OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zázrační - 1. Banshee

01.10.2012 (16:00) • Nighe • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 808×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Zázranční

1. Banshee

Jsem podivný tvor. Mými schopnostmi jsou hypnoterizace a nátlak. Umím oklamat i úplně zmást. Možná jsem nadlidsky krásná, to nic ale nemění na tom, že mím poslaním je zabíjet. Zabíjím pocestné, hlavně muže, kteří se náhodou ztratí v lese. I když bych to třeba nechtěla udělat, i když bych něchtěla být špatná, tak musím. Přes den se snažím splynout s davem, snažím se být člověkem-dobrým člověkem, jako všechny mé vrstevnice. Ale v noci bloudím po lesích a když narazím na pocestné...musím to prostě udělat.

Při cestě do školy jsem se snažila prožívat den, jako každý jiný. Snažila jsem se nevyhýbat podivně nudným úkonům, jako je hudba v autě, zaparkování na co nejlepším místě...a dalším bizardním věcem, které ostatní nepovažují za stereotypní. Když jsem se ale blížila ke své skříňce (vevnitř hojně oblepenou plakáty těch nejpopulárnějších kapel), uvědomila jsem si, že dnešek bude jiný.

Než jsem si dokázala vysvětlit ty nevšedí pocity, uslyšela jsem za sebou známý hlas.

„Rizzo!“Hlas patřil jediné dívce se kterou jsem se na škole kamarádila.

„Ahoj, Cejo,“ pozdravila jsem ji.

„Že nevýš, co je nového?“ vykvikla vzrušeně a opřela se vedle mé skříňky v ruce třímajíc několik knih na první hodinu.

„Ne,“řekla jsem podle jejího očekávání. „Co?“

„Je tady nový kluk!“ zapištěla. „Prý je trochu divný, ale je to kus!“ A hádej co? Ty s ním máš první hodinu!“ nečekala na mou reakci a popadla mě za rukáv. „Takže všechno zjistíš dřív, než nám ho sbalí nějaká slepice!“ dodala na vysvětlenou.

První, co mě napadlo ohledně jejího skvěle promyšleného plánu bylo to, že to není dobrý nápad. Ale nechtěla jsem kvůli tomu dělat nějaké caviky. Normální holka by popadla příležitost za pačesy a já jsem chtěla být normální holka., nebo alespoň jsem se tak chtěla chovat. Zhluboka jsem se nadechla.

„Co mám zjistit?“ zeptala jsem se a doufala, že mi v hlase bude znít trocha nadšení.

Ceja mě zatáhla až před třídu, kde jsem měla mít první hodinu trigonometrii.

„Prostě všechno! Co má rád odkud je...a hlavně jaké holky se mu íbí. A nezapomeň, že první jsem na něj přišla já, takže bych měla mít šanci jako první!“

„Jasně...“ujistila jsem ji a byla ráda, že mě nenutí k žádnému sbližování s klukama, protože jsem se mu nenápadně, ale taky neúprosně bránila. Jakékoli sblížení s někým, koho bych mohla večer potkat v lese, se rozhodně nemohlo uskutečnit. Bránila jsem se mu stejně, jako jsem Ceje, která vždycky nechápavě kývala hlavou, když jsem jí přikazovala, aby nikdy po setmění nechodila do lesa nebo někam, kde by se mohla ztratit. To, že bych jí musela ublížit, bych asi nezvládla. Jedinou útěchou tohoto městečka bylo, že v okolí byl jen jeden les a ztratit se v něm dokázal jen opravdu málokdo.

Ze zamyšlení mě vytrhlo až zvonění, které oznamovalo začátek vyučování. Ceja mi bez přerušení něco rychle žvatlala do ucha a postrčila mě ke dveřím.

Nenápadně jsem vešla do třídy a snažila se chovat, jako by byl úplně obyčejný den s úplně obyčejnou výukou. Nijak na sebe neupozorňujíc jsem se dostala až ke svému místu, položila knížky na stůl a posadila se. Všimla jsem si, že na místě mého spolusedícího, které bylo vždycky prázdné, kromně hodin, které jsme měli společné s Cejou, jsou položeny učebnice. Nervozně jsem se rozhlédla, komu ty věci patří a zároveň jsem analyzovala prostředí a hledala krasavce, o kterém jsem měla vyzvídat informace pro Ceju.

Škubla jsem sebou, když ke mně zezadu přišel nějaký kluk.

„Ahoj. Doufám, že ti nevadí, že jsem si sem sedl. Jinde už nebylo místo.“ řekl a posadil se vedle mě.

Sledovalajsem ho pohledem, o které bylo jasné, že není jako od normální holky. Byl to on! Určitě to musel být on. Jeho krása bya zřejmá už od prvního pohledu, který mi věnoval. Všechny holky si pod lavicemi zuřivě esemeskovali a všem bylo určitě jasné, že hlavní téma jejich konversace byl on. Měl tmavé kaštanové vlasy a oči barvy jarní trávy.

Zatnula jsem zuby, když se na mě usmál a snažila jsem se soustředit na to, co vysvětloval učitel před tabulí.

„Promiň ani jsem se nepředstavil.“ zamumlal rozpačitě. „Jsem Larix,znou se usmál. „ Asi ti mé jméno připadá podivné. Jsem z kraje, kde bylo obvyklé dávat dětem jména podle stromů.“

„Ne tvé jméno je krásné,“ vyhrkla jsem dřív než jsem se stačila zarazit a když se naše oči střetly, sklopila jsem zrak k podlaze.

„Znamená to modřín.“ vysvětlil.

Já ale věděla, co to jméno znamenalo. Byl z rodu, který jsem dobře znala. Vyhladila jsem jich po lesích totiž spoustu. Pevně jsem si skousla ret a potlačila slzu, která se mi drala do očí. Jejich lid nežil pro nic jiného, než pro les. Viděla jsem všechny, všechny ty které jsem tam musela zabít. Nechtěla jsem, ale prostě tomu nšlo zabránit. Většinu jsem utopila, nekteré svou prudkou silou zadávila, jiní umřeli hodně bolestivě.

„Tvé jméno nebude asi podle stromu?“ zašeptal, předstírajíc, že si dělá poznámky, když se na nás upřel chvilkový pohled učitele.

Neslyšně jsem se nadechla a zahnala bolestivé myšlenky. „Ne. Jmenuji se Rizzo.“

„Larix a Rizzo, jsme to ale podivíni.“usmál se.

Vydechla jsem až příliš prudce a on se na mě podíval.

„Tvé jméno je hezké, samozdřejmě.“ubezpečil mě.

Mě ale nevyvedlo z míry to, že si dělal legraci z našich jmen. Slyšet jak říké Larix a Rizzo...jakoby ta jména k sobě patřila. Na chvilku jsem znovu uviděla obraz dávných myšlenek. Všechny ty nevinné, ty kteří bly třeba součástí jehorodiny-ty jsem zabila. Jak je možné, že po tak krátké době, cítím neskutečnou radost z toho, že je tady, že něco ve mně ho chce ještě blíž? To něco si s ním chce povídat a smát se s ním. Ale druhá polovina mého já cítí bolest a vinu za to, co udělala jeho lidem.

„Tak co? Řekni mi všechno!“ vyhrkla na mě Ceja, když jsme spolu mohli konečně mluvit. Bohužel to bylo při obědě a já jsem se tak lekla, že jsem se málem udusila soustem lososa, kterého jsem právě jedla.

„Mluv, mluv, mluv!“ ječela.

Spolkla jsem jídlo a podívala se na ni. „Jo jmenuje se Larix a je nějak ve tvém věku,“ řekla sem rychle a snažila se zavést téma na něco jiného.

„Larix? To je podivné jméno. No nevadí co jsi zjistila dál?“

„Už nic, není co zjišťovat je to úplně obyčejný kluk, kterých tady chodí stovky.“ snažila jse ji přimět, abychom se věnovali něčemu jinému. Čemukoliv. Jen pouhá myšlenka na Larixe ve mně vyvolávala šťestí, které se ale okamžitě měnilo v ukrutnou bolest.

„Tobě se líbí!“ vykřikla tak nahlas, že se na nás otáčeli studenti, kteří jedli u stolů kolem nás.

„Ne nelíbí!“ zavrhla jsem její nadšení, kterému jsem moc nerozuměla a nabrala jsem si z jejího talíře hrášek.

„Ale ano líbí se ti a nechceš, abych ti ho sebrala! To je vážně takový kus?“

„Ne vážně se mi nelíbí,“ přesvědčovala jsem ji marně a začala jsem rychle hltat zbytek svého obědu.

„Kam tak spěcháš?“ vyhrkla Ceja. Snad už ste si nestihli domluvit i rande?“Popichovala mě

„Ne. Mám ještě nějakou práci,“ řekla jsem jako vždycky, když jsem se musela vytratit. Lépe řečeno vběhnout do lesa dřív než se setmí a ze mě se stane vzaždící monstrum. Posledních pár dní, jsem tam radši chodila s předstihem, protože je zima a já se začínala přeměňovat čím dál dřív, kvůli dřívějšímu se stmívání.

Při bloumání po lese jsem ani nevnímala čas. Jediné na co jsem myslela bylo to, abych nenarazila na lidi. Snažila jsem se chodit do těch nejskrytěších koutů lesa, ale stejně jsem se musela vrátit tam,kde jsem slyšela nějaké kroky. Když jsem měla štěstí, bylo to zvíře-když ne byl to člověk.

Teď se ale do středu mého myšlení dostal Larix, který zastínil úplně všechno ostatní. Nepostřehla jsem ani kroky, které se blížily mým směrem, dokud jsme si nestáli tváří v tvář. Vyděšeně jsem vyjekla.

„Věděl jsem, že jsi tady.“ řekl Larix, ale v jeho obličeji se nezračila žádná nenávist ani opovržení.

Mé tělo začalo toužit. Byla tu oběť a mé tělo hladovělo po zabíjení...musela jsem to udělat, ale ještě nikdy jsem se nechtěla tak bránit jako teď.

„jak si mě našel?!“ vykřikla jsem.

„Nebojím se smrti,“ řekl místo toho.

„Běž pryč! Uteč!“ křičela jsem na něj, ale on se ani nehnul.

„Viděl jsem, jak si je zabila. Všechny z rodu stromů.“

Bolest, která mě sežehovala se prodírala každou vteřinou na povrch. Oči se mi leskly, když se vnich začali hromadit slzy. „Já...nechtěla jsem...musíš odejít!“ nezajímalo mě teď jak všechno to ví, jak se dozvěděl o mě i o tom všem. Jediné, co jsem chtěla, bylo ho zachránit.

„Cítím k tobě to, co ty cítíš ke mně.“

Nechápala jsem to. Bolestivě jsem zaťala pěsti. Bylo tak těžké nezabít. Nezabít. Nezabít. Nezabít...opakovala jsem v duchu, ale bylo to jen horší.

„Vím, že to musíš udělat. Tak to udělej.“

Mé slzy už se nedaly zastavit. „ Proč jsi sem chodil, když to víš? Vyjekla jsem a snažila se nepoddat se tomu pokušení, tomu nutkání.“ Začínala jsem sýpavě sténat a pomalými kroky zdolávat tu vzdálenost mezi námi. Nebylo čeho se chytit, jak se zastavit.

„I ty mě miluješ. Už hodně dlouho, jen si mě neviděla mezi tím vším.“ vysvětlil.

Nemusel mi to říkat. Věděla jsem to. Milovala jsem ho tak moc až to bylo spalující. Tolik jsem toho nechápala a nerozuměla tomu. „ Běž,“ prosila jsem ho mezi vzlyky a stále se blížila.

„Pořád tě budu milovat,“ zašeptal slabě, ale neodešel.

Jeho oči byly jediné, co jsem dokázala vnímat, když jsem to udělala. Ještě nikdy jsem necítila tak silnou euforii při zabíjení. Mé tělo bylo zmatené. Otřásalo se vzlyky a zároveň si užívalo rauš a slast jakou mu přinesla smrt. Jeho oči zůstaly otevřené. Otevřené už napořád. Chtěla jsem pryč. Už navždy bloudit po lese a nenajít konec, žádný východ, nenajít slunce. Chtěla jsem bloudit tak dlouho, dokud mé silou nabyté tělo neochabne, neselže. Strašně jsem si přála zavřít oči a už se neprobudit.

Naposled jsem se podívala na to, co jsem způsobila. Nechtěla jsem to udělat. Nectěla, ale musela jsem...

Autor: Nighe, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zázrační - 1. Banshee: