Zakázané? No a co! 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nečekaná a milá návštěva. Děkuji za komentíky. :)

21.04.2012 (13:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1141×

Zakázané? No a co! 7. kapitola

Potichu, aniž bych ho probudila, jsem vstala a pomalým malátným krokem jsem šla nahoru po schodech do koupelny. Opláchla jsem si obličej a rozhlédla se po koupelně. Pohled mi padl na ústní vodu Listerine, která byla mé vysvobození. Je proti bakteriím a já jich měla v krku celou Ameriku. Lokla jsem si a začala kloktat. Nebylo to o moc lepší, ale co se dá dělat. Upravila jsem se, jak jen to v těchto bojových podmínkách šlo a chvíli jen stála v koupelně. Pak jsem se rozhodla, že bych asi měla jít. Potichu jsem otevřela dveře a šla zase zpět. Pod schodama na mě čekal Arny. Usmála jsem a podrbala ho na hlavě.

„Ahoj," usmál se Michal na mě a vykoukl z kuchyně.

„Ahoj," zachrchlala jsem a taky se pokusila usmát. Nadzvedl obočí. Nechtěla jsem, aby věděl, že mi není dobře nebo něco.

„To bude za chvíli v pohodě až se rozmluvím," kývala jsem přitom hlavou, aby myslel, že to myslím vážně.

„Kafe nebo čaj?" zeptal se a zase zapadl do kuchyně.

„Nic díky," zavrtěla jsem hlavou a sedla si na gauč. Byla jsem rozlámaná, byla mi zima a bolelo mě v krku. Bylo mi opravdu na umření. Díky bohu Michal to nijak neprotahoval a vzal si kafe do termohrnku. Mohli jsme vyrazit. Já si na sebe oblíkla své věci a půjčila si i jeho mikinu, protože mi byla velká zima. Celou cestu jsme mlčeli a já přemýšlela o včerejšku. Vrtalo mi hlavou jestli ho ještě vůbec uvidím mimo školu. Proč mě políbil a dalším věcech. Ani jsem si neuvědomila, že už stojíme před mým domem. Koukla jsem na něj a usmála se.

„Tak děkuju, opravdu jsem se bavila. A taky díky za azyl," při poslední větě jsem se lehce začervenala.

„Nemáš vůbec zač. Jsem rád, že se ti to líbilo. Klidně si to můžeme zopakovat," usmál se a mně poskočilo srdce. Jen jsem přikývla a když mě požádal o číslo, tak jsem mu ho nadiktovala a vystoupila. Byla jsem ráda, že zůstal sedět v autě a jako poprvé stáhl okýnko.

„Tak se měj hezky," usmál se. Já mu ještě jednou poděkovala a s mávnutím jsem sledovala jak odjíždí. S Arnym jsem se vydala domů. Hlava mi třeštila a krk jsem měla v jednom ohni. Už mě bolel celý člověk a já se smiřovala s tím, že na mě leze chřipka.

Doma jsem se postarala o Arnyho. Dala jsem mu vodu a granule. Pak jsem si uvařila do konvice čaj a připravila si teplý pelíšek. Převlékla jsem se do pyžama a pak jsem si oblíkla jeho mikinu. Stála krásně voněla. Vzala jsem si paralen a snažila se usnout, což moc nešlo. Nakonec jsem usla, ale ne na dlouho.

Něco kolem osmé večer jsem se probudila. Bylo mi snad ještě hůř a zjistila jsem, že mám i horečku. Navíc se mi spustila rýma, což bylo vynikající. Čaj už byl studený a já byla vytočená. Myslela jsem jak by to bylo fajn, kdyby tady byla moje mamka a starala se o mě. K mé smůle zase začalo pršet a já musela jít s Arnym ven. Vyběhla jsem s ním jen před vchod, protože jsem nestála o to, abych snad dostala ještě zápal plic.

Doma jsem se osprchovala, protože jsem byla zpocená a při tom mi byla zima. Opět jsem zapadla do postele a naštěstí rychle usla a probudila se ráno.

Musela jsem opět s Arnym ven. Zkulturnila jsem se, abych si mohla zajít do lékárny a obchodu. Nakoupila jsem si plno potřebných věcí a hlavně kapesníky.

***

Bylo něco kolem druhé hodiny. Já se vidličkou píchala do svého skoro netknutého oběda. Byla jsem ráda, že mě nebolí hlava a krk se taky trochu zklidnil.

Najednou někdo klepal na dveře. Arny se rozštěkal. Okřikla jsem ho a šla otevřít. Málem mi vypadly oči a já byla jako přišpendlená. Stál tam Michal. Připadala jsem si hrozně. Měla jsem rozcuchané vlasy, kruhy pod očima, nos jsem měla jako opilec, odřený od kapesníků. Kolem krku šátek a měla jsem teplé pyžamo a byla jsem zabalená do jeho mikiny.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se nevěřícně.

„Nezvedala jsi mi telefon. Navíc jsem poznal už včera, že na tebe něco leze. Mrzí mě to," zatvářil se provinile.

„Můžeš snad za to, že včera pršelo? Jestli jo, tak by tě to mrzet mělo," pousmála jsem a zavrtěla hlavou nad jeho pohledem.

„Něco jsem ti přinesl," řekl a podával mi krabičku.

„Pokud nemáš strach z bakterií, klidně pojď dál," řekla jsem mu, protože už mi začínala být zima. Jen přikývl a já nechala otevřené dveře a belhala se do obýváku pod peřinu, kam jsem se přesunula.

„Ty teda vypadáš," uchechtl se a koukal na mě. Stál ve dveřích.

„Děkuji, taky ti to moc sluší," sáhla jsem po kapesníku a smrkala. Šťastně jsem se párkrát nadechla, ale po chvilce jsem měla nos zase ucpaný. Povzdychla jsem si.

„Posaď se, obsluž se, jako doma," padla jsem do polštářů.

„Nepotřebuješ něco?" zeptal se mě, aniž by si sedl nebo tak.

„Ne to je v pohodě," zavrtěla jsem hlavou. Nakonec zmizel v kuchyni. Nevím, co se tam dělo, protože jsem usla. Ovšem spánek mi nebyl souzený, protože mě někdo budil.

„Hmm…" máchla jsem rukou a chtěla se přetočit na druhou stranu. Uslyšela jsem tiché smání se.

„Nesměj se mi," pokárala jsem ho a sedla si, když mě chtěl tak moc vzbudit. Všimla jsem si, že se venku už začíná stmívat.

„Nesměju jen jsi tak roztomilá," zavrtěla jsem nad ním hlavou a koukala, co drží v ruce.

„Hele, tady jsem ti udělal polívku. Vsadím se, že jsi celý den nic nejedla," podával mi teplou tekutinu a mně se začínaly sbíhat sliny. Vzala jsem si ji od něj a pomalu ji jedla.

„Je moc dobrá," řekla jsem s plnou pusou a sledovala, jak mě pozoruje.

„Děkuju," usmála jsem se a začala polívku jíst pomalu.

„Nemáš zač. Ještě zajdu s Arnym ven, jo?" koukl na mě a já zavrtěla hlavou.

„Ne to ne, já s ním později skočím," vrtěla jsem dál hlavou.

„Mně to nevadí," řekl a už si to štrádoval ke dveřím a Arny natěšeně za ním. Aby taky ne. Moc jsem s ním teď venku nebyla, už se těšil. S vezmu si klíče, oba zmizeli venku. Já jsem nevěřila svým vlastním očím a vlastně ničemu. Můj profesor biologie se o mě stará. Zavrtěla jsem hlavou a dojedla polívku. Misku jsem odnesla do kuchyně a hned ji i umyla. Alespoň jsem se trochu protáhla. Pak jsem zalezla zpět do peřin a zachumlala se do jeho mikiny. Asi po půl hodině přišli oba z venku. Začala jsem se smát, protože byli oba zmoklí zase.

„Páni, ty asi opravdu můžeš za ten déšť," usmála jsem se, ale nebyli zase tak mokří jako včera. Utřel Arnyho a zůstal stát v chodbě.

„Opravdu už nic nepotřebuješ?" Koukal na mě. Já jen zavrtěla hlavou, že ne.

„Už jdeš?" zeptala jsem se a nedokázala jsem skrýt smutek ve svém hlase. Pousmál se a sundal si boty i bundu. Pak přišel za mnou do obýváku a sedl si do křesla vedle gauče.

„Nemáš hlad nebo něco?" zeptala jsem se a koukala na něj.

„Ne díky a ty?" zeptal se s úsměvem on a koukal na mě. Jen jsem zavrtěla hlavou.

„Co chceš dělat?" zeptal se mě a já se zamyslela.

„Jestli nikam nespěcháš, můžem si pustit nějakej film," navrhla jsem.

„Ne nespěchám," řekl a já se tetelila blahem. Po chvíli hádání, co si pustíme jsme vybrali film. Pustili jsme si Hory mají oči. Bezvadnej film. On si pak odjede domů a mě tady nechá posranou. Můj plán byl ale jasný. Usnout, co nejdříve, abych se nemusela koukat. Zapli jsme film a začali se koukat. Nemohla jsem usnout a oči jsem měla zakotvené na obrazovce. Bylo to strašné. Asi v polovině, kdy se vydali najít pomoc jsem prolomila ticho.

„Nechtěl bys tady zůstat?" zeptala jsem se ho, ale dál koukala na film.

„Snad nemáš strach," zeptal se pobaveně.

„Zase až tak moc velký ne," odpověděla jsem. Chtěla jsem aby to vyznělo i tak, že chci aby tady zůstal.

„Dobře," zašeptal a tím naše konverzace skončila. Koukali jsme se na film. Po chvíli mě začal hladit ve vlasech. Bylo to úžasné. Po chvíli jsem chtě nechtě usla. Ráno jsem se probudila a držela jeho ruku ve své u své hlavy. Koukla jsem se nahoru a viděl, jak spí v křesle. Povzdychla jsem si.

„Už zase," pousmála jsem, ale dnes jsem zase zavřela oči a dál odpočívala s vědomím, že se ho můžu dotýkat. Už mi bylo mnohem lépe. Krk už se neozval, jen rýma přetrvávala. Že by polévka nebo jeho přítomnost?

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování