OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život a čest - 42. kapitola

19.08.2010 (17:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 4270×

42. kapitola

 Ronald byl podrážděný celý zbytek dne. Všichni se mu raději klidili z cesty. Všichni věděli proč je naštvaný, slyšeli to. Miranda na tom nebyla o moc líp. Raději se vyhnula i večeři, protože všude byla tak hustá atmosféra, že netušila, zda dokáže spolknout třeba jen sousto pod všemi těmi pohledy.

Jenže to už jí Ronald odmítl tolerovat. Bez klepání či jakýchkoliv upozornění prostě vrazil do jejího pokoje až nadskočila.

„Běž dolů na večeři,” řekl jí chladně.

„Nemám hlad.” Sledovala ho a jeho výraz se jí vůbec nelíbil.

„To nebyl dotaz.”

Miranda na něj ještě okamžik hleděla, než přikývla a vykročila ke dveřím.

„A Mirando,” zarazil ji. „Varuju tě, to z dneška už nikdy nezkoušej. Tohle je můj dům a platí tu moje slovo. Rozumíš?!” zavrčel tiše k ní.

„Ano,” přikývla aniž by se na něj podívala.

Už ten jeho prvotní výraz a jeho tiché varovné vrčení ji dostatečně varovali, aby ho už nezkoušela provokovat. Zároveň si také uvědomila, že ačkoliv je sám o sobě klidný a rozumný, dokáže být i nebezpečný protivník.

Při večeři každé sousto dvakrát mezi prsty obrátila než jej dala do pusy. Rose vařila sice výborně, ale jejímu staženému žaludku by teď nepomohlo, ani kdyby to byla božská mana. Občas na sobě ucítil i pohledy ostatních. K jejímu překvapení byly však spíše soucitné. Nikdo teď nechtěl být v její kůži.

Od stolu se vytratila jak nejdříve to šlo. Zavřela se do pokoje a tupě zírala do zdi. Nadávat však mohla jen sama sobě. Nakonec usnula ve stulené pozici a spala neklidně až do rána, kdy ji vzbudily podivné zvuky.

Překvapeně se zvedla. Na chodbě uslyšela někoho běžet. Bylo však moc brzy na běžnou práci kohokoliv ze služebnictva. Bylo ještě šero, teprve se rozednívalo. Vyšla z pokoje. Zespodu ze sálu se ozývaly nějaké hlasy. Seběhla ze schodů dolů a zůstala stát u paty schodiště.

„Co se děje?” odchytla jedno z probíhajících děvčat.

„Přijíždí nějací muži, vypadá to na posly od krále,” vyhrkla a hned běžela dál, aby přichystali přijíždějícím něco k jídlu a pokoj.

Miranda znovu pohlédla na Ronalda a další tři muže, kteří postávali v sále a zatím se jen mohli dohadovat, proč král poslal tak narychlo zprávu. Ti muži cestovali zřejmě dnem i nocí, aby dorazili co nejdříve. O chvíli později už však dotyční vcházeli dovnitř.

Tři muži na sobě měli teplé oblečení, které ještě bylo pokryté rosou. Kráčejíc za drobnou postavou správce vypadali jako hromotlukové. Na jejich chůzi však nic takového znát nebylo. Mířili přímo k Ronaldovi a ostatním. Cestou si sundali i kapuce plášťů, které je chránili cestou před větrem.

Miranda ztuhla v nehybnou sochu. Zůstala hledět přímo na Johna, Hectora a Rhyse. Oni si ji zatím nevšimli, ale bylo na nich znát, jak jim pohled zvědavě těká. Ostatní by to sotva postřehli, ale Miranda je moc dobře znala. Pod tím chladným pláštíkem se třásly tři napnuté drbny, které se nemohly dočkat až ji uvidí jako usedlou ženušku.

Ronald překvapeně pohlédl na tři muže, které si velmi dobře pamatoval. Byli z královi gardy.

„Vítám vás na Garwanu,” pokývl jim. Ať přijeli z jakéhokoliv důvodu, rozhodně je hodlal dobře uvítat. Jejich postavení ho k tomu vlastně zavazovalo.

„Díky,” zahuhlal mu Hector v odpověď. „Přijeli jsme vás varovat, Welšané se podle všeho pokusí zaútočit na hraniční pevnosti,” přešel bez zdržování přímo k věci. „Seskupují se už několik dní a vy jste nejbližší pevností a také výborný strategický bod, odkud by mohli pokračovat s dalšími výbojích.”

Ronald vstřebával bez jediného slova informace. Byl naprosto klidný. Něco takového se dalo dříve či později čekat. Jen by byl rád, kdyby to přece jen chvíli ještě počkalo.

„Jsem vám vděčný za varování a...” Ronaldova další slova utnula podivná reakce gardy. Rhys náhle překvapeně zamrkal stranou a pak netrpělivě loktem šťouchl do Johna. Všichni tři se ohlédli stejným směrem a na zbrázděných tvářích se jim objevil pobavený úsměv.

Ronald se ohlédl také a uviděl Mirandu stojící u paty schodiště se založenýma rukama, jak členům gardy oplácí upřeně jejich pohled. Na rozdíl od nich se však neusmívala, měla přimhouřený zamyšlený pohled. Ani trochu se mu to nelíbilo.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život a čest - 42. kapitola: