Ze snu noční můra-5. kapitola: Konečně Happy End? • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahojky, takže poslední kapitola ZSNM, už plánuju další povídku, bude taková o životě, o něčem, co někteří nemají, ale mohli mít, a někteří to naopak mají a nevaží si toho. Takže, hurá do čtení, budu ráda za komentáře :)

03.11.2009 (16:00) • TynaChan • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1405×

DRUHÝ DEN
Měla jsem pocit, že když vstanu, zhroutím se jako domeček z karet. Cítila jsem se... špinavá? Vybavila jsem si desítky amerických filmů, kde hlavní hrdinky znásilní a ony to pak nejsou schopné říct policii. A já vždycky říkavala: „Bože, to jsou blbky, to to nemůžou dojít někam říct?". A najednou jsem byla taky ta blbka, skoro jako z amerického filmu. Nedokázala jsem se prostě zvednout a říct to mamce, nešlo to.
S námahou jsem vstala a otevřela dveře od ložnice, postupně jsem prošla všechny místnosti v domě, dokonce jsem i nahlédla na půdu, kam jsem se bála chodit. Nikde ani noha. Pohlédla jsem na svůj odraz v zrcadle a sesunula jsem se k zemi a rozbrečela jsem se. Tedy, nebrečela jsem samozřejmě kvůli tomu, že moje vlasy byly zacuchané a můj obličej byl v katastrofálním stavu, tak povrchní jsem zase nebyla. Nebo možná byla. Já nevím.
Takový zmatek v pocitech jsem v životě neměla. Nevěděla jsem, co mám dělat. První co mě napadlo bylo, že uteču. Jenže kam? Kamkoliv. Ale máma by mě našla, tím jsem si byla skoro jistá. Pak jsem to mohla říct mámě, nebo jít na policii, věděla jsem, že ve vedlejším městečku policie je. Nebo...to nejhorší řešení, které jsem si zvolila já: Mlčet, a nikdy o tom nikomu nepovědět.

O DVA ROKY POZDĚJI
Mlčela jsem. Ale ne navždycky.
Zase jsem ležela bezmocně na té samé kovové posteli jako před dvouma rokama. S tím rozdílem, že teď už jsem čekala, co příjde. Ale byla jsem pevně rozhodnutá, že odejdu. Odejdu kamkoliv. Dva roky jsem to plánovala, peníze jsem si schovávala při každé příležitosti a přemýšlela jsem, kam půjdu. Školy musím nechat, to je jasný. Babička? Nepřichází v úvahu. Táta je mrtvý, tak kam? Vzpomínala jsem na svoje staré známé. K těm nejspíš taky ne. Dva a půl roku sem je neviděla.
Ucítila jsem menší bolest. Už mě to tak nenervovalo, přiživovala jsem se představou, že za chvíli už budu pryč. Byla jsem schopna přemýšlet při tom nad něčím uplně jiným. Potichu jako myška jsem se proplížila k sobě do pokoje a při světle baterky jsem si zabalila pár kusů oblečení a podobné věci do sportovní tašky. Mamka teď nebyla dost často doma, takže jsem nemusela mít strach že mě tu někdo přistihne, ale přeci jen, čím míň hluku tím líp. Filip mě taky nemohl vyrušit, ten spal tvrdým spánkem, to jsem zařídila pár práškama na spaní rozpuštěnými v jeho čaji.
Popadla jsem svazek klíčů a otevřela jsem úložný prostor pod mojí postelí. V rohu jsem našla starý pár ponožek, do kterých jsem si pečlivě schovávala veškeré papírové peníze. Měla jsem našetřeno dost peněz, skoro všechen čas jsem trávila po brigádách, s učením nebyl problém, šlo mi samo, takže jsem od pondělí do soboty pomáhala odpoledne co odpoledne v NeoLuxoru.
Odešla jsem do předsíně a v sekundě jsem si nazula boty a zachumlala jsem se do své zimní bundy. Byl začátek listopadu, ale počasí vypadalo spíš na leden.
U hlavní silnice jsem si uvědomila, že teď žádný autobus nepojede. A v tu chvíli jsem si to uvědomila: Nejsem to já, kdo musí před něčím utíkat. To on. Já jsem nic neprovedla, já mám právo žít tady bez tohohle trápení.
A měla jsem v hlavě jasno. Jdu na policii. Netušila jsem co jim řeknu, ale: „Brý den, můj nevlastní otec mě už přes dva roky nutí s ním spát" asi ne.
Šla jsem na autobusovou zastávku, abych zjistila, v kolik jede první autobus. až za tři hodiny. A ještě ke všemu ten, co s ním jezdím do školy. Ne, to vůbec ne. Chvilku jsem seděla na lavičce a každých pět minut jsem kontrolovala čas. 3:20. Jak dlouho může trvat, než si uvědomí, že nejsem doma? Tou myšlenkou jsem se zaobírala dlouho. 3:30. Půjde mě hledat? Neměla bych už jít? 3:45. Čas ubíhal nepříjemně pomalu a já se vydala k hlavní silnici, která stoprocentně vedla někam k policii, která byla hned za tímhle zapadákovem.
Mají tam vůbec teď otevřeno? Nikdy jsem na policii nechodila, neměla jsem proč.
Do budovy police jsem se dostala v pohodě. U pultu uprostřed opuštěné místnosti seděla dáma s pevně utaženým uzlem černých vlasů, s hrubými černými obroučkami brýlí v policejní uniformě.
„Co si přeješ, zlatíčko?" zeptala se mile.
Jak teď začít?
„No, já...špatně se o tom mluví..." sklopila jsem zrak k podlaze, „já, totiž, chci nahlásit...znásilnění" vykoktala jsem se značnými problémy v mluvě.
Paní pokývala hlavou, zvedla telefon, vyťukala hbitými prsty číslo a mě mlčky ukázala na plastové židle, postavené podél jedné stěny.
„Co se mnou budou dělat? Určitě ho nezavřou jen tak, bez důkazů. Určitě mě budou muset vyšetřit. A výslech. Proč jsem sem chodila?" myšlenky v mé hlavě mi situaci vůbec nezlehčovaly. Podpírala jsem si hlavu oběma rukama, a uvažovala jsem o tom, že bych se zvedla, a odešla.
„Slečno? Mohla by ste jít prosím se mnou?" promluvil tichý, milý hlas. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Místnost byla až na mě prázdná, takže jsem se zvedla a odešla jsem za mladou blondýnou která na mě mluvila.

O ČTYŘI ROKY POZDĚJI
Vlastní byt. Páni. Netušila jsem, co všechno mi úspěšná maturita může přinést. Otevřela jsem dveře ovládané na otisk prstu.
Je to něco jako vstup do nového života. Konečně za sebou uzavřu kapitolu zvanou „Nenávidim všechny máminý přítele". Údivem jsem položila tašku s notebookem na zem. Tenhle byt určitě zařizovala máma sama. Je tu přesně vidět její styl. Totiž, její styl co se týče nábytku, styl oblečení je sice na její věk dobrý, ale co si budeme povídat, že?
Otevřela jsem jedny dveře vedoucí z předsíňky. Naskytl se mi pohled na krásnou ložnici zařízenou do bílo-modra. A na kulaté posteli, kterou na půl zakrívali průhledné nebesa, visící ze stropu, seděl ten největší dárek. Nebudete tomu věřit, ale seděl tam Michal. Ano, ten kluk ze zastávky.
Vítej, nový živote.

Autor: TynaChan, v rubrice: Povídky » Na pokračování