OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život a čest - 2. kapitola

03.03.2010 (17:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 3593×

2. kapitola

Konečně začala vnímat i své okolí. S hrůzou jí pohled putoval po tvářích nejen ostatních cvičenců, ale také podmračených výrazů rytířů. Pohledem znovu zabloudila k mladíkovi na zemi. Bylo jí jasné, že z toho bude opravdu pořádný průšvih.

Z hloučku jejich obecenstva vykročil sir Roger, byl jedním z nejzkušenějších rytířů a také správcem této tvrze. S obavou na něj hleděla a čekala na jeho rekci. Stále však jen mlčel a nikdo jiný si nedovolil mlčení porušit.

Zamyšleně těkal pohledem mezi ní i tím na zemi. Ten se sice stále v bolesti choulil, ale jeho skuhrání utichlo. Okolo paže se jí ovinuly silné prsty a ona poslušně klopýtala za sirem Rogerem. Vedl ji zpět do tvrze, přímo k tátovi. Začínala ji polévat opravdová panika. Byla připravená na všechno, raději by snesla pořádný nářez, než aby za to pykal táta.

„Thomasi, rád bych s tebou mluvil,“ zazněl pevný hlas k Thomasovým zádům mezi jednotlivými údery kladiva.

Okamžitě ustal a pohlédl na ně. Při pohledu do její tváře, kdy jen provinile uhnula pohledem, upustil kladivo k zemi.

„Co se stalo?“ zašeptal aniž by odtrhl od Mirandy zkoumavý pohled. Viděl nůž, který stále ještě svírala v ruce. Pohledem ji celou přejížděl, zda je zraněná a teprve pak, už trochu zklidněný odtrhl pohled.

„Tvůj syn právě zmrzačil jednoho z našich cvičenců.“

Thomas se na ni vyděšeně podíval. Bál se, aby ji odtud nevyhnali.

„Kolik mu je?“ pokračoval dále.

„Jedenáct,“ odpověděl Thomas.

Sir Roger se na ni opět zkoumavě podíval a kovárnou na chvíli zavládlo napjaté ticho. Oba čekali jeho ortel.

„Bojuje opravdu dobře i na svůj věk,“ zamumlal. „rád bych jej zařadil do tréninku.“

„Ne!“ Thomasův hlas se rozlehl až nadskočila.

„Proč Thomasi?“ zavrtěl hlavou sir Roger zmaten jeho prudkou odpovědí.

Proč? Hleděla na tátu čekajíc jeho odpověď. Mohl snad říct, že není kluk? A Miranda toužila po tom, co se jí nyní naprosto nečekaně nabízelo.

Myslela si, že ji tvrdě potrestají, ale tohle bylo něco, v což si nikdy netroufala ani doufat.

„Nepředstavoval jsem si pro svého syna takovou budoucnost,“ zamumlal táta přiškrceně.

„Ale já bych to chtěl,“ zašeptala k němu. On to věděl. Dal by jí všechno co by mohl, ale tomuhle se vzpíral seč mohl.

Měla zde zůstat jen chvíli, než něco vymyslí, ale ta chvíle se protáhla na roky a nyní jí nabízeli stát se jednou z nich. Naučit se bojovat za svého krále, umět ubránit sebe i ty druhé. Její otec však stále ještě doufal, že z ní bude slušná dívka, která se vdá, bude mít kopu dětí… Chtěl pro ni něco, o co ani trochu nestála.

Prosebně na něj hleděla. Jeho pohled pomalu nejistěl.

„No tak Thomasi, chceš ho zahrabat někde tady v kovárně, aby po zbytek života dělal stejně těžkou práci jako ty? Sám vidíš, že na takovou práci nemá. Ale jako jeden z královy gardy by si přišel na pěkný peníze a také se podíval někam dál, než za zdi téhle tvrze.“

Jeho slova i Mirandin prosebný pohled byli jako žíravina, která nahlodávala jeho přesvědčení, až nakonec přikývl. Tiše, bez radosti a s prohrou v obličeji. Vykřikla radostí a vrhla se mu okolo krku. Jednou paží ji objal a pohledem stále hleděl na sira Rogera.

Podezírala svého tátu, že hlavní důvod, proč svolil, byla touha dostat ji odtud. Doufal, že by se jí tak naskytla možnost na lepší život a ona by si tohle vše pak rozmyslela.

Hned příštího dne Miranda nastoupila jako nový člen mezi cvičence. Mnohým byla sotva po prsa a její hubené nohy a ruce mohly jen stěží soupeřit s jejich svaly. Začala jí těžká doba, ale ona se nikdy nevzdávala a nehodlala s tím začít ani tentokrát.

Každý den se sotva doploužila zpět do jejich pokoje vedle kovárny. Cítila na sobě tátův pohled. Kdykoliv usnula během večeře se lžíci v puse či jí opět sešívali další ránu, litoval, že kdy souhlasil.

Ona však byla šťastná. Konečně cítila, že někam opravdu patří. Vydávala ze sebe všechno. Ale ani tak by ostatním nebyla soupeřem. Po pár nepříjemných lekcích, kdy se sotva mohla zvednout z prašné země cvičiště, začali měnit její trénink.

Tam, kde ostatní používali sílu, tam ji naučili využívat své rychlosti a velikost jí nahradila chytrost. Postupně začala zjišťovat, že každý protivník má svou slabinu, fyzickou či tu psychickou. Učila se je najít a využít proti nim.

Byla stále lepší. Držela si od ostatních stále mírný odstup, ale přesto cítila, jak ji začali brát jako sobě rovnou. Cenili si pouze umění v boji a ona se jim konečně v tomto mohla rovnat. Stále častěji se v prachu válel ten druhý. Táta jí vyrobil lehčí zbraně, mohla s nimi lépe zacházet a mnohdy udeřit dříve, než se její soupeř se svým těžkým mečem vůbec rozmáchl.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život a čest - 2. kapitola: