Zachránce - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jamie se konečně dozvídá příběh tajemného kluka. Nakonec se rozhodne, že mu pomůže s jeho nelehkým úkolem.

31.08.2013 (09:00) • storymaKer • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 735×

„Dobře. Máš čas? Všechno ti to řeknu.“

Posadíme se na zem k oknu, ze kterého chtěl předtím vyskočit. Zase na mě kouká nedůvěřivě, ale po těch jeho předchozích pohledech plných nedůvěry a nenávisti mi tento připadá spíš nadějný. Konečně se o něm něco dozvím.

„Tak, kde začít?“ zasměje se nervózně. „Víš, předtím ses mě ptala, jak se mi tu podařilo tak dlouho skrývat. Pravdou ale je, že tu jsem zatím jenom krátce. Slyšela jsi už o tom včerejším útoku na váš Stát?“

Přikývnu. Povzdychne si a pokračuje. „Byl dobře promyšlený a naplánovaný. Víš, já jsem z Tennessee. A celá ta akce byla jenom zástěrka, abych mohl proklouznout přes hranice a podívat se do Státu. Moc lidem se to nepodařilo. Měl jsem tu být a podávat hlášení o tom, jak to tu vypadá. Tennessee chce spolu s několika dalšími zeměmi osvobodit váš Stát od Mr. Catapulta a celé Státní Rady. Počkej,“ zarazí se najednou, když vidí můj nedůvěřivý pohled. „Nejsi jen jedním z těch milionů zmanipulovaných lidí, kteří věří, že váš Stát je vlastně něco jako úplně obyčejná svobodná země, že ne?“

„Ne, tomu už dávno nevěřím,“ ujistím ho.

„No, v každém případě jsem tu vlastně na misi. Plán byl takový, že mám splynout s davem, jak nejlépe umím. Být prostě jen dalším chudým člověkem. Mám u sebe takovou malou věcičku, kterou když zapnu, nahrává všechno, co se kolem mě děje. Přes ni taky podávám hlášení svému veliteli.“

„Jak jsi chtěl splynout s davem s takovýma očima? Vždyť si tě každý hned všimne. Tady u nás zlaté oči přímo křičí, aby si jich lidé všimli. I já jsem si tě všimla hned, jak jsem se podívala tvým směrem,“ zarazím se a trochu se začervenám. On se na mě podívá, zvedne obočí, ale v obličeji mu hraje úsměv. Je mi fakt trapně, takže se od něj musím na chvilku odvrátit.

„Jasně, že mě sem neposlali jenom tak, ať si nějak poradím. Dali mi kontaktní čočky, co mají stejnou barvu jako oči všech lidí ve Státu.“

Tohle mě zaujalo tak, že se na něj už dokážu podívat. „Kontaktní čočky? Co to je?“

Nejdřív se na mě nechápavě podívá, ale pak jako by si vzpomněl, že obyvatelé Státu jsou v některých věcech trochu omezení, a začne vysvětlovat.

„Kontaktní čočky jsou vlastně zdravotní pomůcky, které se používají k léčení vad oka. Ve Státě to asi neznáte, protože vy všichni máte oči upravené a téměř dokonalé. V mém případě je to v podstatě taková malá věcička, která, když si ji dám do oka, mi dokáže rychle změnit jeho barvu. Takže mám stejně modré oči jako všichni, co tady žijí.“

Chová se dost povýšeně, a to mě vážně začíná vytáčet. Chci se ale dozvědět co nejvíc, a tak spolknu sarkastickou poznámku o tom, jestli u nich v Tennessee existuje i něco, co dokáže rychle zklidnit ty, co rádi poučují, a předstírám zájem.

„Vážně? To se mi zdá jako skvělá věc. Proč sis je ale nenasadil?“ Ve skutečnosti jsem ale ráda, že je neměl v očích, protože jinak bych si ho asi nevšimla a nikdy bych ho nepoznala. Vážně se mi líbí. Má v sobě něco, co mě přitahuje blíž jako magnet. Je jiný než většina lidí tady. Je to, jako by uměl opravdově žít. Myslím jinak, než „žijí“ lidé ve Státu. A taky začínám tušit, že bych s ním konečně mohla zažít něco aspoň vzdáleně podobného jakémukoli dobrodružství.

„Jasně, že jsem si je nasadil. Jenomže mě v noci začaly hrozně pálit, a kapitán mise říkal, že když se to stane, mám si je opláchnout ve vodě, klidně i mořské, prý to nevadí. Takže jsem rychle šel k přístavu, a na jednom místě, kde jsem dosáhl až do vody, jsem si je sundal a začal umývat. Pak jsem je dal do takové malé krabičky, ale najednou jsem uslyšel kroky a uviděl jsem, že se ke mně někdo blíží. Začal na mě něco křičet, já se lekl a ta krabička s čočkami mi vyklouzla do vody. Pak jsem rychle utekl zpátky do tohoto domu, byla sice tma, ale stejně jsem nechtěl riskovat, že ten chlap uvidí moji skutečnou barvu očí, naštěstí mě nepronásledoval. Asi byl hodně opilý,“ zakončil svoje vyprávění na téma Jak jsem díky opilému chlapovi přišel o kontaktní čočky. „Najednou jsem prostě nějak zazmatkoval. Nevím, čím to bylo, normálně se mi tohle nestává,“ dodal ještě.

„Aha,“ řekla jsem možná až příliš chápavě, takže na mě vrhl zaražený pohled. „Takže teď jsi ty svoje čočky ztratil. V té vodě je asi už nenajdeš, ale potřebuješ je, abys mohl vyjít ven. Mimochodem, proč jsi vlastně dnes ráno ven šel? Mohl tě kdokoliv vidět, a taky, že tě někdo uviděl,“ usmála jsem se a ukázala na sebe.

„To kdybych věděl. Asi nějaká neodolatelná touha podívat se ven na denní světlo a nadechnout se čerstvého vzduchu. Rozhodl jsem se trochu zariskovat.“

„A byla to chyba?“ rozhodnu se, že mu trochu provokace neuškodí.

„Těžko říct,“ řekne jen a usměje se na mě.

„Kolik ti vlastně je?“ řekne po chvíli ticha.

„Šestnáct,“ odpovím bezmyšlenkovitě.

„Vážně? Mně osmnáct.“

Přikývnu. „A kdy tahle tvoje mise skončí? Chci říct, kdy se vrátíš domů, do Tennessee?“

„Velitel říkal, že potrvá jen pár dní. Mám prý zjistit zdejší zvyky, jako třeba kdy obvykle bývají kontrolní prohlídky domů, a až budu vědět co nejvíc věcí, které by mohla naše armáda nějak využít, spojím se s nimi a oni mi nějak pomůžou dostat se přes hranice.“

„Proč na tu misi vybrali zrovna tebe?“ zeptám se.

„Vím, co si myslíš; že jsou u nás určitě kvalifikovanější vojáci a špioni. Jenže já jsem lepší, než vypadám. Vážně toho dost umím; rychle se pohybovat, zacházet se zbraněmi i bojovat. Mám za sebou určitý vojenský trénink.“

Páni, ten si dost věří. Možná je to ale dobře. Když člověka v osmnácti pošlou do cizí země, aby tam pár dní přežil a ještě něco zjistil, musí si věřit. I přes oblečení poznám, že má vypracované tělo a dobrou kondici, takže mu věřím, když říká, že něco umí. Doufám, že i on věří mně.

„Víš, možná budeš potřebovat něčí pomoc,“ nadhodím opatrně. „Ne že bych nevěřila tvým úžasným schopnostem, ale taky chci něco zažít. No, a teď mám příležitost.“

„No, když už jsem ti toho tolik řekl, musím na tebe spoléhat. Ale bude to asi dost nebezpečné, takže bys radši měla jít domů. Navíc, když budeme dva, budeme nápadnější. Spokojím se s tím, že mi slíbíš, že nikomu neřekneš to, co se tu stalo a cos ode mě slyšela.“

S takovou odpovědí jsem samozřejmě počítala, ale já si taky dost věřím, takže vím, že se mi ho nakonec podaří přesvědčit.

„To se o mě vážně tak bojíš?“ zeptám se a vyzývavě se na něj podívám.

Trochu se zarazí. „Jasně, že ne. Na tobě mi vůbec nezáleží.“

Myslím, že ani jemu samotnému to neznělo moc přesvědčivě. Trochu se usměju, ale jen pro sebe, tak aby nic nepoznal.

„Prostě to chci dokázat sám, nepotřebuju ničí pomoc,“ snaží se dál. Tentokrát to už zní přesvědčivě.

„Tak fajn,“ řeknu. „Je mi líto, že to musím říct, ale nedáváš mi jinou možnost. Takže buď mi dovolíš, abych ti trochu pomohla, nebo se seberu, půjdu za prvním vojákem, kterého venku potkám, a řeknu mu, že jsem se právě seznámila se špionem s Tennessee. Určitě tě budou chtít chytit za každou cenu. A taky se jim to podaří, to se neboj. No, a já pak budu slavná, protože tě chytnou díky mně,“ uzavřu to celé.

Podívá se na mě a přimhouří oči. „Jsi vážně dobrá,“ řekne a pak se zasměje.

Poté chvíli přemýšlí, ale nakonec řekne: „Dobře, můžeš mi pomáhat na mé misi. Ale budeš mě poslouchat, protože já vím nejlíp, co je třeba zjistit a udělat, rozumíš?“

„No jasně,“ usměju se. Začínám se těšit. Vím, že to bude nebezpečné a ani trochu snadné, ale konečně mám pocit, že se v mém životě začalo něco dít. Člověk by řekl, že když se obrátím proti své zemi, měla bych mít výčitky svědomí. Ale já cítím, že dělám dobrou věc. Pomůžu těm milionům chudých, nemocných a nešťastných lidí, co tu žijí a o které se Stát nestará.

Najednou si na něco vzpomenu. „Potřebuješ svoje kontaktní čočky – řekla jsem to správně? Když jsi je v noci oplachoval, nebylo to náhodou na tom samém místě, kde jsi mě dneska ráno viděl na té rybářské lodi?“

Trochu nechápavě pokrčí rameny. „No, asi jo, ale nechápu…“

„Počkej tady,“ skočím mu do řeči. „Něco mě napadlo.“

Rychle a hlavně nenápadně vyjdu z domu a nechám tam toho kluka udiveně sedět. Nikde v okolí nevidím vojáky, což je dobré znamení. Rychle dojdu k přístavu, k lodi Rogersových, kde jsem jim to ráno pomáhala s jejich úlovkem. Tim ani nikdo z jeho rodiny už tam není. Vlastně v celém přístavu už není ani zdaleka takový hluk jako ráno. Bude asi něco kolem jedenácti, a to už jsou všechny ryby téměř vyprodané. Rychle skočím do loďky a nakloním se nad vodu asi v tom místě, kde předtím spadl do vody Timův malý bratr Michael. Hned jsem věděla, že v té vodě musel něco vidět, co chtěl vytáhnout, a proto se tak moc naklonil, až spadl. Nevím sice, jak vypadají kontaktní čočky, ale něco mi říká, že je v té vodě objevím. Moře je tady tak průzračné a čisté, že vidím až na dno, i když to není nijak hluboko. A najednou uvidím velký oranžový mořský korál, mezi kterým je zaklíněná malá průhledná krabička.

« Předchozí díl

Autor: storymaKer, v rubrice: Povídky » Na pokračování