OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zachránce - 3. kapitola

18.08.2013 (11:00) • storymaKer • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 803×

 EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Dělám, že se nic nestalo, ale v duchu si říkám, že jakmile skončím z prací, po tom tajemném klukovi s jinýma očima se určitě musím podívat.

Po dokončení přípravy ryb k prodeji se tedy vymluvím, že musím být doma a rozloučím se s Timem i zbytkem jeho rodiny. Samotný prodej ryb už není žádná věda, většinou jsou během pár minut všechny pryč, takže vyskočím z loďky a vykročím po promenádě přístavu. Musím ho najít, říkám si pořád v duchu, ale moc dobře vím, že ho už asi nikdy neuvidím. Přesto to musím zkusit. Proplétám se mezi lidmi, kteří se tlačí mezi nejrůznějšími stánky s rybami a jiným zbožím, a zamířím ke starému rybářskému domku, za kterým jsem předtím viděla se toho kluka schovávat. Domek vypadá opuštěně a stojí kousek dál od přístavu, tržnice i všeho toho ruchu. Ve střeše je pár děr a zdi taky nevypadají nijak pevně. V tom domě možná kdysi žili lidé, kteří se Státu nějak znelíbili, a tak jim vojáci rozmlátili dům a všechny je pozatýkali nebo zastřelili. A nikomu se asi nechtělo ten dům opravit a nastěhovat se do něj, i když každý den potkávám víc žebráků a těch, kteří nemají kde bydlet, než obyčejných lidí. Dojdu až k domu a rozhodnu se ho obejít. Za domkem je stará rozbitá fotbalová branka, kterou někdo nejspíš vyrobil ze dřeva a rybářské sítě, u ní se povaluje roztrhaný míč a pár ze dřeva vyřezaných hokejek. Taky je tam stará špinavá panenka; vidím úplně živě, jak vojáci táhli malou holčičku od maminky, a přitom jí vypadla její panenka z ruky. Jinak kolem domu nikoho nevidím.

Po chvíli se rozhodnu vejít i dovnitř, i když se z domu neozývají žádné zvuky a vůbec to vypadá, přesně jako by sem už pár let nikdo nevkročil. Otevřu dveře a vejdu do malé tmavé místnosti s pár kusy ošoupaného nábytku. Všechno pokrývá silná vrstva prachu, jen pohovka je na jednom místě čistější, jako by na ní před chvílí někdo seděl. Pomalu postupuju místností dál a chystám se jít nahoru po starých rozvrzaných schodech. Najednou nad sebou v patře uslyším nějaký zvuk. Podívám se tím směrem a zatočí se mi hlava.

Zase se dívám do těch očí. Přijde mi to naprosto neuvěřitelné, a chvilku nedokážu nic než do nich zírat. Pak si ale uvědomím, jak je tahle scéna absurdní. On se na mě jen klidně dívá, nejspíš v očekávání, co udělám. Nevypadá to, že by se mě bál. Jen se na mě kouká a já mu ten pohled oplácím a zírám na něj s otevřenou pusou. Nakonec se vzpamatuju.

„Ehm, ahoj…“ vypravím ze sebe. Ten kluk jen přimhouří oči a pak se vydá po schodech dolů, směrem ke mně. I když bych se možná měla leknout, zůstanu stát na místě. Něco mě přimělo se nehýbat a jen čekat, až ke mně dojde. Vidím, že má za pasem zastrčený nůž. To už ke mně ale dojde.

„Hele, byl bych ti víc než vděčný, kdybys o mě nikomu neřekla. Je mi ale jasný, že už jsi možná zavolala vojáky, takže…“

„Nezavolala,“ skočím mu do řeči. „A zatím jsem o tobě ani nikomu neřekla.“

Bylo vidět, že se mu trochu ulevilo, pak ale jako by si vzpomněl, že mi nemá věřit, a zamračil se. Znovu ho chápu. Já můžu klidně tvrdit, že o něm nikdo neví, zatímco se kolem domu budou pomalu stahovat vojáci a připravovat se k útoku.

„Byl to pro mě jenom trochu šok,“ pokračuju. „Vidět, jak se na mě dívá cizí kluk se zlatýma očima.“

„Jo, to chápu. Stejně ti ale nevěřím. V téhle vesnici by na mě určitě každý poslal vojáky.“

„Je tu i pár hodných lidí,“ zasměju se.

Najednou oba zpozorníme; slyšíme u dveří kroky a tlumené hlasy. Vojáci. Co tu dělají? Kluk se na mě zlostně podívá. Pak začne rychle vystupovat po schodech nahoru.

„Počkej, přísahám, že jsem je nezavolala já,“ říkám šeptem a utíkám za ním. Nevím proč, ale bolí to, když vím, že má na mě příšerný vztek.

„Tohle mi neříkej. Už jsem ti začínal věřit… Bože, proč já jsem takovej vůl!“ nadává, ale taky jen potichu, aby ho vojáci venku neslyšeli. „Běž ode mě, prosím, dál! Nebo se neudržím a…“ Najednou se zarazí a podívá se mi do očí. Zřejmě se musím tvářit fakt zoufale, protože jeho výraz se změní. Najednou už na mě není naštvaný, vypadá to, že mě lituje. To ale hned přejde. Nejspíš si vážně přeje, abych byla mrtvá. Podívám se na nůž, který má zastrčený za kalhotami. On mi už ale dál nevěnuje pozornost a vydá se do jedné z místností v horním patře. Jdu za ním. Podívá se z okna, ze kterého je vidět na trávu za domem. Znovu vidím branku, míček, hokejky i panenku. Ale to není všechno. Tři vojáci obcházejí dům. Oba slyšíme, jak se rozrazily přední dveře, a dovnitř vejdou kroky. Další tři vojáci. Minimálně. Začínají prohledávat přízemí. Moc času jim to ale nezabere, je to malý dům. Rychle přemýšlím, a v hlavě se mi začíná rodit plán. Nechci, aby toho kluka chytli. Mám trochu výčitky svědomí, že se tohle děje kvůli mně, i když jsem sem ty vojáky nepřivedla. Vidím, jak kluk opatrně vytahuje nůž a otevírá okno. Chce skočit dolů a utéct. Nic jiného mu asi nezbývá, ale kolem domu jsou ještě pořád ti tři vojáci. Proto ten nůž…

„Počkej,“ řeknu, chytím ho za ruku a vtáhnu ho zpátky do pokoje. Pak se mu chvíli dívám do očí. Soustředím se na to, co chci udělat. Najednou mi z očí vytrysknou slzy. Usměju se na něj a slzy mi tečou po tvářích. Zmateně se na mě dívá. Za chvíli určitě pochopí. Rychle dojdu ke schodům, to už dole vidím vojáky a začnu pomalu sestupovat dolů. Jeden z nich na mě namíří pistoli. Jeho chladný pohled mě provrtává a já cítím, že za těma očima, které se na mě dívají, není ani kus člověka. Nemá žádné nitro ani svědomí, byl vycvičený k zabíjení. Vzlyknu a snažím se vypadat zranitelně.

„Nestřílejte, prosím. Tady přece nikdo nebydlí a – a já jsem se – šla jsem sem, protože na mě dnes všichni křičí, víte? Doma i na lodi, na které pracuju. Já – chtěla jsem být sama a… Říkala jsem si, že mě tu nikdo neuvidí brečet…“ Popotáhnu a z očí se mi znovu začnou valit slzy proudem.

Voják se na mě pořád dívá, ale začíná váhat. Vtom k němu promluví jiný voják, zřejmě jeho velitel.

„Same, nestřílej na ni. Nemáme důvod.“

Copak vojáci v téhle zemi nezabíjejí i bezdůvodně? chce se mi říct, ale místo toho znovu vzlyknu a vrhnu na velitele zoufalý pohled.

„Same, poslouchej mě! Nikdo další tu už není. Ta holka se sem jenom šla vybrečet. Nestřílej, to je rozkaz!“ Voják Sam váhavě sklopí svou zbraň, ale pořád se na mě nedůvěřivě dívá. Potom se beze slova otočí a vyjde ze dveří za svým velitelem a ostatními vojáky, kteří už se shromažďují venku. Oni nemají asi ani mozek. Ale díky jeho absenci v jejich hlavách se mi je podařilo přesvědčit. A co víc, zachránila jsem sebe i toho kluka a konečně jsem mu ukázala, že jsem s těmi vojáky neměla vůbec nic společného.

Vrátím se do místnosti, kde na mě čeká, a setřu si z obličeje poslední slzy. Pak se na něj nesměle usměju. Podívá se na mě.

„Páni…“ vypraví ze sebe. „To bylo dost dobrý. Měl bych ti poděkovat a taky se omluvit, že jsem ti nevěřil. Takže děkuju a omlouvám se.“ Usměje se.

„Nemusíš se omlouvat. Na tvým místě bych taky nikomu nevěřila.“

„Jsi dobrá herečka,“ podotkne. „Na chvilku jsem ti to fakt věřil.“

„Já sobě taky,“ zasměju se. „Hele,“ řeknu po chvíli, „vážně by mě zajímalo, jak se ti tady podařilo žít, bez toho aniž bys musel podstoupit Operaci. Nepatříš k ROBE (Rasa modrých očí), to je jasný. Prostě bych se o tobě chtěla něco dovědět.“

„Dobře. Máš čas? Všechno ti to řeknu.“

Autor: storymaKer, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zachránce - 3. kapitola: