OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Za lásku se přece platí - 6. díl

06.06.2011 (20:00) • SwayCullen • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 964×

Veronika stála opřená o zeď a tupě zírala před sebe. Čekala tu na Petra už nejmíň deset minut. Deset minut, kterých si říkala, že by bylo nejlepší zmizet. Nevěděla, co od ní chce.
Proč si ní tak nutně chce mluvit. Písemkou to určitě nebude. Přece mu může být jedno, že z ní má za pět. Prostě si ji zařadí do té kolonky hloupá a je to. Ne, písemkou to není. Je to až moc slabý důvod na to, aby si s ní chtěl promluvit.
Třeba to zjistil. Zjistil, že ho miluje. Ve Veronice hrklo. Už jen při té představě by se v ní jak se říká - krve nedořezal.
,Ne, musím pryč,‘ pomyslela si. ,Nepřežila bych, kdyby to věděl. Nezvládla bych to. Jak by se na mě díval proboha… Ošklivka, která se do něj bláznivě zamilovala… Měl by ze mě akorát tak legraci. Bože musím pryč!‘ Zmizet. Vždyť by se  z toho pak nějak vymluvila. Určitě. Všechno by bylo lepší než se tady zbytečně stresovat, co od ní chce.  Zrovna, když posbírala poslední zbytky odvahy a její nohy se automaticky vydaly směrem ke schodišti, objevil se přímo naproti ní. Zarazila se.
„Snad bys mi nechtěla utéct, Růženko,” mrkl na ni. Pokrčila rameny. Co by mu měla říct? Že by nejradši utekla a zároveň mu skočila kolem krku? Že by se radši prohrabala skrz naskrz celou planetou jen aby odsud mohla utéct? Že má paranoidní hrůzu z toho, že ví, jak moc ho miluje?
„Tak pojď dál,” odemkl dveře od kabinetu a ustoupil, aby do něj Veronika mohla jít jako první. S povzdechem vykročila. Jen tiché klapnutí dveří ji utvrdilo v tom, že odsud není úniku.
Rozhlédla se okolo sebe. V tomhle kabinetu ještě nikdy nebyla. Čekala něco podobného jako v kabinetu matematiky, ale nedočkala se - na mučírnu to rozhodně nevypadalo. Vlastně to vypadalo docela útulně, i přestože všemu vládl trochu chaos.
Celému kabinetu vévodily dvě mapy pověšené naproti sobě - mapa světa a mapa Evropy. Další desítky map byly smotané a uložené na svém místě. Vypadaly jako zvláštní papírová divoká květina někde uprostřed džungle.
Na stole byly hromady neopravených písemek, které čekaly až je červená tužka přeškrtá a zpečetí tím osud pisatelů. Nedopitá káva svědčila o tom, že nestíhal.
Na okenním parapetu bylo postaveno několik květináčů se zelenými rostlinami, které se těšily teplými slunečními paprsky pronikajícími skrz otevřené okno. Veronika si zaboha nemohla vzpomenout, co za kytky to je. Všechno to dýchalo podivnou uklidňující atmosférou.
„Posaď se,” kývl Petr na prázdnou židli z druhé strany stolu. Veronika přestala zkoumat kabinet, otočila se na něj a pak se podívala na židli. Vůbec se jí nechtělo sedět. Znamenalo by to, že jejich rozhovor bude delší, než by si přála. I přesto však netrvalo moc dlouho a ona usedla naproti němu.
„Dobře, asi tě zajímá o co jde, že?” Veronika se na něj podívala a přikývla. Najednou byla až moc klidná. Slyšel někdo o klidu před bouří?
„Jde o tohle,” Petr před ní položil onu písemku. Kdyby mohla, asi by se rozesmála úlevou. Celou dobu panikařila, že to ví a že ji odhalí a ono šlo jen o jednu blbou písemku.
„Co s ní je?”
„Víš, slyšel jsem, že jsi v zeměpise velmi dobrá. Že tě baví a že ho máš ráda. Není to tak?”
„Ano to je…”
„Tak proč z té písemky máš za pět? Podle mě jsi to věděla,” začal opatrně. Veronika pokrčila rameny.
„Nemůžu vědět všechno.”
„Tak já ti teď něco ukážu,” řekl a vytáhl před ní podobnou písemku. Hlavní téma: Rusko. Veronika si na ni vzpomínala. Psala ji, když byla v prváku. Učitelka tenkrát neřekla, že se bude psát. I přesto však Veronika s přehledem dostala jedničku. „Nezdá se ti to trochu divné.  Stejné téma. Prakticky stejné písemky. Jen s jedním rozdílem. Jedna psaná kdysi a jedna psaná teď.”
„A co je s tím, bylo to už dávno,” odvětila nepřesvědčivě. „Navíc, nevím kde jste to vzal.” Petr přešel otázku mlčením.
„Podívej se… Puberta je těžké období, sám vím, co jsem vyváděl, ale uvědom si, že známky už pak nezměníš. Slyšel jsem, že chceš jít na vysokou, takže by ses měla asi trochu víc snažit a ne pořád být… zasněná. Duchem nepřítomná. Růženko.” Veronika vykulila oči. Puberta? Těžké období? Víc snažit? Pomalu, ale jistě začínala mít pocit, že jestli takhle bude Petr dál pokračovat, asi ho zabije.
„Já nejsem puberťák,” skousla si vzteky rty. „Je mi už osmnáct, takže nechápu, kam tím míříte. Puberta mě opustila pře stovkami světelných let, takže tohle je sek trochu vedle…”
„Dobře uznávám to je,” zazubil se na ni. Osmnáct by jí netipoval. Myslel si, že je nejmladší ze třídy. A přitom bude asi nejstarší. ,Měl jsem se podívat do její karty,’ problesklo mu hlavou. „Tak mi ale řekni, co se s tebou děje. Poslední dobou mi přijdeš jiná… Skoro nikdy nedáváš pozor… “
„Já nedávám pozor nikdy… Většinou.”

„Ptal jsem se ostatních učitelů. Při jejich hodinách dáváš pozor vždy. Takže myslíš, že to je tím, že ti zeměpis přijde nudný nebo… “ nedokončil větu.
Veronika obrátila oči v sloup. Tyhle jeho scestné otázky. Na výslech nebyla zvědavá. Pořád jen škola, škola a zase jen škola. O tomhle se s ním bavit nechtěla. Chtěla znát jeho oblíbené knihy, filmy, hudbu, myšlenky. Ne jeho domněnky, proč napsala tu písemku jak napsala.
„Je to mnou? Máš se mnou nějaký problém?” zeptal se najednou. Polkla. Tak teď se trefil do černého. Sice si asi myslel, že ho nesnáší, ale opak byl pravdou. Jen kdyby to věděl… Ne, to se nesmí nikdy dozvědět. Copak mu mohla říct, že je do něj bláznivě zamilovaná? Že chce jen jeho? Že při každé jeho hodině se nemůže soustředit ani na tok vlastních myšlenek, natož na dávání pozor nebo psaní testu.
„Ne,” hlesla po chvíli. Zkoumavě se na ni díval. Chtěl vědět, co se jí teď honí hlavou. Už zase vypadala duchem nepřítomná. Smutná.
„Tak co se s tebou děje, Růženko?” povzdechl si nakonec. Ale pak ho něco napadlo. „Je ve škole všechno v pořádku?”  Kývla na souhlas „A doma?” Nic. Žádná reakce. „Podívej se, jestli se doma něco děje, jestli máš nějaké problémy… Třeba bych ti mohl pomoct.”
Pomoct. Ve Veronice najednou začaly vřít emoce. Tohle slovo nesnášela. Pomoc, jak ji znala pro ni byla jen další ubíjející zkušenost.  Každý, kdo jí chtěl pomoct se jen chtěl pobavit. Proto nikomu nedůvěřovala. Nechtěla znovu zažít zklamání. Veroničiny myšlenky se rozutekly do minulosti a spolu s krátkými útržky vzpomínek se v ní hromadilo víc a víc zloby.
„No tak, mě to můžeš říct.” Petr doufal, že mu odpoví. Přece jen byl jen o šest let starší než ona. Mohla by mu důvěřovat víc, než někomu jinému. Nechtěl, aby se trápila. Ač si to nechtěl přiznat, někde uvnitř se o ní bál.
„Co je vám vůbec do toho!” rozkřičela se najednou Veronika a prudce vstala ze židle. „Nevím proč by se měj nějaký egoistický pitomec plést do mého života!”
„Já jen… Chci ti pomoct,” podíval se na ni překvapeně, zatímco ona do něj dál zabodávala naštvaný pohled. Takhle ji ještě nikdy nikdo nevytočil. Nezná ji, tak jak si může dovolit ji soudit? Nabízet pomoc? Nechtěla ji. Ne od něj. Od něj chtěla jen, aby navždy zmizel z jejího srdce. Nebo aby ji už konečně políbil.
„Nepotřebuji pomoc! Ani od vás, ani od nikoho jiného. Celý život jsem si dokázala pomoc sama. Takže díky, ale zvládnu to sama i teď,” vztekle po něm loupla očima.
„D-dobře,” zakoktal se a zrudnul. Nechtěl ji naštvat. Nechtěl ji ublížit. Chtěl jen, aby na tváři měla zase úsměv. Chtěl, aby její zasněný pohled měl zase ty zvláštní jiskřičky, které mu pronikaly pod kůži kdykoli se na ni podíval. Z nějakého pro něj neznámého důvodu prostě jen chtěl, aby byla šťastná.
Nebo ten důvod až moc věděl a stejně jako ona si ho nechtěl přiznat?
„Je to všechno?” zeptala se ledovým hlasem. Neodpověděl. Jen se na ni díval tím svým pohledem, a tak pokračovala. „Nemám totiž čas na vaše stupidní proslovy.”
„Fajn. To je všechno. Nic dalšího jsem nechtěl.”
„Fajn,“ opáčila Veronika drze. „Tak to abych už konečně šla. Sbohem.“ S posledními slovy práskla dveřmi tak hlasitě a silně, že se rozdrnčely i okenní tabulky.
Petr se posadil na okraj stolu a založil si ruce na prsou. Myslel si, že když je mezi nimi rozdíl jen pár let, třeba mu vážně řekne, jestli se něco děje. Spletl se. Ta holka mu vyrazila dech.
Ještě dlouho poté co odešla se zamyšleně díval na dveře, jako by mu snad mohly dát odpověď na jeho otázky. Chtěl vědět, proč se najednou chovala takhle. Tichá a zasněná Růženka se na chvíli jako mávnutím kouzelného proutku změnila na takovou malou, ale stále roztomilou divokou kočku s pěkně ostrými drápky. Při vzpomínce, jak na něj ještě před chvílí ječela se musel usmát. Tohle by do ní nikdy neřekl.
Ale i přes jeho úsměv ho něco u srdce tížilo. Neměl se ptát. Neměl být osobní. Co je mu do jejího života. Veselý úsměv se najednou změnil v podivný škleb. Po tomhle ho asi nebude mít moc ráda. Bude ho nesnášet. Provrtávat ho pohledem při každé možné situaci. Už se na něj asi nikdy rozpačitě neusměje. Nevěděl proč, ale každá další myšlenka na to, že ho bude nesnášet v něm vyvolávala čím dál tím větší vlny smutku.

***

„Pomoci, pomoci… Mě už nikdo nepomůže,” zašeptala pozdě večer Veronika do tmy. ,Ani on.’ I když… On by to dokázal. Stačilo by jen, aby jí vrátil její srdce. Jenže jak jí ho může vrátit, když ani neví, že její srdce má právě on?
Pitomec. V hlavě jí pořád zněla slova, které na něho vzteky vykřičela. Egoistický pitomec. Musela se pousmát. Netušila, že by s ním kdy mohla normálně mluvit. Bez zakoktání. Bez nábožné lásky. Bez toho, aby na něj jen tak zírala. A najednou. Vynadala mu. Ječela na něj. Málem mu řekla pravdu do očí. Ale zmohla se jen na to, aby mu řekla, že je pitomec. Ale i tak to pro ni byla výhra. Nebo prohra?
,Vidíš holka, je to jen člověk z masa a kostí. Ne bůh. Konečně ses na něj nedívala jak na svatý obrázek,’ snažila se v duchu uklidnit. Ale nepomohlo to. Představa, že teď ji asi bude nesnášet ji ubíjela. Stačilo jen to, že na něj byla… Ehm - trošku drzejší? Jestli ji při nejbližší příležitosti neseřve, tak to bude zázrak.
Jenže ona by se klidně nechala seřvat. Klidně by si nechala dát i trojku z chování nebo by klidně propadala ze zeměpisu. To všechno jen proto, aby ho mohla alespoň jednou vidět, jak se usmívá. Zaprodala by duši ďáblu jen, aby na ni nebyl naštvaný.
Se slzami v očích se dívala na strop svého pokoje. Pozorovala každou prasklinku, a i když se snažila, jeho tvář ji pořád pronásledovala. Ty oči, úsměv… Stačilo, aby zavřela oči. A snila. Ale život není sen. Prudce otevřela oči.
„Ne, on je můj učitel, ne moje láska. Stejně jako sen není skutečnost. Fantazie se nikdy ve skutečnost změnit nemůže,” řekla nahlas. Snad jen proto, aby si snadněji přiznala realitu. Nemůžu na něj ječet jak pomatená. Musím být chladná. Musím být víc než to. Musím být jeho studentka. Udržovat si odstup. A vášně nechat stranou.  Mimo školu. Jinde. Kdekoliv jen ne tam. Nemůžu se chovat jako malá. Ne před ním.
,V pondělí se mu omluvím a příště se budu chovat normálně,’ rozhodla se v myšlenkách definitivně. ¨

Vážně se omlouvám za tu část s hádkou. Není moc dobře napsaná. (Prostě jsem nemohla přenést přes srdce to, že se budou hádat.) Takže mám takový dojem, že hádky nějakou chvíli zase nebudou.

Autor: SwayCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za lásku se přece platí - 6. díl: