OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Za lásku se přece platí - 2. díl

16.05.2011 (10:00) • SwayCullen • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1128×

Když večer dorazila Veronika domů, jako první zamířila k zrcadlu. Dívala se sama sobě do očí a najednou tam viděla něco, co jí mělo být vždycky zapovězeno. Cit, který tam viděla se jí vůbec nelíbil. Nechtěla ho vidět. Lásku.
Láska jen každému ubližuje, vždyť je to všude okolo ní. Ta bolest. Ta, kterou nikdy nechtěla ani okusit. A najednou je v ní? Stačilo 45 minut a ona už se stihla zamilovat? To není normální. Ne u ní.
Stačilo dívat se na ostatní a vidět, jak je jejich láska pomalu mění. K lepšímu? K horšímu? Nevěděla.. Její rodiče se taky dřív milovali, a teď… Každý den se hádají. Jediné na čem se shodnou je trestání Veroniky. Neuběhne ani minuta, kdy by se necítila tak nenáviděná.
Bouchla do zrcadla tak silně, že se málem rozsypalo.
Podívala se do zrcadla znovu. Její oči jakoby pohasly, ale ty stopy tam už nebyly. Ulehčeně si oddechla a zasmála se. Takhle se jí neulevilo už dlouhou dobu.  Zvesela se usmála a s chutí se pustila do hory úkolů a sešitů, která se na ní s příchodem do školy navalila.

***

Dny plynuly a spolu s hromadou věcí do školy, které měla Veronika udělat se pomalu zmenšovala i její starost o nového učitele zeměpisu. Na pocity, které jí zachvátily v pondělí si už ani nevzpomněla.
Jen v pátek, když měla další hodinu zeměpisu se jí nepodařilo skrýt do poslední lavice, nýbrž musela sedět zase v první řadě.
„Veroniko, myslím, že nesedíš ve správné lavici. A stejně tak i Magda,“ prohlásil hned zkraje hodiny.  Magda se jen nasupeně otočila a hodila na Veroniku zlostný pohled, který říkal, aby radši zůstala tam, kde je. Což taky měla Veronika v úmyslu. Nechtělo se jí do první lavice o nic míň než Magdě z ní.
„Já myslím, že jsem ve správné lavici,“ pronesla trochu moc arogantně než původně chtěla.
„Ale já říkám, že ve třídě je něco jako zasedací pořádek, takže buď tak laskavá a sedni si zase do první lavice. A ty Magdo,“ podíval se na ní přísně: ,,si zase sedni, kde máš sedět podle zasedacího pořádku ty. Kdo se v tom má pak vyznat, když se pořád stěhujete z místa na místo.“
„Třeba vy. Stejně si naše slečny pamatujete až moc dobře i po té první hodině,“ pozastavil se nad tím jakýsi klučičí hlas ze zadní řady a půlka třídy vybuchla smíchy. Veronika netušila, proč je to tak pobavilo. Snad jen proto, že to byla banda hloupých puberťáků, jak by se o nich vyjádřil kdokoli alespoň trochu rozumný, kdo s nimi strávil minimálně pět minut. Ale jí to rozhodě vtipné nepřipadalo.
Sebrala ze země svůj batoh a z lavice rychle shrábla učebnice a už si to mířila dopředu. Magda se na ni dívala, jako kdyby jí chtěla na místě roztrhnout na dvě části. Kdyby Veronika chtěla, mohla jí říct, že se jí to taky nelíbí a že si ty svoje pohledy může strčit někam, jenže jakmile byla blízko katedry nějak jí docházela řeč.
„Tak tohle si ještě vyřídíme,“ uslyšela zlostný tón, když kolem ní Magda procházela. Tahle slečna má žaludek snad na všechno, pomyslela si Veronika a, s hlasitým třísknutím batohu na desku lavice, se posadila.
„No tak,“ prohodil k ní Petr Dostál. „Přece ti nevadí, že tu musíš sedět.“ Veronika se na něj jen otráveně podívala.
„Neboj se, já tě nekousnu,“ zazubil se a ona se musela usmát. Tohle je ještě větší blázen než já, řekla si a začala se věnovat výkladu.
Tedy spíše se zase jen nenápadně dívala dopředu. Na každý jeho úsměv, pohled… Zasnila se a úplně tak přeslechla zvonění, které dokazovalo, že je pro tento týden konec školy.
„Koukám, že jsi zasněná nějak často. Růženko,“ zasmál se na ni Petr, když ani po pěti minutách od zvonění nepřestala koukat z okna.
Verča sebou cukla. Slovo Růženko ji přivedlo do reality rychlostí blesku. Zmateně se rozhlédla po třídě, a když zjistila, že v ní už nikdo z jejích spolužáků není, s otázkou v očích se podívala na Petra, který byl pohodlně usazený na lavici před tabulí. Jakmile zjistil, že se na něj dívá, musel se usmát. Tahle dívka pro něj byla záhadou. Drzá a nepřístupná, přesto křehká… Zvláštní, řekl by… Ale takovým tím krásným a jedinečným způsobem…
„Proč tu jsem jediná? Kde je zbytek třídy?“ probrala ho náhle ze zamyšlení.
„No, řekněme, že už dávno zvonilo, ale ty jsi to neslyšela, protože jsi zase byla duchem nepřítomná, Růženko,“ prohodil stále pobaveným hlasem, zatímco Veronika cítila, jak se jí do tváří vtírá zrádná červeň, a tak sklopila hlavu, aby jí neviděl do tváře.
Tohle se jí přeci nemohlo stát. Jí ne. Zapomenout na okolní svět a věnovat se snění, to by jí šlo. To by mohla dělat klidně celé hodiny, ale přeslechnout kvůli tomu i zvonek… Tak to byla tedy výhra.  A zrovna když je tu on. Nejradši by si nafackovala, ale to v tuhle chvíli dost dobře nemohla.
„Aha, tak to abych už taky šla...“ zkusila ignorovat jeho poznámku i to, jak jí už zase řekl Růženko. Tohle jméno asi budu brzo nenávidět, proletělo jí hlavou s poznámkou, že tohle musí na onen seznam věcí, které nenávidí v nejbližší době napsat.
„Už se ti nechce snít?“
„Myslím, že snění mě už dávno přešlo,“ podívala se na něj smutným pohledem, zatímco si balila věci. „Nashledanou.“ Dřív než stačil říct něco dalšího, utekla mu.
Nepolapitelná, nepochopená a zamilovaná.

Autor: SwayCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za lásku se přece platí - 2. díl: