OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Z nikoho někdo (Riol) - Kapitola 1-1,2

12.11.2012 (10:00) • RundasGrey • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 558×

„Už tak dlouho jsem šel a neměl jsem žádný odpočinek. Musím zastavit. Musím si na chvíli odpočinout. Prošel jsem už velkou část lesa. Za chvíli tam budu. Za chvíli tam budu. Jen si odpočinu…“

Na neznámé planetě začal den. Paprsky prozářily další část nekonečného lesa. Živočichové vylezli z nor a rozeběhli se pro potravu. Mnoho se jich také vrátilo z nočního lovu, aby si nyní odpočinulo. Rostliny pomalu započínaly proces fotosyntézy. Vytvářely kyslík a hlavně cukr, který tvoří život.
Jeden mladý, osamělý válečník se probudil.

 
Riol zavrčel. To, že usnul, byl důkaz jeho slabosti. A on nechtěl být slabý.
Další den v trapu. Už chtěl mít ty povinnosti za sebou. Porozhlédl se kolem sebe. Kromě stromů zde byli i keře, tráva a živočichové. Vše, co má v lese být.
Protáhnul se. Celé tělo ho bolelo. A stejně na tom byla i jeho mysl. Zívnul si. Navzdory tomu, že spal uprostřed lesa na tvrdé zemi, se dnes vyspal do růžova. V elfí vesnici nebyly o moc lepší životní podmínky a Riol byl na takové spaní zvyklý.

Les byl neskutečně velký. Ještě, že měl Riol svůj přirozený orientační smysl, jinak by byl úplně v prdeli. Elfové mu o lese v mládí povídali, Riol je mnohdy poslouchal, když byl ještě mladý a ne tak zkažený. Povídali mu o hlubokém lese, který nikde nekončí, a který je ještě nebezpečnější než ten blíž k úrodné oblasti, v němž žijí elfové. Hluboký les.
Nekonečný les.

Riol skoro věřil tomu, že je nekonečný. Menší problém bylo Riolovo racionální uvažování. Věděl, že ten les někde končit prostě musí. Nic není nekonečné. Nic.

Možná jen jeho bolest a samota. A hloupost elfů. Tyto věci nekonečné jsou. Jeho rodoví starší nebudou spokojeni, ovšem to nejsou nikdy.

Vlastně ani nevěděl, proč dělá to, co dělá. Proč se řídí předpovědí někoho, koho nenávidí. Proč pro ně dělá práci.

Asi za to mohl fakt, že celý jeho život mu bylo namlouváno to, že zničit zlo je jeho osudem. A on tomuto namlouvání podlehl.

Riol se začal procvičovat. Ignoroval nepříjemné pocity – celé tělo ho svědilo a bolelo, navíc byl špinavý a smradlavý. Ale nevadilo mu to. Jeho nenávist to vše vyvažovala. Úplně vše. Přemýšlel, co bude dělat po tomto úkolu, až ho splní. Jestli, jestli ho splní.

Někdy si připadal, jako by byl celý jeho život tvořen náhodami. Nikdo, téměř nikdo mu nedal prostor pro vlastní volbu. Alespoň pro záblesk, pro představu svobody. To, že teď šel udělat svou misi, také nebyla úplně jeho vlastní vůle. Jednak to sice chtěl, ale na druhou stranu to chtěli i starší. Právě ti mu už od dětství do hlavy vtloukali, že on je ten vyvolený, ten, který zachrání jejich svět, jejich les a vesnici, a všechny ostatní vesnice. Radní si mysleli, že právě on, Riol, je tím vyvoleným. A proto měl život těžší než všichni ostatní v přísné elfí monarchii. Malé elfí území nemělo nikdy moc hostů a tak se ani sami elfové nemohli vyvinout. Les je na jednu stranu chránil před nepřáteli, ale pro Riola to bylo vězení. Vězení hloupých zvyků. Náhoda, že se narodil zrovna zde, byla další z mnoha náhod, co se mu staly. Kvůli chybám, za které nemohl, které se udělaly jen náhodně, byl nenáviděn radou i ostatními.

