Život a čest - 29. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Všichni napjatě čekali, jak si Miranda s koněm poradí. Netuší, že ona tyhle koně zná. Netuší to ani Ronald, který z ní bude mít skoro infarkt - znova.

27.06.2010 (15:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 4403×

29. kapitola

Ronald předal peníze nyní už bývalému majiteli koně. Šokované heknutí z davu jej však hned donutilo se po nich podívat a a pak i směrem, kam nevěřícně hleděli. Své původní tvrzení o Mirandině šílenosti okamžitě vzalo za své.

"Já tu holku zaškrtím," zavrčel vztekle.

Okamžitě k ní vyrazil. Stála tam s rukou napřaženou před sebe, po dlani jí stékala krev a v kapkách dopadala do zdusané hlíny. Naprosto ignorovala ostatní a rozruch co vyvolala. Sledovala jen koně před sebou. Ti se v ohradě začali plašit jen co se nim donesl pach krve. Vyděšeně začali přešlapovat a přebíhat. Ronald se k ní už chtěl rozběhnout, zastavil jej pohled na toho koně, na němž Miranda téměř visela očima. Ten se jako jediný ani nehnul. Byl naprosto klidný a upřený pohled jí oplácel. Když se konečně pohnul, donutilo to Ronalda překvapením zůstat nehnutě stát.

Sledoval, jak se ten kolos na kopytech váhavě, avšak klidně vydal přímo k ní. Zvědavě ji obhlížel a pomalu přešel půl ohrady, až zastavil sotva metr od ní. Miranda ještě chvíli stála a nechala ho aby si ji mohl prohlédnout, teprve pak překonala dvěma krůčky tu mezeru mezi nimi a zakrvavenou rukou mu přejela po čumáku.

„Tohle znáš že jo,” zašeptala k němu uklidňujícím hlasem, že ji slyšel snad jen ohromený Ronald. Kůň ji nechal aby přistoupila až k jeho krku a rukama mu přejížděla po srsti. Vypadal naprosto klidně, jako by Miranda byla přesně to co potřeboval a moc dobře to věděl. Ronald se pomalu vydal k nim.

Slyšela ho, ale ani se k němu neotočila.

„Jak jsi to udělala,” zašeptal ještě ohromeně. Ten kůň co tu před chvílí cloumal dospělým mužem ve vzduchu tu teď s ní stál krotký jako beránek.

„Koně gardy cvičí, aby si zvykli na pach krve, aby se v boji neplašili. Připomněla jsem mu, co znal. Místo, kde mu bylo dobře.”

Ronald zakroutil hlavou.

„Jednou mi přivodíš infarkt.”

Podívala se na něj a pousmála se. V příštím okamžiku se otočila a přeběhla k jednomu z dalších koní. Sundala mu ohlávku a i s ní se vrátila.

„No, vydrž... hodnej kluk...” mluvila na koně zatím co mu sundávala uzdečku a místo ní mu dala jen ohlávku, kterou nastavila co nejvíce to šlo, aby se mu vlezla na velkou hlavu. Ronald s podrážděním hleděl na odřeniny a pohmožděnou hubu od udidla, jak někdo vztekle musel rvát za uzdu. Pod sedlem byl ale zřízený ještě hůř. Na břiše měl od řemenu sedřenou kůži a několik oděrek i na hřbetě.

„Ten kretén se na něj snažil narvat sedlo, který mu bylo malý,” zavrčela vztekle Miranda. Jemu při pohledu na zmrzačené zvíře taky nebylo nejlíp.

„Raději už půjdeme,” zamumlal. Měl neuvěřitelnou chuť toho chlápka praštit.

Miranda jen přikývla a vykročila i se svým novým koněm za ním.

Město raději obešli klidnějšími okrajovými uličkami až k jejich vozu. Tam už byly naskládané zásoby a muž na kozlíku na ně netrpělivě čekal.

„Co to sakra...” zaklel, jen uviděl co za koně sebou vedou.

„Klid, poplácala ho konejšivě po krku, „on ještě asi neviděl pořádnýho koně.”

Další komentáře si raději už nechal pro sebe. Miranda přešla k Gevinovu koni a začala mu sundávat sedlo. To během chvilky přistálo na korbě mezi zásobami a jeho uzda přivázaná k vozu. Pak vzala lano od ohlávky svého koně a druhý konec přivázala z druhé strany ohlávky.

„To snad nemyslíš vážně,” ozval se jí do zad Ronald.

„Myslím,” otočila se k němu odhodlaně. „Na co jiného by mi byl?”

„Mirando,” zavrčel varovně. Tohle se mu ani za mák nelíbilo.

„Pomůžeš mi na něj, nebo se na něj mám vyškrábat sama?” zeptala se ho ignorujíc jeho vrčení. Chvíli na ni hleděl. Až moc dobře věděl, že nemluví do větru a pokud by jí nepomohl, začala by se na něj drápat bez jeho pomoci. Což by se jí zřejmě při té její umanutosti nakonec i povedlo.

Nastavil ji tedy dlaně pro koleno. Nezaváhala ani na okamžik a v příští chvíli už dosedala na jeho hřbet. Ozvalo se praskání látky, jak si při tom natrhla sukni. To už naštěstí Ronald nekomentoval, vzhledem k dnešním událostem to byl už jen nepodstatný detail.

„A pojedeš přede mnou, ať na tebe vidím, jasné?!” zavrčel na ni jen co se také vyhoupl na koně.

„Ano,” usmála se spokojeně a hned popojela před něj. Ronald začínal být nesmírně rád, že s nimi nejel i Gevin, protože za to, jak se to dnes zvrhlo, si nadával dost už on sám. Poslouchat při tom ještě jeho poznámky už by jeho nervy nemusely ustát.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování