OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zachránce - prolog + 1. kapitola

09.08.2013 (17:00) • storymaKer • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 895×

Před čtyřiceti lety si pár lidí v naší zemi řeklo, že nechtějí být součástí Spojených států. Zorganizovali tedy odtržení Severní a Jižní Karolíny od zbytku USA a vytvořili tak Stát. Je mocný, silný a ke svým obyvatelům umí být krutý. Byla zvolena Státní Rada, která vládne naší zemi, a do jejího čela byl dosazen Mr. Catapult. Stát se snaží lidi doslova ovládat a kontrolovat každý jejich krok. Samozřejmě musí předstírat, jako by vše dělal jen pro dobro svých obyvatel. Pravdou ale je, že Státu na nás, obyčejných lidech, vůbec nezáleží, chtějí jen, abychom byli poslušní a nekazili jim jejich vojenské a politické plány. To proto tu tak často vídáme vojáky, kteří nás v podstatě kontrolují pod záminkou, že nás chtějí ochránit před útoky Vetřelců z okolních zemí. Takhle jim Stát říká – Vetřelci. Jsou to vlastně jen cizinci, kteří mají zakázáno vstupovat na naše území, nebo jinak „ohrožovat“ náš lid. Prý na nás útočí v jednom kuse, ale nikdo nikdy o žádném takovém útoku neslyšel. Takhle mi to aspoň říkal táta. Taky říkal, že je mu moc líto, co se s naší zemí stalo, ale že s tím jeden člověk nemůže nic dělat, a proto je lepší na sebe zbytečně neupozorňovat. Tedy pokud zrovna nejste bohatí generálové, vojáci z dobrých rodin nebo členové Státní Rady. Je zkrátka lepší dělat, že nic nevíme, nebavit se o tom, ani to nijak nerozšiřovat dál, jinak kdoví, co by se s námi mohlo stát.

Probouzím se a pomalu otvírám oči. Venku slyším to dobře známé šumění moře. Sice bydlím v majáku hned u pláže, ale v sedmém podlaží, tedy skoro nahoře. Nade mnou už je jen jedna místnost - pozorovatelna, kde má můj otec vždycky v noci hlídku. Vyskočím z provizorní dřevěné postele pěvně přitlučené ke zdi a protáhnu se. Na tu svoji postel nedám dopustit; spím v ní odmalička, takže jsem na ni zvyklá. (Tohle říkám samozřejmě jenom proto, že jsem už párkrát zaslechla, jak si žijí bohatí lidé ve velkých městech, jako je Raleigh nebo Charlotte. Velké luxusní domy s obrovskými světlými pokoji, ke každému patří jedna koupelna a balkon, a na střeše je vždy terasa, na které se pořádají večírky.)

Podívám se na starý budík, který už sice nezvoní, ale pořád ho mám u postele kvůli času. Půl sedmé pryč. Nejvyšší čas vyrazit. Rychle si natáhnu staré džínové šortky, které jsou sice dost ošoupané, ale zato pohodlné, a batikované modrozelené tričko. Vrhnu pohled na svou malou hromádku oblečení, která leží na nízké skříni – jediném pořádném kusu nábytku, který mám (tedy když nepočítám maličký noční stoleček, tak akorát velký na ten budík, a polici obsypanou starými knížkami, která se táhne přes celou jednu stěnu mého pokoje). Vím, není to nic moc, ale nestěžuju si.

Ještě se rychle mrknu do malého zrcátka, které visí hned vedle kulatého okna, ze kterého mám úžasný výhled přímo na oceán. Učešu si své zrzavé vlasy (po matce), stáhnu je do vysokého drdolu a zahledím se do modrých očí, které na mě koukají ze zrcadla - ty jsou dárkem od Státu k mým prvním narozeninám. (To bych měla vysvětlit: Stát totiž přepokládá, že jediná správná lidská rasa na světě je ROBE - Race of Blue Eyes, tedy Rasa modrých očí. Proto všechny děti, které se narodí s jinýma očima než modrýma, musí podstoupit věc, které se tu říká prostě Operace – funguje to tak, že vám ve spánku do obou očí stříknou nějakou tekutinu, která vám změní barvu duhovky na modrou. Pro malé miminko je to pak pár dní dost nepříjemné, protože kyselina účinkuje pomalu a postupně mění barvu očí, takže skoro pořád brečí, než se přeměna úplně dokončí. Pokud máte štěstí a narodíte se v bohaté rodině, rodiče vám můžou zaplatit Speciální Operaci s lepší doktorskou péčí a zároveň menší bolestí. To se ale poštěstí jen málokomu, protože je to opravdu dost drahé. Operace se navíc může provádět jen na takovýchto malých dětech, na dospělých už by neměla patřičný výsledek. Takže proto teď všichni obyvatelé Státu mají stejnou modrou barvu očí, s výjimkou těch, co už Operaci kvůli věku nemohli podstoupit, když se dostal do funkce náš Mr.Catapult. Takových ale už moc nezbývá.) Pořád se dívám do zrcadla. Už si ani nepamatuji, jak vypadají oči člověka s jinou barvou než tak průzračně modrou. Myslím, že jsem takové lidi viděla, ještě když jsem byla menší, ale už tenkrát byli opravdu staří a teď jsou nejspíš mrtví, nebo je všechny pozatýkali a odvezli do laboratoří, aby na nich mohli provádět nějaké pokusy. Když jsem se narodila, měla jsem prý světlé zlatohnědé oči (po otci). Přála bych si vidět, jak bych s nimi vypadala. Teď jsme ale oba modroocí.

Trochu jsem se zamyslela a už zase nestíhám. Rychle seběhnu dolů, o patro níž, kde táta právě snídá čerstvě upečený chléb a čte noviny.

„Dobré ráno, Jamie,“ řekne a usměje se. (To jméno mi vybrala máma, když ještě žila. Ona byla Amy a táta James, takže se jim nějakým zázrakem podařilo ta dvě jména spojit do jednoho. James + Amy = Jamie) „Kampak tak spěcháš? Ani si se mnou nedáš snídani?“

„Dneska ne, tati, slíbila jsem Timovi pomoc na lodi. Vezmu si kousek chleba s sebou.“

„Aby ses z toho věčného pomáhání nepřepracovala,“ zasměje se táta. „Ale teď vážně, zlato, užij si to. A na večeři tě chci vidět doma. Mám pro tebe skvělou novinku.“ To je celý táta. Vždycky je úplně nadšený ze všeho nového, od novinového článku o rybáři, kterému se podařilo chytnout větší tresku než je obvyklá treska, až po nový džus z hroznového vína, který se objevil na nějakém stánku na trhu.

„Paráda! Už se nemůžu dočkat!“ odpovídám trochu sarkasticky.

„Taky bych ti nemusel říkat nic. Měla bys být ráda, že se dozvíš pár zajímavých informací,“ říká naoko naštvaně táta. Pak se ale usměje. „Půjdu se trochu prospat, dnes v noci se vůbec nic nedělo. Byl jsem tak unavený, že jsem vážně přemýšlel o tom, že si půjdu lehnout. Ani jedinou lodičku jsem neviděl. Lidé si myslí, že dělat hlídače na starém majáku je kdoví co, ale přitom je to většinou jen jedna velká nuda.“ Obrátím oči v sloup, ale radši jen v duchu. I když táta říká každý den ráno to samé, mám ho ráda. „Pozdravuj ode mě Tima. Mám tě rád, Jamie,“ dodává ještě a dá mi pusu na čelo. Pak se vydá po schodech nahoru.

„Já tebe taky. Měj se, tati!“ zavolám za ním ještě, ale to už sbíhám ze schodů. I když musím sejít osm pater, když se chci dostat ven, a pak to celé vyjít, když se vracím zpátky, líbí se mi bydlení v majáku. Ten náš je celý bílý, jen dveře a okenice jsou tmavě modré a střecha zářivě červená. Mys, na kterém stojí, se jmenuje Cape of Merry Margotte, a tak se našemu majáku začalo říkat prostě Margotte.

Vydám se cestou podél útesů do nedaleké rybářské vesničky, která je celá pojmenovaná podle jejího jediného přístavu Morning Harbour. V přístavu je už brzy ráno většinou dost lidí, všichni chtějí rychle koupit nějakou tu rybu (protože v Morning Harbour lidé nejedí téměř nic jiného než ryby) na jedné z rybářských lodí, které se vrací z moře s nějakým tím úlovkem. Většinou má každá loďka ale jen jednu síť s pár rybkami. Slíbila jsem Timovi, který pracuje s celou svou rodinou na jedné z těch lodí, že jim přijdu pomoct s vybíráním ryb ze sítí, jejich zabíjením, čištěním a chystáním k prodeji.

Projdu kolem malé zátoky, kde kotví pár lodí, a pak už v dálce vidím přístav a o kousek dál tržiště, cítím vůni ryb čerstvě vytažených z moře a slyším povykující prodavače a zákazníky, kteří se snaží sehnat, co potřebují. Rychle se blížím. Sejdu z pláže na malou pěšinku mezi stromy. Zrovna tudy procházejí dva vojáci na své pravidelné hlídce. Rychle kolem nich přejdu a snažím se jim moc nedívat do očí.

Jednou jsem ve vesnici viděla, jak dva vojáci zmlátili do bezvědomí kluka, který na ně „nestydatě čuměl dobrých pět minut“, a jsem si jistá, že oni v takových situacích nedělají naprosto žádné rozdíly mezi pohlavím. Oddechnu si, až když jsou vojáci velký kus za mnou. Z dálky už vidím loďku Rogersových, zakotvenou na kraji přístavu. Stojí na ní tmavovlasý kluk v otrhaném námořnickém tričku s modrobílými pruhy, nijak zvlášť vysoký, ale hodně hubený a opálený dohněda.

„Time!“ zavolám na něj a běžím k němu. „Nejdu pozdě? Už jste začali?“

„Už dávno,“ usměje se Tim. „Jdeš pozdě. Co tě tak zdrželo?“ Na loďce už je celá jeho rodina - pan a paní Rogersovi i jeho mladší bratr Michael. Rychle vlezu za nimi do člunu a popadnu jednu malou síť, ze které začnu vytahovat ryby jednu po druhé a házet je do veliké kádě.

„Už ani nevím… Viděla jsem dva vojáky. Prošli přímo kolem mě a ani se na mě nepodívali. Chvilku jsem myslela, že mě zastaví, ale prošli kolem, jako bych tam nebyla.“

„Máš štěstí. Asi jsi jim nepřipadala podezřelá,“ pokrčí rameny Tim. Mám štěstí, že mám takového kamaráda. Je mu šestnáct, stejně jako mně, takže si skvěle rozumíme. „Ale hlavně na ně nikdy nezačni mluvit jako první, ani se na ně moc nedívej. Víš, jak to dopadlo s Tedem.“ Přikývla jsem. To byl ten kluk, kterého tak ošklivě zbili. Chudák, bylo mu jenom sedm.

Tim se ke mně najednou nakloní a šeptem mi říká: „Dneska bylo v novinách, že se Vetřelci zase pokusili zaútočit na Stát. Prý někde na hranicích s Tennessee. Mr. Catapult vydal ty nejpřísnější pokyny pro jejich zlikvidování. Takže všechny, který se jim podařilo pochytat, teď asi budou mučit, aby z nich dostali ty jejich taktiky.“

„Hádám, že tohle mučení si náš Mistr přímo užívá,“ zavtipkovala jsem taky šeptem. Tohle bylo ve Státě tak běžné, jako lidé s modrýma očima: každý občas pronášel takové poznámky na adresu našeho nejvyššího člena Rady, který teď vládl Státu, ale jen potichu. Za něco takového by vás mohli buď zavřít, nebo zastřelit. Všichni víme, nebo aspoň tušíme, jak to je. Že Mr. Catapult není Náš dobrý ochránce Státu, jakým se často nechává nazývat.

„Víte, má nad nimi teď moc. Může je nechat pomalu vyslýchat a mučit, a tím je vlastně postupně zabíjet. Něco vám řeknu, i když jsou Vetřelci nejspíš jen banda hloupých ubožáků, je mi jich trochu líto,“ uzavírá to Timův táta. Vypadá to, že chce ještě něco dodat, ale vtom něco upoutá jeho zrak; podívá se za sebe, kde se Michael nebezpečně naklání z člunu a pokouší se dosáhnout na něco ve vodě. I když je Michaelovi deset, je takový maličký a roztomilý, vypadá rozhodně mladší, než ve skutečnosti je. A to, jak se nahýbá čím dál blíž k vodě, vypadá nebezpečně, pomyslím si a už se k němu vrhám, abych ho zachytila. Totéž zkouší i jeho rodiče a Tim. Už je ale pozdě. Michael se nakloní nad vodu s takovou vervou, že přepadne přes loďku a spadne po hlavě do vody.

„Michaele!“ vykřikne paní Rogersová a dívá se, jak se její syn plácá ve vodě.

„On neumí plavat?“ zeptám se Tima. Ten zavrtí hlavou.

„Má hrozný strach z vody. Už odmalička. Nikdy se nám nepodařilo naučit ho plavat.“

„Proč se teda nad tu vodu tak nakláněl?“ Ale Tim jen pokrčí rameny, už nestíhá nic říct a rychle vezme lano, které je složené na dně člunu. Zahákne ho za háček na boku lodi a jeden konec hodí dolů Michaelovi.

„Chyť se!“

Nejen na lodi, ale i kolem dokola vznikl zmatek. Všichni se naklánějí, aby viděli do vody, kde se topí Micheal. Rozhlížím se po lidech a pak znovu upřu oči do vody. Počkat. Něco jsem viděla. Někoho jsem viděla. Ale kde? Rychle přejedu pohledem po lidech, na které jsem se dívala předtím. Najednou ho uvidím. Kluka, který se ukrývá za jedním starým rybářským domkem a opatrně vykukuje ven. Může mu být asi tolik, co mně. Je vysoký a svalnatý, má světle hnědé vlasy. Do očí má naraženou kšiltovku. Najednou si uvědomím, co tolik přitáhlo moji pozornost. Podívám se mu do očí. On se podívá do mých. V nastalém zmatku si nás nikdo nevšímá. Ty oči! Co to má, proboha, s očima?!

Autor: storymaKer, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zachránce - prolog + 1. kapitola: