Zavržení - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kdo ví, jestli dokáže být Esmeralde vůbec někdy šťastná. Vše se více zamotává do sebe a její bezradnost se stále zvyšuje. Jedinou dobrou zprávou je, že stále dokáže doufat, že ať půjde kamkoli, Damien bude jejím osobním tichým stínem.

05.06.2013 (19:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 797×

Byla bouřka, nebo alespoň její předzvěst. Sledovala jsem, jak kapky deště zdlouhavě bičují okenice, slyšela, jak v dálce hřmí. Když jsem bývávala na ulici, bouřek jsem se bála. Krčívala jsem se v rohu nějaké smradlavé uličky, zcela promočená, osamocená, ztracená.

A nyní jsem seděla v překrásném drahém pokoji obklopena pohodlím, teplem a zdánlivým bezpečím domova. Položila jsem dlaň na okenici v podivném, až steskném gestu. Někdo mi chyběl.

Neukázal se už více jak týden. Více jak týden také trýznily Anglii prudké deště a nevlídné počasí neustávalo, proto jsem povětšinou pomáhala s pracemi jen v domě nebo ve stájích. Edmund odjel a nyní mi dělali společnost jen Jamie, Peter a Thomas. Ač nerada, uvědomovala jsem si trpkou pravdu; Edmund bude vždy trvat na tom, že si ho vezmu. Stala bych se mocnou, váženou dámou, ale bez lásky. Nebyla láska to, po čem jsem dlouhá léta toužila? Po konejšivém, láskyplném objetí plném něhy, bezpečí. Měla bych tohle s Edmundem? Věděla jsem, že kdybych si jej vzala, už bych nikdy neměla šanci zjistit, jaké je to se doopravdy zamilovat. Ale to jsou až příliš dětinské sny od někoho, kdo žil celý život ve vlhkých ulicích.

Sáhla jsem po románu Robinson Crusoe, který mi Edmund moudře daroval, avšak ctěný pán samozřejmě nevěděl, že neumím číst. Nebo spíše předstíral, že neví. Povětšinou jsem jen listovala stránkami a pokoušela se rozeznat písmena a slova, ale šlo to jen těžce. Přiložila jsem si knihu k srdci a zavřela oči. Naučil by mne to Damien, kdybych ho nevypudila ze svého života? Mohla bych žít v jeho domě, kde se na nábytku válely bílé zaprášené přehozy? Kde už nikdo nemohl utřít prach, vložit čerstvé květiny do vázy? Mohla bych s ním sdílet lože, radovat se z každé chvíle strávené s ním? To sotva. Jeden jediný dotek, po kterém jsem tak úpěnlivě prahla… jen takový malý nechtěný dotek by mne zabil.

„Esme! Esme! Ranley se vrátil!“ ozvalo se z chodby. Rázem jsem vyskočila na nohy, upustila knihu na zem a rozběhla se dolů. Nebylo to snad radostí, že pána domu opět uvidím, ale snad… ve mně byla jiskřička naděje, že když se vrátí Edmund, vrátí se i Damien.

Dole stál Jamie, opíral se jednou rukou o zábradlí a druhou si marně pokoušel usušit mokré rozcuchané vlasy. „On není sám, maličká, přivedl s sebou bratra a sestru,“ podotkl, jakmile jsem se vydala ke dveřím.

„A to vadí?“ zeptala jsem se váhavě, zatímco jsem brala za kliku. Doufala jsem, že je prosté bílé šaty a rozpuštěné vlasy neurazí.

„Však uvidíš. Nebere je sem, když se neděje něco převratného. Naposledy tu byli, když Ranley koupil nový pozemek. Teď se ale budeš dražit ty,“ ztišil hlas, lítostivě na mě pohlédl a zamířil do části domu pro služebnictvo.

Chvíli jsem se za ním nechápavě dívala, než jsem se konečně donutila vyjít ven. Skutečně. Před hlavní branou stála velká drožka a u stájí pod nevelkou střechou stála trojice. Překrásná žena v drahých šatech, s kaštanovými vlasy dlouhými po pas, Edmund a opodál stál vysoký, přísně vypadající muž s vlasy nehezky zčesanými dozadu. Vypadali, že o něčem horlivě diskutují; alespoň do té doby, než mě ta žena nezahlédla. Nedbaje na déšť, vykasala si sukni a zamířila ke mně.

„Vy musíte být Elizabeth,“ nacvičeně se usmála a nastavila mi ručku. Chvíli jsem na ni zírala jako na blázna, než mi došlo, co po mně chce. Ne zrovna ochotně jsem sklonila hlavu a líbla ji na hřbet ruky.

„A vy jste...?“ zeptala jsem se ne zrovna přátelským tónem hlasu.

„Jmenuji se Georgiana, jsem Edmundova sestra, toto je náš bratr Hugh,“ ukázala na muže po svém boku.

„Omluvte mou sestru, Elizabeth, musela se na vás okamžitě takhle vrhnout,“ řekl Edmund, jakmile k nám dorazil. Stoupl si vedle své sestry, tudíž mě teď propalovaly oči všech přítomných Ranleyů.

„Čemu vděčíme za vaši ctěnou návštěvu? Myslela jsem si, že se vrátíte až za týden, pane Ranley,“ zamumlala jsem, zatímco kapky dešťové vody máčely jak mé vlasy, tak i prosté šaty. Zahřmělo. Tentokrát o dost blíže, na pastvině, kam jsem mohla snadno pouhým okem dohlédnout.

Zrovna když se Edmund nadechoval k odpovědi, za jeho zády se doslova zjevil Damien. Kabát za ním sebou házel ve větru, vlasy mu neuspořádaně vlály kolem obličeje a zastiňovaly tak dokonalé, obrovské, čistě modré oči, které na mě nyní nevěřícně hleděly. Jeho postava se zdála přízračná; neskutečná. A nikdo jiný než já ho neviděl. Stál tak blízko Edmunda, že se jej téměř dotýkal.

„Nechá tě odvést,“ vyčetl mi. Jeho hluboký hlas prolomil i zvuk hromu. Ačkoli Edmund už vedl své hosty do domu, já jsem neustále stála na dvoře, bosýma nohama zabořená do bláta.

„Slečno Elizabeth,“ ozvalo se za mnou, ale jako kdybych Edmunda nevnímala.

„Hned budu u vás!“ vykřikla jsem, načež mi nezbývalo, než se bosa odebrat až k Damienovi, který neustále stál na svém místě.

„Lež!“

„Obviňuješ mě ze lži? Vím, co si povídali!“ ztišil hlas, když udělal poslední krok, aby zdolal tu malou vzdálenost mezi námi. Jeden by řekl, že déšť se mrtvému vyhne, ale omyl, z jeho vlasů v provazcích kapaly jednotlivé velké kapky vody, jiné zase stékaly po jeho krásné zachmuřené tváři.

„Nedělej mi to ještě těžší, než to je,“ hlesla jsem, neustále mu hledíc do očí.

„Tak pro tebe je to těžké? Jsi tak sebestředná, že nevidíš, co se kolem tebe děje? Jsi snad ještě dítě, že nepoznáš úmysly druhých lidí?“ naklonil se blíž, ale stihla jsem ucuknout, otočit se a vyběhnout nahoru na louku, kterou již křižovaly blesky.

„Esmeralde!“

„Nech mě být!“ křikla jsem, sotva jsem doběhla na vrchol. Šaty jsem měla promočené, zablácené, ale netrápilo mě to. Proč jsem na něj křičela, když jsem celý týden toužila ho jen na okamžik spatřit?

Jakmile jsem se otočila, doběhl mě, stál za mnou s tím svým vyčítavým, tvrdým pohledem.

„Nedochází ti, proč sem přivedl své sourozence? Jeho sestra vlastní velký dům daleko od Londýna, mluvili o tom, jak ti dát patřičné vzdělání. Donutí tě, aby sis ho vzala.“

Nechápavě jsem kroutila hlavou. Proč by to dělal, když velcí páni jako on chtěli dívky s věnem, které by se jim doopravdy vyplatilo.

„Dal mi domov, jsem mu za to vděčná, neobviňuj ho.“

„Sama ho v hloubi duše nemáš ráda, chtěla bys utéct, být svobodná… se mnou,“ natáhl ke mně ruku, téměř se až dotkl mé tváře, takže jsem cítila tu energii, tu poutavou, ale vražednou energii, která mu proudila chladnou dlaní.

„Sám víš, jak nereálné to je. Ani nevěříš, že jsi mrtvý!“

Byla jsem doopravdy ráda, že pršelo, takže nemohl vidět, jak se mi horké slzy kutálely po zarudlých tvářích.

Damien si povzdychl, stáhl ruku, jako kdyby se bál, že se mne omylem dotkne. „Ani tomu nemohu uvěřit. Víš, skoro na nic si nepamatuji. Vím, že jsem byl jednou na bále… a pak jako kdybych měl okno. Náhle jsem se procházel ulicí a uviděl tebe,“ zamyšleně nakrčil nos.

