OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zavržení - Prolog

14.02.2013 (09:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1153×

Londýn 1839

Londýn. Špína, chudoba, zoufalství skryté v temných uličkách. Dívky, chovající své ubohé děti na ulici se leckdy musely stát prostitutkami, aby je uživily. Malé děti, které byly nuceny krást, aby se alespoň někdy najedly. Kdo by se o to zajímal? To vše je skvěle zastíněné snobskými dámami zavěšenými do svých manželů. Drožky, které jezdí sem a tam, snad na nákupy, snad do kostela či za přáteli. Někdy je vážně zábavné pozorovat, jak staré dámy tahají své ošklivé dcery na nákupy, snad v domnění, že drahé šperky a šaty přilákají pozornost bohatých nápadníků.

Vždy jsem všem těmto dámám tiše záviděla, jejich drahé róby podle poslední módy, povýšené výrazy, jejich rozhovory o všech těch nedůležitých věcech, šlechticích, pánů z zámožných rodů. Šlo jim jen o jedno – o výhodný sňatek, aby mohly co nejdříve porodit syna a do smrti sledovat, jak jejich manželé skáčou kolem krásných milenek. Doopravdy to tak chtěly? Necítit nic, jen prázdnotu. Žádná láska, žádné reálné city. Jen klam, klam kvůli bohatství. Ale co je bohatství, když celý život žijete bez lásky?

Vím, to se mi to mluví o lásce, když to slovo nedokážu definovat. Má matka zemřela při porodu, nebo jsem si to alespoň myslela. Bylo to milosrdné, taková malá lež, snad naděje, že mne matka neodhodila jako kus hadru v jedné špinavé uličce. Ujala se mě jedna žena, ale hned, jak jsem trochu vyrostla zemřela a já zůstala úplně sama. Samotná v ulicích Londýna, bez peněz, bez vzdělání. Obyčejná špinavá chudinka, žebračka. Nikdy jsem se s tímto osudem nedokázala smířit. Do sirotčince jsem nikdy nechtěla a jen slovo chudobinec ve mně vyvolává nevýslovný strach dodnes.

Toho večera jsem bloudila postranní uličkou u Whitefriars a mířila si to k rohu Bell Yardu. Vždy jsem tiše doufala, že ta paní, co tam prodává v pekárně, vyhodí nějaké ztvrdlé pečivo. Obvykle se tak nestávalo, ale občas jsem měla štěstí. Tohoto večera však ne. V pekárně svítilo jen malé, dohasínající světélko a zadním vchodem nikdo nevyhazoval žádné zbytky. Bylo jasné, že té noci budu trpět hlady. Ještě ke všemu jsem netušila, kde přespím. Obloha byla zatažená a schylovalo se k nějaké přeháňce, možná i bouřce. Spěchala jsem ulicí, kterou mohli projít tak maximálně dva lidé – totiž, pokud jste přeskakovali opilce či žebráky, kteří tam náhodou usnuli. Myslím, že někde tam pod uličkou jsou i stoky, do kterých jsem se jako malá bála chodit. I tam se shlukují lidé bez domova, nebo ti, kteří zrovna netrefí domů z opiového doupěte.  Londýn, sladký Londýn.

Nějakou zvláštní náhodou jsem se dostala do uličky, kde jsem ještě nikdy nebyla. Zčernalé cihly byly polepeny různými plakáty, které se od vlhké zdi už začínaly odlepovat. Skryla jsem se v ponurém rohu pod jakousi stříškou. Přitáhla jsem si kolena k bradě, abych se trochu zahřála. Z temného nebe se začaly snášet první kapky vody. Z vedlejší ulice se ozval veselý smích a zpěv několika opilců. Brzy jsem spatřila dvojici mužů, zavěšených do sebe. Tiše jsem doufala, že si třesoucí se dívky v rohu nevšimnou, ale stalo se.

„Hele! Thomasi, dívej se na tu kočičku!“ strčil do svého kumpána ten větší z nich, vychrtlý dlouhán, který se sotva držel na nohou.

„Pojď sem, dítě!“ křikl ten další. Na oplzlé řečičky jsem byla zvyklá skoro stejně, jako na nadávky a opovržlivé pohledy, tudíž jsem tomu nevěnovala pozornost.

„Jsi hluchá, nebo co?! Pojď sem, ty děvko!“ hulákal ten druhý muž. Chytil se zdi, aby se neskácel do kaluže špinavé vody a velmi neohrabanými, ale rychlými kroky zdolával vzdálenost mezi námi. Nechápala jsem, proč mě nemohou nechat být. Proč se nejdou bavit někam jinam? Měla jsem asi poprvé doopravdy strach z toho, že se mi něco stane. Možná proto jsem se zvedla, ačkoli jsem měla docela dobrý úkryt, a rozběhla jsem se úzkou uličkou pryč. Kamkoli, jen hodně daleko od nebezpečných mužů.

Vysoký muž jako již poněkolikáté bloudil ulicemi, zamyšleně se rozhlížel po lidech a přemýšlel o jejich chmurných osudech. Nikdy ale ještě nezavítal do takhle temných uliček, z kterých doslova čišelo zoufalství. Jakmile spatřil špinavou, ale překrásnou dívku, jak utíká před opilci, rozhodl se, že si ji musí prohlédnout. Jak se tam tak třásla, připadala mu tak bezbranná a nevinná, že to v něm probudilo jakési ochranitelské sklony. Bylo to až udivující; nikdy se nestaral o nikoho jiného, než o sebe. Vždy měl peněž tak akorát, aby si žil poměrně slušným životem mladého muže, který nemá závazky. O ženách přemýšlel pouze, když ho nějaká doopravdy zaujala, což se stávalo doopravdy jen zřídka. Všechny ty naparáděné nádhery mu připadaly stejné. Když musel chodit do společnosti, leckdy nepoznal jednu lady od té druhé a došlo k nějakému příšernému skandálu, který končil stejně tím, že odešel do svého domu a raději pár dní nevycházel. Vždy měl sklony k tomu, být samotář. Vystačil si sám a nikdy nemyslel na to, aby se už konečně oženil. Muž jeho vychování, jeho vzhledu se zkrátka o ženy starat nemusel, až ho nějaká zaujme, zkrátka o takových věcech začne přemýšlet.

Až dosud se tak ale nestalo. Poprvé spatřil něco neobyčejně krásného. Ta mladičká dívka jej zkrátka uchvátila. Za tou špínou se musela skrývat neobyčejně krásná dívka s divokou povahou. Možná proto jí musel pomoct. Sledoval ji. Samozřejmě potají, aby se nevyděsila a neutekla. Poté, co se konečně zastavila, aby se vydýchala se ukryl za roh a nahlížel. Vypadala, že se rozhlíží po místě, kam by se mohla před deštěm schovat. V tu chvíli vyšel ze svého úkrytu a významně si ji prohlédl. Tušil to. Pleť měla očividně tmavší, což skvěle kontrastovalo s dlouhými havraními vlasy a očima podivného odstínu šedi. Byla uhrančivá, až kočičí, s těma velkýma, zajímavě exotickýma očima, které zkoumaly každý kout uličky. Nejevila se mu, že by byla hloupá. Nad vším dlouze uvažovala, což vypovídalo o tom, že je jistě v hloubi duše nesmírně inteligentní. Dokázal si ji dost dobře představit v nějakých pěkných, ale prostých šatech, místo těch cárů zašlé bílé košile. Na nohou měla prošlapané sandály, do kterých muselo téct.

Ano, poslední dobou o všem přemýšlel tak trochu do hloubky. Měl pocit, že svět ho opouští; nebo on opouští svět. Byl duchem mimo. Lidé kolem něj procházeli, ale neviděli ho. Když do něj omylem vrazili, jen se rozhlédli, zamračili a pokračovali. Jídlo neutišilo jeho hlad, pití nezažehnalo jeho věčnou žízeň a spánek nepřicházel. Zvláštní ale bylo, že kvůli tomu nebyl nijak unaven.

Ta krásná dívka sebou trhla, sotva jeho odraz dopadl na zem vedle ní.

Začala jsem couvat. Copak už tento příšerný den neskončí? Copak mi muži nemohou dát na chvíli pokoj?

„Co chceš?!“ zaprskala jsem nepřátelsky.

„Pomoct ti,“ odpověděl muž, jehož tvář byla ve stínu. Měl zvláštní, hebký hlas. Tušila jsem tedy, že bude asi docela mladý. To ale neměnilo nic na tom, že pravděpodobně i nebezpečný.

„Vážně? Kdo by se v noci potloukal po chudinský čtvrti, kdyby neměl nějaký zlý 'oumysly?“ založila jsem si ruce na prsa, snad ve snaze udělat se tím větší, než ve skutečnosti jsem.

Muž ukázal hezké, bílé zuby v úsměvu. „Úmysly možná,“ dal zvlášť důraz na to, aby mi ukázal, jak se slovo „úmysl“ vyslovuje správně. Nějaký snob, pomyslela jsem si, „ale vážně ti chci pomoct. Mám dům, mohla bys tam přespat, umýt se a převléct. Dal bych ti také něco k jídlu.“

Zněl tak klidně, vyrovnaně. Zdál se, že má všechno předem vymyšlené do posledního slova. Já mu však nedůvěřovala. Naučila jsem se věřit jen sama sobě.

„A co za to, hm? Mužský vždycky chtěj' něco za to a já nemám nic, co bych ti dala.“

Hluboce si povzdychl. „Nic. Nepotřebuji od tebe nic. No, kdybys chtěla, můžeš přijít. Bydlím tři ulice odsud, dům číslo tři. Poznáš to, bude pootevřeno.“

S těmi slovy se otočil a odešel. Párkrát jsem zamrkala, abych si byla jistá, že se mi to jen nezdálo.

Kdo by mi chtěl pomáhat? Stejně jen nějaký úchyl.

Později v noci jsem si ale začínala uvědomovat, že dnes opravdu není počasí na to, abych byla venku. Tiskla jsem se k ledové, vlhké zdi a třásla se zimou. Déšť neustával, ba naopak, přešel v příšerný liják, před kterým se na ulici nešlo ukrýt. Začínala jsem si myslet, že mi to snad počasí dělá schválně.

Už jsem to nevydržela, dostávala jsem záchvaty nepěkného kašle a zima byla téměř nesnesitelná. Zvedla jsem se a rozběhla se vstříc tomu muži. Naprosto šílená, zmatená a unavená. Netušila jsem, co dělám, jak dopadnu, co se se mnou stane, ale vidina teplé koupele a postele byla více než lákavá a já zkrátka nedokázala odolat.

Takže nelhal. Přesně o tři ulice dál jsem spatřila dům s pootevřenými dveřmi. Neváhala jsem ani na vteřinu a vběhla dovnitř. Rychle jsem za sebou zabouchla dveře a opřela se o ně, abych se vydýchala. Znovu.

„Tušil jsem, že přijdeš,“ ozvalo se z druhé místnosti. Bylo to zvláštní. Na většině nábytku byl bílý přehoz a dům vypadal, že jej nikdo moc neobývá.

„Nahoře je teplá voda, můžeš se jít umýt,“ pokračoval. Zněl tak... samozřejmě.

Podezřívavě jsem nahlédla do pokoje, ale v té tmě jsem ho neviděla. Nehodlala jsem se tím ale zabývat a vyběhla jsem po schodech nahoru. V místnosti s otevřenými dveřmi jsem našla koupelnu s vanou, ve které byla připravená voda. Přes zaprášené zrcadlo byla přehozená jakási bílá košile. Domnívala jsem se, že jeho, jelikož byla velká. Asi neměl nic pro ženu, ale já jsem tím rozhodně neopovrhovala. Zavřela jsem za sebou dveře, v rychlosti se svlékla a skočila do příjemně horké koupele.

Cítila jsem se vyloženě blaženě, nejen, že jsem se po hodně dlouhé době konečně mohla umýt, ale také jsem měla chvíli pro sebe. Chvíli, kdy jsem nemusela obstarávat žádný úkryt, nebo se třást strachy. Mohla jsem všechno pustit z hlavy.

Příšerně zacuchané vlasy jsem si umyla a rázem začala rozčesávat. Sice to příšerně bolelo, ale výsledek stál za to. Když jsem se po několika dlouhých minutách prohlížela v zrcadle, téměř jsem se nepoznávala. Oblékla jsem se do připravené pánské košile, která mi byla zhruba tak pod stehna, ale hlavně byla čistá. Ve zbytku vody jsem si vyprala tu svou, a pak jsem velmi váhavě zamířila zpět na chodbu. Naštěstí hned vedle byly další otevřené dveře, kde byla připravená postel a k mému překvapení i tác s jídlem! Doslova jako nějaké divoké zvíře jsem skočila na postel a pustila se do jídla. V tom všem překvapení jsem si ani nevšimla, že ten záhadný muž stojí opodál a pozoruje mě.

„Koukám, že ti chutná,“ pronesl. Leknutím jsem se div nezadávila. Stáhla jsem si košili snad automaticky trošku níž a položila výborně vypadající koláček zpět na talíř. Cítila jsem se jako barbar. Polonahý barbar s plnou pusou.

Ještě jsem ani nedožvýkala a jala jsem se odpovědět. „Díky za koupel a... tohle.“ Rozpačitě jsem pohlédla do země a začala znovu jíst, tentokrát pomaleji.

„Nemáš zač, říkal jsem ti, že za to nic nechci,“ usmál se a vyšel ze stínu. Skoro jsem se začala dávit znovu, ale naštěstí jsem se ubránila.

Popravdě, ačkoli jsem nikdy neměla představu o nějakém hezkém muži – žádného jsem koneckonců nikdy neviděla; kromě opilců a bezdomovců. Jevil se mi takový upravený, vysoký a statný, tak akorát. Měl tmavě hnědé delší vlasy, čistě modré oči a překrásný úsměv. Jen se mi zdál nějaký bledý, vypadal, že asi moc nespí a neodpočívá.

„Jsem Damien Blackbane,“ přerušil mé myšlenkové pochody. Trošku jsem zrudla a váhavě se usmála.

„Já jsem nějaká Esmeralde nevím-jak-dál,“ pokrčila jsem rameny a hltavě se napila čaje.

„Ráno ti seženu nějaké šaty a boty,“ pronesl s úsměvem. Vděčně jsem pokývala hlavou a odložila tác. Zalezla jsem do postele a zavřela oči. Samozřejmě, že jsem měla jisté obavy, že mi něco udělá, ale únava byla silnější než já a tak jsem brzy upadla do sladké říše snů.

Věděla jsem, že tam celou dobu stál a sledoval mě. Celou noc. Nevím jak, ale věděla jsem to. 

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zavržení - Prolog: