OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život a čest - 44. kapitola

22.08.2010 (15:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 4256×

44. kapitola

 Miranda se tiše vyplížila z pokoje. Bosá co nejtišeji prošla okolo dveří Ronaldova pokoje, odkud se ještě svítilo a zamířila k pokojům pro hosty. Prsty jemně zabubnovala na desku dveří. Bylo jí jasné, že to uslyší. Zevnitř se totiž neozývalo chrápání, takže na ni čekali.

Dveře se také hned otevřely, jako by už někdo čekal s rukou u kliky. Proklouzla dovnitř a vděčně kývla Hectorovi.

Před nimi si nemusela na nic hrát. Rozvalila se tedy vyčerpaně na jednu z postelí v naprosto neelegantní ale pohodlné poloze.

„Ty jsi teda číslo Miro,” uchechtl se Rhys.

Zvedla se a zpražila ho pohledem.

„Proč jsi jim nakecala tokovou pitomost?” vyhrkl John.

Hodila po něm bezradný pohled, než však vůbec stačila otevřít pusu, přerušil ji Hector.

„Ten tvůj manžílek vypadá celkem jako rozumný chlap, podle mě by to ustál...”

„Jo, on možná jo,” přikývla a zamračila se. „Jenže ostatní těžko. Jsou to jen sedláci co nevytáhli paty dál než k nejbližšímu trhu. Nikdy by nic takového neskousli.”

„To ale neznam...” nenechal se odbýt John.

„Já jim nic nenakecala,” zavrčela. „Jedna ze zdejších viděla značku na mých zádech a jediné vysvětlení co ji napadlo bylo, že jsem byla prostě coura.” Zahleděla se nešťastně na své ruce. „Jak jsem říkala. Nevytáhli odtud nikdy paty a neviděli pořádnou couru, natož znak gardy. Tohle pro ně bylo jediným logickým vysvětlením a já je při tom prostě nechala.”

„Tak to jsi v hezkým průšvihu,” hvízdl Rhys.

„Počkat, počkat, počkat...” zahalekal John a divoce u toho mával rukama. „Nesnaž se mi nakecat, že Ronald nikdy znak gardy neviděl. To je krav...”

„No, ten by ho asi poznal,” zamumlala a raději se zahleděla jinam. Její výraz svědčil za vše. Hector se začal nezřízeně chechtat. Rhys a John se vzmohli jen na nevěřícné pohledy.

„Tak už aspoň máme odpověď na to, proč je pořád tak podrážděnej,” chechtal se dál.

„To máš teda recht,” přikývl ještě překvapeně John. „Se mnou takhle vyběhávat tak bych...” umlčelo ho vzteklé zaskřípění zubů z Mirandina směru. „No i když v tvém případě...” musel po chviličce uznat s dlaněmi zvedlými v obranném gestu. Nechtěl by být v kůži toho, kdo by si na ni něco zkusil proti její vůli.

„Neměl bys být třeba tak někde jinde?” zavrčela na něj naštvaně. Tyhle narážky ji vytáčely. Možná i proto že trochu ubíjeli hřebíček na hlavičku.

John si při její narážce hned vzpomněl na Rose a na rtech se mu usadil líný úsměv.

„Noc je ještě mladá,” zamumlal. Rhys a Hector při těch jeho slovech protočili oči a byli vděčni, že se hodlá plížit on za ní a nemusí ty dva poslouchat celou noc.

Nastala chvíle ticha.

„Co teď tedy míníš dělat,” zeptal se Hector. Musel uznat, že je docela v nezávidihodné situaci. Pokrčila rameny.

„Nevím, chci mu to zkusit nějak vysvětlit až na to bude trochu vhodná chvíle.”

„A zatím si budeš hrát na hodnou manželku?” zvedl obočí.

„Hrát?” uchechtla se bolestně. „Já si nemám na co hrát. To teď jsem. Všechno na čem jsem dřela šlo k šípku. Teď jsem jen ženuška v domácnosti.”

Zadívali se na ni, jak tu sedí znechucená sama sebou. Nikdy nepatřila k těm co si stěžují. Donutilo je to uvažovat, co by dělali pokud by se ocitli v podobné situaci, vzdát se všeho... Pro všechny to byla dost úděsná představa.

„Mirando,” ozval se Hector. Zvedla k němu hlavu. „Víš, že se na nás můžeš vždycky spolehnout.” Podívala se na ně a přikývla. Věděla, že by je stačilo třeba i jen požádat a vzali by ji sebou, ale chtěla to vůbec?

„Zažili jsme toho spolu dost co?” usmála se aby změnila pochmurné téma.

„To si piš,” zakřenil se John. „Nikdo mi nedokázal nakopat zadek tak jako ty.”

„Hmmm, nikdy jsem nechápala co je na tom tak těžkého - je to tak velká plocha,” zakřenila se snažíc se odhadnout velikost jeho pozadí. Rhys s Hectorem se rozchechtali.

„No nic, raději půjdu,” utnula je Miranda. Nerada by riskovala, že ji někdo uvidí či zjistí, že zmizela.

Vyšla ven a co nejtišeji se vydala zpátky. Vnímala každičký zvuk a čím více se blížila ke svému pokoji, tím se jí zdál tlukot jejího srdce hlasitější. Blížila se totiž zároveň i ke dveřím Rolandovi ložnice. Pod dveřmi stále ještě prosvítal pruh světla.

Když jeho dveře míjela zatajila i dech. Otevřela dveře svého pokoje a proklouzla dovnitř. Ze rtů ji ušel úlevný výdech. Ten se jí však zadrhl v hrdle. Neměla ještě ani dovřené dveře a ty sousední hlasitě zavrzaly.

Křečovitě obejmula prsty stranu dveří a okamžitě je přivřela jen na malinkou škvíru, aby vypadaly zavřené, ale zároveň necvakly o rám. Slyšela, jak vyšel a na okamžik se zastavil. Kdyby vykoukla škvírkou, zahlédla by jak upírá pohled k jejím dveřím. Miranda na to však byla příliš ztuhlá. Jen přikrčeně stála a poslouchala. Jeho kroky se po chvíli začaly vzdalovat chodbou.

Konečně dovřela dveře a vyčerpaně se po nich sesunula dolů. Opřela si hlavu o dřevo a přejela si dlaněmi po tváři. Tohle utajování a přetvařování jí znechucovalo stále více. Vždycky měla ráda jasno a jednala na rovinu. Teď se do toho zapletla a máchala se v tom čím dál více. Na to už neměla nervy. Měla je z toho napnuté k prasknutí.

Spustila ruce dolů a zahleděla se před sebe. Takhle to už dál nejde. Řekne mu pravdu. Sice na to není asi nejlepší chvíle, ale déle už to prostě nevydrží. Jako by jí při tom rozhodnutí padl kámen ze srdce. Vyštrachala se na nohy a otevřela znovu dveře. Odhodlaně překonala ten kousek a stanula ve dveřích Ronaldova pokoje.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život a čest - 44. kapitola: