OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život a čest - 27. kapitola

22.06.2010 (17:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3712×

27. kapitola

Ronald s úlevou vzal do rukou poslední svazek dokumentů, který měl na stole. Nemohl se už ani dočkat, až za sebou práskne dveřmi od pracovny a nebude se sem muset vrátit alespoň ze dva týdny. Posledních pár dní měl pocit, jako by tu snad i spal.

Vyrušilo ho až váhavé zaklepání na dveře.

„Dále,” zahučel a nenamáhal se ani vzhlédnout.

„Ehmm, pane?” ozval se nerozhodný ženský hlas.

„Ano, Debro? Nějaké problémy?”

Pozorně se na ni zahleděl. Nelíbilo se mu jak se tvářila. Jako by váhala s tím co mu vlastně říct a byly na ní vidět obavy. Nevěděl však, jestli z toho kvůli čemu přišla nebo z toho, že se mu to bála říct.

„Vaše paní mrskla s kolovratem o zeď...” soukala ze sebe pomalu.

Ronald si povzdechl a promnul si prsty kořen nosu.

„A utekla,” dodala ještě Debra o poznání tiším hlasem.

„Kam utekla?!” zeptal se jí zaraženě, protože něco v jejím tónu se mu vůbec nelíbilo.

„Ven,” hlesla.

Ronald se nejprve nevěřícně podíval na ni a pak k oknu. Dešť se sotva před chvílí spustil v těžkých provazcích a vichr jej v přívalech chrstal i na okna, že začínal být problém vůbec přes ně vidět.

Okamžitě vyskočil.

„Kdy?!” zařval na ni.

„Snad deset minut,” kvíkla a ustoupila o dva kroky stranou. „Nejprve jsme nevěděli, že utekla až z hradu.”

Ronald se okolo ní konečně vyřítil z pracovny. Hradem se to už rozneslo a tak všichni kdo právě nezabezpečovali okna a proti bouřce, tak ztichle čekali co se bude dít. Dusot jeho nohou se tedy hlasitě rozléhal a přehlušoval je jen hlasitý rachot bouře.

Doběhl až do stáje.

„Koně rychle,” zařval na podomka, který právě přivazoval plašící se koně. Nestačil však na něj hodit ještě ani deku a už jej Ronald netrpělivě odstrčil.

„Co to sakra blázníš?!” snažil se Gevin přeřvat dunící hrom. „To nevidíš, co se žene?”

Vztekle se na něj obrátil.

„Jo, já to vidím, ale Miranda utekla přímo do toho.”

„Ježíši,” hekl Gevin. „Holka jedna bláznivá.”

Ronald už to víc nekomentoval. Vyšvihl se na koně a vyrazil s ním ze stáje. Jeho kůň byl sice zvyklý na ryk boje, ale přesto při dunění bouře přímo nad jejich hlavami vyděšeně uskakoval. Chvílemi měl Ronald i co dělat, aby se mu udržel na hřbetě, jak do něj udíraly přívaly deště a větru. Neměl však na výběr. Děs jej stále více zaplavoval, když nikde neviděl její postavu. Pohledem prohledával stromy, jestli se nekrčí pod některým z nich. Nebylo po ní však ani stopy.

S děsivou předtuchou pobídl koně k hranici srázu, na němž stál i samotný hrad. Jestli se k němu dostala příliš blízko a vítr ji smetl...

Kopyta jeho koně klapala po skalnatém podloží okolo srázu. Snažil se okolí alespoň omezit na plochu, kam by se za tu dobu mohla pěšky dostat. Byl už hodně daleko a chtěl koně obrátit zpátky. V tom však zahlédl něco tmavého mezi balvany u srázu.

Kůň hlasitě odfrkl, když je prudce pobídl dopředu. Sotva byl pět metrů daleko seskočil z koně.

„Mirando!” zařval přes přes bouřku.

Pomalu zvedla hlavu a ohlédla se k němu. Byla celá promáčená a vlasy jí přelepené ležely na zádech. Byla ale v pořádku. Na okamžik zůstal stát, aby to strávil. Měl chuť ji zaškrtit. Raději však za otěž dovedl plašícího se koně pod nižší stromy o pár metrů dál a tam jej přivázal, aby byl alespoň trochu chráněný před poryvy bouře.

Poskytlo mu to trochu času aby se uklidnil. Pak se zpátky vydal k ní. Hleděla znovu dopředu na nebe nad srázem. Nohy měla skrčené a objímala si je pažemi, bradu měla položenou na koleni.

„Proč jsi probůh utekla,” zeptal se jí vyčerpaně, když dosedl kousek od ní. Seděli tak oba mezi balvany, které je aspoň trochu chránili před vichrem.

„Proč,” zašeptala Miranda, že ji musel spíše odezírat ze rtů. „Možná proto, že jsem to tam už nemohla vydržet. Mám toho všeho už plný zuby.”

„Mirando,”povzdechl si a vděčně si uvědomil, že déšť začíná trochu polevovat. „Občas prostě musíme dělat i to co se nám nelíbí.”

„Pochybuju, že víš vůbec o čem mluvíš. Tohle je tvůj život, tvůj domov.” Pohlédla na něj. „Já ale pořád cítím, že sem nepatřím, to co po mě ty a ostatní chcete neumím a nechci dělat.”

„Jenže právě tohle patří mezi tvoje...”

„Povinnosti,” dopověděla za něj s takovým odporem k tomu slovu, které tolikrát za poslední dny slyšela, že se zarazil.

Zakroutil bezradně hlavou.

„Tak co vlastně chceš dělat, Mirando? Nečině sedět v pokoji jako těch prvních pár dní?”

Nevěděl co už dělat. Nedokázal se v ní vyznat. Na domácí práce měli lidí dost. Zvládali to předtím a tak by s tím neměl být problém ani teď. To jak se mu však ztrácela před očima nemohl vydržet.

„Nikdy jsem nedokázala delší dubu v nečinnosti,” hlesla a zadívala se na blesky, které ještě osvětlovaly šedivou oblohu. „Jsem zvyklá být venku, něco dělat a ne někde vysedávat či šudlit nitěma.”

„Tak jezdi třeba na koni,” nadhodil.

„Na těch mulách co jsou ve stáji?” otočila se na něj pobaveně, že je vůbec nazývá koňmi. „Tvůj a Gevinův kůň jsou snad jediný pořádný koně tady, ostatní jsou dobří leda tak na pole nebo do hrnce.”

Musel se tomu usmát. V tom měla bohužel pravdu. Cítil jak všechen ten stres z něj spadl a rozhovor mezi nimi ho začíná bavit.

„Tak ti nějakého pořídíme.”

„To jako vážně?” vydechla překvapeně. Sledoval, jak se jí v očích nadšeně zalesklo a ona se k němu celá otočila. „Nikdy jsem vlastního neměla.”

Měl chuť začít se hystericky řehtat. Naprosto ignorovala šaty i šperky co měla ve skříních. Nic z toho ji nezajímalo. A nyní se tu rozzářila jako sluníčko jen k vůli koni.

Přikývl. „Za týden bude zase trh ve Wethu a občas se tam najde i nějaký slušnější kůň.”

„A můžu si ho vybrat sama?”

„Jistě,” hlesl, jako by to byla samozřejmost.

Miranda si položila bradu na složené ruce. Ronald chvíli pozoroval nadšený úsměv, který jí pohrával na tváři. Vypadala jako dítě před Vánoci.

„No se zápalem plic ale na koně polezeš jen stěží,” podotkl k jejím naprosto promočeným šatům.

Okamžitě vstala a přejela si po nich dlaněmi, jako by ta voda z nich mohla jít prostě setřít. Ronald ji pobaveně sledoval a také vstal. Došel pro koně a pak se vydali nazpět k hradu. Stále ještě padal déšť a krajina byla ztemnělá šedivými mračny. Jí se však nic z toho nedotýkalo a nedokázalo zkalit její nadšení.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život a čest - 27. kapitola: