykoli to přinést v jakémkoli stavu. Naprostý opak mojí poslední kapely. Vzhlédl jsem a stáhl sluchátka z uší.

„Takže jsme se trochu zamysleli nad Rukiho návrhy a vzniklo tohle,“ vysvětloval zrovna Reita a ukazoval na seznam písniček a poznámek u něho. Aoi se zájmem procházel hromádky papíru, občas se na něco zeptal a četl dál.

„Co je tohle?“ ukázal na jeden z papírů s neuměle načrtnutou notovou osnovou. Vzal jsem mu ho.

„To nic, je to jen pár not.“ Dobře, možná tady to bylo víc než pár not, ale nic, s čím jsem chtěl přijít. Bohudík na mě nenaléhal. Vrátil jsem se k procházení složky.

Většinu cesty jsem se buď hrabal v papírech, v počítači, nebo si povídal s Aoim, který mi dělal garde, když byl Uruha zrovna poblíž. Občas se mezi námi vystřídali, dokonce se mi povedlo Rukimu ukázat, co jsme vymysleli. Chvíli se na mě mračil, ale když viděl, že se pro jeho nápad konečně nadchl i zbytek kapely, tvářil se jako kočka, co našla nehlídaný džbán smetany. A byl to on, kdo mě přinutil nakonec vytáhnout papíry s útržky melodíí a textů.

„Tak koukám, že ses úplně neflákal,“ řekl, když vzal do ruky jeden z mých výšplechtů. Trhl jsem rameny a dál upravoval hudbu v počítači. Přesně tu, kterou Ruki právě vzal do ruky. Měl jsem tam jen bicí a akustiku, nic víc jsem nebyl schopný nahrát. Přes monitor jsem po očku sledoval, jak proškrtává neumělý text a dopisuje ho. Bylo tam jen pár řádek, co mě zrovna napadly, ale on mezi ně dopisoval vlastní slova a v podstatě na místě, stejně jako předtím, když dostal pod ruku text od Uruhy. Vzhlédl a pousmál se.

„Tahle je dobrá, líbí se mi ten nápad. Kouknem na ni všichni, až budeme mít za sebou první koncert.“ Potěšilo mě to. Upřímně jsem byl dost nervózní, když tak procházel jeden papír za druhým a třídil je na stole na hromádky, aniž by cokoli řekl. Po chvíli jsem uložil práci a natočil laptop k Rukimu.

„Pokusil jsem se i o něco jako doprovod, ale… No, uvidíš sám,“ podal jsem mu sluchátka a čekal na verdikt. Moje dílo bylo dlouhé zhruba minutu, složené jen ze základního rytmu tvořeného bicími a tím málem, co jsem byl schopný zahrát na kytaru. Jen pro představu. Převzal ode mě sluchátka. Trochu povytáhl obočí, ale poslušně doposlouchal až do konce.

„Je to rychlejší, než jsem čekal.“ Znovu si nasadil sluchátka. Pohyboval rty a přeříkával si slova z papíru. Sem tam si nad slova udělal značku.

„Tak teď se cítím uražený, Rukimu se pochlubíš, ale nám ne?“ Reita se posadil vedle zpěváka a nakoukl mu přes rameno. Sklonil jsem hlavu k papírům na stole a znovu pokrčil rameny.

„Těžko se mu odporuje.“

„Taky pravda. Je jak pes, jak někde ucítí nápad na písničku, nepřestane loudit, dokud to nedostane,“ zasmál se Reita. Odměnou mu bylo bolestivé rýpnutí do žeber. Zazubil jsem se.

„Máš si zkontrolovat, jestli tě ten, koho urážíš, neslyší,“ zamumlal Ruki a otočil se zpět k textu, aby v něm udělal další poznámku. Basák si promnul bolavá žebra a naklonil se nad papír. Unaveně jsem se opřel do opěradla, neubránil jsem se zívnutí. Telefon hlásil deset večer. To znamenalo ještě čtyři hodiny cesty před námi a už bez zastávky. Opatrně jsem se zvedl a beze slova se přesunul do zadní části autobusu. Na posteli sousedící s mojí se rozvaloval Aoi s knížkou položenou na obličeji a klidně oddechoval. Pousmál jsem se při tom pohledu, opatrně mu vzal knížku a hodil přes něj deku. Ani se nehnul. Stáhnul jsem ze sebe nepohodlné rifle a zahrabal se pod přikrývku. Prospat zbývající část cesty se zdálo jako dobrý nápad.

Znovu mě probudilo zatřesení ramenem. Pomalu jsem rozlepil oči.

„Jsme na místě, vstávej.“ Aoi se narovnal a poodstoupil od postele. „Počkám venku, Koga a ostatní vyzvedávají klíče, tak sebou trochu hoď.“

Poslechl jsem ho. Někdo mi dokonce uklidil počítač a ostatní věci zpět do tašky, takže jsem je ani nemusel hledat. Aoi vyrazil k vysoké budově na druhém konci parkoviště. Neubránil jsem se dalšímu zívnutí. Ani těch pár hodin spánku nepomohlo zbavit se únavy z dlouhé cesty. Těšil jsem se na sprchu a pořídnou postel.

„Tak, s pokoji to bude trochu složitější. Budete se muset podělit o dvou a třílůžkový. Ráno dostanete každý svůj klíč, ale teď je jen jeden na každý pokoj. Snídaně je od osmi do desíti,“ informoval už Koga ostatní a podával jim klíče. Zamžoural jsem do světla v hale. „Kaii, Aoi, vy dva nikam dopoledne nevyrážejte. Ve dvě máme být v tom rádiu, tak ať vás nemusím nikde nahánět. A… to je ode mě pro dnešek všechno, dobrou noc.“ S těmi slovy nás tam nechal a vyrazil k výtahu. Promnul jsem si oči.

„Kaii, to hodláš spát tady v hale?“ drbnul do mě Reita. Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne, jen mi řekněte, s kým mám jít. Vlezu do sprchy a pak nechci do rána o ničem slyšet,“ zamumlal jsem. Reita se pobaveně zasmál, ale zívl.

„Řekl bych, že to už nemusíš řešit, Ruki s Uruhou si už vzali klíče a Aoi na nás čeká s výtahem. Tak pojď a nezdržuj.“ Ignoroval jsem to tupé bodnutí v hrudi a vydal se za ním.

Skopnul jsem boty u dveří a rovnou zamířil do koupelny po levé straně chodby. Shodil jsem oblečení na podlahu a zalezl do sprchového koutu. Horká voda mě maličko probrala. Nechtělo se mi ven, dopadající kapky příjemně pálily a uvolnovaly ztuhlá ramena. A ani jsem si nevšiml, že někdo vešel.

„Kaii, neusnul jsi tam?“ Trhnul jsem sebou a otevřel oči. Za závěsem byl vidět stín Aoiho postavy.

„Takhle se sem vplížit, tohle mi nedělej,“ dostal jsem ze sebe po chvíli. Zasmál se.

„Klepal jsem, ale když jsi neodpovídal… Každopádně už odtamtud vypadni, taky si chceme dát sprchu.“

„Jo, už jdu.“

„Jestli to bude trvat moc dlouho, vlezu tam za tebou.“ Ušklíbl jsem se tomu a z tyče, která držela závěs, stáhl osušku, omotal ji kolem boků a odtáhl zástěnu. „A já už se těšil na společnou sprchu,“ řekl Aoi naoko zklamaně. Zavrtěl jsem nad tím hlavou.

„Ty jsi mi vtipálek,“ zamumlal jsem a sebral oblečení ze země, otevřel jsem dveře a chtěl odejít. Aoi mě chytil za rameno.

„A kdo řekl, že to byl vtip?“ zašeptal mi u ucha a vystrčil mě na chodbu. Přibouchl za mnou. Z koupelny se ozval jeho veselý smích. Na chvíli jsem zůstal zírat na zavřené dveře. Co si, sakra, mám myslet o tomhle? Můj unavený mozek nevěděl, jak si tohle pošťuchování přeložit.

Reita už si stihl zabrat jednu z postelí a klidně chrupal. Z tašky jsem vytáhl věci na spaní a zalezl do poslední nezabrané postele. Veškeré myšlenky týkající se Aoiho her nebo Uruhy jsem zahnal a znovu zavřel oči.

Možná bude tohle rozdělení pokojů lepší... Mít klid. A být tu s Aoim. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zdravím^^

A to bych to nebyla já, abych se ke kapitole i trochu nevykecala. Upřímně? Poslední měsíc a půl byl šílený xD. Tak jsem si říkala, že zvládnu zápočtový týden a budu psát dál, a ono nic. Nakonec to nebyl jen jeden týden, ale v podstatě celý uplynulý měsíc a půl jsem měla práce až nad hlavu (a zdaleka nejsem za vodou xD pořád toho mám spoustu, ale hlodal ve mně červík, takže jsem se na úkor práce na atelíéry dokopala k dokončení kapitoly).

Ale! Nějak jsem to zvládla. Takže... I když jde o v podstatě takovou "výplň" v ději, kde se ani nim moc nestane (spíš vůbec nic), je tu. Nemám k ní moc co říct. Od chvíle, co jsem si napsala bonus, mám chuť na takové to roztomilé fluflu mezi Aoim a Kaiem, nemůžu si pomoct, jak jde o Aoiho, jde to úplně samo.

A tentokrát si ke kapitole hodím písničku z úplně jiného soudku. Viděli jste film Hotarubi no mori e (Do lesa světlušek)? Pokud ne, najděte si ho, je krásný, ale hrozně smutný a pro mě deprimující - jen upozorním, že na netu je buď v češtině (což já osobně nesnesu, protože český dabing japonských filmů je hrozný), a nebo s anglickými titulky. Ale proč to sem cpu: našla jsem k němu krásné amv s úžasnou písničkou, která mi neustále hraje v hlavě: Lauren Aquilina- King.

Nu, a závěrem: Děkuji, že jste to přečetli, a těším se na komentáře (^^)y

Autor: Ryuu (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yume no yo-o: Okawari (8. kapitola):