OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Za lásku se přece platí - 3. díl

17.05.2011 (16:00) • SwayCullen • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1017×

Další dny prožila Veronika ponořená do svých myšlenek. Celé dny se jen dívala do stropu a přemýšlela o tom, co se v pátek stalo.  Zase jsi byla duchem nepřítomná…  Růženko… Útržky jejich krátké konverzace ji doháněly k šílenství. Nevěděla, proč jí tak říká. Nevěděla, proč na něj pořád musí myslet. Proč se jí vtírá do snů a proč je ráda, když se jí o něm zdá. Už se ti nechce snít?

Chtěla se zeptat - sama sebe? Ale bála se odpovědi. Nechtěla slyšet tu prostou pravdu, nechtěla si ji přiznat. Uvědomit si ji. Věřit v ni. Doufat.

Jediné, co jí bylo jasné a čeho se zuby nehty držela bylo to, že ona je jen jeho studentka a on je její profesor. Chladná realita těchto slov vyslovená nahlas, ji vždy přiměla uvažovat rozumně. Alespoň na krátký okamžik.

Škola se pro ni stále nyní ještě nesnesitelnější místo než kdykoli předtím. Většinu hodin se dívala z okna a nedoufala, že se to změní. Jen když ji učitelé už po několikáté okřikli, aby dávala pozor se k tomu občas přiměla. Ale šťastný a zároveň lehce přihlouplý pohled jí z tváře ne a ne zmizet.

Pocity, které v ní den ode dne sílily, pro ni měly zničující sílu. Najednou pro ni bylo všechno obtížné. Dříve s klidem zvládala všechny nástrahy života - hádky s rodiči, nesnášenlivost spolužáků, ale teď?  Každá, byť jen malá potyčka ji srážela na kolena. Jen jedna myšlenka - jeden člověk ji držel nad vodou. On. Každou přestávku, každou volnou hodinu se nenápadně dívala po chodbě, jestli ho nezahlédne.
Její srdce doufalo, že ano, i když mozek říkal ne.

Jak snadno se může člověk zamilovat? Jak moc se může stát závislým? Jak snadné je dát si první dávku? A jak je snadnější v tom pokračovat? Jak moc by se dala přirovnat jedna  neopětovaná láska k feťákovi a dávce? Když ho nevidíš, máš absťák. Když ho vidíš, zahrne tě vlna euforie.

I to si Veronika uvědomovala čím dál tím víc. A stejně tak jako drogy feťáky i ji on - její droga, její dávka, její všechno a zároveň nic  - ničil čím dál tím víc.

***

Jednou večer, když zase přemýšlela o tom, co bylo zcela zřejmé, ale pro ni tak obtížné pochopit, jí na monitoru počítače znenadání zablikala zpráva. Od jejího jediného opravdového přítele, kterému mohla číst cokoliv - od Patrika.

Veronika se znala s Patrikem snad odjakživa. Chodili spolu do jedné školky, základní školy a později i na gymnázium - než se jeho rodiče rozhodli přestěhovat do Francie. Veronika ho měla vážně ráda. Byl jako její bratr. Věděli o sobě vše, jeden před druhým neměli žádné tajemství. Působili v symbióze. Nejlepší kamarádi. Rodina. A i když je od sebe dělily stovky kilometrů, pořád si byli dostatečně blízko na to, aby jeden vycítil, že se tomu druhému něco děje.

Verča nedočkavě rozkřikla zprávu a udiveně se dívala na monitor.

„Ahoj sestřičko. Mám neblahý pocit, že s tebou něco je… Doufám, že to tak není, ale jestli…“ Jako by to nebylo jasné. Vycítil, že se něco děje. A i když to bylo neobvyklé, pocítila Veronika chuť se mu svěřit.

„Ahoj bráško… Já vlastně ani nevím.. Nějak se mi všechno… Sype…“ Napsala upřímně a obratem nato jí přišla odpověď.

„To se mi tedy vážně nelíbí… Takže povídej… Protože já se s touhle odpovědí rozhodně nehodlám spokojit.“

„Víš, ono to asi ani nestojí za řeč… Neřeš to… Prosím.“ Snažila se najednou vykroutit z onoho rozhovoru, který se čím dál tím víc stáčel směrem, o kterém nechtěla ani slyšet. Svěřování ji najednou ve vteřině přešlo.

„Takže!“ Výstražně bliklo slovo na monitoru, ale to už se Patrik rozepsal. „Jestli si myslíš, že se z toho vykroutíš, zlatíčko, tak se pleteš. Já se jen tak odbýt nenechám a ty to víš. Znáš mě až moc dobře na to, aby ti to bylo jasné. Takže pokud mi to neřekneš, budu tebe s tím otravovat až do konce života.“ Veronika se nad tím musela usmát. Stačilo jen pár obyčejně vypadajících řádků a spadlo z ní všechno napětí.

„Dobře, vyhrál jsi,“ přiznala nakonec.

„Takže?“

Veronika se zaraženě dívala na klávesnici a nevěděla, co má napsat. Jak to má napsat. I když byl Patrik její nejlepší kamarád už spoustu let, nevěděla, jak mu tohle popsat. Na chvíli se zamyslela, ale to už její prsty kmitaly po klávesnici jak splašené.

„Já prostě… Jsem zamilovaná...„ Vypadlo z ní nakonec.
„Zamilovaná?? To je úžasné! Gratuluji ti sestřičko!„ Jakoby najednou slyšela jeho veselý hlas. Když neodpovídala, rozhodl se jí znovu napsat. „Nebo je v tom problém?„
„Je to můj učitel,„ povzdechla si nahlas a poté mu to stejné napsala.
„Zlatíčko! Jak to?„ vyjeveně se zeptal. Veronika tu otázku ignorovala. Věděla, že musí začít mluvit, a tak se rozhodla, že konečně otevře své srdce a všechno mu řekne.
„Vím, že jsem fakt pořádně zamilovaná, že se mi z něj klepou kolena a nemůžu na nic myslet. Jen na něj. Jeho rozcuchané vlasy, oči, gesta, tón hlasu, jakým mluví nebo to, že když se směje, tak se mu kolem pusy udělají vrásky a rozzáří se mu oči… Vím, že když mi napíše, tak se mi zrychlí tep a pak se mi najednou zastaví srdce, a i když je ten pocit zatraceně divný, tak ho miluji. Miluji ho, protože ho způsobil on… Nemůžu si pomoct.“ Stiskla klávesu odeslat ještě dřív, než si uvědomila, že se právě přiznala, jak moc je zamilovaná. Že vůbec je zamilovaná.
Chvíli se jen dívala z okna někam do neznáma, ale pak se rozhodla, že mu to všechno osvětlí. A tak se dala do psaní.

V tu chvíli ještě netušila, že díky tomuto přiznání se loterie jejího života rozjela na plné obrátky. Bylo na ní, co si jednou vybere. Jestli všechno nebo nic.

Autor: SwayCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za lásku se přece platí - 3. díl: