07.02.2014 (17:00) • Mea • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1064×
Jednou život z popela vstane. Jednou začne vládnout to, co bývalo malé. Jednou z hory bude vyvěrat krev. Jednou budou prokletí mrtvým závidět. Světlo začne divoce plát a temní se pak budou bát. Vlčí prokletí bude moci naději dát. Drak a vlk naději s radostí spojí, temného vládce si podvolí. Až větřík rozechvěje horu. Až se doplavíš na neexistujícím voru. Smrt je konec a víra začátek.
Po temnotě nezbude ani památek...
Tisíce let byla tato pouhá říkanka pro nepověrčivé odvážlivce. Pro druhé to bylo prokletí samo o sobě a věřili, že dokáže uhranout. Jak můžeme předpovídat a ještě k tomu, aby to bylo pravdivé? Je to vůbec možné? Kdyby bylo, tak v čí moci? Nevím, ale myslím, že vždycky je pravda tam, kde ji nejméně čekáme... Vždyť nic není takové, jaké se to na první pohled jeví. V temnotě lze hledat světlo...
Prokletí je zvláštní věc, pro někoho dar a pro druhé zhouba. Je jen na nás, na jaké jsme straně. Nikdo se jen tak do světla či temnoty nepřiřadí sám od sebe. Není to nikomu dáno. Je to na nás. Když se tedy rozhodneme, nemůžeme se obhajovat tím, že to bylo nedobrovolné, protože nebylo. Vždy máme možnost volby. Nic není takové, jaké se to na první pohled jeví. V temnotě lze hledat světlo. Jaká bude vaše volba?
Čas temné luny nadchází...
Jednoho zvláštního dne, kdy luna svítila temně a mraky se chvěly, se tam, kam nedopadá ani paprsek světla, nízko v puklině hory rodil život. Dračice Auris sloužící temnotě snášela vejce – potomky a nástupce temnoty. Je však pravidlem, že někdo musí vyčnívat. Jedno z patnácti vajec bylo jiné. Moc malé, moc obyčejné. Auris ihned poznala, co je to vejce zač. Přesně takhle vypadalo vejce její sestry Saliry – jediného temného draka sloužícímu světlu.
Auris věděla, že to maličké musí zničit. Něco bylo však špatně. Při pohledu na něj na krátkou chvíli pocítila lásku. Byla uhranuta, ztracena... Bylo jí jasné, že jej nezabije, pouze vloží jeho život do rukou osudu. Hodila jej do víru pramene vyvěrajícího z hory. Ve chvíli, kdy jí vejce zmizelo z dohledu, láska zmizela. Rozněžnělá tvář zase ztvrdla – temné nelze spasit, když sami nechtějí.
Život tvora, kterého unášel vír vody hluboko do skal, visel na vlásku. Tmavé útroby jej úplně pohltily, zima a hniloba dusily, a přece žár a život setrval. Vejce zářilo zeleno–žlutým plamenem a voda ho nechala klidně plout. Jako by se prokleté kapky vody zklidnily a svět začal doufat a odpouštět. Všechno se zdálo jednodušší, lepší a klidnější. Na malou chvíli byl svět dokonalý.
Nic nemůže být pohádkou, nic nesmí být jednoduché. Voda vejce vyvrhla na břehy u prokletých lesů. Dál se ani prokletí neodváží jít. Žijí tam stvoření podobající se vlkům. Jsou to chladnokrevní zabijáci. Nikdo nepřežije, když se objeví. Však v tomto období temné luny začínalo být vše jinak. Nelze vypovědět, jestli to bylo špatně nebo dobře, ale bylo to tak.
Poslední temný paprsek pohladil svět a pro někoho by se zdálo, že to patřilo malému dračímu vejci. Kousek od břehu měla své doupě vlčice Asafin. Byla vyhoštěna ze smečky, a tak zůstala se svou jedinou dcerou sama. Narodila se jí pouze čtyři mláďata, což bylo na relského vlka velmi málo. Když však jedno zemřelo a dvě byla zabita, byla prohlášena za neschopnou a odstrčena. Vzdálila se a jediné, co jí vlévalo naději, byla právě její malá dcerka. Asafin byla jiná, ona milovala.
Do jejího hlubokého doupěte sice nedopadl paprsek temné luny, ale přece to cítila. Na chvíli se od spícího vlčka vzdálila a vykoukla ven. Její černé oči spatřily jas vajíčka. Bylo to, jako by černou noc konečně osvětlil měsíc. Ztrácená naděje opět svitla.
Nevím proč... Byl to zvláštní čas. Bylo to velké bláznovství, hledat v temnotě lásku a dobro. Bylo to nemožné a přece se to dělo, i kdyby každý tvor žil tisíce let, nepochopil by tento prazvláštní svět. V Asafin se cosi pohnulo. Vykročila vpřed a pohlédla na záři vajíčka zblízka. Nemůže ho tam přeci jen tak nechat! svitlo jí hlavou. Nemohla, a nebo nedokázala? Těžko říct.
Opatrně jej uchopila do svých jako nože ostrých zubů. Na vejci nezanechaly ale ani škrábanec. Začalo zářit víc a víc, jako by ten malý dráček pociťoval neskonalé a nepoznané bezpečí v samotném chřtánu zkázy. Potemnělé mraky, které opouštěla záře luny, se snad i usmívaly, nebo se to možná Asafin pouze zdálo, protože poprvé v životě pocítila spásu.
Asafin ten malý zázrak jemně a něžně položila vedle své dcerky. Nedochůdče se zachvělo, ne chladem, ale nadějí. Na malou chvilinku otevřelo svá tmavě modrá očka a ve tmě hledalo světlo vajíčka. Ta malá očička viděla až přes jeho jemný povrch. Viděla malého dráčka, a jako by se na něj celý svět usmíval. Vlčí holčička spojeně zaprskala, zavřela očka a zahrabala se hlouběji do pelíšku.
Pro Asafin temnota zmizela a odešel strach, přestala si zoufat... a to byla chyba. Tím, že došla spásy, se celý svět přece nezměnil...
„Naděje jenom ničí,“ řekla v téže době dračice Euris své sestře. „Auris, měla jsi to zahubit!“ prskala. „Zničit! Proroctví se začíná plnit! Salira dostane nástupce, nemůžeme to dovolit... Máš zákaz vstupu do dračích měst! Teď jsi zrádce!“
„Ne! Euris, sestro, kdybych jenom tušila, že je nějaké proroctví, už by to nežilo! Přísahám!“ zoufala si Auris a divoce mávala červenými křídly.
„Nech toho! Věděla jsi, co je to zač! Neomlouvá tě nic!“ Po těchto slovech zmizela do noci.
Najednou Auris pocítila pach spáleného masa. Přispěchala ke hnízdu, po vejcích však ani památka, pouze ohnivé stopy. Útrobami skály se rozezněl ukrutný dračí řev a temně zasvítil oheň nenávisti. Auris v té chvíli nenáviděla ještě více než předtím, toužila po kruté pomstě. Nenáviděla to prokleté vejce, nenáviděla horu, nenáviděla Euris, nenáviděla Saliru, nenáviděla všechny a hlavně nenáviděla sebe...
Děkuji všem, co se prokousali až na konec. Komentík potěší! :D
Následující díl »
Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Záře temnoty 1. kapitola:
Jednoho dne se v útrobách temna, tam, kde by to každý nejméně čekal, zrodila naděje. Proroctví, které přivádělo temné k šílenství, se začalo pomalu, ale jistě plnit. Čas temné luny nadešel...
Příběh o přítelství, lásce, světlu i temnotě.
V této povídce figurují draci a vlci.
Věnováno ElisR1.
Sdílet
Romina: I tobě moc děkuji, tvůj komentář mne velmi potěšil! 
Drhá kapča vyjde zítra v jednu. 
A děkuji za pochvalu! 
vlky a draky já můžu 
takže to shrneme, velmi zajímavá povídka s úžasnou první kapitolou 
Takže, co k tomu říct. 
:D jsem ráda, že jsi ráda za koment :D tak si na podobný komenty zvykej, protože se nechystám přestat číst tvoji povídku :D. A nemusíš děkovat :D.
