Zavržení - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Esmeralde už nevěřila, že se ráno probudí v pořádku; a už vůbec, že se probudí v pohodlné, avšak cizí posteli. Díky Damienovi nezůstane bez povšimnutí i co se týče jiných mužů. Navíc si ještě vyslechne zajímavý rozhovor, který jí už zřejmě nikdo nevymaže z hlavy. A tady začíná první Damienův problém.

16.02.2013 (08:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 770×

Když jsem se ráno probudila, absolutně jsem nevěděla, kde se nacházím, nebo co se stalo. Velkým oknem do místnosti už proudily paprsky slunce, což nebylo na Londýn tak úplně obvyklé, a ještě méně obvyklejší byl fakt, že jsem cítila vůni jídla. Promnula jsem si oči a posadila se. Až tehdy mi došlo, co se stalo a kde vlastně jsem. Co pro mě ale bylo největším překvapením; na posteli ležely moc hezké bledě modré šaty s jednoduchým korzetem, doplněné medailonkem a sandálky.

Popadla jsem ten ohromující kus látky do rukou s takovou opatrností, s jakou by nějaká dáma zacházela s drahými šaty. Tiskla jsem si šaty k srdci, neschopna se do nich snad obléct.

V tu chvíli se znovu objevil, opíral se o zeď u dveří a usmíval se.

„Vidím, že máš radost.“

„Nevím, jak bych se ti měla odvděčit,“ povzdychla jsem si. „Ale něco takhle krásného na ulici neužiju. Zničím je,“ smutně jsem zakroutila hlavou a položila šaty zpět na postel. S výrazem ztraceného štěněte jsem usedla k připravené snídani a dala se do jídla.

Damien se usmál a přisedl si ke mně. Měla jsem chuť se odtáhnout, ale nakonec jsem to neudělala.

„Nemusíš být na ulici,“ začal váhavě.

„Ne! Vím, kam tím míříš, ale já nemůžu. Nemůžu se prostě jen tak narvat někomu do života, navíc nemám, co bych ti za takovou laskavost dala,“ sklopila jsem zrak.

„Já nic nepotřebuji. Jsem sám a alespoň bych se nenudil,“ věnoval mi další okouzlující úsměv. Chvíli jsem o jeho návrhu možná i zauvažovala, ale má hrdost... má zbývající hrdost mi to nedovolovala.

„Děkuju, vážně... za vše,“ dojedla jsem, vzala šaty a šla se převléct vedle. Bohužel pro mě jsem nikdy nenosila žádný korzet, a proto jsem nevěděla, jak s tím mám vůbec zacházet. Každopádně jsem to ani nedokázala pořádně zavázat, tudíž jsem vyšla v šatech zřejmě tak, jak dámy zrovna nechodily, jelikož Damien se začal nekontrolovatelně smát. Vstal, a aniž by se zeptal, mi pomohl ten hloupý doslova dechberoucí korzet zašněrovat. Chvíli jsme se na sebe tak zvláštně usmívali, než Damien vzal onen šperk, odhrnul mi vlasy z jedné strany krku a zapnul mi jej. Když jsem se prohlížela v zrdcadle, vážně jsem tomu nemohla ani trochu uvěřit. Poprvé v životě jsem shledala, že nejsem vůbec tak ošklivá, jak jsem si myslela. Muž, stojící za mnou, se díval na můj odraz spolu se mnou. V tu chvíli se mě jen tak letmo dotkl, konečky prstů zavadil o můj krk a já v tu chvíli myslela, že omdlím. Byl nesmírně studený, ale to nebylo to hlavní. Když se mě dotkl, bylo to... bylo to, jako kdyby se mě dotýkala smrt. Vysávalo to mou energii, nebo jsem si to alespoň myslela.

Ztěžka jsem polkla a mírně odstoupila. On si toho naštěstí nevšiml a já se rozhodla, že na tuhle podivnou náhodu zapomenu.

„Jak jsi věděl, že mi ty šaty budou?“ zeptala jsem se zvědavě, když jsem se chystala k odchodu.

„Prostě to ber tak, že mám skvělý odhad,“ mrkl, otevřel mi vstupní dveře a jakmile jsem vyšla na ulici, stoupl si do nich.

„Kdykoli přijď, jsi tu vítaná,“ křikl za mnou. „Esme,“ zašeptal ještě spíše pro sebe. Věnovala jsem mu děkovný úsměv a rozběhla jsem se ulicí dál. Pár obyčejnými věcmi mi dokázal změnit život. Když už nic, budu vědět, že ne všem lidem na světě jsem lhostejná. Nikdy jsem se necítila veselejší, plná zvláštního štěstí. Mohla jsem jít mezi lidmi s hrdě vztyčenou hlavou. Neotáčeli se za mnou kvůli mé bezvýznamnosti jako dřív. A ačkoli tato radost mohla trvat jen chvilku, užívala jsem si to.

* * *

Damien za krásnou dívkou zavřel dveře až dlouho poté, co mu zmizela z dohledu. Ke své hrůze si uvědomil, že jen s ní se cítil zase celý... živý a plný energie. Činila ho lepším, necítil se tak bezvýznamně a nicotně.

Ale kromě Esmeralde mu dělala starost ještě jedna věc. Když ráno šel koupit ty šaty, opět si něčeho všiml. Lidé ho zkrátka nebrali na vědomí. Procházel obchodem, který byl skoro prázdný, a popadl první pěkné šaty, co uviděl. Když ale chtěl šaty zaplatit, žena, která tam prodávala povětšinou látky - samozřejmě, že londýnské zbohatlice si nechávaly šít šaty výhradně na míru - si ho nevšimla. Jako kdyby neexistoval.

Až dosud si tyto změny prakticky neuvědomoval.

Možná proto, že měl sám pocit, že neexistuje, mu dělala Esmeralde radost. Byla tolik živá, potřebovala péči... potřebovala někoho, kdo by ji usměrňoval a hýčkal. Ale dnes zřejmě kvůli své hrdosti odmítla jeho nabídku, že se o ni postará.

Nezajímalo by ho, že by jej společnost zcela zavrhla. Mít mladou ženu v domě, ke všemu neprovdanou, byl vždy neskutečný skandál. Jemu to ale bylo jedno. Co je mu po londýské smetánce!

Už zkrátka nemohl dopustit, aby té malé na ulici ubližovali. Aby ji jednou našel někde v uličce znásilněnou nebo mrtvou. To by zkrátka nesnesl. Něco tak krásného a nevinného si to nezasloužilo.

* * *

Celé dopoledne jsem vesele pobíhala po Londýně, snad aby všichni žebráci, co jsem kdy viděla, sami viděli, že mám nové šaty a že už nejsem žádná špindíra. Nechtěla jsem být škodolibá, jelikož jsem dobře věděla, jaké to je... Ale byl to tak nádherný, čistý pocit! Div jsem po ulici netančila.

Lidé se pohoršeně otáčeli, jiní pouze kroutili hlavami.

Procházela jsem kolem výloh, tam, kde jsem se předtím chodit za bílého dne neodvažovala; příliš jsem se za svůj vzhled styděla, a prohlížela si všechny ty krásně vypadající věci. Všechny ty pekárny, kavárny, obchůdky, lazebnictví, tam všude bych se jednou chtěla podívat!

„Slečno!“ ozvalo se za mnou. Nejdřív jsem si myslela, že to za mnou křičí Damien, protože jsem to u nikoho jiného nepředpokládala, ale ukázalo se, že to je jen jakýsi mladý muž. Smekl klobouk a šarmantně se usmál. Jindy by mě to možná ohromilo, ale teď jsem byla trošku zklamaná.

Přinutila jsem se k úsměvu.

„Promiňte mi mou troufalost, že vás takto oslovuji, ale tohle jsem našel cestou, a myslím, že je to vaše,“ podával mi onen medailonek, který mi Damien věnoval. Hrklo ve mně. V té eufórii jsem ho zjevně musela cestou vytratit.

„Děkuji... moc, moc vám děkuji,“ musela jsem se hodně přemáhat, abych nemluvila tak, jak jsem zvyklá.

Naštěstí jsem za ta léta hodně odposlouchala, jak se mluví ve společnosti, stejně jako jsem se časem sama naučila čísla alespoň do dvaceti a čtení základních věcí. Nebylo to jednoduché, ale vzdělání by se mi nikdy nedostalo.

Mladík byl trochu zdrženlivý, ale poznala jsem, že mu šlo i o něco jiného, než jen o navrácení šperku. V duchu jsem se zasmála. Kdyby věděl, že jsem tu ještě včera seděla v uličce a třásla se chladem, ani pohledem by o mě nezavadil. Moc dobře jsem ale věděla, co bude následovat. Pozná, že nejsem žádná dívka ani ze střední vrstvy, jak jsem momentálně vypadala, ale že jsem absolutní vyvrhel, samotné dno společnosti.

„Oh, omlouvám se, jsem to ale nevychovanec,“ váhavě vzal mou ruku a políbil její hřbet. Měla jsem sto chutí na něj začít křičet, co to jako dělá, ale potom jsem si uvědomila, že se to tak vlastně mezi snoby dělá běžně. „Jmenuji se Edmund Wales a bylo by mi nesmírnou ctí, kdybych vás mohl pozvat na čaj či něco malého k snědku.“

Konečně jsem měla trochu času, abych si toho panáka pořádně prohlédla. Nebyl ošklivý, měl typický sestřih moderních mužů, výrazné licousy, trošku křivý nos, ale moc hezké oči. Sama sobě jsem ale musela přiznat, že proti Damienovi byl šeredný. Mluvil ale o jídle, ne? A co bych to byla za člověka, kdybych takovou nabídku odmítla!

„Jsem... jsem Es... Elisa, Elisa Lucasová,“ vymyslela jsem si v rychlosti. Kdybych mu řekla, že jsem nějaká Esmeralde, která nezná ani vlastní příjmení, poznal by, že mám předky cizince, a třeba by svou nabídku stáhl. „A bude mi potěšením.“

* * *

Zanedlouho jsme již společně vešli do jedné útulné kavárny. Byla jsem jako u vytržení, ale snažila jsem se své nadšení nedat najevo. Musela jsem přeci vypadat jako někdo, kdo do kaváren chodí neustále. Edmund mi nechal přinést šálek čaje a kousek lahodně vypadajícího dortu.

Rozpačitě jsem uchopila vidličku a chvíli zkoumala, na co ten podivný nástroj asi je. Naštěstí Edmund začal jíst první, takže jsem po něm jen opakovala. Cítila jsem se nesmírně trapně, ale pokoušela jsem se tvářit sebevědomě. Od starých dam, které seděly kousek od nás, jsem také nějaké to správné chování po chvilce odkoukala.

„Takže, slečno Lucasová, vypadáte, že jste se zatoulala od své guvernantky, totiž... svým, odpusťte, rozverným chováním jste leckoho zarazila.“ Zjevně to měla být nějaká narážka, ale já jsem ji absolutně nepochopila. Vůbec jsem totiž netušila, co to nějaká guvernantka je.

Uchopila jsem bílý zdobený šálek a s podobnou noblesou, jakou jsem předtím viděla u již zmíněných dam, jsem se napila, jen tak lehce, sotva patrně. „Ach, má... guv...guv...“ Jak jen to slovo bylo?! „Guvernantka! Ta tu někde bude... pobíhat,“ zamumlala jsem váhavě. Tímhle způsobem mu budu brzy tak pro smích, pomyslela jsem si.

„Jste velmi zábavná společnice, rád bych vás někdy pozval...“

Mladík mluvil dál, ale to už jsem ho neposlouchala. Podívala jsem se ke stolu starých přitloustlých dam, které o něčem horlivě hovořily.

„To byl skandál, drahá! Není možné, že jsi o tom ještě neslyšela! Mluvil o tom celý Londýn. Sice to nebyl nijak významný člověk, ale byla to pro všechny velká rána!“ halekala žena v příšerných lososových šatech. Ta druhá, podivně brunátná, horlivě přikyvovala.

„A jak se to vůbec stalo? Ty spekulace mne již unavují!“ vzdychla.

„Souhlasím! Mne rovněž! To nikdo neví, je to dosud záhadou. Detektivové na to stále ještě nepřišli a víš, co si myslím? Že ani nepřijdou! Už je to stejně jedno, co to tomu chudákovi pomůže.“

„Kdo by se o něj koneckonců kdy staral,“ pokrčila rameny druhá ženština.

„Nebyla jsem ráda v jeho společnosti, měla jsem vždy pocit, že se dusím. Takoví lidé jsou zkrátka hrozní! Stává se mi to málokdy, ale občas na takové podivíny narazíš. Zrovna tuhle jsme si o tom povídali při jednom příšerně nudném představení! Se smíchem jsme se shodli, že takovým lidem budeme přezdívat Zloději životů.

No, ale přejděme k zábavnějšímu tématu! Viděla jsi, co měla slečna....“

Dál už jsem to nesmyslné tlachání neposlouchala, ani jsem nemohla. Můj společník se váhavě dotkl mé ruky.

„Eliso, jste v pořádku?“

„Samozřejmě! Jen jsem se zamyslela,“ zamumlala jsem. To, co si ty staré rašple povídaly, jsem však už nemohla pustit z hlavy.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování