OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Za lásku se přece platí - 5. díl

30.05.2011 (11:00) • SwayCullen • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1350×

Pátek. Ten den Veronika poslední dobou nesnášela. Stejně jako pondělí i pátek pro ni znamenal utrpení. Všichni se těšili na dva dny, které stráví ve společnosti svých lásek, přátel či snad jen v kruhu rodinném. Ale každý se těšil. Nikomu nevadily páteční hodiny, které byly povětšinu odpočinkové.
Jen Veronika se každá ráno modlila, aby tam nemusela. Aby jim odpadly nějaké hodiny - nejlépe ta poslední. Jen proto, aby ho nemusela opět vidět.
Netoužila se dál stresovat. Nenápadně pohledem projíždět chodby, kabinety či třídy, jen aby ho mohla vidět. Byl to svým způsobem paradox. Na jednu stranu byl to jediné, po čem toužila, co chtěla, nebo koho musela vidět, aby se cítila dobře, aby jí poskočilo srdce a pak dál tancovalo ve veselém zamilovaném rytmu celý den.  Jenže když ho uviděla, zachvátily ji i jiné pocity. Bolest, smutek, beznaděj. Jeden pohled na něj ji mohl udělat tu nejšťastnější na celém světě a zároveň i tu nejsmutnější.
Chmurné myšlenky vydržely Veronice až do poslední hodiny.  Poslušně si sedla do první lavice.
Připadalo jí, že klečí na popravišti a její hlava je uvězněná v gilotině - jako Marie Antoinetta. Podívala se na zatím prázdné místo před sebou. Kdyby mohla, utekla by a nejradši se nevrátila…
„Nepotěšili jste mě, ale ani já vás nepotěším,” přivítal se s nimi známou hláškou z filmu Marečku, podejte mi pero Petr Dostál. Celá třída se po sobě podívala a pak vybuchla smíchy. ,,Být vámi, tak moc veselý nejsem,” prohodil a začal rozdávat  opravené písemky. ,,Většinu lidí brzy přejde smích, když zjistí, že mají za pět. Jen těm šťastnějším z vás se podařilo dostat čtyřku či trojku.”
Poslední písemku, kterou měl rozdat si nechal pro Veroniku. Ta si všimla jeho přítomnosti i písemky, až když jí zaklepal na rameno. Veronika se pomalu podívala na prázdný papír, který zdobila jen velká červená pětka a malý, v rohu schovaný otazník. Zvedla hlavu a nechápavě se na něj podívala. V očích měla stejný otazník, jaký byl na oné písemce. Podíval se na ni pohledem, ze kterého se nedalo vyčíst nic kromě překvapení a mírného vzteku.
Sklopila oči. Tohle vážně zpackala. Nejen, že doma bude mít problémy, ale teď se na ni ještě zlobí on. Jestli začátek tohohle pátečního dne byl předem určený jako zlý, tohle bylo ještě víc nanic.
„Takže doufám, že jste se svými známkami spokojení.”
„Spokojení?” soptila Magda nad svojí pětkou. „Máti mě zabije! Tohle mi bude kazit průměr!”
„Magdo, Magdo. Jestli jsi chtěla mít lepší známku, měla jsi se učit.” Magda se na něj uraženě podívala. Nikdy se učit nepotřebovala, vždy učitele dá se říct ukecala.
„Ale já…” začala i tentokrát, i když po pondělní hodině jí mohlo být jasné, že jeho neukecá.
„Magdo, mě to nezajímá, jestli máš problém, můžeme to vyřešit jindy. Teď je hodina. Což znamená, že si začnete dělat výpisky z prezentace o Asii. Tečka.” Celá třída si jednohlasně povzdechla.
Veronice neunikla podrážděnost jeho hlasu.  Nejdřív ta její písenka, pak Magda… Nezdálo se jí, že by byl zrovna dvakrát nadšený z toho, že je dnes musí učit.
„Pitomec,” zasyčela potichu Magda. „Tak tohle mu ještě vrátím.” Znělo to tak výhružně, že se o něj Veronika začala bát.
Magda byla občas nebezpečná, když nedosáhla svého. Veronika si živě pamatovala, jak loni dostala učitelku - matikářku na pár týdnů do psychiatrické léčebny, a to jen proto, že jí hrozila čtyřka z matematiky a ona chtěla mít za jedna. Samozřejmě, že se jí to povedlo. Učitel - samozřejmě muž - se na Magdiny výstřihy nebyl schopný nedívat. A proto Magdička také dostala z matematiky na konci školního roku na vysvědčení za jedna…
Nad tou představou se Veronika jen znechuceně ušklíbla. Radši by strávila nad učením celou noc, než aby sváděla obstarožního učitele. Vždyť ona nebyla schopná svést ani Petra. Mladého, krásného, dokonalého. Stačil pohled a nebyla schopná promluvit. Myslel si o ní, že je to sebestředný cvok. Věděla to. Čím víc se chovala podivně, tím víc ji pozoroval. Jak fascinující přímá úměrnost.
Spolu se zvoněním se Veronika zvedla, aby si rychle zabalila svoje věci. Jako obvykle neměla ponětí o tom, co se o hodině probíralo, a tak se radši chtěla rychle vypařit, aby neměl Petr zbytečné otázky.
„Veroniko, stavte se pak za mnou v kabinetu.” Jeho hlas ji zastavil ve dveřích. Ve Veronice hrklo. Příliš pozdě na to, aby utekla.
„Ale my už končíme,“ namítla chabě. Jediné po čem teď toužila bylo se vypařit. Zmizet z povrchu zemského. Nechtěla ho vidět a už vůbec nechtěla jít k němu do kabinetu.
„Tak na mě chvíli počkejte, ano? Musíme si promluvit o té vaší písemce.“  Podívala se na něj, snad jako by chtěla z jeho výrazu vyčíst co chce, ale on se jen dál díval do počítače a dopisoval, kdo dnes chybí do elektronické třídnice.
„Dobře,” hlesla po chvíli.

Připadá mi, že se tady plácám v ničem. Že ta slátanina nemá cenu. Nevím no. Je to až moc chaotické. Chtěla jsem tenhle díl celý jinak a řekněme "akčnější", ale nějak došla šťáva/múza. Nevím, jestli v téhle povídce mám za každou cenu pokračovat. Nevím ani,jestli ji píšu dobře - řekla bych, že ne. Zvlášť tenhle díl... Takže... Mám pokračovat a zkusit napsat alespoň další kapitolu nebo ne?

Autor: SwayCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za lásku se přece platí - 5. díl: