OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Záře temnoty 3. kapitola

Aselina utíká najít Menaita. V její mysli je veden krutý boj. Chce utéct do bezpečí, ale je vůbec nějaké? A jak vůbec Menaitovi říct, co se stalo?

14.02.2014 (16:00) • Mea • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 900×

Celou tu dobu jsem nevnímala nic než tu hroznou bolest na srdci. To, že krvácím povrchově, bylo nic s porovnáním, že mi krvácí srdce. Tuhle bolest nic nikdy nezacelí, tím jsem si jistá. Tak proč běžím dál? Bude mít potom život vůbec cenu? Nikdy jsem nebyla od maminky déle než pár hodin, vždy nás chtěla mít na očích. Už vím, proč o okolním světě tolik mlčela, chtěla nás ochránit před touto bolestí pravdy.

 

Neslyším své kroky v poloběhu, neslyším šum větru ani vlnky narážející do oblázků. Kde je Menait? Proč tu není, když ho tolik potřebuju? Proč se všechno tak pokazilo?!

 

Nevidím na cestu, nejsem si jistá, kam vůbec utíkám... Když na bolavé tlapce ucítím chlad a vlhkost, zastavím se, snažím se přes slzy na ni zaostřit. Jsem na malém poloostrůvku, dost daleko od reality, která mě stále mučí. Tlapku mi omývá křišťálová voda, která je kvůli potemnělosti lesa jakoby šedavá. Je to balzám pro mou znavenou duši. S Menaitem sem často chodíváme. Popojdu blíže a nechám se vodou hladit až k břichu. Kéž by voda dokázala s sebou odnést i mé trápení...

 

Na malou chvíli se mé mysli uleví a já na vše zapomenu, ale hned nato to přichází znovu. Ne, na tohle nejde zapomenou. Rozhlížím se okolo sebe a hledám jakékoli známky toho, že je Menait zde. Konečně spatřím, jak se mezi říčním kvítím cosi zaleskne. Popojdu ještě blíže a voda tak dojde až k mé ráně. Tiše zaskučím, ale nechám si ránu omývat. Začínám plně pociťovat bolest ze svých zranění. Je neuvěřitelné, kolik bolesti dokáže jeden tvor vydržet. Co mně brání v tom, abych neupadla a nezůstala ležet?

 

Dívám se, jak potůčky mé krve znečisťují vodu. Jsem až podivně klidná, že by už přicházela smrt? A byla by to v mém případě zkáza, nebo vykoupení? Zvednu pohled ke svému bratrovi, už jsme jenom my dva. Jsme teď na sobě plně závislí.

 

Menait klidně pojídá svou právě ulovenou rybu, křídla se mu potěšením vlní a kůže se žluto–zeleně leskne... Je tak jiný než já. Tak spokojený. Jak mu to mám říct? Teď je šťastný, ale až mne zahlédne a vyslechne si mě, bude zničený, bude mít puklé srdce a bude pociťovat muka tak jako já... Nechci, aby to musel snášet!

 

Vždyť za to vlastně může on! Křičí na mě jedna část mysli. Kdybych se v tom chtěla dloubat, jistě bych našla dost velikých ne s rudými vykřičníky, ale v tom není něco špatného? Může za to, jak a kam se narodil? Ne, nemůže. Musíme se hodnotit až podle činů...

 

Zhluboka se nadechnu. Musím to udělat, copak vím, jak blízko je nebezpečí? Nemůžu jenom tak stát a zírat, musím konat! Pohnu se kupředu a úmyslně způsobím jemné šplouchnutí. Menait se ihned zarazí uprostřed pohybu a svým modrým zrakem pročesává okolí. Vždy jsem ho pro jeho smysly obdivovala. S ním jsem se nikdy nemusela ničeho bát, on mě chránil, všechno zaslechl, všechno jako první spatřil... Je to ten nejlepší bratr, nikdy bych o něm nemohla pochybovat.

 

A pak mě zahlédne...

 

Mám pocit, že mi vidí až do žaludku. Popadá mne úzkost... Co bude dál? „Aselino?“ promluví ke mně zastřeným hlasem, jako by nemohl uvěřit zjevu, který vidí, jako by se ujišťoval, že jsem to doopravdy já. Pohlédnu na svůj odraz ve vodě a hned to pochopím - vypadám hrozně! „Pro vlčí tlapu, co se ti to stalo?! Kdo tě tak zřídil?! Až se mi dostane pod tlapu! Až to uvidí matka!“ vrčí rozhodnutě. Nevím, jestli se mám usmívat nad jeho odhodláním a nevědomostí, nebo plakat, protože maminka to už neuvidí... Jeho hlas zní moc vyspěle. Za poslední dobu Menait zesílil, zmužněl – možná jeho smysly vycítily blížící se hrozbu a připravily ho na to. Jestli ano, je to jenom dobře, teď musíme být silní.

 

„Meny, všechno je pryč. Našli tě, musíme co nejrychleji utéct! Poběž, na vysvětlování není čas!“ snažím se být i přes vyčerpání přesvědčivá. Nevím, jak mu to mám říct ani kolik máme času, na vysvětlování bude dost času až v bezpečí.

 

„Cože?! Kdo mě našel? Kde je matka?“ odporuje nechápavým hlasem.

 

„Pryč, všechno je, jak už jsem řekla, pryč! Tak už pojď!“ křičím polohlasně a můj hlas je více než naléhavý. Doufám, že v těch emocích rozpozná slova, která mu pomůžou chápat. Proč se tohle jenom stalo? Proč se svět, který se mi donedávna zdál úžasný, tak zhroutil?

 

Nevím, jestli podle mého přání opravdu jeho smysly rozpoznaly nevyřčená slova, nebo usoudil, že na otázky bude čas později, ale dal se do běhu. Moje tělo rychle vystupovalo z chladivé vody. Menait zpomalí a podívá se na mne, v tom pohledu je milion otázek, ale ta nejnaléhavější je, že neví, kudy to máme vlastně utíkat. Kam? Moje mysl pracuje na plné obrátky. Kde bude to bezpečí? Vždyť doposavad to bylo naše doupě...

 

Najednou se z okolních keřů vynoří zvláštní tvorové. Vypadají, že někoho hledají... Srdce mi vynechá několik úderů, neboť ihned vím, o koho jde. Chci se rychle schovat, ale Meny je rychlejší a strhne mne s sebou do temna lesa. Syknu, protože jsem tak získala další zranění. Meny ke mne obrátí ustaraný a obezřetný pohled. Vím, že se snaží přijít všemu na kloub, vyluštit všechny záhady – to je celý on.

 

„As, to je to, před čím utíkáme?“ zavrčí. Odkdy vrčí? Proč se to najednou všechno tak jiné? Svět, který jsem myslela, že znám, je jiný... Podívám se za jeho pohledem a po zádech mi přejede mráz. Jsou blízko. Slabě přikývnu – na nic víc nemám sílu, přitom bych však v této době měla být silná. Nevím, jak to, co nás hledalo, popsat, sama jsem ani netušila, před čím vším jsme nuceni utíkat.

 

Menaitův stisk poleví a já to ihned pochopím, jsou už daleko. Jsme sami, ale na jak dlouho, to netuším...

 

„Proč nás hledají skalní tvorové? Temní tvorové? Provinili jsme se snad? A kam vůbec půjdeme?“ zasypává mne otázkami, na které snad odpovědi nejsou.

 

„Nevím. Nevím nic. Prý jsi jejich zlo, chtějí tě zničit. Proto musíme utéct!“ šeptám a matně hledám hlas. Tohle by mu mělo dát alespoň trochu informací.

 

„A kam tedy půjdeme?“ ptá se mne zoufale.

 

„Do skal,“ vyhrknu. Nevím, kde jsem na to přišla, ale jsem si svými slovy jistá. Meny se na mě podívá, jako bych byla blázen.

 

„Do skal?! Vždyť tam právě jsou!“ protestuje. Já ale vím směr, kterým mám jít. Teď je řada na něm, aby pochopil.

 

„No, právě pod svícnem bývá největší tma! Ani ve snu by je nenapadlo, že půjdeme tam!“ řeknu jistě, jako by to byla samozřejmost. Po jeho tváři přejede vlna pochopení.

 

„Tak jdeme,“ zavelí a už se pouští po staré lesní pěšině. Jeho křídla ho mírně nadnesou a on se dotýká země pouze drápy. Naděje mi vlévá novou krev do žil a já se pouštím za Menaitem...

Tak, další kapitola je na světě, moc děkuji za minulé komentáře, děsně mi pomohly. :) Jinak, proroctví bude až v další kapitole a taky nahlédneme do té pomyslné temnoty. :) Doufám, že se kapitola líbila. 

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Záře temnoty 3. kapitola:

Romina: Mockrát děkuji, opravdu mě to moc těší! To, když jsi tak natěšená, tak já už rychle píšu!

Elis: Děkuji. To jsem ráda, že se mi to povadlo popsat, právě tím jsem si nebyla moc jistá. Jinak nevím, teď nemám moc čas a tak vážně netuším, kdy bude další kapča... Pokusím se začátkem týdne přidat.

Páni, nevím, co napsat. Je mi jich strašně líto. Jsem rozhodně zvědavá, jak to bude dál i na to proroctví :).
Jo abych ještě nezapomněla, máš dobře popsaný to, jak se Aselina cítí, to zoufalství a její ztracenost.
Ehm, kdy že jsi to říkala, že bude další kapitola, zítra? :D

Přidat komentář:

Nick:

Text: