Záchrana - Prolog + 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahoj, tohle je moje úplně první povídka, tak bych vás prosila o schovívavost a rady. Je o sedmnáctileté Míše, které za záhadných okolností zmizeli oba rodiče, ale nyní se zdá, že možná přece jen žijí.

30.05.2014 (10:00) • Caroline • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 544×

Prolog

Je tma, schyluje se k bouřce, což Míša miluje. Sedne si k oknu a zaposlouchá se do hřmění bouřky. V onu dobu se odprostí od svých tužeb a břemen. Je tam jenom ona a bouřka. Když bouřka ustane, Míša vyběhne ven nehledíce na déšť a začne se točit dokola, jak to kdysi dělávala s mamkou. Je celá promočená, ale jí to nevadí. Ráda porušuje pravidla, od čeho vlastně jsou, přece aby se porušovala.

Po chvíli déšť ustane, a tak se vrátí Míša domů, aby se osprchovala, má totiž přijet její dědeček, kterého má moc ráda, s ním si nejvíc rozumí. Po nejasném zmizení jejího táty si už moc nerozumí ani se svojí matkou.

V koupelně stráví víc než půl hodiny, dává si na čas, už je to tak dlouho, kdy dědu naposledy spatřila. Jsou to sice jenom dva měsíce, ale i tak.

Její babička už je na tom dost špatně, už si nevzpomíná, jak se kdo jmenuje. Začíná blouznit, proto musí dědeček přijet o pár dní dřív. Vždy, když přijede, tak něco Míše přinese, nějakou drobnůstku. Vždycky je to něco ze starožitností.

Děda pracuje jako archeolog a jeho dcera tuto zálibu také zdědila. Teda Míši matka, také často cestuje a tentokrát odcestovala na rok. Bylo to pro Izabelu těžké, tedy pro Míšinu matku. A pro Míšu také, ztratila svého otce a teď jí odcestovala i její matka.

Už tu zůstala jenom se svými sourozenci, starší setrou Violetou a jejím dvojčetem Petrem a mladší setrou Zuzkou. Samozřejmě je tu teta Gregoria, kterou nesnáší z celého srdce, a její děti Lucku a Terezu, které jí z života dělají peklo. Co se kde šustne, hned vědí a povědí to své matce - Gregorii, ale naštěstí jsou nyní na táboře.

Je tu ještě její nejlepší kamarádka Charlotte, kterou má nadevšechno ráda, jsou jako sestry. Míša jí může svěřit cokoliv, aniž by se bála, že to někomu řekne. A Charlotte by pro Míšu udělala cokoli, i kdyby to znamenalo položit za ni život.

Kapitola první

Když už jsou všichni upravení a seřazení podle zvyků tety Gregorie, rozlétnou se dveře dokořán, ve kterých stojí dědeček a Míša mu vlítne do náruče. Tak moc se na dědu těšila. A náhle spatří stát za dědovými zády... kluka. Míša dědu pustí a zůstane s pusou dokořán zírat na onoho kluka. Děda si toho všimne. A začne je představovat.

Kdo to je a co tu chce, proč tu je s dědou? Odkud ho děda vůbec zná? vířilo jí v hlavě tolik myšlenek.

„Tohle je Jared Sensual, je to můj učeň, na chvíli tu s námi zůstane, poté, až mu skončí služební doba, odjede zpět domů.”

Po matoucím představení si jdou všichni sednout ke stolu z ebenového dřeva a komplet stejnými židlemi. Jejich dům vypadá velice krásně, vše je do puntíku srovnané. Všude po domě visí staré obrazy, až se zdá, že vás pozorují.

Když u stolu všechno utichne, podává se večeře. Ovšem samá vybraná jídla.

Ty sukně a šaty, co na tom všichni pořád mají, cítím se v tom jak Barbie. FUJ!!! Proč tady nemůžem nosit, co se nám zachce? Nejradši bych si vzala na sebe jeany a přiléhavé tričko s vtipným popiskem. Proč mám poslouchat tetu Gregorii, když tu byla ještě máma, mohla jsem si nosit, co jsem chtěla. Ale teta říká, že celý rodině dělám ostudu. Snažila se, aby jí zmizelo z tváře zamračení - kyselý úšklebek.

Uvědomí si, že na Jareda kouká s pusou otevřenou. Rychle ji zavře, ale než ji stihla zavřít včas, všimne si, jak na ni Jared koukl, potlačil úsměv.

Takový trapas. Cítím se tak neuvěřitelné trapně, ještě, že ostatní sledují Jareda a ne mě. Baví se totiž s dědečkem o velice zajímavém tématu a ostaní kývají hlavou na znamení, že rozumí, přitom nikdo nemá ani páru, o čem se baví.

Když dojedli, odebrali se do salónku, ještě než tam došla, dědeček ji strhl sebou na stranu, aby šla za ním. Zapomněla, že vždycky, když děda přijede ze své cesty, dá jí něco - nějakou věc, na kterou cestou narazil.

Dědeček směřuje do své kanceláře. Jeho kancelář vypadá opravdu útulně. Všude po stole jsou staré listiny, na poličkách vynálezy, archeologické pomůcky a mapa světa přes celou zeď .

Dědeček dal pokyn, ať si sedne na koženou černou pohovku.

„Tak povídej, jak ses měla? Ještě, než mi odpovíš, tak jsem ti něco přinesl. Není to sice něco, co by bylo z jiný doby. Ale padlo mi to do oka, no, myslel jsem... nebo já vím, že miluješ kreslení, tak jsem ti přinesl blok, který je sice obyčejný, ale v obyčejnosti je také kouzlo, nemyslíš?”

„Dědo, děkuju, vždyť víš, že mi nic nosit nemusíš, stačí, když si na mě vzpomeneš. Ale udělal jsi mi radost.”

„To jsem rád, že se ti líbí.”

„Dědo, proč s tebou přiletěl i Jared?”

„To ti musí pořád něco vadit? Prostě je tu, tak se s tím smiř!!!” odsekne a odchází.

Nemůžu uvěřit, že jsem se dědy tolik dotkla. Vždyť jsem se jen zeptala.

Míša vyběhne nahoru po schodech do svého pokoje, ve kterém je vždy útulno a uklizeno. Převlíkne se a poté vyběhne ven, míříce k útesu. Potřebuje být chvilku sama. Neslyšet žádné příkazy, rozkazy a nechce vidět ani žádné smějící se pohledy, kdyby se na ni někdo takhle podíval, asi by mu ustřelila palici.

Zasněně sleduje moře se zacházejícím sluncem.

Co bych dělala a kde bych teď byla, kdyby tu byli táta s mámou. Ještě, že tu nejsem na všechno sama, se Zuzkou se nenudím, s ní se dostanu do lepší nálady cobydup. Mám ráda i tu její olivovou pleť, je to zvláštní, jediná má ráda olivy, které nikdo z nás nemá rád.

Po chvíli zaslechne zvuky. Jako by se k ní někdo blížil.

„Hrr, nemůžou mě aspoň na pár minut nechat všichni na pokoji?”

Teď vypadá opravdu hrozivě. Michaela není hubená ani tlustá, tak akorát. Její hnědé vlasy vlají a ukazují směr, kam míří vítr. Její zelené oči, velký nos, malá ústa, její nastražené uši a právě teď rozpuštěné a neučesané vlasy jsou ve střehu a tomu, kdo ji vyruší, může ubalit pěknou ránu do nosu.

Nahoru na útes stoupá vysoká postava, má tmavé hnědé vlasy, svítivě hnědé oči, velký nos a velká ústa.

Pořád má na sobě uniformu, ve který přijel. Zrovna s ním si povídat nechci. Ale.

„Ty musíš být Jared, že?”

„Jo, a ty Míša, moc jsem toho o tobě slyšel.”

„Jo, a co například?!”

„No samozřejmě, jak vypadáš, že je ti sedmnáct, jak nesnášíš šaty a sukně, že ti táta zmizel a máma odjela.”

Ten má pusu ostrou jak břitva, pomyslí si Michaela.

Tak a teď toho měla Míša opravdu dost. Přistoupila k němu a ubalila mu pěknou ránu do nosu. Až uslyšela křupnutí. Jared se zakymácel a neustál pád na zem. Začal se usmívat.

„A taky jsem slyšel, že seš dost vostrá a mám si na tebe dávat pozor, ale musel jsem to zkusit.”

„No tak máš, cos chtěl. A vůbec, nech mě bejt, nebo ti ubalim ještě další. Myslíš si, že mě baví pořád poslouchat ty kecy o mých rodičích? Vypadni! Vypadni! Nebo...”

„Nebo co? Já se tě nebojím.”

„No to vidím, ale měl bys, tohle není všechno, co umím.”

„Určitě mi to někdy s radostí ukážeš, ale asi bych už měl jít. Rád jsem si pokecal.”

Nemůžu uvěřit svým očím, co to je za zmetka. Takhle mě bude urážet a potom se ode mě nechá udeřit do nosu a je mu to jedno? Jako kdyby to plánoval. Nevypadá na kluka, který by se neuměl bránit.

Zůstal jí v myšlenkách. Co je vůbec zač? A co tu chce? Musím na to přijít za každou cenu.

Autor: Caroline, v rubrice: Povídky » Na pokračování