Osamělý elf potřásl hlavou, aby vytlačil své oblíbené myšlenky o náhodě. Neustále přemýšlel o svém životě. Jaká ironie, že na jednu stranu byl podle starších nejdůležitějším členem vesnice, a přitom ho všichni zatracovali. Nenáviděli ho kvůli tomu, že nebyl ohebný. Neuměl se podvolit. Vždy, vždy říkal a prosazoval svůj názor a v tom mu nikdo nikdy nemohl zabránit. Ani když ho mučili za to, co řekl, vždy z jeho úst slyšeli jen ne. Časem, když dospíval, se slova měnila. Místo ne na ně řval „nasrat, kreténi, hajzli!“ A podobné věci.

Takto žil patnáct let. Rodiče ho také zavrhli – Riol byl totiž vzpurný a odmítal se řídit tradicemi své rodiny. Doma zažil jen šikanu, nic lepšího ho kvůli tomu, že říkal svůj názor, nečekalo. A protože byl takto týrán, nemohl udělat nic lepšího než provést něco, co dělali jen šílenci jako on – utéct z vesnice. Ale on přitom útěku udělal něco, co nemělo obdoby.

Pro všechny byl přítěží.

Pro všechny byl jen shnilý plod, který každý jen rozšlápne a šklebí se na to, co z plodu zbylo.
A vzhledem k činu, který udělal, byl nyní pro ostatní shnilý plod a nepřítel v jednom, takže se ho budou snažit rozšlápnout dvakrát víc než kdy jindy. Utíkal a plnil misi, taky kvůli tomu, co při útěku ukradl. Zastavil se ve svém běhu. Neměl oblečené žádné pohodlné oblečení.

Měl na sobě totiž zlatou zbroj, která byla pokladem jejich vesnice. Ve slunečním světle, jež prosvítalo paprsky, se třpytila jako druhé slunce. Co se týče designu, byla celkem jednoduchá, ale velmi spolehlivá. Neměla na sobě skoro žádné složité tvary – jen dva velké bodce na ramenou, které však sloužily hlavně k dekoraci a v boji byly nepoužitelné. Také měl samozřejmě přilbu. Byla ze dvou vrstev: jedna chránila obličej, kromě úst celý, a druhá kryla oči, chránila je ještě víc, než vše ostatní. Na vrcholu přilby byly nějaké černé štětiny, prý z pradávného démona, kterého podle legendy zabil elf- hrdina . V to ale Riol nevěřil.         
Riol se také ozbrojil – měl u opasku svůj meč. Plamenný meč, což byla další chlouba vesnice a další věc ukradená Riolem.

Jak mohl Riol k těmto věcem přijít? Bylo to těžké. Jednoho večera si řekl „a dost,“ a rozhodl se uniknout. Po večeři, kdy na něj jako obvykle oba rodiče křičeli, si šel lehnout nahoru do své víc cely než pokoje. Naštěstí měl okno, které zastupovalo celkem podstatnou část jeho plánu. Jakmile oba rodiče usnuli, vyskočil z okna a chytil se větve, která rostla na stromu vedle jejich domu.

Seskočil dolů a rozeběhl se k radnici. Cestou naštěstí nikoho nepotkal – to by mohlo jeho plán celkem zhatit. Doběhl až k radnici. Proskočil oknem. V radnici už starosta i ta jeho děvka spali. Nebo dělali něco jiného. Ale každopádně byla místnost s elfí zbrojí volná, to bylo stěžejní. V místnosti byly samozřejmě dveře, vedoucí ven. V rozích stály totemy. Vypadaly opravdu děsivě. Zpodobňovaly „démony z dávných časů“, jak říkali šamané a jim podobní lháři. Ve středu místnosti byl stůl pro hosty. K tomu si Riol velmi rád sedl.

„Tak se na to tady podívejme,“ šeptal si pro sebe. Během svého života byl v této místnosti jen asi dvakrát, a vždy to bylo kvůli nějakému přestupku. Patřil k několika málo elfům, kteří dostali privilegium navštívit tuto místnost – kromě něj zde bývali dobrovolníci a rada starších.

„Máš to tu pěkné, starosto. Velmi pěkné.“

Měl by si pospíšit. Ještě se ale rozhodl chvíli počkat, určitě ho nikdo neohrozí. Hlídek bylo v této době málo a byly hlavně u brány, takže se nebál, že by si ho někdo mohl skrz okno všimnout.
Na stěnách bylo hodně mečů, ale ty by mu byly tam, kam šel, k ničemu. U jedné stěny však byla zbroj. A meč v pochvě. Legendární zlatá zbroj.

Riol se k té zbroji rozeběhl. Tak konečně ji vidí! Ona legendární zbroj! Opravdu byla tak krásná, jak o ni lidé říkali. Ale musí jednat – každou chvíli by se tady mohl někdo objevit. Přemýšlel. Zbroj stála na podstavci, kolem nějž byla klec. A právě té klece se musel nějak zbavit. Buď ji vypáčí, nebo… bude muset ukrást klíče, které má starosta neustále u sebe. A tak tedy radši vybral první možnost.
Vyskočil z okna, kterým před chvílí vlezl. Zatím to jde v pohodě. Ale velmi moc se bál toho, že bude muset bojovat.
Oběhl několik domů. Naštěstí nikoho nepotkal. Ještě, že se venku nic neděje. Ještě, že se dnes nikdo nerozhodl projít se po noční vesnici.
Rychle se vrátil domů, vylezl po stromě ke svému oknu. Prošel dům svých spících rodičů po špičkách. Sledoval všechny tak známé předměty, které doma měli. Možná je toto poslední chvíle, co je doma. Ano, je to tak.
Už se sem asi nevrátí.
Slzy mu však téct nezačaly.

Vkradl se do otcova pokoje. Ani starý elf ani jeho partnerka si Riola nevšimli.
Riol si vzal lano, které zde otec měl, pro případ, že by jej potřebval k práci. Riol dlouho plánoval, že tímto lanem svého otce pověsí. No, asi k tomu bude muset sehnat jiný provaz.

Obmotal lano kolem jednoho z totemů a i kolem klece, která naštěstí nebyla moc dobře připevněná, spíš tam byla jako rekvizita. Ale i tak bude muset pořádně zabrat, aby ji shodil. Tak. A teď to bude hukot.
Bude se muset rychle ozbrojit, než doběhnou dobrovolníci a starosta. Zatlačí za totem, ten spadne a vyvrátí klec, on rychle vezme meč, zajme starostu… Ne, nejdřív se během půl minuty obleče, pak vezme nějaké meče ze stěny a pobije kohokoliv, kdo mu bude stát v cestě za svobodou.
Chytl provaz. Zamyslel se. Teď udělá něco, co už nikdy nebude moct vzít zpátky.
Ale bude mu to stát za to. Starší po něm chtěli, aby zničil zlo holýma rukama.
Nasrat, vezme si to nejlepší, co tu je.

Trhnul. Postavec začal pomalu padat, ale časem zrychlil. Spadl až na zem a klec vyletěla do vzduchu. Riol se rychle vrhl ke zbroji. Kalhoty se zlatou zbrojí navlékl co nejrychleji, stejně tak i hrudní část. Jakmile navlékal helmu, vběhl do místnosti starosta. Nahý. Penis měl ještě ztopořený. Vrhl se k Riolovi. Ten si ještě nestihl nasadit helmu a tak mu starosta zaútočil na nechráněnou hlavu.

„Svině, věděl jsem, že se někdy o něco takového pokusíš! Měl jsem tě nechat utopit hned po narození! Ty nejsi vyvolený, kterého jsme čekali!“ křičel pán vesnice.

Riol byl z části překvapený. Nečekal od starosty takovou reakci – někdo se mu uprostřed noci vloupe do domu a on místo toho, aby žadonil o smilování, se vrhá do boje.
Aspoň to bude větší zábava.

Riol kopl kovovou nohavicí starostu do koulí. Hned potom následoval řev. Starosta se svalil na zem do klubíčka a pištěl bolestí. Riol doběhl ke stěně a vzal z ní dva meče. Šlo to těžko, byly velmi dobře připevněny. Ale nakonec je přece jen měl v pařátech. Do místnosti právě vběhli dva dobrovolníci. Riol se k oběma rozeběhl. Dobrovolníci začali tasit. Zbytečně. Prvnímu z nich prošel meč plícemi dřív, než vůbec mohl vyndat zbraň z pochvy. Padl na zem, opouštěje ho život. Druhý dobrovolník se na Riola vrhl. Meč zlatě oděného zasáhnul špicí do zbroje, tam, kde měl střeva, ale zbroj náraz zmírnila a meč nemohl probodnout zlato. Riola teď jen trochu bolelo břicho, ale tam ho otec za „starých dobrých časů“ mlátil pořád, takže mu to bylo úplně jedno. Dobrovolník naštěstí neměl žádnou zbroj a navíc se nyní nemohl bránit. Riol provedl rotační útok. Levý meč zasáhl dobrovolníka do krku, ale nepřeřízl mu tepnu, zasáhl přesně opačnou stranu. I tak se dobrovolník skácel, což se tak trochu dalo čekat. Riol se mezitím otáčel a meč, který měl v pravé ruce, zabodl dobrovolníkovi do krku vší silou, takže z elfa čouhala jen rukojeť. Čepel mu asi pěkně poškodila plíce a celý oběhový systém, takže nepřítel už moc nežil. Riol se rozhodl nechat meč v této živé pochvě a opustil dům. 

Starosta řval. Ten malý hnusák mu ukradl dva meče a zbroj. Jako bonus k tomu zabil dva bojeschopné dobrovolníky a jejich krev mu tu zašpinila podlahu! Za to ponese následky! „Chyťte ho!“ zařval. Ale to ani nemusel říkat. Dobrovolníci byli vycvičeni až moc dobře a věděli, co mají dělat. Riol však měl talent.
Venku na Riola čekalo pět dalších dobrovolníků. Riol se rozeběhl k bráně, která byla zavřená. Dobrovolníci mu zastoupili cestu. Riol se to rozhodl proběhnout bez boje. Zabodl do jednoho dobrovolníka meč a nadskočil jeho mrtvolu. Ostatní to ani nepostřehli. Běžel k bráně. Vylezl na ni a skočil pryč z vesnice. Utíkal, ještě dlouho utíkal za doprovodu šípů, které mu však ani v nejmenším nemohly ublížit. A z očí mu tekly slzy… Ani nevěděl proč. Rychle je ale setřel a pokračoval v běhu. Není čas pro smutek, sám si vynadal za to, že podlehl citům. Budou ho chtít dohnat, už sedlali koně. Pohni! řekl si.

Ale nyní už slzy netekly. A přísahal, že už mi nikdy nepotečou. Riol otevřel oči. Stál tam, před místem, do nějž měl namířeno. Ohromná jeskyně, alespoň deset metrů vysoká, ho vybízela, aby vstoupil. Jeho krásná bílá tvář byla napjatá. Nevěděl, co má v této jeskyni čekat, ale každopádně se tomu chtěl postavit. V okruhu deseti metrů od otvoru nebyla tráva. Nic.

Nebylo tam nic. Riol se zahleděl do temnoty. Tak tady se rozhodne o jeho osudu. Vrátí se tam, kam se nechce vrátit? Přežije? Zabije? Uspěje? To zjistí brzy sám.
Temnotu nejen sledoval. Už jí procházel.

Riol tasil. Tmu prozářilo světlo z plamenného meče. Riol si ho začal prohlížet. Pěkný kus práce. Meč nebyl ani moc dlouhý, což Riolovi vadilo, ale určitě to nebyla dýka. Taky dobré. Vypadal spíš jako šavle. Byl asi jen půl metru dlouhý. Neměl na sobě žádné magické runy, nebýt těch plamenů, vypadal by jako obyčejný meč.

Riol si na svou zbraň dával pozor, aby nepopálil sám sebe. Ale zas tak blbý nebyl. Spíš byl hodně chytrý. Ještě chvíli sledoval svůj meč, ale potom si řekl, že je sice hezký, ale že by radši měl pokračovat. Meč měl stále v ruce, připraven k boji. Kdokoliv by ho nyní ohrozil, kdokoliv z bojovníků, vyděsil by se z toho, co Riol držel v ruce. Žádný zmrd mě neohrozí, pomyslel si Riol. Škoda, že se mýlil.

Věděl že tady nebude moc bojovníků. Zato potká hodně nepříjemných… věcí. Neustále byl v pozoru. Měl takový pocit, že zdejší ho nepřivítají s otevřenou náručí, a tak se jeho elfí uši otáčely, jak mohly. Ale stejně nic neslyšely. Žádné ječení útočících stvůr, žádné dopadání klepet na podlahu. Jediné, co slyšel, bylo kapání vody ze stropu a hoření jeho meče. Cítil studený vítr, který sem vanul z jeskyně. Ale nic ho nenapadlo. Stále však procházel obezřetně. Jsou- li tu příšery, nebojí se jich. Určitě to jsou primitivové neschopní logického uvažování. Nenamlouvám si to jen? Ne, namlouvám si to. Už to tak bude. Ani má zbroj mě neuchrání. Nestal se ze mě žádný bůh, bohužel, pořád jsem jen elf. Až na to, že mám v ruce hořící meč. Dost dobrá věc.

Jeho nos najednou ucítil řezavou bolest - odpudivý pach mrtvol. Nedával to však nijak najevo, nemusel tu před nikým hrát divadlo. Své pocity uzavřel do sebe, jako to dělával vždy.
Díky svému meči mrtvoly viděl. A nebylo to nic pěkného. Naštěstí měl přirozenou odolnost vůči odporným věcem, sám je totiž prováděl.
Ano. Odporné věci. Ale jen někdy.

Zdejší neobírali jídlo dopodrobna, jak díky podívané odhadl, ale pravděpodobněji jedli hlavně rychle, a tím pádem jen nedbale. Riol se rozeběhl a to tiše, díky vycpaným podrážkám a dlouhému tréninku. Zalitoval, že si nevzal luk. To mohla být velká výhoda. Potom si však uvědomil, že by mu stejně byl celkem k ničemu. On to totiž s lukem vůbec neuměl. Nikdy, když z něj zkoušel střílet, se mu to nepovedlo. Obdivoval lučištníky elfů, jak vždy stáli na hradbách a stříleli šípy jako ukázku svých dovedností. Ale když jim před pár dny unikal, tak ho netrefili. Jak je to možné? Nepřemýšlel však nad svým štěstí, a místo toho aby pokračoval v přemýšlení, pokračoval v cestě.

Luk by mu tady byl na hovno.
Ale meč, to je jiná. Riol byl talent na boj z blízka.

Zastavil se. Už dlouho neviděl světlo z otvoru, kterým vešel, ale to ho netrápilo. Mohl se spolehnout jen na svůj meč a elfí smysly, což byly vlastnosti, které mu pomáhaly více než světlo. Ale přece jen… Slyšel něco nad sebou. A napadlo ho, že by tu mohl rozsvítit.

Pomalu se otočil a rozešel ke stěně. Uši měl stále ve střehu. Dotknul se stěny. Ta splnila jeho očekávání – byla celá pokrytá pavučinami. Pomalu z ní sundal ruku tak, aby se mu tam jeho končetina nepřichytila – takové sítě mohly elfovi celkem zavařit. Poté se mečem dotknul stěny. Pavučiny začaly hořet a osvětlily celou místnost. Riol vzhlédl nahoru a uviděl prvního nepřítele.
A hned po něm následoval druhý.
A třetí.

A dál to nepočítal, protože to nemělo smysl. Z pavučin na stropě k němu začala skákat malá stvoření. Na svých zaoblených tělech měla jedno velké oko a dopadla na dvě vratké nohy. Na vrcholu těla měla dva podivné chocholy. Riol se podíval okolo sebe. Obklíčilo ho sedm stvůr pokrytých zelenou kůží a bradavicemi. Sledovaly ho svýma tupýma očima. Riol jim to oplácem svým drsným, neústupným pohledem. A stejně, jako byl neústupný jeho pohled, byl neústupný i on sám.

„Tak pojďte!“ zařval Riol.

Monstra do jednoho poslechla.

Autor: RundasGrey, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Z nikoho někdo (Riol) - Kapitola 1-1,2: