OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zakázané? No a co! 2. kapitola

18.10.2010 (13:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1184×

Zakázané? No a co! 2. Kapitola

Celý den jsem byla mimo. Na otázky „Je ti něco?“ jsem odpovídala: „Ne, jsem v pohodě,“ a i když to nebyla pravda, nikdo se dál neptal. Po škole jsem chodila jako omráčená.  Nejsem ten typ, co každou přestávku sleduje, kde je. To zase ne! Občas jsem se i přistihla, jak se mu vyhýbám, ale znáte to, čím míň někoho chcete vidět, tím víc ho potkáváte. Tohle začalo být trapné i mně.

Víkend byl v pohodě. V sobotu jsem se domluvila s kamarádkou, že někam zajdeme.  Je to moje nejlepší kamarádka už od třetí třídy. Po základce se naše cesty rozešly a už se tak nevídáme.  Rozhodly jsme se, že půjdeme někam na diskotéku. Sešly jsme se v domluvený čas a rozešly se k danému místu.

„Tak jak jde škola?“ zeptala se mě.

„Jo v pohodě. Co ty?“ zeptala jsem se na oplátku a přemýšlela, jestli jí mám říct o mém učiteli na biologii. Rozhodla jsem se, že jo.

„Máme nového učitele na biologii,“ řekla jsem, aniž by jsem ji nechala odpovědět na otázku.

„Fáákt? A jakej je? Je pěkný?“ Chrlila ze sebe otázky a já ji přikývla.  Popsala jsem jí ho a snažila jsem se, abych se moc nerozplývala. Dařilo se mi. Večer byl naprosto úžasný a já se vyřádila.

V pondělí jsem jako vždy vstala a nachystala se do školy. Vyšla jsem na zastávku a čekala, než přijede autobus. Na zastávku přijde i Petr. Kluk, který jak mi sám řekl, mě má rád víc jak kamarádku. Bohužel jsem mu to neopětovala. Vlastně ještě nikomu. Ano, chodila jsem s rukama, ale vždy jen krátce. Možná to zní jako bych je střídala, ale opak je pravdou. Vždy když šlo do tuhého, tak jsem jednoduše a sprostě s omluvou vycouvala.  Ano jsem zbabělec.

„Ahoj, jak ses o víkendu měla?“ zeptá se mě Petr.

„Jo byl fajn,“ řekla jsem a nastoupila do autobusu. Sedla jsem si a on vedle mě. Vytáhla jsem si sluchátka a tím mu dala najevo, že se nechci dál bavit a on naštěstí pochopil.

Celé pondělí proběhlo v pohodě. Už jsem se nemohla dočkat zítřka. Jako každé úterý  jsem chodila na doučování z matematiky. No vlastně to ani  doučování nebylo. Každému jde něco jiného a v něčem vyniká. Já vynikám v matematice a biologii. Chci jít na vysokou školu se zaměřením na matematiku. No prostě jsme tam braly věci, které se na střední škole neberou nebo berou, ale my jsme braly těžší verzi.  Tam jsem ho potkávala často. Měli spolu kabinet. A nebudu lhát, i proto jsem se na ty hodiny těšila víc než normálně.

Na chodbě jsem se potkala s kamarádem z vedlejší třídy. Jmenuje se Jirka.

„Ahoj. Jakej byl víkend?“ zeptala jsem se ho a sedla si na lavičku.

„Jo super. Byl jsem se starou na bazénu a potkal tam toho nového učitele na biolu. Byl tam s nějakou buchtou,“ řekne. Kývnu na to. Taky co jsem čekala. Někdo jako on musí mít holku, i kdyby nechtěl. Pokecali jsme a rozešli se do tříd.

Po škole jsem šla domů a začala se věnovat příkladům, co jsem chtěla zítra probrat. Byly opravdu těžké a některé mi zabraly i hodinu, než jsem se dopracovala k přijatelnému výsledku. Když jsem skončila najedla jsem se a vyrazila se svým psem na procházku. Byla jsem tam do večera. Doma jsem se vykoupala a šla spát.

Ráno, i když už byl říjen, bylo pěkně. Oblékla jsem se a zašla se psem. Vyrazila jsem do školy. Celý den uběhl v pohodě. Škola mi skončila v 13:30. S profesorkou jsem byla domluvená na druhou, protože ještě chodila na obědy. Sedla jsem si na lavičku a čekala. Po chvíli mi zrak sklouzl na hodiny a zjistila jsem, že už je 14:15. Pokrčila jsem rameny a šla se podívat do jídelny. Nebyla tam. Otočila jsem se a vydala se do jejího kabinetu. Zaklepala jsem a vešla dovnitř. Nikdo tam nebyl, ale byly otevřené dveře do učebny, která je spojená s kabinetem. Opět jsem tedy zaklepala a vešla.

Seděl tam on. Nenuceně se o ni opíral a sledoval nějaký dokument a jak jsem pochopila, asi si zapisoval, kdy co končí a co začíná, aby to nemusel při výuce hledat. Zvedl ke mně hlavu. Poprvé jsem ho viděla s rozpuštěnými vlasy. Vypadal tak nevinně až jsem se musela pousmát.

„Ehm... Dobrý den, je tady paní profesorka Slečková?“ zeptala jsem se ho potichu.

„Ty jsi Lucka, že?“ Jen jsem lehce přikývla. „Moc se ti omlouvá, ale musela domů, kvůli rodinným problémům. Nestihla tě najít,“ řekl a omluvně se usmál. Přikývla jsem.

„Děkuju, tak nashledanou,“ řekla jsem potichu a ani nezakrývala smutek v hlase. Ty příklady mě dráždily a představa, že budu muset čekat na správné řešení další týden se mi vůbec nelíbila.

„Počkej,“ řekl a zvedl se. „No pokud by ti to nevadilo, tak ti můžu pomoct i já. Taky učím matematiku,“ pousmál se a čekal, co řeknu.

By Lucka24

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázané? No a co! 2. kapitola: