Ze Snu Noční Můra - 3. kapitola: Kdo by řekl, že autobus změní kus vašeho života? • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahojky, po delší době je tu další kapitola, Marika se tu setkává s Lenny, která jí zatáhne do světa "dospělých". Budu ráda za jakýkoliv komentář, ať už chvála nebo kritika. Díky!

19.10.2009 (15:00) • TynaChan • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1031×

Musím vstávat. Ne,nemusím. Ano musím. Ach jo,moje ranní úvahy fakt stojí zato.
„Mary, broučku, vstávej! Musíš do školy!" pomalu, ale jistě mě z postele dostával mámin milý hlas. Odešla z pokoje a já jsem konečně vstala. Šla jsem rovnou do koupelny, oblékla se a navštívila jídelnu, kde u stolu seděl Filip, čtoucí si dnešní Lidovky. Ani jsem nevěděla, co dělá. Jakmile jsem mu popřála dobré ráno, zeptala jsem se.
„Pracuju v obchodní firmě, dělám šéfa jednoho oddělení..." dlouze se rozvyprávěl o jeho místě, já už ho však neposlouchala a začala jíst svoje kukuřičné lupínka zalité mlékem. Mamaka si sedla na židli potaženou zeleným potahem vedle mě a já najednou nevěděla, o čem bych měla nahodit téma. To nebyla u mě moc obvyklá situace, po většinu svého života jen povídám, když tedy zrovna nespím, nebo mi neni jeden rok. Jestli si na mě učitelky stěžovali, tak právě proto, že jsem jim rušila výklad o rostlinných buňkách, chemických sloučeninách, či o době kamenné.
Rozloučila jsem se, a odloudala jsem se na autobus. Začalo pršet, však je říjen, ale na to jsem ráno, když jsem koukala do své zbrusunové IKEAcké skříně zapoměla. Moje lehké bílé roury a fialové triko se hodilo snad do každého počasí, jen ne do tohohle. Ale na bundu jsem k svému velkému štěstí nezapoměla.
S černou kapucí jsem dorazila na zastávku plnou důchodců. Kromě nich tu také stála jedna dívka, vlasy do půli zad stažené do ohonu. Vypadal doela mile, velké modré oči těkaly z místa na místo. Vypadala nervózně, ale přesto z ní vyzařovalo jakési sbevědomí. Co bych dala za to, aby to mohla být moje spolužačka.
Jenže nebyla. Vystoupila o tři zastávky dřív než já, v městečku, kde byla podle všeho taky škola.
Ve škole to bylo čím dál tím horší, i když, Terka s Klárkou se ke mně chovaly mile a všude mě doprovázely. Snažila jsem se být veselá, ale když jsem přišla po velké přestávce do třídy a všude po podlaze se válely moje učebnice, vybouchla jsem. Nešlo to. Klukovi, co držel učebnici fyziky jsem knihu vytrhla a majzla ho s ní přes ruce, zbytek věcí jsem posbírala a hodila nazpátek do batohu DAKINE.
Jenže co teď dělat? Ze školy jsem jít nemohla, to bych si na sebe upletla bič. A navíc, školu jsem zatáhla jen jednou, a to v naprostém zoufalství. A nechtěla jsem takhle začít v nové škole. Ale... ještě pět hodin, měla jsem za sebou teprv dvě hodiny.
Držely při mě jen Klárka s Terkou, nikdo jiný... Ale když po páté hodině přišla řada na oběd, bylo jasné, že ani jedna z nich nechce ztratit svoje ostatní kamarády kvůli mě, a zasedly ke stolu oblíbenců. Já seděla sama, ale alespoň jsem prostě nad vším popřemýšlela. Teda,vlastně sem nakonec nic nevymyslela, ale co.
Sedmou hodinu, občanku, jsem přežila v pohodě, jen vypadnout ze školy. Počkala jsem ještě v šatně na Terku,Klárka odešla po obědě k zubařce. S Terkou jsem si povídala jako s nikým jiným tady. Brala mě jako sobě rovnocennou, ne jako nějákou "naplaveninu", nebo jak to říct.
Můj odpolední program byl pozměněn- mamka naplánovala společný výlet do Benešova, jen my dvě. Kouknout se po obchodech, na jídlo... Prostě odpoledne matky s dcerou...
Mamka byla moje nejlepší kamarádka,mohla jsem jí říct cokoliv a skoro vždy mě pochopila. Hádaly jsme se, ale nikdy jsme na sebe nebyly naštvané déle než... čtyři-pět hodin? Měly jsme spolu výborný vztah, ale všechno zavinila jedna zkrachovalá večeře v pizzerii.
Zvonivě jsme se smály, čekaly jsme, až mi donesou pizzu s mořskými plody, a mamce těstoviny se smetanovou omáčkou, když se ozvala známá píseň z KVASKY, "Touha". Linula se z máminýho mobilního telefonu. Zmáčkla zelené tlačítko a telefon si přiložila k uchu. Chvilku mluvila, já jsem nevnímala, posílala jsem SMSku.
„Mariko... Musím jít ještě s Filipem na večeři, takže budu muset jít. V 18:05 ti jede z náměstí autobus, to stihneš,ne? Je mi to líto" položila na stůl tři stovky, zvedla se a odešla. Jen tak, bez rozloučení. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Takovou podpásovku od mámy jsem nečekala.
V Benešově jsem byla poprvé. Nikdo po mě nemohl chtít,abych našla náměstí. Dobrá,dalo se najít bez problémů, jak jsem vzápětí zjistila, protože to nákupní centrum, které jsme s mámou navšitívily, bylo hned za náměstím.
Do autobusu se mnou nastoupila holka, kterou znám ze školy. Černé vlasy podbarvené růžovou měla stažené do culíku, byla asi stejně vysoká jako já a krátké černé úplé tričko odhalovalo její štíhlý pas.
Poznala mě. Okamžitě se se mnou začala bavit a já s ní... Společně nám cesta utekla až moc rychle.
Bez okolků sem jí pozvala k nám domů, nikdo tam stejně nebude. Kdybych byla pozvána k někomu domů, volala bych mámě, jestli mohu. Lenny ne. Prostě jen poděkovala za pozvání a už plánovala,co bychom společně mohly podniknout.
Večer probíhal skvěle... Čas nám spolu ubíhal až moc rychle a já v Lence viděla pravou kamarádku. Netrvalo dlouho, a už jsem byla pozvaná já k ní.
Když odcházela, máma ještě doma nebyla, bylo asi deset večer. Šla jsem jí doprovodit a v půli cesty jsme potkaly místní partu teenegerů kteří si tu rostou, jako dříví v lese. Taky chodili do Davle do školy, proto mi byli, někteří míň, někteří víc povědomí. Začali na nás pokřikovat, v rukouch držíc flašky alkoholu. Kdybych byla sama, ignorovala bych je a zrychlila krok. Jenže s Lenny to bylo jiný, jako kdyby mě měla ve své moci. Když se ona zastavila, já taky. Viděla sem v ní naději na alespoň normální život tady, s alespoň jednou normální kamarádkou.
Otočila se směrem ke klukům a beze slova k nim přišla a vytrhla jednomu z nich lahev Zelené z ruky a pořádně se napila. Zřejmě měla s pitím zkušenosti, neříkám, že já jsem nikdy nepila, ale ona... Zase se od nich vzdálila,rozloučila se se mnou tím, že mě obejmula a dala mi pusu na tvář. Když odcházela, ještě mi mávla a já se zase vydala cestou nazpátek, doufajíc, že ta banda bude pryč. Nebyla. Čekali tam, u lamp a já uvažovala, kudy bych je mohla obejít, jenže všude okolo byly jen lesy a nic jiného. Šla jsem pořád rovně, v upocené ruce klíč, odhodlaná že jim ho píchnu kam bude potřeba. Klíče jsem nepíchala nikam. Kromě pokřikování a jejich motání po hlavní silnici se nedělo nic, stejně jsem byla šťastná, že jsem za sebou doma potichu zavřela dveře.
Vteřinu na to okna mého pokoje osvítila světla od automobilu. "sakra, to bylo jen taktak" pomyslela jsem si a shodila ze sebe veškeré oblečení, poslepu jsem našla triko na spání,zaslechla jsem tichý smích, bouchání dveří a rychlovarnou konvici, do které máma nejspíš nalila půl minuty předtím vodu, a teď v ní vařila čaj pro sebe a pro Filipa. Plánovala jsem prostě jen spát. Jenže "prostě spát" nešlo, nemohla jsem usnout. Když jsem se naposledy koukla na mobil, kolik je hodin, bylo 23:48.
Ta noc byla bezesná, prázdná. Každou chvíli jsem se budila v domění, že je ráno a já musím do školy. Jako kdybych byla pouze v mikrospánku. A pak zase nastalo složité usínání, a pak zas a zas...