Zavržení - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Esme nezbývá nic jiného, než "pozvání" do rodinného sídla Ranleyů přijmout, a tak se ocitá v odlehlé vesničce daleko od Londýna spolu s Edmundovými sourozenci. Naštěstí Damien jí je v patách jako stín, aby ji mohl pohlídat. Sám totiž tuší, že rodina netouží Esmeraldě jen pomoct ke vzdělání, ne, kdyby z toho sami nic neměli...

03.07.2013 (16:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 580×

Cesta drožkou byla zdlouhavá více, než celá cesta z Londýna na Edmundův statek. Míjeli jsme chudé vesničky, rozlehlé louky a stavěli v hostincích u prašných cest, až jsem měla pocit, že jedeme snad týdny. Realita byla ale jiná, cestovali jsme pouhý den, ale kvůli nevlídnému počasí jsme museli často zastavovat kvůli koním.

Společnost v drožce mi ale nedělal jen Edmundův otravný bratr Hugh se svou sestrou, ale i Damien, jehož přítomnost mě činila příjemně malátnou. Seděl na opačné straně drožky, jelikož tušil, že tak mi ublíží nejméně. Georgiana ani mladý pán samozřejmě nezaznamenali, že s námi cestuje i jeden mrtvý.

Damien začal své neviditelnosti pro své okolí velmi využívat k tomu, aby mi mohl být neustále v patách. Přisuzovala jsem to skutečnosti, že má maličkost byla zatím jediná, kdo jej mohl spatřit. Možná proto tolik toužil být se mnou. Ale to nevysvětlovalo, proč jsem toužila být s ním i já.

Bezděky jsem stiskla medailon ukrytý ve výstřihu jednoduchých šatů s lemem.

* * *

Na rodinné sídlo jsme dorazili těsně po rozednění, tudíž jsem byla stále v příjemném polospánku, když sebou drožka trhla a prudce zastavila na příjezdové cestě. Brada mi mírně poklesla, jakmile jsem spatřila nádheru dosud nikdy neviděnou. Proti tomuhle paláci byl Edmundův statek zchátralou budovou. Tato stavba byla přímo impozantní, bělostná, až na břečťan, který lemoval několik oken i vstupní dveře.

„Vítejte v našem skromném obydlí, slečno Lucasová,“ pronesl uštěpačně Hugh, jakmile spatřil můj překvapený výraz. Věnovala jsem mu nicneříkající pohled a vystoupila bez jakékoli cizí pomoci, aniž stačil cokoli namítnout.

Naštěstí pro Georgianu, která jakožto zhýčkaná dáma nedokázala sama vystoupit, z domu vyběhlo několik sluhů a okamžitě jí pomohlo. Tak takhle ze mě měli v plánu udělat vychovanou dámu vhodnou na vdavky? Naučit mne, jak ani nehnout prstem? Nebyla jsem si jistá, jestli to chci, ale naneštětí se nikdo na můj názor neptal. Musela jsem se podřídit vyšším vrstvám tak, jak jsem vždy z celého srdce nenáviděla.

Damien mi byl v patách, když jsem kráčela za Georgianou, Hughem a dvěma muži, kteří nám odnášeli zavazadla.

„Jeden snob vedle druhého,“ ozvalo se mi u ucha. Pokusila jsem se zadržet úsměv, ale marně. Damien si zjevně neuvědomoval, že pro mě je i on sám takříkajíc snob.

Ze zaujetí mě vyrušil až zvuk skřípění železa. Silné těžké dveře se otočily v pantech. Starodávné dřevo vypustilo zevnitř závan studeného vzduchu, který se kolem mě na přivítanou ovinul. Stanula jsem ve velké nablýskané hale, kde na zdech visely podobizny všech tří sourozenců ve zdobených rámech. Georgianin portrét byl uprostřed, zatímco obrazy obou bratrů po stranách, takže jsem pochopila, že tu kdysi zřejmě býval i Edmundův domov, než se se sestrou odstěhovali na statek.

Georgiana se poté pravděpodobně provdala a nyní se vrátila čiště kvůli tomu, aby mě mohla dostat do rodiny.

„Lou, ukažte slečně její pokoj. Nemějte starost, Elizabeth, jste zde jen na pár týdnů, brzy se se svými přáteli ze... statku opět setkáte,“ odkašlala si Georgiana, než zmizela v dlouhé chodbě. Hugh tam ještě chvíli stál a s posměšným úšklebkem mě pozoroval.

„Dnes ve dvě hodiny čekejte svou první hodinu, nyní bych vám doporučoval jít si odpočinout. Má úcta,“ teatrálně se poklonil a zmizel za svou sestrou.

Starší chlapík s brýlemi, kterého sourozenci oslovali Lou, vzal ze země mou tašku a beze slova začal stoupat po masivních schodech do patra. Nezbývalo mi, než jej následovat. Damien mě naštěstí celou cestu obšťastňoval poznámkami na účet Ranleyů.

„Mají pár domků poblíž a hrají si na stvořitele země,“ odfrkl si. Počkala jsem, až Lou položil tašku za práh krásného pokoje a odešel, než jsem se odhodlala také promluvit.

„Damiene, tvůj dům také nikdy nebyl zrovna něco, co by si mohli obyčejný lidé jako já dovolit,“ pronesla jsem, rozhlížejíc se po do růžova laděném pokoji s krbem a výhledem na nedalekou vesnici.

Bledý muž se opřel o sloupek postele a líně se usmál. „Se mnou by sis žila v jiném přepychu, Esme, a tím nemyslím tohle všechno.“

Rozpustila jsem si dlouhé vlasy dosud umně spletené do vysokého drdolu. Uslyšela jsem Damienův dlouhý, téměř zmučený povzdech.

„Děje se snad něco?“ zeptala jsem se, hledíc přitom do kruhového zrcadla. Neviděla jsem jeho pohled, ale to neznamenalo, že bych si ho nedokázala velmi živě představit.

„Změní tě to tady, Esme. Jsi vězeň jen kvůli džbánu vody a dobrému jídlu. Nejsi svobodná, jsi jejich loutka, a i přes svůj temperament uděláš to, co ti řeknou, ze strachu, že půjdeš na dlažbu.“

Vyndala jsem si ozdobné spony z vlasů, jako kdybych ho vůbec neposlouchala. Opak byl ale pravdou; poslouchala jsem každé jeho slovo a věděla, že má pravdu.

„Nemám na výběr.“

„Naučil bych tě cokoli by sis přála, ale mou nabídku jsi odmítla.“

A to byla chyba. Věděla jsem to.

„Damiene...“

Neposlouchal mě, místo toho přešel ke zdobené knihovně a vytáhl jednu z knih v kožené rudé vazbě. Otevřel ji na poslední stránce a obkročmo se posadil na židli u krbu.

„Nechť láska vždy zvítězí nad vším zlým,“ přečetl nahlas. Tvář se mu zkřivila do posměšného úšklebku, než knihu opět zaklapl.

Dále jsem předstírala, že si ho vůbec nevšímám, ale šlo to jen těžce.

„Pojď sem, Esme, mohu tě naučit číst sám, nemusíš chodit na jejich hodiny.“

Váhavě jsem na něj pohlédla, než jsem se posadila do pohodlného křesla s květovaným vzorem. Damien si přišoupl židli až ke mně a otevřel knihu na první stránce..

* * *

„Obj... objímat, objímala jej... Čtu to dobře?“ pohlédla jsem do Damienových očí, v kterých se odrážel nepatrný sluneční svit. Už jsem si ani nevzpomínala, kdy jsem spatřila slunce naposledy. Až nyní si opět vybojovalo své místo mezi šedými mraky.

„Ano, čteš to dobře, pokračuj,“ zabodl ukazováček pod další slovo v knize. Jen málo jsem se dovedla soustředit na psaná slova, když byl tak zatraceně blízko... bylo to... bylo to jako být venku v bouři. Ten pocit jsem znala, když jsem bývala na ulici, sužoval mě déšť a bouřky každých pár dní. Jenže nikdy blesk neuhodil tak těsně vedle mě jako teď, když seděl vedle mě tak, že jsme se skoro dotýkali. Občas na mě šly mdloby, ale začínala jsem si zvykat na to, jak strašně mě vysiloval a jak strašně se mi přesto jeho přítomnost líbila.

„V lásky... láskyplném... Co je tohle?“

„To je g, Esmeralde,“ zašeptal. Byl jako v tranzu, když se dotkl mého ukazováčku a přemístil mi jej na další slovo. Na dobrých pár sekund se mi zatmělo před očima, ale těsně před tím jsem zahlédla, jak okolo jeho prstů poskakovaly malé modravé jiskřičky, připomínající blesky. Přesně jako při bouřce. Zřejmě ze strachu, že mi ublížil, odskočil takovou rychlostí, že povalil židli za sebou. Zadýchaně jsem se zvedla, odložila knihu a pomalu k němu došla. Jiskry tentokrát nemizely.

„Pořád tomu nerozumím,“ zakroutila jsem hlavou. Musela jsem přemáhat chuť jít k němu a zvednout jeho přenádhernou tvář tak, aby mi zase hleděl do očí.

„Ani já. Když jsem tě tam spatřil, myslel jsem, že jsi stejná jako já. Tolik jsem se mýlil a stále se mýlím, pakliže se domnívám, že se něco může změnit. Rozhodně jsi se nenarodila pro mě. Vše, i zřejmý fakt, že jsem mrtvý - ať si to připouštím, či ne - tomu nasvědčuje.“ Mluvil tak tiše, tak zasvěceně, jako kdyby se jej to doopravdy dotklo.

„Damiene...“

„Pokud jsem opravdu mrtvý, jak říkáš, nebyla to náhoda. Vždy jsem byl zdravý, a z té noci, která se mi pořád vrací, si pamatuji jen tmavou ulici.“ Ustoupil ještě o pár kroků. Sehla jsem se, abych židli opět postavila, když jsem se střetla s jeho sklopeným pohledem. Strašně jsem se lekla. V jeho modrých očích, které mi vždy připomínaly jasně modrou oblohu, jsem nyní spatřila stejné pohybující se blesky, jako na obloze za nejhorší bouře.

„Co se to s tebou děje?“ zeptala jsem se šeptem, stále klečíc na studené zemi.

„Energie, kterou jsem načerpal... nějak... nějak se ztrácí a znovu navrací, vysiluje mě to. Zřejmě jsem tady jen kvůli té energii, co jsem si nastřádal, jako Přijímač.“

Ano. Tak takhle to je. Přesně, jak jsem se domnívala. Ale to znamenalo, že až mu energie načerpaná z ostatních lidí... a ze mě vyprchá, že bude Damien Blackbane doopravdy mrtvý. Zmizí, a s ním i všechno mé pomíjivé, prchavé štěstí.

„Co tvá rodina, máš nějakou? Neví, že jsi...“

„Mám dva bratry, jen nevím, kde jsou. A to je vše,“ pokrčil rameny. Stále tam stál, tak podivně zkroucený, s pohledem upřeným do země. A já jsem před ním klečela, snažíc se něco vyčíst z jeho doslova zářících očí.

„Kolik energie tak může vyvážit jeden lidský život... nebo život Přijímače?“ Konečně jsem vstala, dala židli na správné místo a založila si ruce na prsa. Zaujatým pohledem jsem na něj hleděla, přičemž mi v hlavě vířilo tisíce myšlenek a nápadů.

Podíval se na mě tak, že se mi až podlomila kolena. Divila jsem se, že se ještě celá budova nebořila z pravidelných výbojů energie, která z něj unikala, ale i z té, kterou mi doslova kradl.

„Ani o tom nepřemýšlej, Esmeralde,“ zasyčel výhružně.

„Kolik energie to vyváží?!“ zvýšila jsem hlas, nedbaje na to, že kdyby mě někdo poslouchal, musí si myslet, že jsem se zbláznila.

„Nemám ponětí! A ani se to nepokoušej zjišťovat!“ Obešel mě a mířil ke dveřím.

„Damiene,“ hlesla jsem zoufale, „neodcházej.“

„Měla bys jít na svou hodinu, Esmeralde,“ upozornil mě, významně pokýval hlavou ke zlaceným hodinám na nočním stolku a odešel.

Sotva se za ním zavřely dveře, ztěžka jsem se nadechla a klesla na postel, zcela vysílená. Každý sval a nerv v mém těle byl naprosto, naprosto vyčerpaný. Ale jedno jsem věděla: až skončí utrpení v podobě nějaké nudné hodiny výuky, půjdu kamkoli, jen abych nalezla kontakt na Damienovy bratry.

* * *

Zakrslý tlustý chlapík stál u jakési tabule postavené před francouzským oknem do zahrady a dlouhým ukazovátkem poklepával na písmena na ní. „Mládá dámo, posloucháte mne vůbec? Můžete po mně opakovat zde napsaná slova?“

„Španěl, peníze, vdavky, holka z ulice,“ ozvalo se za mnou. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, že tam stojí Hugh. Opíral se o křeslo, na kterém jsem seděla, a nyní se ke mně se širokým úsměvem nakláněl.

„Vím o tobě více, než si myslíš, princezno. Více, než Edmund kdy bude vědět,“ špitl tak blízko u mého ucha, že profesor stojící opodál si rozpačitě posunul brýle na nose.

„Promiňte, vážený pane, ale probíhá tu výuka a slečna...“

„Zajisté, slečna se potřebuje plně soustředit, chápu,“ pronesl opět svým typickým jízlivým tónem hlasu. „Ovšem rád bych viděl, jaké pokroky slečna dělá, takže doufám, že má malá společnost nebude vadit.“

Nedokázala jsem pochopit, co Hugh chtěl. Znepříjemnit mi pobyt v sídle, znemožnit mne před Edmundem, nebo ho to prostě jen těšilo?

„Mohu vás poprosit, abyste přečetla tato slova?“ Profesor velmi netrpělivě poklepal ukazovátkem na zmíněná slova. Vzpomněla jsem si na Damienův výklad, na všechna slova, co jsme spolu četli... a kupodivu to pomohlo.

„Pes, zeď, hrad, tvrz,“ četla jsem s hlavou zdviženou vysoko, aby Hugh viděl, že nejsem tak hloupá, jak si sám myslí. Otočila jsem hlavu směrem k němu a pomalu se usmála. „Nebo možná snob, závist, chudáček, hořkost,“ napodobila jsem jeho předchozí útok se stejně jízlivým, ba i arogantním úšklebkem, zatímco on vypadal překvapeně. Zřejmě tohle od nějaké slečinky neočekával.

S nadzvednutým obočím jsem mu hleděla zpříma do očí. Ty mé jasně říkaly jen jedno: Chceš válku? Máš ji mít!

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování