OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Záchrana - 2. kapitola

18.07.2014 (19:00) • Caroline • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 452×

Kapitola 2. 

K večeru se všichni sešli k večeři. Děda vedl s babičkou velice zajímavé téma - JAK OBARVIT VLASY. Petr s Violettou a Zuzkou se hádali, ale očividně to nikomu nevadilo. Jen Jared s Míšou byli zticha. Jared si četl noviny a Míša se nimrala v jídle.

Po dezertu Míša řekla: „Není mi dobře, omluvte mě. Jdu si lehnout.“ Odebrala se od stolu, a namísto aby zamířila do svého pokoje, vyšla ze dveří ven.

Srpnové nebe hrálo barvami, uklidňovalo, žádná deprimující oblaka, jen nebe s červánky vytvářelo paletu červené, oranžové, žluté, bílé a modré. Foukal chladivý vánek, moře šumělo, jak naráželo do útesů a skalisek.

Snad tu za chvíli bude. Musím z něho vytáhnout nějakou tu informaci. O co mu vlastně jde. Moje malá lest snad vyjde, stejně, kam jdu, je poblíž. Jako kdyby mě sledoval.

Kochala se pohledem na zapadající slunce a ani si nevšimla, že na ni už pět minut kouká Jared. Nemohl odtrhnout oči od tváře, kterou ovívaly vlasy. Na její tváři se odrážely odlesky slunce a moře zároveň.

„Krása,“ zamumlal Jared. Pozdě si uvědomil, že vyřkl to slovo nahlas. Míša se otočila a s klidem se na něj usmála, jako kdyby celou dobu věděla, že jí pozoruje.

„Promiň, potřebuješ něco?“ řekla Míša.

„Nevěděl jsem, že tu budeš, ale když tu jsi, tak ti mohu něco ukázat. Ty to tu znáš asi víc, takže tě nepřekvapím. Našel jsem tunel, tady v té skále.“

Přistoupil ke skále a odsunoval obrovský, přesto nenápadný kámen - coby tajná chodba.

„No já teda koukám,“ řekla se sarkasmem Míša, „to jsou tajné chodby vedoucí pod naším domem. Jako malá jsem si tu hrála. Jestli chceš, tak tě tu provedu.“

Ne že by se mi teda chtělo.

„Jasně, moc rád.“

„A kdy jsi to tu prozkoumával, vždyť zas tak často sem nechodíš, nebo ano?“

„Byl jsem tu dneska v noci.“

„Aha.“ Je podezdřelý. Něco tají a já na to přijdu. Už ho nemůžu nechat osamotě.

„Půjdeme hned?“ ptal se.

„No, asi jo, času je dost.“

Vešli společně do chodby. Bylo tam vlhko a po stěnách odkapávala voda.

„Hodně se to tu změnilo.“

„Ale pamatuješ si to tu, ne?“ Jeho otázka zněla poněkud strojeně.

„Jo, je skvělé tu zase být.“

Jak šli dál, Míša Jaredovi říkala, kam jaké cesty vedou.

„Tak dál už nevím, kudy se vydat, nepamatuji si to. Jsme moc daleko. Radši půjdu nazpátek, už nás určitě hledají.“

„Neblázni, nechceš zažít dobrodružství? Já jsem pro to tu ještě prozkoumat.“

Docela se bojím a nelibí se mi tu. „Je mi zima,“ drkotala zuby.

„Na, tady máš moji bundu.“

„Ne, díky, myslím, že nazpátek to zvládnu sama, jak vidím, ty tu chceš zůstat.“

„Ty nikam nepůjdeš!“

„Co, přeskočilo ti, proč na mě tak křičíš?!“

Chytil ji za loket, ale ona ho setřásla.

„Já, já... počkej!“ Míša utíkala pryč.

Nahmatal na zemi šutr a majznul jím o hlavu Míše. Leknutím zakřičela a skácela se k zemi, naštěstí ji zadržel v náručí před pádem do kaluže. Hodil si ji přes rameno a pokračoval cestou dál.

„Dík za cestu, teď už to zvládnu sám,“ zamumlal si pro sebe.

*      *      *

Míša zaslechla nějaký zvuk. Pomalu otevírala oči a všimla si, že ji Jared nosí na rameni. Nějací lidé se dohadovali o zboží.

„Ty si myslíš, že tohle je šunt, podívej se, co máš ty!!“

„Propánakrále, to už by stačilo,“ okřikl je jiný muž.

Míša pohla hlavou vzhůru.

„Aaa, princeznička se nám zbudila.“

Posadil ji na lavičku.

Míša se chatla za hlavu.

„Ty jsi mě uhodil do hlavy? A kde to jsem?“

Už už si chtěla vstoupnout a postavit se mu. Zadržel ji.

„Klid, klid, uklidni se, potřebovala by sis odpočinout a převléct se.“

„Převléct, proč bych se měla převlékat?“ Rozhlédla se kolem a uviděla lidi oblečené jako z jiné doby. Ženy měly šaty, každá jiné, bylo vidět, z jaké vrstvy, tzv. šlechty pochází. Stejně tak i muži, měli košile a kalhoty jakékoli barvy, dokonce i jeany, a holínky. 

„A já pravděpodobně taky, všechno ti vysvětlím, až se převlékneš, a najdu ti pokoj.“

„Ale, ale... já co tu dělám... ti lidi...“

„Pojď.“

Zamířili do jednoho z mnoha hostinců. Zatímco se Jared s někým bavil, Míša přemýšlela, jestli se jí nezdá nějaký opravdu podivný sen. Cestou totiž viděla koňopsa, který mluvil.

Jeho hlava byla buď zlatého retrívra, nebo ovčáckého salašnického psa, jeho tělo bylo koně, podle toho, jakou měl hlavu, měl i barvu těla, měl kopyta a chlupatý, chundelatý ocas jednoho ze psů.

Koňopsi, jak zaslechla Míša, se dožívají sto a více let.

Míša vešla do svého pokoje a na posteli měla oblečení. Oblékla si látkový korzet s ramínky. Ten korzet byl dlouhý do půlky jejího břicha, takže měla vidět pupík, a nakonec sukně, která byla do půlky stehna vcelku, a dál pokračovaly pruhy široké jako předloktí.

Toho moc nebylo. Vždyť jsem strašně odhalená, pravda je tu teplo, ale... 

Zahlédla pod postelí nůž. Ten Jared si to vypije, takhle mě sem vlákat a neříct mi, kde jsem. 

Chvíli čekala a pak si strčila nůž tam, kam se dívá každý muž. Naštěstí byl nůž skládací.

Otevřely se dveře a v nich Jared s odhalenou hrudí, oblečený do jeanových kalhot a černých holínek.

„Jsi...“

Než stačil doříct, co chtěl, Míša se vyřítila s nožem v ruce. A namířila jej na krk Jaredova.

„... nádherná“

„Prosím tě, strč si ty svoje kecy někam.“

Ne že by se mi nelíbilo, jak mi řekl - jsi nádherná.

„Řekni mi, kde jsem, co tu dělám a kdo jsi ty,“ vychrlila na něj.

„Tahle planeta se jmenuje Menda, Menda proto, protože tu květina Menda roste hojně, jsi tu proto, že jsi nástupkyní na trůn, a já jsem tvůj ochránce.“

„Ty a můj ochránce? Můj ochránce, který mě uhodil kamenem do hlavy? Já a nástupkyní na trůn? Spadl jsi z višně, nebo co? To není normální, já nejsem na Mendě, nebojaksetojmenuje, a koňopes tu nemluví...“

„Ty jsi ho slyšela mluvit?“

„Jo. Co, co je? Proč na mě tak zíráš?“

„Protože ho slyší mluvit jenom lidi z královské krve.“

„Nedělej si ze mě srandu. Nejseš vtipnej.“

„V týhle věci mi musíš věřit.“

„Dobře, dejme tomu, že jsem princezna, kdo jsou mí rodiče?“

„Ti samí, jaký jsi měla na Zemi, ale před půl rokem zemřeli. Nikdo neví, kdo je zabil.“

„Cože, já myslela, že jenom zmizeli kvůli hledání starých artefaktů. A oni zemřeli. To... tohle musím vstřebat, to je na mě moc, víš, všechny ty informace. Bolí mě z toho hlava, nemáte tu někde prášek?“

„Ne, to opravdu nemáme, ale existuje tu rostlina, která ti pomůže, narazíme na ni na cestě do města Mendalusie. V tom městě se staneš královnou.“

„Já královna nechci být, nezvládnu být. Budu mít tolik zodpovědnosti.“

„Neboj se, rádci ti pomohou.“

„Rádci,“ pronesla se sarkasmem.

„Jak jsem se sem dostala, řekl jsi, že tahle planeta se jmenuje Menda, my jsme na Sluneční dráze?“

„Ne, ale tohle ti řeknu cestou. Cesta je dlouhá a času máme dost.“

Autor: Caroline, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záchrana - 2. kapitola: