OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zakletý plyšový medvídek - 6. kapitola

09.12.2013 (18:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 781×

Alkohol je nebezpečná věc, která nás ovlivňuje natolik, že věci, které bychom nikdy předtím neudělali, klidně v ovíněném stavu uděláte. A tentokrát jsem se stala obětí alkoholu i já, takže když Jeffova ústa přistála na mých, ani jsem si pořádně neuvědomovala, co se se mnou děje. Aspoň do chvíle, dokud jsem neotevřela oči a nespatřila jeho.

Nevěděla jsem, co tam dělal, ale ihned mi došlo, kdo to byl – medvídek. Můj plyšový a pravděpodobně zakletý medvídek. Nikdo jiný to snad ani být nemohl. Sice jsem pořádně uviděla jen jeho záda, ale hned jsem věděla, co mám dělat. Musela jsem jít za ním a Jeffa se prostě zbavit. Cítila jsem, jak na mě útočí polibky, a něco mi říkalo, že je to víc, než by si ke mně měl dovolit, takže jsem se ho pokusila zastavit. Trochu jsem měla strach, že v jeho stavu to bude problém. Byl opilý daleko více než já.

Nadechla jsem se mezi polibkem a lehce zatlačila na jeho hrudník, abych ho donutila se odtáhnout, ale to bohužel nefungovalo, proto jsem se rozhodla mluvit:

„Jeffe.“

„Annie,“ zavzdychal a já najednou věděla, že tohle ho bude bolet. Zatraceně! Kdy se z něho stal jeden z těch kluků, který se mi chce dostat pod sukni?

„Přestaň, prosím, tohle není to, co chci,“ snažila jsem se mu říct, že takhle to nepůjde. On se zastavil a koukal na mě. Cítila jsem se dost trapně za to, co jsem měla v plánu udělat. „Tohle není správné,“ začala jsem mu vysvětlovat.

„Annie,“ začal hodně smutně, „kdybys věděla.“ Kruci! Kdy se z tohohle večera stala zpovídací party?

„Co bych měla vědět?“ zeptala jsem se. Povzdechl si.

„Copak to nevidíš od prvního dne?“ Nechápala jsem, co jsem měla vidět. Brala jsem ho jako kamaráda.

„Ne,“ odvětila jsem mu, „ale co vím, tak tohle není správné. Máš přítelkyni, která tě má ráda,“ poukazovala jsem na realitu. Možná ho i milovala, ale tím jsem si jistá až tolik nebyla.

„Ale kterou nemiluji a jsem s ní jen proto, abych nebyl sám.“ Ufff, tak s tímto přiznáním mi vyrazil dech.

„Jeffe, to je dost sobecké.“

„Ty něco říkej.“ Nechápala jsem, z čeho mě obviňoval.

„Já?“

„Od prvního dne musíš vidět, jak jsem z tebe paf, a ignoruješ to.“ Všimla jsem si, že vždycky kolem mě krouží jako vlk, ale nikdy jsem to nepřisuzovala tomuhle. Spíš jsem si myslela, že mu třeba na mně něco vadí. Nikdy jsem neměla odvahu se ho na to zeptat. No, a on jako byl do mě paf? Tak to jsem z toho fakt nepoznala.

„Tak proč ses nikdy nevyjádřil?“ zaútočila jsem tak trochu na něj. Viděla jsem na něm, jak ztuhnul, ale sebral asi všechnu svou odvahu, nadechl se a odpověděl:

„Bál jsem se, že tě ztratím,“ přiznal se. „Pro mě bylo lepší, když jsem aspoň tvůj kamarád, než to, že bys mě už vůbec nechtěla vídat.“

Měl mě celou tu dobu přečtenou správně. Ano, netoužila jsem po něm. Pouze jsem chtěla jeho kamarádství, a podle toho jsem se k tomu musela postavit. Musel na mně vidět, jak se tvářím, když vstřebávám všechno, co mi řekl, a proto asi raději zařadil zpátečku.

„Víš co?“ začal. „Byl bych ti vděčný, kdybys na tohle všechno raději zapomněla. Dokážeš to?“ vybalil na mě. A v ten moment jsem mu snad byla ochotná slíbit všechno, prostě jsem jen chtěla, aby odešel.

„Pokusím se,“ slíbila jsem mu.

„A to mi taky bude muset stačit.“ Potom se zvedl bez jediného dalšího slova, zanechal mě na pohovce, oblékl si sako, které odložil při příchodu na věšák v chodbě, a bouchl dveřmi. Byla jsem najednou opuštěná a v celém bytě bylo naprosto ticho.

Párkrát jsem se nadechla a zvedla se, protože bylo na čase udělat něco, na co jsem čekala už hodně dlouho – odhalit toho plyšáka.

Došla jsem do svého pokoje a plácla sebou na postel. Bylo mi jasné, že se přede mnou schovává - jediné možné místo byla skříň v mém pokoji. Mým prvním přáním bylo, aby se přiznal sám, ale když jsem tam chvíli ležela, bylo mi jasné, že bych se nikdy nedočkala. Musela jsem se tomu postavit čelem a začít ho hledat sama.  

…

Vždycky jsem Annie měl za hodnou holčičku, ale její slova a jak je řekla ve mně vyvolávaly závrať. Ďábelsky se na mě přitom usmívala a já tušil, že vše, co jí prozradím, bude mít následky. Musel jsem začít raději sám od sebe, abych měl nějakou šanci zatajit věci, které můžou být utajeny, protože se na ně nezeptá.

Viděl jsem na ní, že je tak trochu rozpolcená, asi netušila, odkud začít, a já jí to nechtěl dát zadarmo. Jen ať si holčička láme hlavu. Po chvíli začala přestřelka otázek.

„Jak dlouho takhle žiješ?“ stihla vypustit z úst dřív, než jsem začal jakoukoliv konverzaci.

„Dlouho. Už to raději ani nepočítám. Vyrůstám tak.“

„Jo, o tom už vím. Viděla jsem tě už jako malého kluka.“   

„Jo, tohle. Doufejme, že jsi byla jediná, kdo mě viděl.“ Představa, že by se k ní přidala ještě nějaká moje bejvalka, která by mě chtěla tahat třeba za ruce, mě trochu děsila. Stačila nyní jedna.

„Máš snad strach, že má na tvém krásném zadku spadeno ještě nějaká další bývalá majitelka?“ Doufal jsem, že ne.

„Kolik majitelek jsi vlastně měl?“ Když jsem počítal i moji sestru:

„Sedm.“

„Vau. Na to, jak jsi použitej, vypadáš celkem dobře.“ Co? Jakým směrem se naše konverzace, zatraceně, ubírala?! Na tuhle její poznámku už jsem neměl sílu odpovídat. Copak se rozhodla, že se ke mně bude chovat stejně jako k nějaké věci? S námahou jsem se uklidnil a jen dodal:

„Když myslíš.“ Kruci, proč mě tak deptala? Dělala to naschvál? Nebo jí to prostě tak láká, že si musí rýpat tak nevhodně? Musel jsem to vědět, tak jsem se na to zeptal:

„Proč se ke mně chováš, jak se chováš?“

„Jak se k tobě chovám?“ nechápala mě.

„Jako k věci, která umí mluvit.“ A ona se rozesmála.

„Ale vždyť ty jsi věc. Teda, minimálně dvacet hodin denně.“ Cítil jsem se hrozně. V moci mě měla dívka, která vůbec nechápala moji situaci. Nebo mě raději ani nechtěla chápat. Ale proč? Čeho se bála? Co přede mnou ještě skrývala?

Podíval jsem se na ni ublíženým pohledem a rozhodl se trucovat. Když mě chce brát jako věc, tak s ní prostě nebudu mluvit. Viděla, jak se tvářím, a proto se rozhodla raději obrátit list naší konverzace k důležitým věcem.

„Takže, něž budeme pokračovat v povídání, měli bychom vyřešit základní věci.“ Dobře, mlčení nechám na později. Aspoň kalhoty bych si mohl nechat pořídit, abych tu nemusel neustále chodit nahý. Annie se zvedla a došla k jakési skříni, odkud vytáhla pletenou krabičku, odkud vytáhla metr. Copak s ním chtěla dělat? Asi viděla moje překvapení, a proto začala vysvětlovat.

„Neboj se. Chci tě jenom změřit, abych ti podle toho mohla koupit nějaké oblečení.“ Jakmile to řekla, oddechl jsem si, postavil se a s ručníkem okolo pasu vyčkával. Přišla ke mně a začala mi občas na některá místa mého těla pokládat metr. Sledoval jsem ji, jak se mi věnuje, a opravdu si tu chvíli užíval. Z mého rozjímání mě vyrušila až její slova:

„Já vím, že jsme nezačali zrovna nejlépe, ale když tak teď nad tím vším rozmýšlím, ani nevím, jak se jmenuješ.“ Hned jak domluvila, uznal jsem, že má pravdu – aspoň to jméno jsem jí říct mohl. Třeba se ke mně pak začne chovat lépe.

„Jamie.“

„Ráda tě poznávám, Jamie. Já jsem Annie,“ vrátila mi, když se zvedla od mých nohou a podívala se mi při tom do očí, čímž mě naprosto rozhodila. Teď pro změnu zase bude na mě milá? Nikdy jsem netušil, že ženy jsou tak náladová stvoření.

„Tak, a máme hotovo.“ Odešla z místnosti a z jejího pokoje jsem uslyšel, jak si tam něco zapisuje. Asi moje naměřené míry. Potom se vrátila a shrnula vše, co jsme doposud dělali.

„Najedl ses, oblečení ti zařídím, takže už nám zbývá jen jediné – říct mi, proč se všechno tohle děje.“ Nechtěl jsem jí nic prozrazovat, ale její neústupný pohled mi říkal, že pokud od ní mám ještě něco někdy dostat, budu jí muset něco říct, proto jsem začal vyprávět úplně od začátku, rozhodnutý, že některé věci zatajím. Jenže jsme se zasekli hned na začátku povídání.

„Počkat, ty jsi ten ztracený syn Johansonů?“ přerušila mě téměř hned na začátku vyprávění. Znala snad moji rodinu?

„Ano.“

„Vau,“ vypustila překvapeně a já čekal, co bude dál. Nevěděl jsem totiž, co se jí honí hlavou a ani to, jak to, že znala moji rodinu, ale tušil jsem, že se všechno během několika dalších vteřin dozvím.

„Takže ty jsi ten ztracený Jamie Johanson, o kterém neustále Rose mluvila.“

„Rose, ta Rose, jako moje sestra?“ Byl jsem opravdu překvapený. Od své proměny jsem totiž o ní vůbec neslyšel. Kde je jí konec? Doufám, že na rozdíl ode mě je na tom lépe. Dostudovala školu, našla si kluka, který jí má rád. Prostě snad má vše, co bych si přál i já. Teda, až na toho muže. Já bych raději ženu.

„Asi jo.“

„A odkud ji znáš ty?“ Divil jsem se tomu, jak je svět malý. Na Annie bylo vidět, že mi to říct nechce, ale nakonec se několikrát nadechla a odpověděla mi:

„Jako děti jsme se potkaly na terapii.“

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletý plyšový medvídek - 6. kapitola: