24.02.2014 (14:00) • Mea • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 914×
Jednou život z popela vstane
Staré proroctví se začínalo plnit. Sice byl nástupce světla na světě, ale proroctví se stejně neplnilo. Nikdo z bílých nechápal, proč to tak trvá. Všichni si tiše přeříkávali proroctví, ale nikdo to pořádně nepochopil... Jednou život z popela vstane. Všichni ty starodávné věštby nebrali doslova, a to byla chyba. Někdo si doopravdy hřál na prsou jedovatého hada, ale Menait jím nebyl. Sluce, vítr i všechny hvězdy tehdy pozorovaly, jak Menaitovo vejce pluje po temném prameni, nikdo se nezajímal o ty zbylé. O ty, které sežehl Eurisin plamen... O ty, které se staly popelem... Možná se celou dobu jednalo o někoho jiného...
§§§
Tím, že jsem vymyslela směr naší cesty, se mi trochu ulevilo, ale s přibývajícími mílemi se moje odhodlanost blížila bodu mrazu. Zemi začaly pohlcovat stíny, stmívalo se a ještě více mne děsily strašáci v podobě našich tajných pronásledovatelů. Čím více jsme se blížili ke skalám, tím více nás stíny pohlcovaly a rozšiřovala se naše beznaděj. Chlad a hniloba byly všude, mám pocit, že jsme snad v jejich pevných sítích uvízli.
Co mě to jenom napadlo?! Jak jsem mohla být tak hloupá a ohrozit nás tím, že jsme se vydali tímto směrem? Vždyť já jsem nenápadná jako sníh v létě, jestli tohle skončí špatně, bude to jen a jen má vina!
Pohlédnu na Menaita, který je dva až tři kroky přede mnou. Nemůžu svého bratra zklamat, on by to taky nikdy neudělal! Zničehonic se Meny rozeběhne na boční stezku a na pár chvil mi zmizí z dohledu. Moje mysl zkoprní a je více než zmatená. Co to dělá? Proč to dělá?
„As, poběž! Ulovil jsem tři netopýry! Utáboříme se!“ haleká na mě a já mu vůbec nerozumím. Tady ulovil netopýry? Tady? A táboření v těchto končinách? Ani za nic! To radši spát za chůze!
I přesto se vydám jeho směrem.
Leží v odlehlém houští a u tlap mu opravdu leží netopýři. Vytřeštím oči, protože jeho postoj a pohled dává jasně najevo, že to myslí smrtelně vážně. Přimhouří oči. Podívá se na mě, na netopýry, na mě... Nakonec to zírání vzdá a pustí se do jednoho z nich. Při tom pohledu mi mohutně zakručí v břiše. Ach, já bych jedla! Nohy mi z únavy poklesnou k zemi a zdravá tlapa se natáhne pro to malé sousto.
Jakmile čerstvé maso trošku zklidní můj žaludek, tak se mi po celém těle rozvine slastný pocit. Po dlouhé cestě v tak zuboženém stavu, to je úžasné. Podívám se na Menyho a zjistím, že mě celou tu dobu sleduje. Zdá se mi klidný, ale v očích se mu zračí starost a obezřetnost, vždyť pořád nejsme v bezpečí! Musím se ujistit, že to je opravdu v pořádku, přestože to moje unavené tělo odmítá.
„Meny?“ začnu šeptem. „Je dobrý nápad zůstávat tak blízko stezky?“ V jeho očích se mihne něco, čemu nerozumím, co neznám.
„To ty sama jsi říkala, že pod svícnem bývá největší tma.“ Taky šeptá. Slyším i v jeho tichém hlase silné pochyby. Od doby, co jsem určila směr, se cítím hodně zvláštně.
„Menaite! Nedělej si legraci!“ začnu, i když vím, že to myslí vážně. „Tohle je něco jiného, kdyby se ryba schovávala u břehu, taky bys ji hned našel!“ Už ani nešeptám.
„Ale Aselino, my nejsme ryby! Navíc, tohle není naše říčka, tohle je svět, ten neznáš!“ Už taky nešeptá. Vadí mi, kam tím míří. Proč se mi zdá, že uhýbá odpovědi, že mluví z cesty? Proč mě najednou tak štve!
„A ty ho snad znáš?“ vyprsknu na něj. Nechápavě se na mě podívá, jako by snad moje otázka nedávala smysl. Jestli ano, tak jsme na stejné lodi, protože si oba momentálně absolutně nerozumíme.
Mlčí.
Po tváři se mi rozvine blažený úsměv - dostala jsem ho. Jen je škoda, že v této době mě naplňuje pouze ta škodolibá radost.
Měla bys mu to říct. Vždyť to dočasné bezpečí je tady, ne? doráží na mě jeden vnitřní hlas. Ano, měla bych, ale nedokážu to. Sama to chci nechat odplynout, i když vím, že před tím nelze zavírat oči. Musím se s tím naučit žít. Musím mu to říct...
„Meny?“ začnu opatrně. Čekám, až mě bude plně vnímat. Obrátí se na mě a můj pohled opětuje svým tázavým. Nádech a výdech... Jsou to přeci jenom holá slova a nejsou to přeci meče, i když mnohdy způsobí více škod...
„Ano, As?“ odpoví stejně opatrně, jako by i toto jeho smysly předvídaly a on se bál.
„Máma je mrtvá,“ vyhrknu po dlouhé pauze. Možná jsem ta slova měla lépe formulovat a ne to takhle vychrstnout... Proč všechno vždycky zkazím?
Naprázdno otevírá a zavírá pusu – lapá po dechu. Popadne mne hrůza – snad se nedusí! Jeho třpytivá pokožka se začne nezvykle lesknout. Co jsem to provedla? Starostlivě si ho měřím a mysl se snaží přijít na jakýkoliv způsob mu pomoci. Třeští na mě oči, doufá, že si dělám legraci. Kéž by jenom věděl, jak bych si přála, abych si tu „legraci“ vůbec dělat mohla.
Zničehonic vstane a krutě zavrčí. Srst se mi po celém těle zježí. Bojím se, vůbec svého bratra nepoznávám... Co to dělá? Pohlédnu do jeho očí plných nenávisti, má je semknuté do škvírek. Tohle není ten starý Menait. Tohle je drak, který hodlá zabíjet.
„Kdo to udělal?!“ zasyčí s obtížemi kvůli semknuté čelisti.
„Ma-ma–maminčin bra-bratr, Ny–yaf,“ vysoukám ze sebe strachy. Menaitovy svaly se zatnou ještě víc a jeho zloba je hmatatelná – je to jedovatá mlha, která mi zabraňuje dýchat.
Znovu krutě zavrčí a utíká zpátky na stezku. Jak nejrychleji to jde, se vyškrábu na nohy, které se strachy chvějí. Vyběhnu z houští, myslím, že si to rozmyslel a chce být na místě mnohem rychleji, ale on se vzdaluje opačným směrem. Míří k našemu domovu.
„Ne! Stůj! Menaite, počkej! Meny!“ křičím zoufale na jeho vzdalující se postavu. Utíkám, jak to nejrychleji jde - musím ho dohonit a zastavit! Moje unavené a zraněné tělo je proti jeho odhodlanosti však příliš bezbranné. Co jsem to jen provedla?!
Vběhnu za ním do tajů lesa. Přes svůj splašený tlukot srdce a slzami zamlžené oči nic nevídím a nic ani nevnímám. Za mnou cosi zavrčí. Tělem mi projde vlna úlevy. Otočím se tím zvukem.
Zlostné vrčení protne moje zděšené zavytí. Tohle není Menait, tohle jsou skalní tvorové...
Jsem v pasti.
Tak, vstupní zápletku máme za sebou a teď už to začne... Chtěla bych se omluvit, že to tak trvalo. Děkuji za krásné komentáře u minulé kapči a doufám, že se tahle líbila. :) Věnováno Romině a ElisR1 (ještě, že jsi mě ke psaní dokopala!) :D
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Záře temnoty 4. kapitola:
Aselina s Menaitem utíkají do skal. Asi vůbec netuší, jak svému bratrovi oznámit, že je jejich matka mrtvá. Nakonec se to dozví, ale zachová se úplně jinak, než As čekala. Proroctví se začíná plnit a temnota je všude...
Sdílet
Romino, děkuju, děkuju, děkuju! 
Věnování jsi si zasloužila! 
Na svědomí? No, tak to já už rychle píšu! 
Musím říct, že psaní další kapči si znamenitě užívám, kdo ví, co se stane? Já teda taky ne. 
To víš, Menait je drak a ty jsou trošku tvrdohlavý a panovační. 
Pořád mi do toho kecá! 
Wow, ten začátek, já nemám slov :D. Dobře vymyšlený 
.
