OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zakázané? No a co! 8. kapitola

23.04.2012 (13:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1100×

Zakázané? No a co? 7. kapitola

Ano, nevím kdy, ale opět jsem usla. Na tváři jsem měla přiblblý úsměv, ale bylo mi moc dobře. Nejen po stránce nemoci, ale i osobní. Pořád jsem myslela, že se probudím a zjistím, že jsem měla horečku a všechno byla jen halucinace.

Probudila jsem se doslova vyspaná do růžova. Otevřela jsem oči a rozhlídla se po pokoji. Nikde nikdo. Sedla jsem si, ale něco tady nehrálo. Ano, Arny byl pryč. Ovšem Michal tady měl pořád věci, což mě uklidnilo. Vstala jsem a protáhla se. Pak jsem se odploužila do koupelny. Shodila jsem ze sebe jeho mikinu, kterou jsem měla pořád na sobě a propocené pyžamo. Zalezla jsem do sprchy a dopřála si pořádnou sprchu. Umyla jsem si i vlasy, které vypadaly opravdu příšerně. Po chvíli jsem vylezla a zabalila se do ručníku a vlasy do ručníkového turbanu. Vyčistila jsem si zuby a prostě udělal vše, co bylo potřeba. Pak mi to došlo. Nemám co na sebe. Zaposlouchala jsem se, ale zdálo se, že se ještě nevrátili, což mi hrálo do karet. Pomalu jsem vylezla jestli se mi to nezdá, ale nic. Rychle jsem přeběhla do pokoje a oblékla jsem se. Mikinu i pyžamo jsem hodila do pračky a dala prát. Pak jsem otevřela okno a začala svlékat povlečení z pařin. V tu dobu přišel.

„Co to děláš? Měla by jsi ještě ležet." Koukal na mě a nesouhlasně kroutil hlavou.

„Už je mi fajn, opravdu," usmála jsem se na něj a přehodila peřinu i polštář do okna.

„No, já nevím, aby se ti to nevrátilo. To bych nerad," pousmál se na mě.

„Jsem v pohodě." Přikývla jsem a zahleděla jsem se na něj. Pak mi něco došlo.

„Teda, nechci tě vyhazovat nebo tak něco, ale nemáš náhodou doma taky psa? Při tom se tady staráš o toho mojeho," řekla jsem a vzala hrnek i konvici a šla do kuchyně. Následoval mě.

„Neboj se. Je ze sestrou na chatě," ujistil mě.

„Aha. Neměl bys tam být taky?" Umývala jsem nádobí a on se překvapivě chopil utírání.

„Měl," usmál se na mě a dál nenuceně utíral nádobí.

„Kdybych to věděla, nechtěla bych aby jsi tady zůstal." Vrtěla jsem hlavou.

„Ano, to je jako s doučováním. Kdybych nechtěl, nedělal bych to." Lehce jsem se začervenala.

„Vlastně jsem spíše myslel, že bys tam mohla jet se mnou. Budeme grilovat, když už ti je, jak říkáš, dobře," řekl najednou a já nevěděla, co říct.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad," odpověděla jsem. Kruci, on by tady měl být ten rozumnější, ne já.

„Proč? Moji sestru už znáš," řekl. To byla pravda. Na narozeniny přišla k nám do školy a docela jsme si padly do oka a povídaly si.

„Líbila ses jí." To mě potěšilo, ale i tak jsem byla nejistá.

„Ona mně taky, je moc fajn. ale je to divný." Nenchala jsem se odbýt.

„Fajn, tak jinak. Mysli na svého psa. Proběhne se." Koukla jsem nevěřícně na něj.

„To je vydírání." Vypla jsem vodu a začala uklízet nádobí.

„A zabírá to?" zeptal se a tak nádherně se usmál. Nikdy jsem nevěřila, že by se mi mohlo stát, takové to poblouznění, když se na vás někdo usměje, ale mýlila jsem se. Možná to je opravdu jen, když vás někdo tak přitahuje. Jen jsem přikývla a znovu jsem uklízela nádobí. Když jsme vše uklidili, vzala jsem si od něj útěrku a mimoděk jsem se schválně dotkla jeho ruky.

„Tak můžeme vyrazit?" zeptal se mě. Zase mě popadla nervozita.

„Měla bych tam něco dovést," namítla jsem. Byla jsem slušně vychovaná, a když už tak nepojedu s prázdnou.

„To není nutně." Zavrtěla jsem hlavou. Pro mě bylo.

Upravila jsem se, převlíkla a pověsila prádlo. Teď jsem litovala, že jsem dala jeho mikinu prát, bylo by mi v ní dobře. Nabalila jsem Arnymu věci a byla připravena k odjezdu.

„Tak tady máš." Dala jsem mu věci a sama se s peněženkou a taškou rozešla k obchodu hned vedle. Koupila jsem chleba, zeleninu a maso na grilování. Pak jsem zaplatila a šla zpět k jeho autu.

„Spokojená?" zeptal se mě s úsměvem a vzal mi tašku.

„Plně," usmála jsem se a nastoupila. Nevěděla jsem, kam jedem a jak dlouho pojedeme, ale čím dýl jsme jeli, jsem měla staženější žaludek. Byla jsem nervozní a nesvá. Co představování? Tohle je Lucka, učím ji biologii? Tohle je Lucka, známe se ze školy. Ne, neučí tam, je to moje studentka. Jeden scénář horší, jak druhý.

Najednou jsme zastavili a mně bylo na zvracení.

„Nemusíš mít strach," uslyšela jsem vedle sebe. Otočila jsem se a zakoukla se do jeho očí. Jen jsem polkla.

„Je to divný," zašeptala jsem a nečekala jsem na odpověď. Vystoupila jsem z auta a šla čelit svému strachu. Otevřela jsem kufr. Arny na nic nečekal a někam odběhl.

„Arny." Nikdy to nedělal, že by utekl. Najednou se ale vrátil v závěsu se Sindy. Hned ke mně bežela a vítala se. To mě trochu povzbudilo. Pamatovala si mě a byla sladká. Podrbala jsem ji pod bradou a šla za Michalem.

„Bude to fajn, uvidíš," usmál se na mě a už zdravil lidi, co tam byli. Nebylo jich moc. Byla tam jeho sestra a zrovna dávala pusu nějakému klukovi, což byl pravděpodobně její přítel. Pak tam byli další dva kluci a jedna holka. Pro mě tak akorát, nebylo to příliš moc ani málo. Když dívka - Petra, jak jsem se později dozvěděla - spatřila Michala, oči se jí doslova rozzářily. Docela silně jsem pocítila žárlivost. Nikoho jsem neznala, jen jsem se usmála na Radku, jeho sestru. Ta ke mně hned přiběhla.

„Ahoj, jsem ráda, že jsi přijela. Už je ti líp?" ptala se a já koukla na Michala. Ten jen pokrčil rameny a dál se zdravil a bavil s klukama.

„Ahoj, no, byla jsem přemluvena. Ale ráda tě vidím," dodala jsem rychle, aby to nevypadalo, že jsem přijela nedobrovolně. Podala jsem ji tašku s jídlem.

„To jsi nemusela, ale díky, navíc je nás o jednoho víc, než jsem předpokládala." Kývla k Petře. Pak proběhlo seznamování. Adam, přítel Radky, byl moc fajn. Byl sympatický a byla s ním zábava. Tomáš a Filip byli blázni a jak jsem se dozvěděla, taky spolu chodili. Gaye jsem měla ráda, sama mám dva nejlepší kamarády, a byli boží. Petra? Nebudu ani mluvit. Lepila se na Michala, jak moucha na mucholapku a nebylo mi to moc příjemné, ale nedávála jsem to znát. Nemohla jsem.

Zatím, co ona tam oblbovala Michala, já jsem šla Radce pomoct do kuchyně.

„Potřebuješ pomoct?" zeptala jsem se jí. Vlastně jsem se chopila nože a začala krájet chleby k masu.

„Díky. Jsem ráda, že si přijela. Nebudu tady sama." Nechápala jsem. Vždyť by tady ani tak nebyla jediná holka.

„Petra je děsná, ale musím ji respektovat. Je to sestřenice Adama. Byla docela fajn, ale je to děvka," řekla to otevřeně a já se zasmála.

„Opravdu? Nevšimla jsem si," řekla jsem poněkud ironicky. Radka se zasmála. Aby taky ne. Tričkem jí bylo vidět na boty a sukní do nosních dírek.

„Fakt, už dlouho se snaží o mýho brášku, ale ten jí statečně odolává." Mrkla na mě a já bych dala ruku do ohně, že to mělo dvojí smysl. Pak jsem si dlouho povídali a smáli. Přitom jsme připravovali vše potřebně. Když jsme přešli na téma kluci, všimla jsem si, že nás Michal se zájmem poslouchá. Vypadal dobře. Opíral se o rám dveří a upíral na nás pohled. Tím naše debata skončila.

„Hele, nešmíruj tady a nos to ven." Zaúkolovala Michala Radka. Jen jsem se usmála.

„Když ono to bylo tak zajímavé," usmál se, ale poslechl a začal nosit ven věci. Pak jsem se k němu přidala a taky nosila. Sedla jsem si do křesla vedle kluků. Povídali jsem si a já se zmínila o svých kamarádech. Hned je to zaujalo a už navrhovali, že je musím někdy vzít s sebou a zajdem do nějaké clubu.

Opravdu jsem se bavila. O Arnym jsem ani nevěděla, protože buď otravoval někoho jiného, hrál si se Sindy nebo někde polehával. Kolem večera už byla zábava v plném proudu. Adam se chopil grilování a Radka obsluhování. Všem přinesla pivo a už ho strkala i mně.

„Ne díky, budu držet s Michalem," řekla jsem. Nepil, protože měl řídit. Zarazila se. Naštvaně se koukla na svého brášku.

„Nebudete tady přes noc?" zněla dost překvapeně. To byl jako povel, aby se do toho všichni vložili. Bylo to samé - To nemyslíte vážně? Musíte tady zůstat! Uděláme si táborák.

„Není to na mně." Zvedl ruce v obranm gestu a všechny pohledy se otočily na mě. On to na mě hodil. Zpražila jsem ho pohledem. Radka se ke mně naklonila.

„Přece jí ho tady nenecháš napospas," usmála se na mě a já nevěděla, co říct. Vzala jsem si od ní dvě poslední piva a jedno podala Michalovi. Krásně se na mě usmál.

„Paráda," ozval se Adam a párty pokračovala v plném proudo. Jediný, komu jsem ležela v žaludku a nebyl nadšený, že jsem zůstala, byla Petra, ale mně to nevadilo. Bavila jsem se hodně s  Radkou a to mi stačilo. Byla opravdu skvělá.

Adam postupně plnil naše talíře a bylo to vynikající. Ještě, že jsem vzala tolik masa a chleba, protože ubývalo hodně rychle. Když jsme dojedli, pomohla jsem Radce s úklidem a pak i s úmýváním. To pro ni byl čas v pokračování tématu.

„Tak co ty a kluci? Máš nějakého? Nebo se ti někdo líbí?" Tahala ze mě otázky. Byla jsem nervozní. Co jsem jí měla říct? Ano, tvůj bratr.

„Ne, nikoho nemám. Líbí se mi plno kluků. Ten tvůj taky není k zahození," zavtipkovala jsem a ona mě stříkla vodou.

„Tak to bacha, ten je můj, ale vím o někom, kdo je volný a pro tebe k mání," usmála se na mě a mrkla. Myslím, že to byl ten nejlepší čas říct někomu, co si o tom myslím.

„Je to těžký," odpověděla jsem a otírala talíř.

„Proč? Líbíš se mu a on tobě taky. Dokonce tě viděl, když jsi byla nemocná a neutekl. Věř, že vím, jak sama vypadám, když jsem nemocná," zasmála se a já taky. Měla pravdu.

„Máš pravdu, líbí, ale přeci jen, nejde to. Pořád je to můj učitel," zavrtěla jsem hlavou a povzdychla jsem si.

„Neměla by ses tím tolik trápit. On dává v sázku víc, než ty a to něco znamená." Opět měla pravdu, ale byla jsem s tím ochotna se smířit.

„Dobře a co pak? Myslíš, že dokážem ve škole dělat, že se nic neděje?" zeptala jsem se jí. To mě trápilo. Bylo by to sklíčující. Nesměl by to nikdo poznat a já mám strach, že bych to nedokázala.

„Zlato, myslím, že to dokážete na jedničku s hvězdičkou. Strachuješ se, aby nepřišel o místo a on by ti jistě taky nechtěl udělat problém ve škole. Myslím, že byste to zvládli dokonale," usmála se na mě povzbudivě. Otočila jsem se, abych dala talíř na své místo a viděla už jen jeho záda. Slyšel nás. Byla jsem v čudu. Přiznala jsem se, že bych o něj měla zájem a on to ví.

„Slyšel nás," zašeptala jsem a dál utírala nádobí.

„Nemyslíš, že je to dobře?" zeptala se a já už byla potichu a přemýšlela. Za tu dobu, co jsme umývaly nádobí a přpravovaly špekáčky na opíkání se dost setmělo. Přinesly jsem vše k ohništi, kde už kluci připravovali dříví. Michal se na mě ani nepodíval a Petra si toho všimla, protože se na mě usmívala odporným úsměvem. Bylo mi hrozně. Cítila jsem se trapně. Radka mě pohladila po rameně.

„Bude to fajn, uvidíš," povzbudila mě a něco v jejím hlase, mě donutilo jí věřít. Sedla jsem si na jednu z klasických laviček k ohništi. Byly ze dřeva, byly nízké a bez opěrek. Byly tam tři. Když jsem si sedla, hned se ke mně přiřítila Sindy a sedla si vedle mě. Arny seděl u Radky a  Adama. Sindy mi položila hlavu na nohu a já ji začala hladit. Vedle mě si sedli kluci. Na druhé straně vedle sebe, i když na druhé lavičce seděla Radka a vedle Adam. Naproti seděla ta pipina a Michal. Bylo mi hrozně. Pila jsem pivo a koukala do ohně. Sem tam mi ujel pohled na něj. Byl ještě krásnější, když se plameny odrážely od jeho kůže a zářily mu oči. Po chvíli jsem se vzpamatovala a začala se bavit s klukama. Postupně se to začalo vylidňovat. Nejdřívě kluci. Potom šel Michal, což mě trochu zklamalo. Hned na to odešla Petra a mně kolovaly hlavou né moc pěkné myšlenky. Nakonec Adam s Radkou. Já jí řekla, že ještě chvíli zůstanu. Vysvětlila mi, kde mám pokoj a já jen popřála dobrou noc. Arny už se taky zdekoval do baráku. Jen jsem sledovala oheň.

Najednou mi přistála na zádech deka a vedle mě si sedl Michal. Srdce mi poskočilo radostí, ale na venek jsem to nedala znát.

„Myslela jsem, že jsi šel spát," řekla jsem po chvíli ticha a koukala do ohně.

„Kdybych nešel, pořád by tady byla," odpověděl po další chvíli a mně bylo jasný kdo. Dělal to proto, abychom byli sami?

„Aha," dostala jsem ze sebe a byla jsem nervozní.

„Hodně si rozumíš se ségrou," nadhodil a v jeho hlase byla slyšet radost.

„Jo, taky si myslím. Nedokážu si představit, že by si s ní někdo nerozuměl," usmála jsem se a koukla na něj. Sledoval mě. Už to tady bylo zase. Ten jeho pohled, od kterého jsem se nemohla odtrhnout. Uchopil lehce mou bradu a políbil mě. Zase. Bylo to jiné, než předtím. Nebylo to tak nejisté a zdráhavé, přitom to bylo něžné. Nechtěla jsem se odtrhnout a tak nějak se ve mně zlomila ta bariéra, co jsem měla. Nevím, jestli to bylo poznat, ale nejspíše ano. Vložil se do toho mnohem víc. Zapletl mi ruku do vlasů a druhou mi položil na rozpálenou tvář. Já jsem ho objala kolem pasu a polibky mu opětovala. Byly dlouhé a nemyslím si, že jsme měli v plánu brzy skončit. To neměli, ale rozhodně jsme nechtěli pokročit dál. Po chvíli jsme přece jen přestali a on se na mě koukal. Nevěděla jsem, kam s očima. Nevěděla jsem, jestli se mám usmívat nebo být vážná. Objal mě a opřel si hlavu o tu mou. Zavřela jsem oči a nadechla se vůně, jakou měla mikina, co mi půjčil. To mi vykouzlilo na tváři úsměv. Seděli jsme před ohněm, zabalení do deky a objímali se. Mohlo by to být lepší? Mohlo.

„Slyšel jsem vás," zašeptal do ticha. Moc dobře jsem věděla, o čem mluví. Lehce jsem se napjala, ale neodpovídala.

„Chtěl bych to zkusit," řekl svou pointu rohovoru. To mě zaskočilo. Posadila jsem se. Nečekala jsem, že to vybalí takhle.

„Víš, co to všechno obnáší? Schovávání se, lži, vymýšlení si." Jmenovala jsem důvody. Chytl mě za ruce.

„Já vím, já vím. Přemýšlel jsem nad tím. Byl by to jen rok a jsem ochotný to podstoupit, zkusit to. Co ty?" Koukal na mě. Usmála jsem se. Ohromil mě tím, že doufal, že nám to vydrží tak dlouho. Na rozdíl od něj jsem nebyla, tak výřečná. Jen jsem přikývla. Usmál se a políbil mě.

„Půjdeme spát?" zeptal se a já přikývla. Byla jsem už unavená a byla mi i zima. Zvedli jsme se a šli dovnitř. On zamkl a šli jsme nahoru. Držel mě za ruku a prošli jsme kolem mého pokoje.

„Ale..." kývla jsem ke dveřím.

„Já vím, ale jak se říká, do třetice všechno nejlepší," usmál se. Moc dobře jsem věděla, jak to myslí. Připravili jsme se na spaní a zalezli do peřin. Naši pejsi leželi na gauči v pokoji a tulili se. Michal mě objal kolem pasu. Já ho chytla za ruku.

„Dobrou noc," zašeptal.

„Dobrou," usmála jsem se a zavřela oči. Ano, do třeice vše nejlepší. Třetí noc, co spolu spíme a konečně tak, jak to má být.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázané? No a co! 8. kapitola: