Život a čest - 33. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po dvou dnech Miranda s úlevou zjišťuje, že to vyšlo. Rána je nyní čistá a začíná se konečně hojit. Všechno to napětí na ni konečně dopadne a vystřídá jej únava...

18.07.2010 (15:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 4331×

33. kapitola

Další dva dny vládla po celém hradě napjatá atmosféra. To co se dělo v zavřeném pokoji v patře vědělo jen pár lidí a ti raději mlčeli, snad by to raději i z mysli úplně vymazali. Ostatní tak byli ještě vyděšenější a občasný řev z pokoje, když nabyl muž znovu vědomí, zavdával spoustě nejrůznějších fám. Miranda jim jen mlčky z povzdálí přihlížela. S nikým za tu dobu nepromluvila, vyjma dost hlasité hádky s doktorem, který byl doslova nepříčetný. Nebylo mu to však co platné. Miranda si stála za svým, ačkoliv sama byla napnutá a nervózní jak to dopadne.

Uplynuly už dva dny a Miranda znovu vešla do pokoje. Muž byl vzhůru, ale jen se na ni podíval a vztekle zatnul čelist. Bylo jí jasné, že kdyby mohl, vlastníma rukama by ji zardousil hned tady na místě.

Raději se rovnou přesunula k jeho noze. Nadzvedla gázu, kterou byla rána volně přikrytá. Pohledem přejela přes celou ránu, která teď vypadala naprosto jinak než předtím. Zčernalá tkám byla pryč a pár larev, které v ní ještě zbylo, netečně lozilo po zdravé tkáni, která byla pod tím.

Miranda se úlevně podívala do tváře muži, který byl stále ještě připoutaný k posteli. Ten byl však odvrácený netečně od ní. Překryla tedy znovu ránu a vyšla na chodbu. Nestála ani tak o jeho díky, jako o to se konečně pořádně vyspat. Packet zvědavě zvedl obočí, když zahlédl její unavený, ale spokojený výraz.

„Už můžeš jít,” kývla do jeho zvědavé tváře. Bylo na něm vidět, jak se mu ulevilo.

Miranda se bez dalšího zdržování vydala ke svému pokoji. Za poslední dva dny sotva zamhouřila oko a nyní to všechno na ni dopadlo.

„Zavolejte k němu toho doktora,” houkla po ženě, které právě chvátala po chodbě s cíchami v náručí. Nemusela ani dodávat koho tím myslí. S úlevou zaznamenala, že se žena opravdu rozběhla zpět chodbou. Vypustila tedy konečně všechno z hlavy. Teď už to bylo zcela jen v jejich rukou. Vyčerpaně vešla do svého pokoje a opřela se zády o dveře, jen co je za sebou zavřela. toužebně se zahleděla na ustlanou postel na druhé straně pokoje.

Ronald měl špatnou náladu. Byla naštvaný na Mirandu i sám na sebe, že jí to dovolil. Moc mu nepřidával ani lékař, který si k němu přišel už po několikáté za ty dva dny stěžovat, že ho k nemocnému stále nechtějí pustit.

Znovu se podrážděně podíval na toho mužíka a přemýšlel, co by se stalo, kdyby ho prostě vyrazil ze dveří. Ty se však prudce otevřely a dovnitř bez zaklepání vběhla jedna z žen, co pracovaly tady na hradě.

„Paní říkala, ať k němu přivedem lékaře,” vychrlila ze sebe, že jí prve ani nerozuměli.

„Co,” zaprskal lékař. „Už se jí ho podařilo dorazit?!”

Ronald si nevšímal jeho dalšího lamentování a vyrazil na chodbu. Za okamžik se mu v patách objevil i lékař. Přede dveřmi konečně nestál Packet a tak se lékař okamžitě prodral do popředí a do pokoje. Nejprve zkontroloval jak je na tom celkově.

Ronald ode dveří sledoval, jak si lékař sám pro sebe zabručel. Muž byl vysílený a bledý. Co však přitahovalo pozornost všech, byl kus gázy přeložený přes jeho nohu. Lékař se v předzvěsti špatných zpráv nadechl a gázu odstranil.

Jeho pohyb strnul, že se dokonce Ronald i Gevin, který před okamžikem také doběhl, odvážili ode dveří a nahlédli mu přes rameno. Rána byla krásně čistá. Nebylo v ní už ani památky po mrtvé tkáni. Jediným pozůstatkem po hrůzné podívané, která se jim ještě před dvěma dny naskytla tak bylo pár larev a mušky poletující u okna a hledající cestu ven.

„Co, co se děje?” vymanil se ze své zarputilé strnulosti i muž na lůžku. Byl stále ještě připoutaný a nemohl se sám podívat. Stejné tázavý pohled měl i Gevin.

Doktor se ještě trochu mimo podíval na svého pacienta.

„Tkáň je hodně poškozená a budeš mít ošklivou jizvu, ale podle všeho zas budeš chodit.”

Muž se na něj díval a v jeho tváři bylo váhání. Bál se tomu uvěřit. Po té předchozí noční můře už si netroufal jen tak doufat.

„Omluvte mě,” zamumlal Ronald, avšak jediný, kdo mu věnoval pozornost byl Gevin. Sledoval svého přítele jak vyrazil ven ze dveří. Bylo mu jasné kam jde a že by tam jen překážel.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování