10.02.2014 (13:00) • Mea • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 922×
„Asafin!“ rozezníval se chodbou doupěte rozzlobený hlas oslovujíc moji matku. „Sestro, ty ses snad úplně zbláznila! Celé ty roky jsi taky chovala draka a nic nám neřekla! Celé ty roky jsi si ho hřála na prsou jako jedovatého hada. Jak jsi mohla být tak hloupá!“ odsekne ten krutý hlas.
Cuknu sebou – má maminka není hloupá, mého bratra nelze porovnávat s hadem. Chci vstát, obhajovat svou rodinu, ale nohy mi vypoví službu. Copak jsem tak slabá? Ano, jsem... Sice jsem nevyrostla se smečkou, ale má matka mne učila, jaké postavení mají vlčice.
„Nyafe,“ protrhne tíživé ticho po pevném proslovu jemný hlas mé maminky. „Vyhnali jste mne a já si zvolila nový život. Jsem matka dvou skvělých tvorů, budu je chránit navěky. Chránit své děti mi zakázat nemůžeš!“ odpovídá mu ostře. Snaží se mluvit pevně, ale hlas se jí chvěje, nepoznávám jej. Za poslední týdny maminka moc zeslábla, je toho na ni moc... Jako by se bála nadcházejících dní. Nechápu proč, kdyby se něco dělo, tak by nám to přeci řekla! Nebo ne...? Nemám moc času o tom přemýšlet. Moje myšlenky rozetne znovu rozhněvaný hlas.
„Asafin, svoji dceru si klidně chraň, ale ten drak není tvůj syn. Měl bych ho přinést Euris nebo někomu jinému povolanému draku...“ Na chvíli se odmlčí, jako by zvažoval, zda následující slova vůbec vypouštět z úst. Ticho by se dalo krájet, cítím svůj tep až v konečcích tlapek, nechápu, proč jsem se najednou začala tolik bát.
„Sestro, tady už jde o život,“ promluví nakonec s povzdechem. Nechápu, o čem to mluví. „Celá země je plná proroctví, všichni něco cítí ve vzduchu. Smrt se pomalu line ze skal. Dračí věk nadchází, a ty to moc dobře víš, cítíš to! Cítíš, co to dráče dělá s okolím. Dokud to ještě nedospělo, musí to být zničeno. Nechceme nic riskovat, Asafin! Euris už nechává kontrolovat všechny dráčata. Celý systém se hroutí! Pochop to konečně! Chceš svou dceru ohrozit?!“ křičel Nyafův hlas.
Hlas mého strýce, kterého jsem nikdy v životě neviděla. Nikdy se o nás nikdo ze smečky nezajímal, a teď najednou máme ty hlupáky chápat? Nezáleží jim na nás, neznají nás. Neznají mého bratra a nikdo nemá právo oslovovat ho, jako by byl pouze nějaká věc. Je mi špatně. Nic nechápu! O čem to mluví? Jaké proroctví? Jaký Dračí věk? Co to má všechno znamenat?
Motá se mi hlava a přední nohy se podlamují, i když ty zadní chtějí utíkat - daleko utíkat... Bojím se, že má Nyaf pravdu a maminka nám celou dobu lhala. Bojím se o naše životy... Maminka nám nikdy neřekla, jak přesně k mému bratrovi Menaitovi přišla. Řekla nám pouze, že ho jednoho magického dne k nám přinesl proud, že byl Menait zázračné vejce a přežil i v těch hlubokých vodách a že to byl druhý nejkrásnější den jejího života. Nic víc nám nikdy neřekla, vlastně ani nemluvila, pořádně nemluvila o svém životě, o životě jiných - říkala nám pouze to nejnutnější.
„Menait nikoho neohrožuje! Jestli ti jde tak o bezpečnost smečky, tak my odejdeme dost daleko, abychom ti nepřekáželi! Odejdeme teď hned!“ prskala má matka a mně se začala motat hlava. Kam bychom šli? Nikdy jsem dál něž u ústí řeky nebyla... Dokázala bych dát pro svou rodinu sbohem všemu, co do teď znám? Nevím... Nevím nic – nechci o tom přemýšlet, moje mysl útěk z rodné krajiny odmítá, ale co mě tu přece drží, než má rodina? Když půjdou oni, půjdu asi i já...
„Ne, Asafin,“ začne Nyaf zoufale. Kam se asi poděl jeho pevný hlas, že by se zlomil? Nedivila bych se, v této divné době se rozpadá všechno. „Tady nejde jenom o smečku, týká se to všech. Útěk by nic nevyřešil. Když ho vydáš dobrovolně, budete se moci i s Aselinou vrátit ke smečce. Tvá dcera i ty si zasloužíte klidný život.“ U této nabídky mi pod srstí naskočí husí kůže.
Myslí to vážně? Mohly bychom se s matkou začlenit, žít jako vlci, tak jak bychom žít měly odjakživa? Opravdu? Není to léčka? Cítím, že maminka také váhá, vadí jí život ve vyhnanství a vždy se chtěla vrátit, to vím, i když říká, že to tam neměla vůbec ráda. Je to tak lákavé, ale nemožné. Našeho Menaita bychom ani jedna nezaprodaly. Smečka nás zradila jednou, co jí zabrání udělat to znovu? Co nám zaručí, že Nyaf mluví pravdu, když jsme ho předtím vůbec nezajímaly? Co? Byl by to šťastný život? Ne, nebyl, vždy by tam chyběl můj bratr. Stydím se, že mě ta varianta vůbec na chvíli zahřála na srdci!
„Ne, já se tam už nevrátím. Nevěřím ti, ale jestli ti na nás alespoň trošku záleží, necháš nás jít a nikomu to nevyzradíš. Uděláš to?“ Trochu se mi po tom zjištění uleví, možná jsem se trochu bála, že maminka změní názor, ale proč by to přeci dělala? Miluje nás – bezpodmínečně! Já však teď pochybuju o jiných věcech. Bude souhlasit? Nebude? Co budeme dělat, když to odmítne? A co když bude jeho odpověď kladná? Dodržel by to? Vždyť já ho neznám, nic o něm nevím a ani o smečce. Vždyť já ani nevím, jak tenhle svět funguje!
„Je mi líto, už jsou na cestě,“ řekne to bez emocí. Jeho slova jsou jako rána nožem, tupá bolest mi prostupuje tělem – pravda krutě bolí. Konečně to začínám chápat, vše do sebe zapadá. On lhal, celou dobu lhal! Chtěl nás pouze zadržet, chtěl mít jistotu, že sem stihnou dorazit a my jim neupláchneme! Jsou to pouze sprostí lháři! Pálí mne oči a celým tělem mi prostupuje vztek smíšený s bolestí...
Konečně se vzchopím. Nohy mne začnou poslouchat a zatoužím po tom co nejrychleji odsud zmizet. Otočím se a moje medová srst se otře o tvrdý hliněný povrch. Kamínek uprostřed stěny se odlomí a s tichým zašuměním dopadne na vyšlapanou cestičku. Dech se mi zadrhne v krku a krev mi tuhne v žilách. Kousek ode mě utichne maminčin rozhněvaný a zrazený hlas. Nechtěla jsem, aby věděli, že někdo byl svědkem jejich tajného rozhovoru.
Uslyším dunivý zvuk, jak někdo někým tvrdě mrštil do zdi. Někdo ke mně rychle přiběhne. Konečně se střetnu s Nyafem tváří v tvář, se zrádcem, se svým strýcem. Nedivím se, že maminčin hlas se místy chvěl, Nyaf je hrozivý. Cení na mě veliké tesáky a v černých očí se značí hluboká nenávist. Přes jedno oko má hlubokou jizvu. Tak takhle vypadá pravý zrádce... pravý vrah. Vypadá příšerně. Úlekem padnu na zem a tvrdě se uhodím do boku. Kde je teď moje odhodlání?
Krutě zavrčí, ježí se mi z toho chlupy po celém těle. Co asi udělá s tím, kdo slyšel jeho tajný rozhovor? Když znovu pohlédnu do jeho očí, hned je mi odpověď jasná – čeká mě smrt. Najednou se za ním zčistajasna zjeví má maminka a zuby ho stáhne dozadu. Projede mnou další vlna hrůzy a šoku. Dřív než se ode mě Nyaf odvrátí, stihne drápy roztrhnout kůži na mých zádech. Od bolesti zaskučím, ale víc mě bolí pohled na maminku válčící s tím monstrem. Vím, že nevyhraje, a trhá mi to srdce.
„Utíkej, Aselino, utíkej! Najdi bratra a utečte! Rychle!“ křičí přidušeně maminka. Netuším, jaká síla mě donutila opravdu vstát a utéct. Nechat ji tam... Slzy se mi řinou po tváři a já se snažím co nejrychleji zmizet. Něco mi říká, že už ji nikdy neuvidím, ale já musím jít dál... Musím, i když moje srdce tím pukne...
Tak jsi se dočkala, Elis! :D Doufám, že kapitola nezklamala, i když byla z trošku jiného soudku. Popravdě se mi tahle kapča špatně psala, ale prostě být musela... Přístě se seznámíme blíže s Menaitem a Aselinou, také nahlédneme do tajů proroctví... Děkuji za krásné komentíky u minulé kapči, moc mi pomohly! :D P.S. Doufám, že jména alespoň trošilinku ujdou! :D
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Záře temnoty 2. kapitola:
I přes nepřízeň osudu malá vlčice i dráče vyrostli, nevěda nic o tom, co se kolem dělo při jejich zrození a co děje teď. Kapitola o jednom tajně vyslechnutém rozhovoru, kruté pravdě a těžkém rozhodnutí... Hezké počtení. :)
Sdílet
Pavla777: Děkuji za komentář! Na další kapče se už pracuje a jak jsem už psala bude kolem středy. 
Takže, co bych o téhle kapitole asi napsala?! 
Trochu rušivě na mě působil fakt, že ta kapitola neměla prakticky žádný úvod a že v minulé kapitole byli oba malí, Menait vlastně ještě vajíčko, a teď jsou najednou velcí. Chápu, že nejde popisovat jejich růst a podobně, když se chceš někam dostat, ale pro mě je to prostě rušivý element. Promiň. 
Ale jinak je ten dějový zvrat zajímavý a jsem zvědavá, co se bude dít dál. Vypadá to docela slibně. 
:D Es s Ethánekem už jsou tady :D. To neva, s podrazákama je sranda :D. Ve středu? No, jelikož mi zítra zase začíná škola, tak se nejspíš do tý doby zabavím :D. (Což neznamená, že máš volno, hezky piš :D.)
Další kapča bude asi tak až ve středu... Promiň, nápadů je hodně a času málo! 
Jinak ti moc děkuji za chválu! 