„Já… vůbec tomu všemu nerozumim, Damiene, ničemu z toho,“ zašeptala jsem roztřeseně. Opět jsem se stávala tou dívkou z ulice, kterou našel, tou, jakou jsem byla jen s ním. Bez předstírání.

„Slečno Lucasová!“ ozvalo se o něco naléhavěji. Slyšela jsem Edmundův nepříjemný křik sice jen málo, ale pochopila jsem, že hosté začínají být netrpěliví.

„Musím jít.“

„Esmeralde…“

„Musím jít!“ vyhrkla jsem a otočila se o odchodu. Ucítila jsem, jak se sotva prsty dotkl mé ruky, protože jsem se zachvěla tou neuvěřitelnou energií. Nevysílilo mne to ale příliš.

Naposledy jsem se ohlédla, lítostivě mu pokývala hlavou na znamení pozdravu a rozběhla se z mírného kopce dolů do domu.

„Budu ti stínem! Neodjížděj s nimi!“ křičel za mnou, ale už jsem se neohlížela. Mé smíšené pocity by se náhle vyjasnily a já bych se vrhla za ním, za mrtvým, neviditelným mužem, který se mě nesměl dotknout, jelikož nám to nebylo souzeno.

* * *

Seděla jsem v salónku, ve kterém jsem ještě nikdy předtím nebyla. Georgiana seděla po mém boku, zatímco Edmund se svým bratrem nalévali nějaké drahé víno do ještě dražších sklenek.

„Takže, slečno Lucasová,“ začal Edmundův bratr, zatímco naléval rudou tekutinu do průhledných zdobených sklenek. Pohled jeho úzkých, až černých očí mě zneklidňoval. Připomínal mi krysu; měla jsem též neodbytný pocit, že to taková malá lidská krysa je.

„Můj bratr mi o vás říkal jen samé dobré věci, tvrdí, že jste prý nesmírně inteligentní, ctižádostivá a pracovitá, ale že se nedomnívá, že by se vám dostalo patřičného vzdělání, je to tak?“ zeptal se s hraným zájmem a usedl do křesla, nohu pečlivě skládajíc přes nohu.

„Ano, řekněme, že jsem z méně bohaté vrsty, pane Ranley.“ Pokoušela jsem se, aby můj hlas zněl pyšně, ale ne drze, ačkoli jsem na něj měla chuť něco vyprsknout ve stylu, jakým jsme mluvívali na ulici.

„A co byste řekla, kdybychom vás na několik týdnů odvezli na naše sídlo, abychom vás něco málo přiučili?“ navrhla Georgiana, která se mi z Ranleyů zdála ještě nejméně otravná.

„Ale já stále nechápu, proč byste to měli dělat,“ podotkla jsem nechápavě a s jistým odporem jsem přijmula sklenku s vínem, kterou mi Edmund podával. Sám si poté stoupl ke zdi a opřel se o krbovou římsu tak, že měl nad nás všechny nejlepší přehled.

„Je v zájmu mého bratra, abyste měla patřičné vzdělání…“

„Ale proč?!“ poměrně nezdvořile jsem Georgianě skočila do řeči, což ji zřejmě překvapilo.

„Slečno Elizabeth, myslím, že je to pro vás velká příležitost. Nezachovejte se hloupě,“ řekl Edmund, který již dlouhou chvíli vůbec nepromluvil. Ve společnosti svých sourozenců se choval snobsky a nepříjemně. A navíc, měla jsem neodbytnou potřebu vykřiknout, že se jmenuji Esmeralde.

„Vy mi vyhrožujete?“ ztišila jsem hlas, jelikož jsem si uvědomila, jak rychle mohu skončit na dlažbě.

„Ovšem, že ne, drahá,“ Georgiana usoudila, že se schyluje k hádce, tudíž mi ruku schovanou v síťové rukavičce položila na koleno, snad ve snaze mě uklidnit. „Jen nám záleží na vaší budoucnosti. Řekněme, že se vzděláním budete mít více šancí se provdat….“

Dál už jsem přednášky těch tří poslouchala jen jedním uchem. Donutili mě k tomu všemi možnými oklikami, ale donutili.

Nezbývalo mi, než si sbalit a odjet do „vzdělávacího tábora pro Edmundovu budoucí ženu“, avšak útěchou mi bylo, že Damien možná bude mým neviditelným společníkem.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování