OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zakázané? No a co! 6. kapitola

18.04.2012 (13:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1106×

Zakázané? No a co? 6. kapitola

Pomalu jsme kráčeli po asfaltové cestě a já vlastně ani nevím kam. Můj orientační smysl je na bodě nula, takže pokud mě někde nechá, budu v koncích. Časem jsme přešli z asfaltové cesty na lesní cestu a dále šli lesem. Psi si běhali, kde chtěli, ale při tom se drželi svých pánů. Chvíli jsme šli mlčky, ale mně už to bylo hodně trapné, takže jsem zahájila konverzaci. Co to kecám, chtěla jsem ji zahájit, ale nenapadalo mě vhodné téma.

„Takže... " vydechla jsem a koukla na něj.

„Takže," koukl na mě a čekal, co ze mě vypadne a nádherně se usmál.

„Ty jsi někde byl o prázdninách?" zeptala jsem se ho. Rozhodnutá o něm zjistit vše a obzvlášť téma holky, ale na to jsem musela oklikou.

„Jo, byl jsem v Rumunsku. Stan, spacák, horolezecká výstroj," usmál se a já nestačila zírat.

„A to jako sám?" ptala jsem se dál. Vyhýbala jsem se stromům, protože bych nerada měla kůru v puse.

„Ne bylo nás víc. Bylo to super, prostě hodně zážitků, za poměrně málo peněz. Šla bys do toho?" zeptal se a koukl na mě.

„No... těžko říct. Kdybych jela s někým komu opravdu věřím a věděla bych, že by mě nenechal na pospas ovcím tak nejspíše jo," usmála jsem a on se zasmál. I když já svou poznámku myslela smrtelně vážně, nechala jsem ho v tom, že je to jen vtip. Dalších pár chvil jsme šli mlčky.

„No a co ty?" zeptal se a já zapřemýšlela.

„No tak byla jsem s kamarádama ze školy v té Itálii, pak to znáš, obíhání rodiny a tak. No a máme zahradu s chatkou, takže jsem strávila pár dní i tam. Teď jsou naši v Tatrách, takže jsi mě, dalo by se říct, zachránil od povalování se. I když to nemám ráda, pořád je to snazší než se vypravit někam na vlastní pěst. Nemám kamarády se sportovním duchem, takže... tak, no a na konci prázdnin bych měla jet stanovat s přáteli na přehradu, ale ještě nevím jestli pojedu, spíš tedy ne..." zavrtěla jsem hlavou a ukončila můj udýchaný monolog.

„Páni, to slyším poprvý, aby někdo nechtěl jet s přáteli pod stan a bez rodičů," zasměje se a já přemýšlela jestli to mám odůvodnit nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla, že to udělám.

„No ono nejde ani tak o to, že bych nechtěla jet. To já chci a moc, ale necítím se s nima nejlépe. Jinak je mám všechny moc ráda a jsou hrozně fajn," dodala jsem a dále šlapala do toho nekonečného kopce.

„Tomu nějak nerozumím," řekl a já jen přikývla, protože kdyby to bylo naopak, taky bych nerozuměla.

„Je to tak, že se tam jezdí v párech. Tedy není to nějaké pravidlo. Ovšem, že když někdo někoho zrovna nemá, tak nemůže jet, ale moc se mi nechce dívat se na olizující se páry o ohniště," pokrčila jsem rameny a zastavila.

„Jen minutku," zašeptala jsem a vytáhla z batohu pití. Docela hodně jsem se napila, protože jsem už měla suchu v ústech.

„Jasně," usmál se a taky si vytáhl pití a napil se. Pak si vyslíkl mikinu a narval ji do batohu. Opět jsme byli připraveni k cestě. Byla jsem ráda, že se k mé odpovědi nijak nevyjadřuje. Šli jsme ještě asi půl hodiny a dorazili jsme do cíle. Jako na každých horách i zde dominovala okolí dřevěná chalupa, ve které byla hospoda. Venku byly lavičky se stoly ze dřeva. Hned na první jsem se svalila a pobavila tak mého společníka.

„Chceš něco přinést?" zeptal se mě a přivolal si k sobě svého psa. Já jen záporně zakroutila hlavou.

„Pohlídáš ji?" koukl na fenu a pak zase na mě.

„Jasně," přikývla jsem a už vytahovala misku pro Arnyho. Nalila jsem mu vodu do misky a po očku sledovala jak ten krásný zadeček odchází. Jen jsem si povzdychla. Stejně jsem z toho byla pořád v šoku.

Za chvíli se vrátil a postavil přede mě neperlivou, ale ledovou vodu.

„Určitě je ta tvoje stejně teplá jako ta má, něco na osvěžení," usmál se a já mu úsměv oplatila.

„Děkuji," už jsem vytahovala peníze, ale jenom mě zastavil rukou a pohledem. Poděkovala jsem tedy ještě jednou a odpočívala. Pak jsem každý spořádali svou svačinu a dál seděli. Asi po hodině odpočinku jsme usoudili, že nejlepší bude, když se pomalu začneme vracet, protože mně se moc nelíbila představa jít lesem ve tmě. 

Byli jsme asi dvacet minut od auta, když se spustil strašný liják. Dokonce začalo i hřmít, což byla špatná kombinace. Nevěděli jsme, co máme dělat. Jestli někde počkat, i když to je nebezpečné nebo jít rychleji k autu. Rozhodli jsme se pro druhou možnost. Nebo spíš rozhodl Michal, protože mně už byla zima. Běželi jsem tedy do auta. Moc se mi nechtělo nastupovat, protože měl opravdu krásné auto a mi byli jak vodníci. Pustil psy do kufru a my si hodili věci na zadní sedadla a sami si sedli.

„No tak je to se vším všudy i se sprchou," usmála jsem se na něj a byla ráda, že zapnul vytápění. I když se v autě topilo mně byla zima. Oblečení jsem měla úplně promočené a měla jsem jen kraťasy, ale nebyla jsem v tom sama.

„Bydlím odsud asi deset minut, co kdybychom jeli ke mně, něco ti půjčím a pak tě odvezu," zdálo se mi to jako dobrý i špatný nápad zároveň. Ovšem moje klepající se čelist odpověděla za mě.

Dojeli jsme k němu. Bydlel v rodinném domku. Byl nový a vypadal moc pěkně. Nebyl velký, takový akorát. Vyskočila jsem z auta a k naší smůle pořád pršelo a nevypadalo, že by chtělo přestat. Michal pustil psy, pak vzal věci a šel odemknout. Vešel dovnitř a pobídl nám všem abychom ho následovali. Psi si sedli do předsíně a čekali, protože byli jak prasata. Já se vyzula a zavřela za sebou dveře.

„Pojď," pokynul mi rukou a já za ním poslušně cupitala. Šli jsme po schodech nahoru, takže jsem měla šanci vidět, kde bydlí a musím říct, že se mi tam opravdu líbilo. Před ložnicí jsem počkala, ale neodolala jsem lehkému nakouknutí. Když vyšel, tak mi podal dva ručníky a tepláky s tričkem a mikinou.

„Bude ti to velké, ale bude ti teplo. Tam je koupelna," ukázal na dveře a s dvěma dalšími ručníky šel dolů. Já jsem zapadla do koupelny a vyslékla se. Usušila jsem se a oblékla se do vypůjčených věcí. Voněly krásně. Byla tam cítit vůně aviváže, ale prostě byla tam i jeho osobitá vůně. Koukla jsem se do zrcadla a lehce se zhrozila. Nebylo to nejhorší, ale má řasenka vzala za své. Odstranila jsem ji odtamtud, kde neměla být a druhým ručníkem si sušila vlasy. Mokré věci jsem vzala a šla pomalu dolů. Jak jsem si všimla, tak on mezitím osušil naše psí miláčky. Pobaveně se usmál, když mě viděl.

„Není to nejhorší. Támhle je sušák, tak si to pověs a já jdu se sebou taky něco udělat," usmál se zmizel v prvním patře. Jen jsem přikývla a oblečení pověsila. Už mi bylo mnohem tepleji, ale za to jsem se cítila velmi nervózně, i když jsem byla v jeho přítomnosti ráda. Rozhlédla jsem a posadila se na sedačku a čekala. Za chvíli se objevil taky dole a pověsil na sušák i své věci.

„Takže, chceš jet hned? Nebo chceš čaj?" koukal na mě a zdál se mi být nervózní. Uklidnilo mě, že v tom nejsem sama.

„Nikam nespěchám, budu ráda, když mě vůbec domů odvezeš, takže to nechám na tobě," řekla jsem a dál si nenápadně prohlížela obývák.

„Ovocný nebo černý? Nechceš tam rum?" koukl na mě a šel do kuchyně. Já jsem vstala a šla potichu za ním.

„Černý a rum rozhodně nechci," zavrtěla jsem pobaveně hlavou. Sledovala jsem, jak se pohybuje v kuchyni. Kývl ať jdu do obýváku a já si šla poslušně sednout.

„Děkuju," řekla jsem, když mi podal čaj. Bylo to vysvobození pro mé studené ruce. Vyhodila jsem si nohy na gauč a koukala na něj.

„Takže ty si nemáš pod stan koho vzít, a proto tam nechceš?" zeptal se a doslova mě zaskočil. Jen jsem mlčky přikývla.

„Jakto?" koukal na mě. Já jsem pokrčila rameny.

„No pochybuju, že si najdu někoho, kdo by se mnou přežil týden, když jedeme už za dva týdny. Prostě nevím..." zavrtěla jsem hlavou a postavila jsem hrnek na stůl. On udělal to samé. Mlčky jsme seděli vedle sebe. Byla jsem opravdu nervózní a vzpomněla jsem si na tu chvilku v biologii. Koukla jsem se na něj a usmála se, protože se koukl taky. Nastala ta chvilka, ze které jsem měla knedlík v krku. Naklonil se ke mně. Věděla jsem, že bych neměla, ale naklonila jsem se taky. Pak se lehce otřel o mé rty, jako by zkoušel jestli se neodtáhnu. Nechtěla jsem. Pak jsme se opravdu poprvé políbili. Bylo to neuvěřitelné. Cítila jsem v břiše pomyslné motýlky a do tváří se mi hrnulo teplo. Nakonec jsem to ukončila já a byla jsem opravdu tak vedle, že jsem se na něj nemohla ani podívat. Natáhla jsem se a znovu se napila čaje. Pohladil mě po vlasech a s povzdychem se opřel. Ani nevím, co mě to popadlo, ale nechtěla jsem to jen tak zahodit. Opřela jsem se o něj a on mě objal kolem ramen. Bylo to úžasné, krásně voněl a já byla opravdu mimo. Povídali jsme si nebo spíše povídal on. O čem? To už si nepamatuju, protože mě vzbudily až sluneční paprsky. Rozlepila jsem oči a byla jsem jak přejeta válcem, aby taky ne. Ležela jsem na Michalovi, který mě objímal. Opatrně, abych ho neprobudila,  jsem se z něj zvedla do sedu. Nepříjemně mě bolelo v krku, což značilo jen jediné, a to že jsem se nachladila.

„Kruci," zaklela jsem potichu a nevěděla jestli kvůli krku nebo scénáři co se odehrál, ale neměl se stát.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázané? No a co! 6. kapitola: