Život a čest - 28. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ronald bude svého slibu velice brzy litovat. Miranda si koně sice vybere, ale pár lidí to bude docela zhluboka rozdýchávat...

23.06.2010 (16:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 4146×

28. kapitola

Po tom co ve vzteku zničila kolovrat už Mirandu nenutili do podobných prací. Sem tam s něčím sice pomohla, ale jinak se spíše nemohla dočkat až bude neděle. Každý měsíc se totiž obchodníci z okolí sjížděli ve Wethu. Podle Ronalda to bylo na nákup koně v okolí nejlepší místo a on tam stejně potřeboval nakoupit zásoby.

Bylo to konečně něco, na co se tu kromě dobrého jídla mohla těšit. V neděli ráno tedy už netrpělivě za rozbřesku postávala v sále. Ronald naštěstí byl také ranní ptáče a navíc to do města bylo daleko, tak museli vyrazit brzy. Ostatní sotva zasedli ke snídani, zatím co Miranda s Ronaldem a dalším povozem pro zásoby vyrazili k Wethu. Gevin ji se sebezapřením půjčil na cestu svého koně, takže si Miranda docela užívala i cestu.

K městu dorazili snad až hodinu před polednem. Všude na náměstí i v postranních uličkách stály stánky a povozy s nabízeným zbožím. Táhli se až kousek za město, kde byly už výběhy se živými zvířaty.

„Koně raději necháme tady,” houkl Ronald k Mirandě, aby ji probudil z jejího zvědavého sledování okolí. Přikývla a sesedla. K její úlevě neměli na hradě dámské sedlo a tak jako správný buran jela obkročmo.

„Potřebuju si zatím něco zařídit...” řekl jí, pohledem už však hledal okolo to co potřeboval.

„Můžu se tu zatím porozhlédnout?”

„Jo, ale dávej pozor,” přikývl a vyrazil pryč.

Miranda se okamžitě také zamíchala do davu. Zvědavě si prohlížela vše okolo, stále však při tom mířila dále a dále od centra, přímo do míst, odkud se ozývalo bučení, mečení a mimo jiné také občasné zaržání.

Pohledem přejížděla po ohradách. Ronald měl pravdu, někteří koně opravdu nevypadali nejhůř. Pak však zůstala nehybně stát před jednou z ohrad. Musela se tam vtísnit mezi ostatními, kteří také zvědavě hleděli na Shirského koně, který nervózně postával kousek od těch ostatních v ohradě a na sobě měl kdoví proč sedlo i uzdečku. Nikdy tak velkého koně neviděli. Ohromeně sledovali jeho mohutné tělo. Miranda spíše hleděla na to v jak hrozném stavu je. Věděla jak by měl dobře živený a obstaraný vypadat a on byl snad jen jeho stínem.

Její přimhouřený pohled ještě více ztvrdl, když se k němu ohradou vydali dva muži. Jeden z nich musel být majitel a ten druhý měl evidentně zájem to velmi rychle změnit. Ten vyšší přešel až ke koni a zvědavě si jej obhlížel. Chytil ho za tlamu a donutil ho ji otevřít, aby se mu podíval na zuby. Koni se to moc nelíbilo a rozhodl se mu to dát najevo. Zacouval, muž jej však odmítl tak lehce pustit a chytil jej za lícnici.

Miranda nemusela být ani věštec, aby věděla co bude následovat. Kůň, už tak vystresovaný z toho všeho okolo, se začal cítit tlačený ještě více do kouta. Splašeně pro změnu vyrazil dopředu a vlekl tak sebou i toho muže, který jej nechtěl jen tak pustit. Do pěti vteřin však už ležel v prachu.

„Co je to sakra za mrchu?” začal se rozčilovat muž zatím co se zvedal ze země. Majitel koně skoro nehnul brvou, jako by to snad i trochu čekal. Nedokázal ho ovládat a ani se o něj pořádně postarat, to bylo Mirandě na první pohled zřejmé.

„Už jsem se bál, že tě budu muset zase hledat,” zahučel Mirandě do ucha známý hlas. Trochu sebou překvapením cukla, ale dál sledovala koně před sebou. Ronald její pohled následoval.

„To snad nemyslíš vážně...”

Vzhlédla k němu.

„Tvrdils že si můžu sama vybrat.”

„To sice jo, ale v rámci zdravého rozumu, tenhle kůň je už skoro zdivočelý.”

„Možná je to ale jen tím, že s ním prostě neumí zacházet,” odsekla. Toho koně vážně chtěla. Vyrazila okolo ohrady přímo k obchodníkovi a Ronald ji musel chtě nechtě následovat. Zastavila se až vedle majitele. Ten se nejprve ohlédl po ní a pak po Ronaldovi.

„Můžu s něčím pomoct?” zeptal se jej hned úslužně.

Ronald se naposledy podíval varovně na Mirandu, než to vzdal. Slíbil jí to a oba věděli, že si za svým slovem stojí. A díky ní toho začínal pořádně litovat.

„Chceme toho koně,” odpověděl. Nemusel ani dodávat kterého.

V majitelově tváři probleskla naděje, že se konečně toho koně zbaví a to snad i výhodněji, než doufal.

„Ano, ano, je to moc krásný kůň a nikde v okolí podobného nenajdete.”

„Kolik stojí,” přešel raději Ronald k obchodování. Chtěl dát Mirandě čas si ho pořádně prohlédnout a doufal, že by si to mohla snad i rozmyslet. Ačkoliv se v ní rozhodně nedokázal vyznat, nikdy ji nepovažoval za šílenou a koupit si takového nezvladatelného koně bylo rozhodně proti zdravému rozumu.

„Sto,” pousmál se majitel.

Ronald se naproti tomu zamračil. Byla to nadsazená cena, i za dobrého koně.

„Sedmdesát...”

Majitel chtěl smlouvat, ale přerušil ho Mirandin hlas. Ta konečně odtrhla pohled od koně a podívala se na něj.

„Jeho původní majitel je mrtvý?”

„Jak... jak to souvisí?” zarazil se nervózně majitel. Bylo vidět, že mu tahle otázka není zrovna po chuti.

„Protože tohle byl kůň někoho z královské gardy,” upřela na něj Miranda pohled, až se začal mužík scvrkávat. „A pokud žije a zjistil by, co jsi s jeho koněm provedl, tak by tě přinejmenším zaživa rozčtvrtil.”

Ronald se na ni podíval. Vypadala že opravdu ví o čem mluví.

„Je... je mrt... mrtvý,” vyžblekotal majitel. „Na vlastní oči... viděl jsem ho.”

„Dobře,” přikývla Miranda. „Kolik jste to za něj vlastně chtěl?”

„Čtyřic... Třicet,” hekl.

Miranda nechala ty dva, aby zbytek už spolu vyřídili a vydala se do ohrady. Nespěchala. Na okamžik se obrátila na Ronalda. Ten byl sice rád, že ho kůň nakonec stál mnohem méně, ale stále se tvářil, že za takového koně je to až příliš.

„Počkej, zatím k němu nechoď,” houkl na ni.

Váhavě se na něj podívala a pak i na koně. Nechtěla ho vzdorováním naštvat, obzvláště teď a navíc před tolika lidmi. Zastavila tedy v polovině ohrady. Koně povětšinou postávali na opačném konci, co nejdál od zvědavého hlučícího davu. Miranda vlastně ani dál nepotřebovala. Chtěla spíše zjistit, jak moc v něm z výcviku zůstalo.

Zašmátrala v záhybech sukně a vytáhla nůž, který se jí jako jediný podařilo přes cenzuru jejích věcí gardou propašovat na Garvan. Pomalu si přejela ostřím po dlani.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování