OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život a čest - 36. kapitola

03.08.2010 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 4066×

36. kapitola

Miranda se zpět do lesa vrátila až po dvou dnech. Tentokrát šla s Demiem jinudy, po vyšlapané stezce, která vedla přímo k domu. Od Dalie v hostinci zjistila, že David i s matkou a dvěma mladšími sourozenci bydlí uprostřed lesa. Jejich otec zemřel před třemi roky když na něj spadl strom a oni se teď protloukali jak to jen šlo.

Cesta ji opravdu zavedla až k domu, který nevypadal zrovna blahobytně. Místy byl jen provizorně spravený prkny, ale Mirandě bylo jasné, že při větší bouřce jim střechou teče jak cedníkem. Sotva přijela blíž, už z domu vybíhala žena s dítětem v náručí. V její kdysi jistě pohledné tváři se zračily strhané rysy.

„Pozdrav pán Bůh,” uvítala ji hned překvapeně. „Potřebujete s něčím pomoct?” Jistě si myslela, že Miranda jen zabloudila.

„Hledám Davida,” odpověděla jí zpříma a ženě se ve tváři mihl strach.

„Davide!” vykřikla, aby jej přivolala. Zároveň však na ní bylo vidět, že je odhodlaná své děti bránit jak jen bude moci. Před domem zavládlo chvíli naprosté ticho. Miranda se zvědavě rozhlížela, zatím co žena si ji obezřetně měřila. Pak se ozval lomoz a z lesa vyběhl David.

„A sakra!” houkl jen co Mirandu uviděl. Za ošoupanými botami se mi objevily dvě rýhy, jak prudce zabrzdil.

„Davide!” okřikla ho matka, když přímo před ní vzal jméno Boží nadarmo. On se však už pomalu loudal k nim.

„Chtěla jsem vědět, jak ti to jde,” vysvětlila Miranda a konečně sesedla z koně.

„Páni, to je zvíře,” zahleděl se David na Demieho, který si odfrkl, jako by tušil o kom mluví.

„No,” vrátil se zpátky k tématu, „posbíral jsem všechny co jsem našel, ale na toho chlapa jsem nenarazil. Obchází je asi jednou za několik dní.”

„Dobře,” přikývla částečně spokojená. Nejraději by však dostala do rukou rovnou toho šmejda.

„Takže, Davida vrchnosti neudáte?” zeptala se váhavě jeho matka.

„Podle toho, co tou vrchností myslíte,” odpověděla zaraženě.

„No pánům z hradu, správci, lesníkovi,” rozmáchla rukama žena.

Miranda se pousmála. Došlo jí, že mezi lidi z vesnic asi moc nechodí, jinak by věděli co je zač. Ať už proto, že jako jediná žena v okolí jezdí na koni v kalhotech, nebo díky Demiemu.

„Tak na to už je pozdě,” odpověděla a neubránila se pobavení. „To zvládl už David sám. Vzala jsem si Ronalda, který vlastní všechno tady okolo.”

David se zatvářil, že by znova nejraději porušil jedno z přikázání a to dost peprně. Na poslední chvíli si to však rozmyslel. Miranda využila té chvíli ticha a vyhoupla se znova na Demieho.

„Dokud, pro mě budeš dělat, tak tady lovit můžeš,” houkla na Davida. „Ale najdi mi toho podvraťáka co nejdřív.”

David jí přikývl. Netušil proč, ale věřil jí. Věděl, že se chová fér a zároveň také to, že dokáže tvrdě bránit co je její..

Najít toho pytláka se mu nakonec podařilo dříve než vůbec čekal.

Miranda se další den vydala na jednu ze svých projížděk, když se však po poledni vrátila, čekalo ji překvapení. V hlavní síni se shromáždila skupinka zdejších a přihlížela, jak Ronald rozhoduje o chyceném pytlákovi.

Prodrala se davem až vedle Ronalda a pohlédla na dvě postavy před sebou.

„Chytil jsem ho přímo při činu, právě to tam dával,” zahučel muž a hlavou kývl k železné pasti hozené na zemi.

„O co jsem přišla,” zeptala se tiše Ronalda.

„Lesník ho chytil dneska ráno, zrovna když tu past kladl,” odpověděl jí krátce, aniž by se na ni podíval. Pohledem vysel na klukovi, kterého lesník svíral za rukáv, a kterému se na těle pomalu začaly vybarvovat modřiny. Na Ronaldovi bylo vidět, jak je mu to proti srsti. Všiml si toho i lesník. Nechtěl, aby brali na toho kluka jakékoliv ohledy.

„Měl jsem o těch pastech tušení už dlouho, ale teprve teď jsem ho načapal. Je to jen prolhaný malý had.”

„A proradný jak liška,” dodala Miranda.

Podívala se na Ronalda.

„Jak trestáte pytláky, kteří mrzačí železy zvířata?” zeptala se naprosto klidně a chladně.

„Padesáti ranami až utnutím levé ruky.” Její tón se mu nelíbil. Nesnášel jakékoliv mrzačení a co se týče dětí tak obzvlášť. Přemýšlel, jak rozhodnout, aniž by tomu klukovi zničil celý zbytek života. Jeho žena však byla jiného názoru.

„V tomhle případě bych se přiklonila k tomu horšímu trestu.”

Pár přihlížejících žen zalapalo po dechu, při jejím rozhodném ledovém tónu. Lesník se zatvářil nanejvýš souhlasně. Prudce postrčil kluka před sebe až dopadl na kolena. Teď už to nebyl jeho problém. David pohledem okamžitě vyhledal Mirandu. Viděl ten vztek v očích, ačkoliv na tváři měla naprosto netečný výraz. Ten vztek však nebyl mířený na něj.

Úlevně si oddechl a vrhl se k ní.

„Co...” zarazil se lesník, když se kluk schoval za Mirandu, jako by to tady bylo nejbezpečnější místo.

„Co dělal s tím masem?” zeptala se Miranda.

„Prodával ho do sousedního panství,” houkl za ní David. Nehodlal vylézt ani o píď.

Miranda přikývla.

„Snad byste mu nevěř...”

„Dost!” utnul ho Ronald. Všichni napjatě čekali, co se tu bude dít.

„O co tu jde?!” obrátil se k Mirandě.

„V lesích nebyla jen tahle past, bylo jich tam přinejmenším ke dvaceti. David,” kývla za sebe, „je měl najít a taky toho, kdo v tom měl prsty. A evidentně se mu to povedlo líp než jsem doufala, dokonce nám ho dovedl přímo pod nos.”

Ronald okamžik mlčel. Dával si dohromady obrázek celé situace. O těch dvou měl trochu pochyby, ale Mirandě věřil. Měla svá tajemství, ale vždycky jednala narovinu. David neměl kde vzít tolik želez a také by měl problémy s některou zvěří, která by se do nich chytila...

„Mrzačil jsi a prodával zvěř, která ti byla svěřena, obvinil jsi nevinné dítě a málem zapříčinil jeho doživotní zmrzačení,” vyřkl obvinění na lesníka. „To mi nedává jinak, než souhlasit se svou ženou, padne na tebe ten nejhorší trest za pytláctví.

„Ne... ty...” zaprskal lesník na Mirandu. Kdyby nebylo jí, všechno by mu krásně vycházelo!

Vztekle se na ni vrhl.

Miranda neměla nejmenší problém se jeho ráně vyhnout a rovnou se připravit mu uštědřit pořádnou ránu. Než k tomu však měla šanci, tak se ozvalo bolestné heknutí a lesník odletěl pořádný kus od ní. Podívala se nad sebe, kde se vztekle tyčil Ronald a upíral vražedný pohled na ležícího muže.

Lesník se těžce vzpamatovával z rány, která jej odmrštila a v hlavě mu třeštilo. Na zem vyplivl zkrvavené sliny a mezi nimi i zub.

„Odtáhněte ho!” Ronalda veškerý soucit nad ním nadobro opustil. „V pořádku?” obrátil se k Mirandě.

„Jo,” zabručela. Neměla ráda, když jí někdo takhle pendloval za zády a stále v sobě měla obrovskou chuť toho šmejda praštit. „Dovedu Davida do kuchyně, ať mu dají na ty modřiny něco studenýho. Dobyl ho jak psa.”

Ronald jen přikývl a sledoval jak ti dva zamířili do kuchyně. Nechápal proč se Miranda zase tváří tak podrážděně. David se ale na druhou stranu tvářil nadmíru spokojeně, obzvlášť od toho okamžiku, kdy zaslechl slovo kuchyně.

Sál se začal pomalu vyprazdňovat, jak se ostatní zase vydávali za svou prací a Ronald se nakonec vydal za těma dvěma. Zastavil se však už ve dveřích do kuchyně. Sledoval, jak David sedí na stole a Miranda mu obvazuje ruku. S obvazy to docela uměla a David se taky na ni šklebil jako na svatý obrázek.

„Sluší ti to s dětmi,” ozval se Ronald do nastalé idylky. Miranda úplně nadskočila a začala se dusit. Kašlala, že se nemohla ani nadechnout. Hned k ní přiskočil a bouchl ji párkrát do zad, až konečně popadla dech.

Ve tváři byla úplně rudá a sotva popadala dech, přesto se na něj obrátila s vražedným výrazem ve tváři.

„Mohl by sis tyhle blbý komentáře nechat příště pro sebe?!”

Ronald na ni ještě nechápavě hleděl, když se okolo něj prohnala ven. Jediný kdo zůstal naprosto klidný byl David.

„Ženský,” protočil oči. Pak už se začal ale zajímat o tu vůni, která se kuchyní začala linout...

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život a čest - 36. kapitola: