OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zaříkávač démonů - Prolog

19.11.2016 (09:00) • MagusEric • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1924×

Černá věž. To je ale klišé. Ono se to od čarodějů už téměř očekává, že budou bydlet v něčem podobném, ale moc z nás to nedělá. Můj budoucí mistr očividně ano. Trochu zadoufám, že to je jen iluze, je to umělec, když jde o hrátky s lidskou myslí a vnímáním reality, ale když se dostanu blíže, vidím, že to iluze být nemůže, je to příliš dokonalé. Takže velká černá a trochu děsivá věž. Kolik lidí se dostane do učení k šílenci? Vypadá to, že já můžu zase posílit tuto statistiku o jednu osobu. Je pravda, že o mém mistrovi se toho moc neví, vlastně skoro nic, a já mám šanci zjistit víc.

Konečně stojím před jeho dveřmi. Vedle nich je malá tabulka z ocele a na ní divné značky. Když si to pořádně prohlédnu, poznám jeden znak. Ta jedna hodina démonštiny, na kterou jsem omylem vlezl, se teď hodí. Vím, že magor Lewis má u dveří ocelovou tabulku s nápisem, ve kterém se vyskytuje písmenko L. Nakloním hlavu a nadechnu se. Utéct nebo zůstat? Možná by bylo lepší utéct. Je to jednoduché, stačí se otočit a odejít. Nikdo by mi to nevyčítal, kdybych řekl, že nebyl doma. Než stihnu svůj plán doopravdy provést, dveře se rozletí a já se v rychlosti připravuji na pohled do černých očí vysokého magora, ale místo toho se na mě upírají vřelé hnědé oči osoby ženského pohlaví. Takže šílenec má služebnictvo? Boží!

„Dobrý den, já...“ dostanu ze sebe a zmateně si prohlédnu své ruce, nezaťukal jsem. Moje první myšlenka je, že jde o kouzlo. Musím se ho zeptat, které kouzlo použil. Vyzná se v tom a bude to určitě nejlepší možná varianta. Dívka pozvedne obočí v tázavém výrazu a já si uvědomím, že jsem nedokončil svou větu. „Jmenuji se Ignác a měl bych být učněm pana Lewise,“ dořeknu. Žena se usměje a ustoupí ode dveří.

„Pojď dál. Pan Lewis je momentálně zaneprázdněný, ale brzy tě přijme. Zatím pojď do kuchyně. Dáš si něco k pití?“ zeptá se děvče, a když vstoupím do domu, hned za mnou zase zavře dveře. Vede mě po schodech až kamsi k vrcholku věže. Nalije mi pití a sedne si se mnou ke stolu. Musím přiznat, že jsem mile překvapen, když spatřím moderní vybavení kuchyně. Možná bydlí ve věži, ale mají kávovar, ledničku a mikrovlnku. Ať žije dvacáté první století! Ve vzduchu je cítit vůně pečeného kuřete a na lince lze zahlédnout několik květináčů s něčím, co budou jisto jistě nejrůznější bylinky. Odkašlu si.

„Říkala jste, že pan Lewis teď nemůže. Je snad někde mimo dům?“ zeptám se a sotva to dořeknu, ozve se slabší tlumený výbuch odkudsi pod námi a za mými zády spadne váza. Žena jen smířeně přivře oči a věnuje mi úsměv.

„Omluvíš mne? Jdu přizabít jednoho tvrdohlavého čaroděje.“ Vyvalím oči. Ona si troufá na magora Lewise? Musí mít odvahu, já bych se ho bál. Ona se ovšem jen zvedne a zamíří ke schodům. Vypadá vyrovnaně, jako kdyby si již zvykla na neustálé rány a všemožné bouchání, doufám, že to čeká i mě.

Nevím, jak dlouho byla pryč, já si mezitím prohlížel kuchyň. Je laděna světlé modře, ale kuchyňská linka, stůl a všechny skříňky jsou z tmavého dřeva. Co mne ovšem doopravdy zaujme, jsou okna. Přísahal bych, že tu žádná nejsou, ale já se dívám přímo na cestu, po které jsem přišel. Další kouzlo! Boží! Jenže to už se vrací ona i pan Lewis, tedy alespoň myslím. Vysoký muž s černými vlasy, možná trochu moc vyhublý, ale to mohlo být tou šedou košilí, co má na sobě. Pořádně si ho prohlížím a on na mě znuděně zírá.

„Pane Lewisi,“ roztaji po blíže neurčené době ze své ztuhlosti. „Jsem tu kvůli tomu programu. Minulý měsíc jsem vám posílal několik e-mailů o podrobnostech svého příchodu...“ Víc říct nestačím. Magor Lewis mě přerušil mávnutím ruky a mně dojdou slova. Mrzutě si prohlédne ještě nedávno vázu, teď už jen střepy, za mými zády a pak se zmučeně otočí k ženě, která mě vpustila dovnitř. Na její tváři se objeví zlomyslný úsměv a přikývne. Očekávám blesky a hromy, možná i mrtvé tělo té dívky, ale nečekám to, že ji poslechne. Ona na něj musí mít silný vliv, protože on se zamračí na vázu a ta se sama začne formovat do původní podoby. A pak mě to praští do očí, ona drží Lewise za ruku! Lewis má holku. Šílenec, který žije v izolaci a je smrtelně nebezpečný, s někým spí. A já ne. Cinkne to, když se váza vrátí na své původní místo. Děvče se jen usměje, ten úsměv je spokojený, škodolibý a laskavý. Lewis si něco zamumlá a ona mlaskne. Vzmůžu se jen na vyvalení očí, asi bych si měl začít zvykat. Magor Lewis a jeho holka.

„Neříkej mi magore,“ zabručí Lewis a otráveně se na mě podívá.

„Tak jsem vás ale neoslovil, pane,“ řeknu překvapeně. Ano, přemýšlím o něm jako o magorovi, ale jsem si jist, že jsem to neřekl nahlas. Jak to může vědět?

„Myslel sis to. Jsme ve světě plném magie a kouzel a ty bys rád věděl, jak jsem na to přišel? Slabé,“ nevěřícně zavrtí hlavou „A slečna Claire ti také neotevřela kvůli nějakému kouzlu. Mám jen skvělý kamerový systém.“ Lewis si mě pobaveně prohlédne a slečna Claire jen protočí oči.

„Ericu!“ napomene ho. Eric Lewis, největší šílenec za všech a můj mistr.

„Omlouvám se, pane,“ počnu se kát. Lewis se na mě zamračí, zase.

„Neříkej mi pane, nejsem zase tak starý. Jmenuji se Eric. A tvoje jméno?“

„Ignác, pane,“ odpovím urychleně.

„Vynech slovo pane a bude nám fajn. Ignác, hmm. A dál?“ neustále se mračí, za těch několik minut, co tu jsem, se ještě neusmál. Claire se naopak usmívá od otevření dveří, zajímavá dvojka.

„Inátor, p...“ tentokrát se zastavím sám u prvního písmene.

„Ignácinátor?“ překvapeně pozvedne obočí. „Rodiče tě asi neměli moc v lásce, že?“ zeptá se a Claire se na něj pohoršeně podívá.

„Ignác Inátor, je to s mezerou, pane. A proč by mě neměli mít moc v lásce?“ zeptám se úžasle.

„Ale jen tak,“ pokrčí rameny a sedne si ke stolu. Claire vyzve i mě, ať se posadím, a začne nandavat oběd, po kterém mě čeká moje první lekce. „Tak, Ignáci,“ praví Lewis, když mě po obědě vezme do knihovny. „Jestli tě mám učit, musím vědět, co chceš studovat. Co chceš umět? Co tě mám vlastně učit?“

„Já nevím. Ve škole jsem nebyl moc dlouho a nedozvěděl jsem se tam skoro nic,“ zamumlám nesměle a skloním hlavu.

„Takže nevíš, co chceš?“ řekne s povytaženým obočím.

„Ne. Já vlastně ani nevím, z čeho mám na výběr,“ stále si nedovoluji zvednout oči od podlahy a jeho obličej vnímám jen na okraji svého zorného pole.

„S tebou bude ještě spousta práce. Takže začneme základy. Magie, veškerá magie, spočívá ve cviku. Na určitou úroveň se dostane každý, kdo má možnost používat magii. Kdo chce magii ovládnout mistrně, musí mít vlohy. Musí jí rozumět. Musí chápat, co znamená. Například já mám přirozené vlohy k nekromancii, tak jsem ji studoval a myslím, že nyní jsem v tom umění mistr. Nejtěžší kouzla nekromancie mi nedělají problém. Na druhou stranu, kdybys po mně chtěl ohnivou kouli, musel bych se silně soustředit, a i tak by nebyla nijak bravurní. A ohnivá koule je základní kouzlo. Nezvládal bych ji jednoduše proto, že jsem oheň nestudoval a neučil jsem se, jak ho používat, takže mu nerozumím. Nechápu, jak ho mám používat, nejsem s ním synchronizovaný. Nemám na něj nastavenou vůli. Chápeš?“

„Nevím, kam tím míříte, pane,“ nejistě zareaguji na jeho celkem dlouhý proslov a zvednu k němu oči. Vkládám do něj naději, že mi pomůže, a co víc, že mě doopravdy vycvičí na jeho úroveň.

„Když nevíš, co se chceš učit a k čemu máš vlohy, budeme to muset objevit. To znamená, že příští asi dva měsíce se budeš učit základy všeho, abychom objevili něco, co tě bude bavit a co ti půjde. Možná ti nepůjde nic. Možná z tebe bude jeden z největších žijících mágů. Nevím. Ale musíme to zjistit. A až to zjistíme, budeš se to učit.“

„Už chápu, pane,“ kývnu opatrně.

„A protože tohle je naše první hodina, začneme teorií. Veškerá kouzla se dělí na- Co je?“ zareaguje téměř ihned na moji ruku, která téměř samovolně vystřelí do vzduchu.

„Dostanu kouzelnou hůlku?“ ujede mi.

„Hůlku?“ vyvalí oči. „Kde, sakra, si myslíš, že jsi!? V Bradavicích? Tady hůlky nepotřebujeme! Tvou největší zbraní jsou mysl a znalosti!“ On zná Bradavice? Harry Potter jede!

„Omlouvám se,“ řeknu pokorně.

„Hůlku... Taková hovadina. No nic, zpět k výuce. Magie se dělí na Chaos a Řád. Prakticky vše destruktivní či zmatečné spadá pochopitelně pod Chaos. Například oheň, nekromancie nebo vytváření iluzí a hrátky s lidskou myslí. Konstruktivní kouzla fungují opačně. Například léčivá nebo přírodní, respektive druidská, magie by spadala pod Řád. Většina lidí tíhne k jedné z těchto dvou kategorií. Ovšem, jak jsem říkal. Základy čehokoliv se může naučit kdokoliv, takže jestli chceš zkombinovat Chaos s Řádem, není problém, je jen na tobě, co si vybereš. Existuje mnoho různých magických škol, které se dají studovat, a každá se řadí buď do Chaosu, nebo Řádu. Možná kromě věštění, to je takové… experimetnální. To dělá málokdo, protože je nespolehlivé. Stíháš dávat pozor?“

„Ano, pane.“

„Každý člověk tíhne k Chaosu nebo Řádu podle toho, jakou má povahu, jak přemýšlí. Lidé, kteří nepřemýšlejí systematicky, by měli velký problém s Řádem a naopak, lidé, které zmatek zmate a ztrácí se v něm, by měli problém s Chaosem. Fakt, že rozumíš jednomu a inklinuješ k tomu, ale ještě neznamená, že všechna kouzla z toho daného bloku budeš ovládat. Můžeš skvěle ovládat iluze, ale nemusíš mít příliš talent v nekromancii.“

„Jaké školy magie existují?“ zeptám se zvědavě.

„Doufal jsem, že se nezeptáš. Je jich zatraceně hodně. Ale dobrá, zkusím ti jich vyjmenovat co nejvíc. Nebudu ti je zařazovat do Řádu a Chaosu, pouze řekni, kdyby tě něco zaujalo. Živly - oheň, voda, země, vzduch. Můžeš je studovat všechny, ale můžeš si klidně vybrat i jen jeden. Energie – to vypadá tak, že házíš modré svítící koule, sršíš blesky a vytváříš magické bariéry. Nekromancie – ta se vztahuje nejen na oživování mrtvol, ale také na práci s jinými sférami, různé rituály, vyvolávání démonů, vyvolávání duchů, či při jejím expertním zvládnutím můžeš někoho prostě zmrtvět, zabiješ ho svou vůlí. Dále mysl – ta kombinuje telepatii a telekinezi, velmi užitečné a univerzální. Dá se ovšem také studovat jen jeden z těchto dvou oborů. Léčení – prostě léčivá magie, vyžaduje znalost stavby lidského těla a obrovské soustředění, ale na bitevním poli je to neskonale užitečná vlastnost. Druidská magie – velmi specifická, v podstatě splýváš s přírodou a poté jí používáš. Stromy, keře, kytky, to všechno můžeš použít. Nebo si magicky ochočit nějaké hezké milé přítulné zvířátko. Třeba okřídlenou zmiji, co plive jed. Manipulace s hmotou – velmi těžká a není tak úžasná, jak by se mohlo zdát. Používá se pomalu, slouží prakticky pouze k vědeckým účelům. Zaříkávání – tahle věcička v praxi vyžaduje čas a přípravu, ale jakmile obojí máš, je to neuvěřitelně úžasná věc. Můžeš někomu ukrást duši a uložit si jí do kamene duší. Můžeš někoho proklít všemi možnými kletbami - od zamotání nohou až po zástavu srdce. Kletby si zaříkávači připravují předem, v tom je nepraktičnost. Nikdy předem nevíš, co se ti bude hodit, takže nemůžeš příliš improvizovat. Na druhou stranu, se správnou formulí můžeš provést cokoliv. A vždy, když chceš nějaké kouzlo, musíš předem provést rituál.“

„Je toho hodně…“

„A nejsem u konce. Je toho víc. Ale já už si nic dalšího nevybavuji, možná si časem vzpomenu. Zaujalo tě něco z toho?“

„Docela ten oheň,“ připustím.

„Jen oheň?“

„I mysl vypadá užitečně. Ale, pane...“

„Hm?“ zareaguje otráveně.

„Co třeba manipulace s magickými předměty nebo alchymie? O těch se neučí?“

„Učí, ale to nejsou vyloženě magické školy, tohle jsou podpůrné školy. Alchymie, magické předměty, boj s holí – ten nemám rád, hloupý stereotyp, že mág musí mít bojovou hůl. Okulutismus, meditace, aura – to je hezké věc, když chceš léčit. Vidíš životní či magickou sílu ostatních, takže poznáš, jestli pacient umírá, nebo ne pouze podle pohledu na něj, ale jinak nemá další využití. Opět by se toho našlo víc, ale mně už docházejí nápady. Kdo si to má všechno pamatovat.“

„Nevím, co si mám vybrat.“

„To nevadí, času budeme mít dost. Přemýšlej nad myslí a ohněm. Na magii je krásné to, že ji můžeš kombinovat, a když ji pořádně ovládáš, můžeš s ní dělat, co jen chceš. Pro představu, když použiješ výbuch mysli, vyvolá to tlakovou vlnu s epicentrem v tobě. Když to zkombinuješ s ohněm, vyvoláš ohnivou tlakovou vlnu. Když nechceš, aby výbuch fungoval jako výbuch, stačí se soustředit a vyvoláš tlakovou vlnu jen jedním směrem. Znal jsem mága, který velmi zvláštním způsobem kombinoval oheň, druidskou magii a alchymii.“

„Jak to dělal?“

„Ochočil si medvěda, napatlal na něj žáruvzdorný roztok a zapálil ho. Medvěd hořel a hořel a hořel a nic to s ním nedělalo. Dovedeš si představit, jak je děsivé, když se na tebe řítí vzteklý hořící medvěd? Moc hezké to asi není.“

„Co se s tím mágem stalo?“

„Jednoho dne ho v bitvě omráčili a medvěd, který ho chtěl ochránit, přiběhl těsně k němu. V důsledku čehož ho zapálil,“ řekne nezaujatě, téměř jako kdyby ho neznal.

„To je hrozné… Ale něco mi to připomíná. Smím se zeptat, pane?“ doufám, že mi dovolí položit mu otázku. Je to něco, co zajímá celou generaci čarodějů z Akademie, a možná i jinde po světě. Říká se o něm, že je šílený, a tohle je důkaz.

„Ptej se, mám tě, koneckonců, něco učit.“

„Je pravda, že jste ve škole zapálil učitele?“ řeknu se zatajeným dechem.

„Já? Zapálil učitele? O ničem takovém nevím…“ zamyslí se. On o tom vážně přemýšlí a snaží se vzpomenout. Takže buď to udělal, a nebo byl schopný to udělat.

„Prý ano. Při vašich závěrečných zkouškách z nekromancie,“ upřesním mu.

„Při zkouškách? Zapálil? Ahá! Už chápu! To jsem ho nezapálil, ale dopálil. Trochu ho naštvalo, když jsem nesplnil úkol tak, jak mi byl zadán.“

„Jaký jste měl úkol, pane?“ zeptám se nejistě. Nevím, zda to chci vědět.

„Bylo to na hřbitově, měl jsem permanentně oživit mrtvolu a dát jí svobodu. Aby mohla žít v tomto světě a sama se rozhodovat.“

„Měl jste přivést člověka zpět z říše mrtvých? To jde?“ zeptal jsem se se zatajeným dechem.

„Nebuď hloupý, ovšemže nejde. Měl jsem mu pouze dát svobodu. V podstatě jsem ho měl svými schopnostmi a svou vůlí oživit a pak ho nechat, ať si rozhoduje sám. Bylo to úplně jiné vědomí, než jaké dříve obývalo to tělo. Tohle vědomí bylo uměle vytvořené a stejně jsem ho po zkoušce měl zase poslat zpátky do rakve. Byl to primitivní úkol, ten bych zvládl koncem druhého ročníku. Nechtěl jsem se tam takhle ponižovat,“ vysvětluje mi.

„A jak jste ten úkol splnil, pane?“

„Oživil jsem celý hřbitov za zhruba šedesátinu daného času, čímž jsem pravděpodobně překonal našeho profesora nekromancie. To ho celkem dopálilo…“ zasměje se a já se k němu rád přidám.

A tak začaly moje studie. Nebyl den, kdy bych Ericovi neřekl pane, a on už nade mnou jen protáčel oči. Vyzval mě, ať mu říkám Eric a hlavně mu tykám. Můj názor na něj se nezměnil, byl magor, a každým dnem jsem si za tím stál pevněji a pevněji. Claire byla moc milá a i ona byla raději, když jsem jí tykal. V životě bych neuvěřil, že ona a Eric jsou stejně staří, bylo jim teprve sedmadvacet. S Claire to šlo samo. Kdykoliv byl Eric mimo věž nebo velmi zaneprázdněn, pomáhala mi ona. Připravili jsme spolu oběd a po něm se se mnou podívala na nějaká jednodušší kouzla. Jsem o deset let mladší, ale pořád mi tvrdila, že zvládnu více kouzel než ona. Nechápu, jak tak milý člověk může žít s Ericem, ačkoliv... Často mě v noci budil jejich smích, když spolu ponocovali, a první týden i jiné noční zvuky. Pak jsem se zeptal Erica na tišící kouzlo a jemu to došlo, se zablýsknutím v očích se mi omluvil, od té doby už nic neslyším, alespoň ne jejich sexuální život. Obou jsem si jich vážil, chovali se ke mně jako přátelé a já nemusel hlídat každé slovo. Byl jsem ve věži dva měsíce a vážně se mi tam líbilo. Celá věž byla z černého kamene, celkem vysoká a zvenku kulatá, zevnitř už tolik ne. Jediná kulatá místnost byla v podzemí, kde měl Eric něco jako pracovnu, je tam pěkný binec. V nejvyšším patře se bydlelo. Byla tam modrá kuchyň, bíla koupelna a můj pokoj. Koutkem oka jsem zahlédl i jejich ložnici červené barvy, barvy vášně. Můj pokoj byl světle zelený s tmavým dřevem, někdo si nejspíš potrpí na takovou kombinaci, hádám, že Claire. O patro níže byla obrovská knihovna. Bylo tam vše, od románů až po staré knihy kouzel. A ještě o patro níže byl ten největší a nejrůznorodější bordel, co jsem kdy viděl. Spousta všech možných i nemožných věcí náhodně rozmístěných po místnosti, takové velké chaotické skladiště. Zkrátka, bylo to boží.

Ze začátku mi ale dělalo problém pochopit, jak někdo může Erica milovat a dobrovolně s ním bydlet. Pak mi došlo, že víc než se já bojím Erica, se Eric bojí Claire. Jednou na něj namířila vařečku a v jeho očích byla hrůza. Jako kdyby to bylo včera. Vybavuji si to dokonale.

„No tak, snaž se přece trochu.“

Snažím se, co to jde, ale ono to pořád ne a ne fungovat. Eric si mě zavolal s tím, že dnes se podíváme na praktická kouzla. Říkal, že teorie už mám víc než dost, hodně jsem četl, než jsem přišel. Nakázal mi vyvolat ohnivou kouli a dal mi nějaké praktické rady. Prý pomáhá, když jsem blízko ohně a myslím na hořící věci, takže jsme si uvnitř sklepa, který Eric používá k magickým rituálům, udělali ohniště.

„Já se snažím, ale ono to prostě nejde.“ Vážně se snažím, vkládám do toho všechno. Chci na Erica udělat dojem a chci, aby ze mě byla Claire nadšená. Vždycky jí to na tváři vykouzlí milý úsměv, když mi něco jde. A Eric je takový ten typ člověka, u kterého prostě chcete, aby vás a vaše schopnosti uznával.

„Zjevně se nesnažíš dost, ohnivá koule je něco jako sčítání. Základ,“ řekne klidným hlasem. Tohle je na něm zvláštní. I když tak nevypadá, nikdy se nevzteká, spíš je pobavený. A když mu něco nesedí, jen pozvedne obočí.

„Víc prostě nezvládnu, omlouvám se.“ Vážně mě to mrzí, ale oheň asi nebude moje.

„Nevadí, můžeme zkusit něco jiného. Máš nápad? Něco, co by tě lákalo? Něco, co bys chtěl umět? Drž se, prosím, v rámci magie, jestli chceš naučit vysokoškolské matematické operace, tak máš smůlu.“ Říká to bez jakékoliv známky humoru, ale já vím, že si dělá legraci.

„Ovládat ostatní by mohla být zábava!“ Představa, že můžu někoho ovládat, zní zábavně. S tím by se dalo natropit legrace..

„Takže telepatie? Dobře, ale jestli chceš někoho úplně ovládat, chvíli ti potrvá, než se to naučíš. Základem bude, že dokážeš navázat stabilní mentální spojení s živou bytostí. Tak do toho.“ A jak to mám udělat? Prostě budu na někoho upřeně zírat? Nebo dostanu nějakou radu? Nebo čeká, že budu improvizovat? „Samozřejmě, že dostaneš nějakou radu. Každá bytost s vlastní myslí má svůj vlastní mentální odraz. Tyhle odrazy můžeme vidět. Když říkám vidět, myslím tím spíš cítit. Čím zběhlejší jsi v tomto oboru, tím jasněji a snadněji tyto odrazy ucítíš. Můžeš se na ně napojit a komunikovat s nimi nebo je ovládnout. Obvykle platí, že čím mocnější bytost, tím snadněji ji najdeš, ale tím hůře ji ovládneš. Takže najdi tu nejmocnější bytost ve svém okolí a zkus jí telepaticky něco sdělit.“

Tyhle přednášky nemám rád… A to čtení mysli! Vždycky pozná, na co myslím. To bude určitě touhle telepatií. A vlastně mi toho ani moc neřekl. Pořád nevím, jak to mám provést.

„Nevíš, ale to zpočátku neví nikdo, tak se snaž. Důležitá je praxe a s tou musíš někdy začít. A sedni si na židli, tohle může chvíli trvat.“ Sednu si a Eric dodá: „Budeme tady sedět, dokud se ti to nepovede.“

Zatímco sedím a snažím se navázat spojení, Eric přechází po místnosti. Kvůli lepšímu soustředění jsem zavřel oči, takže ho nevidím, pouze slyším jeho kroky. Zní to docela děsivě, jeho boty vydávají tichý klapavý zvuk, jako v nějakém hororu.

„Ujíždějí ti myšlenky, soustřeď se. Nechci tady trčet do večera.“

„Ano, pa- Ericu.“ Slyším, jak se ušklíbl a něco si huhlá.

Pořád nic nemůžu najít, prostě mi to nejde. Jediné, co cítím, je kouř vycházející z neuhašeného ohniště, které jsme tu měli kvůli ohnivé kouli. A docela mě rozptyluje… Štípe v nose a smrdí. Slyším kroky a Claire, jak vztekle křičí na Erica.

„To už nám zase hoří sklep? Nebo je to tu jen tak pro legraci?“ Zase hoří sklep? Asi už jednou vyhořeli.

„Ne jen jednou,“ ozval se mi v hlavě Ericův hlas. „Ignác se učil ohnivou kouli, tak jsme si udělali ohniště,“ vymlouvá se nyní nahlas.

„A tebe nenapadlo, že byste to taky mohli uhasit a uklidit, když už ho nepotřebujete??“ Tohle mě zajímá, otevírám oči.

Claire výhrůžně stojí před Ericem, na sobě má zástěru, vlasy má stažené v culíku a v ruce drží něco, co vypadá jako kouzelná hůlka, kterou míří na Erica. Ten se bezradně podíval na oheň a pak zpět na Claire.

„Ne.“

„Jistě, jak jinak. Čaroděj má plné ruce práce, takže ho nezajímá, že má všude v domě kouř a že to vypadá, jako kdybychom tu měli požár!“ Tohle už Claire říká s úsměvem.

Eric k ní přistoupil a něco potichu řekl, načež ji políbil a Claire ho objala kolem krku. Pak se odtáhla a s milým úsměvem hlasitě prohlásila: „Uklidíš to tedy?“

„Samozřejmě, jdu na to.“ Přistupuje k jedné z polic a vytahuje odtamtud nějaký krystal, který pokládá asi metr od ohniště. Neurčitě mává rukou směrem ke krystalu, který najednou vytvořil červenou kopuli z magické energie kolem ohniště. Claire protáčí oči v sloup. Eric zatím namířil rukou na ohniště a uvnitř kopule něco vybuchlo. Ohniště výbuch rozmetal na kousky a Eric uklízí krystal na jeho původní místo. Poté odněkud z rohu vytahuje smetáček a lopatku, ohniště nametává na lopatku a následně ho prostě sype do koše.

„Ty jsi to prostě nemohl uhasit a odnést ven jako normální člověk?“ říká a kroutí při tom s hlavou.

„Ne. Krom toho, kterého normálního člověka by napadlo udělat si ve sklepě ohniště?“ odpovídá, zjevně spokojený sám se sebou. Na to Claire jen zavrtí hlavou a opustí sklep. Podívám se na Erica.

„Říkal jsi, že na hůlky se nehraje,“ podotknu zmateně.

„To byla vařečka,“ odpoví mi rozveseleně.

A tak nějak to bylo pořád. Stačí vám to pro inspiraci?

Po dvou měsících mi věří Eric tak moc, že jsem dostal samostatný úkol. Eric má červené oči a Claire zase zívá, asi ponocovali, nuže nechci vědět, co prováděli. Každopádně jsme potřebovali látku, která se vyskytuje v krvi démonů Areagles, slabých tvorů s nízkým postavením. A vyvolání jednoho z nich je svěřeno mně.

„Tady je voda a tady je svěcená voda. Sůl. Křída. A tohle... Ericu, co má být tohle?“ zeptám se, když ještě jednou projíždím své pomůcky. Vezmu do ruky kovovou krabičku a chci ji otevřít, když mi ji Claire vezme z ruky. Natáhnu se po tom a chystám se protestovat, ale ona se jen usměje a zavrtí hlavou.

„To tady nemá co dělat,“ položí to na jednu z mnoha polic, co tu Eric má. A on jen zmateně kouká na počin jeho přítelkyně.

„Přísahal bych, že jsem to nechával v ložnici,“ zamumlá zmateně. „Ale je pravda, že včerejšek byl náročný, takže jsem možná zapomněl,“ připustí a rošťácky pokrčí rameny. Dospěji k názoru, že nechci vědět, co tam je. Raději se znovu podívám na Erica.

„Takže můžu?“ zeptám se natěšeně.

„Jsi jako štěně. Uklidni se,“ pokárá mě můj mistr. „Pořád nevíme, k čemu se přikloníš, takže buď opatrný a rozvážný.“

„Můžu začít?“ zeptám se, když jsem už potřetí zkontroloval všechny potřebné pomůcky k rituálu.

„Jen do toho. Pozor na výslovnost, mluv pomalu a snaž se soustředit na kouzlo, které ti vznikne. Pak mi řekneš, jak podle tebe rituál dopadl,“ říká Eric snad už podesáté.

„Jistě, pane.“ Sakra, zase mu říkám pane, dojde mi. Snad si už zvyknul. Stoupnu si na správné místo před pentagram, rozmístím ingredience, zhluboka se nadechnu a začnu číst zaklínadlo. Eric říkal, že zkušenější mágové jej nepotřebují číst, stačí si ho myslet. A někteří prý vůbec nepotřebují zaklínadlo, stačí vůle.

Jak tak drmolím zaklínadlo, omylem se přeřeknu a mimoděk pohlédnu na Erica, ten jen s nepříliš překvapeným výrazem kroutí hlavou. Pokračuji ve čtení, něco se děje, cítím, jak mnou proudí magie. Ono to funguje! Ten malý přeřek nakonec nevadí, stejně se to povede. Čtu dál a celá kruhová místnost nepatrně potemní, zatímco rudý pentagram se rozzáří. Koutkem oka vidím, že Claire, opírající se o Erica, uznale pokývne hlavou. Eric mě pozoruje s pozvednutým obočím, asi jsem ho překvapil, pomyslím si vesele. Nečekal, že to zvládnu, a stejně se mi to povedlo! I přes tu malou chybu! Jak získávám sebedůvěru, drmolím zaklínadlo rychleji. Místnost je už téměř celá zahalená ve tmě, jako kdyby k sobě veškeré světlo stahoval pentagram, který září ještě výrazněji než předtím. Magie je cítit v celé místnosti. Moje magie! Už to skoro bude! Cítím to!

A nic. Dočtu zaklínadlo a nic se nestane. Stojím tu jako hlupák, neschopen jakékoliv reakce. Zvednu oči k Ericovi a Claire. Ani oni nemluví, jen mě pozorují. Nedokážu říct, jaký je to pohled. Možná zklamaný, možná nejsou překvapeni.

„Já se omlouvám, někde jsem něco zka-" nestihnu dokončit větu, protože v tu chvíli se pentagram zableskne tak, že se mi jeho vzor vypálí do sítnice a chvíli mám jeho obrys před očima. Že by to nakonec přece jen vyšlo? Nic nevidím, ale zato jasně cítím tlakovou vlnu výbuchu a následně i zeď, na které přistanu. Chvíli jen zmateně mžourám do tmy, ale ta se po chvíli rozestoupí a já zase vidím. V pentagramu stojí démon vysoký až ke stropu, který ani v nejmenším nepřipomíná toho, kterého jsem měl podle knih vyvolat. Tamten mi měl být vysoký asi tak po pás a neměl mít planoucí rudé oči, býčí rohy, velká černá křídla a naštvaný výraz. Rychle se rozhlédnu. Eric leží kus ode mě, zřejmě ho také odmrštila exploze, a z hlavy mu vytéká krev, nejspíš je omráčený. Claire stojí tam, kde předtím, a vůbec se nehýbe. Démon k ní natáhne ruku a ona se bez nejmenšího hnutí rozpohybuje směrem k němu. Jakmile se jí démon dotkne, oba zmizí v dalším rudém záblesku a je po všem.

Pohledem hledám Erica. Ještě před chvílí ležel u zdi, ale pak démon zmizel a všude je tma. Ten démon vzal i Claire. Bojím se o ni i o sebe, Eric mě zabije.

„Ericu!“ volám a zmateně se točím dokola. „Ericu, kde jsi?“ Tma pomalu ustupuje a já začínám rozeznávat jednotlivé tvary. Eric leží stále na stejném místě a nehýbe se. Vrhnu se k němu. Jak se, sakra, budí čaroděj po démonním útoku? To by nás měli učit! Dám mu facku a pak ještě jednu. Zatřesu s ním, ale nic neděje, dál leží jako mrtvý. Claire je mrtvá, Eric také. Co mám teď dělat? Vstanu a jdu k pentagramu, promnu si oči a uslyším zakašlání. Urychleně se otočím. Eric sedí a mne si tvář.

„Tys mě uhodil?“ ptá se nejistě. Mlčím, nevím, co mám říct. Zoufale doufám, že si ničeho nevšimne. Bláhová představa. Ale měl jsem strach. Byl to magor, jednou odsud vyhnal turistu tím, že na něj vyštval démony, a to mu nijak neuškodil. Co provede mně, až zjistí, že Claire je kvůli mně mrtvá? „Kde je Claire?“ ptá se zmateně a mne si hlavu. Poté se dívá na pentagram a mhouří oči. Jsem v hajzlu, říkám si. Když se otočí směrem ke mně, je mi jasné, že v hajzlu ani zdaleka nevystihuje, jak velký problém mám. Na stupnici závažnosti problému od jedné od deseti se přibližuji číslu 901.

„Cítím její energii. Tady, v téhle místnosti. Je jí přímo nasáklá. Také cítím energii mrtvých, energii Podsvětí. To znamená, že je mrtvá. Tvojí vinou.“ Řekl bych, že zvyšuje hlas, ale on mluví pořád stejně... Jenže jeho hlas se ozývá odevšad. Vyplňuje místnost. Ericova tvář se změnila. Potemněla. V tomto případě to není jakýsi knižní obrat, jeho tvář doopravdy potemněla. Zčernaly mu žíly. Upřeně se na mě díval a dál mluvil.

„Zabil jsi ji. Tvá neschopnost ji stála život. Zasloužíš být mrtvý! Narozdíl od ní!“ Nehýbe rty, on nehýbe rty a mluví! Počkat... on je v mé mysli! Dostal se mi do mozku! Jeho přítomnost je cítit všude kolem. Nemám kam utéct. Klekám na kolena a prosím ho o život, ale vidím, že to nemá smysl. Eric je nepříčetný. Pořád nekřičí, ale začíná do okolí vypouštět magii. Ničivou magii toho nejčistšího chaosu. Cítím, jak na mě Eric svou myslí tlačí. Proti něčemu takovému se nedá bojovat, nemá to smysl. Chci to vzdát. Chci umřít. Opouští mě vůle k životu. Vím, že přichází smrt, zpomaluje se mi tep a všechno kolem tmavne. Padám na zem. Ericova vůle ze mě vytlačuje všechno, co mě drží při životě. Plíce odmítají fungovat, vůle k životu je pryč. Srdce se zastavuje. Poslední, co vidím, je obrovský, Ericem vyvolaný výbuch, který rozmetal celou věž na kusy. Eric, přezdívaný magor Lewis, ze mě vytlačil život.

Autor: MagusEric, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zaříkávač démonů - Prolog: