OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zakázané? No a co! 14. kapitola

19.05.2012 (19:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1514×

Zakázané? No a co! 14. kapitola

První školní den. První školní den posledního roku na střední škole. Hned se mi vstává líp, když vím, že je to naposledy, co vstávám prvního září. Ovšem jestli udělám maturitu. Dva měsíce, co jsem neviděla své spolužáky. Moc se mi nestýskalo, tedy až na pár výjimek.

Vstala jsem v pět hodin. Katastrofa. Ovšem pozitivum na tom bylo, že je to poslední rok, co musím vstávat v pět ráno. Začala jsem klasickou rutinou. Mytí zubů, česání, líčení. Vybírání oblečení bylo nejhorší. Nakonec jsem vzala klasiku - černé rifle, košile, svetřík, baleríny. Do kabelky jsem naházela potřebné věci i malou svačinu. Zašla jsem ještě na krátkou procházku s Arnym. Něco po šesté jsem už stála na autobusové zastávce a čekala na autobus.

Přijel včas. Zaplatila jsem a sedla si na volné místo u okna. Nasadila jsem si sluchátka a zapnula hudbu. Má mysl začala pracovat na plné obrátky. První den, kdy opět budeme v pozici profesor - student. Měla jsem strach. Příšerný strach. Čtyřicet minut uběhlo jako voda a já musela vystupovat. Teď ještě cesta tramvají a budu opět v té příšerné budově s názvem škola, ale jedno pozitivum to má. Bude tam on.

Jako každý rok, i letos jsme měli šatnu někde jinde. Pár lidí už tam bylo. Následovalo zdravení a vyzvídání, co se o prázdninách dělo. Ovšem já měla tajemství. Tajemství, které se nesmělo dostat na povrch a ubíjelo mě to. Nemít nikoho, komu byste se mohli svěřit, je deprimující, ale já věděla, že pokud chci, aby nás vztah vydržel, musela jsem to dokázat. Chtěla jsem to dokázat. Kvůli němu. Ne. Kvůli nám.

První den jsem ho neviděla. Jelikož byly jen úvodní hodiny. Navíc učitelé měli poradu a já šla s kamarády na pivo. Ovšem další den jsme se už začali normálně učit a hned druhou hodinu jsme měli biologii, což znamenalo, že jsme měli i jeho. Byla jsem jak na trní. Nebyla se mnou řeč. Moje tělo se třáslo, v puse jsem měla poušť a srdce chtělo vyskočit ven. Pět. Čtyři. Tři. Minuty pomalu ubývaly na hodinách až na konec ručička dopadla na pětku a rozezvonil se zvonek. Hluk na chodbách pomalu začal utichat a dveře do učebny biologie se otevřely. Srdce mi poskočilo radostí i smutkem zároveň.

Pomalu jsme se všichni nasoukali dveřmi do učebny a posadili jsme se. Sedli jsme si úplně stejně jako ve třetím ročníku. Mé místo bylo ve třetí lavici uprostřed. Všichni jsme zůstali stát. Vyšel z kabinetu s úsměvem na tváři a pozdravil nás, pak nám pokynul, abychom si sedli.

Bylo to divné, opravdu divné. Byl blízko a při tom pro mě v tuto chvíli nedostupný. Ovšem věděla jsem, že ho budu mít brzy jen pro sebe, takže jsem ho nemusela pořád sledovat nebo něco podobného. Myslela jsem, že to bude těžší, ale dalo se to. Chovala jsem se stejně, jako by tam byl jakýkoli jiný profesor.

Letos nás začal učit i hned od začátku. Dělala jsem si zápisky a při tom nenápadně sledovala jeho vysvětlování, jeho pohybující se rty.

„Je k nakousnutí, co?" ozvalo se vedle mě.

„Ano to je," odpověděla jsem a procitla.

„Cože?" koukla jsem na ni a zamračila se.

„Nic, jen že by stál za hřích. Vždyť je to nejpěknější učitel na škole a řekla bych, že i chlap," usmála se moje spolužačka. Je sice fakt, že měla pravdu, ale ve mně to vřelo.

„Hmm," byla moje odpověď. Hodina uběhla až moc rychle. Ale já měla důvod zůstat v učebně dýl aniž bych vzbudila podezření. Tím důvodem byla třídní kniha. Ano, já jsem se hned v prváku přihlásila na pozici hlídání třídní knihy. Zajistit, aby byly všechny podpisy tam, kde mají být a hlavně včas.

Zůstala jsem tam s ním sama. On pomalu zapisoval do třídnice. Ovšem dveře byly otevřené, takže jsme se museli krotit, což pro mě bylo utrpení.

„V kolik dneska končíš?" zeptal se potichu, zatím co zapisoval do třídní knihy. Pousmála jsem se.

„Do tří mám laboratoře, ale určitě skončím dřív," odpověděla jsem.

„Končím o půl druhé, počkám," odpověděl a stoupl si. Podal mi třídnici a nezapomněl se mě při tom dotknout.

„Děkuju a nashledanou," usmála jsem se a zmizela na chodbě školy. I těch pár slov mi na tváři vykouzlilo úsměv. A to i přes to, že jsme na laboratoře dostali nejhorší a nejpřísnější učitelku na škole.

Laboratoře proběhly celkem v pohodě. Sice její rozřazování bylo hrozné, ale co s tím? Nic. Tahle učitelka měla smysl dávat do dvojic lidi, kteří by si o sebe ani neopřeli kolo.

Asi o půl třetí jsme naše výsledky daly podepsat profesorce a mohla jsem ze školy.  Do skříňky jsem strčila plášť a věci co jsem nepotřebovala. V šatně jsem naťukala Michalovi zprávu, že na něho počkám u benzínky. Odpovědí mi byl jen smajlík s pusinkou. Jak romantické. K benzínce jsem došla skoro ve stejnou dobu jako on přijel. Nastoupila jsem do jeho auta a i hned jsme odjeli. Kam to jsem nevěděla, ale bylo mi to jedno. Bylo hezky, takže jsme mohli zůstat venku.

Zaparkoval ve městě u parku a vyšli jsme ven. Chytl mě za ruku a šli jsme někam do parku, kde jsou lavičky. Ubíjelo mě, že jsme se dnes ještě nepozdravili tak, jak se patří. Myslím, že mu to došlo hodně brzy. Ani ne po pár krocích se zastavil a stoupl si přede mě.

„Bude to hodně těžký rok," zašeptal a políbil mě. Objala jsem ho kolem krku a polibek mu oplácela. Byla jsem bez jeho rtů necelé dva dny a mohla jsem se zbláznit.

„To tedy bude," přitakala jsem a znovu ho políbila. Posadili jsme se na jednu z laviček. Objal mě kolem ramen a já se o něj opřela.

„Víš, co jsem dneska zjistila?" zeptala jsem se po chvíli ticha.

„Copak?" zeptal se mi do vlasů.

„Že i kdybych na tvých hodinách slintala, tak to nikomu nebude podezřelé," usmála jsem se a natočila k němu tvář.

„Jakto?" zeptal se pobaveně.

„Protože to dělají všechny holky. Nejspíš by bylo podezřelé, že si tě nevšímám nebo bych mohla být na holky. Tak nějak nevím, co by bylo horší," zasmála jsem se a líbla ho na čelist. Pak jsem se o něj znovu opřela.

„Páni, tak to se máš, že mě čistě teoreticky můžeš svlékat při hodině očima. To já si musím dávat většího majzla," usmál se a za bradu si mě přitočil k polibku. Nemohli jsme se od sebe odtrhnout a ani nechtěli. V tom mi začal zvonit telefon. Nespokojeně jsem zamručela a telefon vytáhla. Na displeji blikalo jméno Radka. Zmáčkla jsem zelený telefon.

„Ahoj... Já vím... Tak to nevím... Kdy? Zítra?... Jo to by šlo... Mám do půl druhé... Ve dvě to stíhám... Jasně že jo... Je vedle... Budu jako myška... Ahoj," telefon jsem schovala a koukla na svého přítele. Jak krásně to znělo. Můj přítel.

„Mám tě pozdravovat od sestry," usmála jsem se a líbla ho na rty.

„Odkdy volá má sestra tobě a ne mně?" zeptal se.

„Od té doby, co si se mnou začal chodit a zamilovala si mě," zašeptala jsem. Políbil mě.

„Ano, to dává smysl a co chtěla?" vyzvídal dál.

„Chce jít nakupovat a já se tomu bránit nebudu," rozhodně jsem mu nechtěla prozradit, že jdeme vybírat dárky na jeho narozeniny.

„Takže mi dáš zítra košem?" zeptal se pobaveně.

„Nejspíše ano, ale když budeš chtít, můžeš si mě zamluvit na celý víkend," navrhla jsem.

„Tak to beru," opět se vrhl na moje rty. Nevím jak dlouho jsme tam seděli, ale už byl čas jít domů. Odvezl mě až před barák. Další půl hodinu jsme se loučili v autě.

Příště se máte na co těšit. Pokud se vám zdály tyhle kapitoly sladké, po příští už nebudete mít chuť ani na čokoládu. Taky to bude tak trochu díl 15+, ale nečekejte nic ve stylu Můj přítel hvězda nebo Tenkou hranici, přeci jen je to trošku soukromí :-D... ale pikantosti budou. Tak se těště...

Co se týče komentářů stále platí a nejen u této povídky. Vím, že se to nejspíše někomu nelíbí, ale chtít pět komentářů z padesáti shlédnutí není moc :-). Tak se nezlobte.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázané? No a co! 14. kapitola: