OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život a čest - Prolog

02.03.2010 (19:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 5997×

Prolog

 Den již značně pokročil a slunce se začínalo klanět k obzoru. Přesto se blátivou cestou rozeznívaly dvoje čvachtavé kroky. Postarší žena se zády shrbenými svou denní lopotou spěšně kráčela kupředu a za sebou vedla dítě, které už sotva stálo na nohou. Žena upírala oči k opevněné hradbě tvrze před sebou. V očích se jí zračila úleva z konce její cesty, ale zároveň také obava. Tohle místo nebylo z těch, kde byste se chtěli schovat před nepřízní počasí či dokonce tam zamířit dobrovolně.

Přesto odhodlaně po chvíli zabušila na těžkou bránu postranního vchodu. Tupé údery se rozlehly tichým okolím okolo tvrze až sebou obě postavy venku prudce trhly. Netrvalo to příliš dlouho a na hradbě se objevili dva muži a dolů zamířily šípy. Dítě se bojácně přitisklo k ženě, která také vypadala, že už by byla raději co nejdále odtud.

Brána se s tichým vrznutím otevřela a na jejím prahu stanula vysoká postava, která si návštěvníky prohlížela nepřátelským pohledem.

„Přišla jsem za Thomasem, zdejším zbrojířem.”

„Co mu chceš?!” zazněla nepříliš vlídná odpověď.

Žena jen těžce skrývala, jak se chvěje, ale pokývla směrem k dítěti schoulenému mezi látkou její sukně.

Zavládlo pár vteřin ticha. Jen občasný zvuk zevnitř jej rušil. Teprve po chvíli se muž otočil a vkročil opět dovnitř. Žena vykročila za ním, ale muž k ní jen částečně otočil tvář.

„Počkej tu.”

Okamžitě strnula na místě. Rukou objala dítě kolem drobných ramen. Nemohlo mu být více jak sedm a i na ten věk bylo příliš hubené a drobné. Přesto jej pevně sevřela, jako by se o něj začala obávat. Možná tohle nebyla ta správná volba. Vše okolo vypadalo tak nevlídně a hrozivě...

Zvedla hlavu při zvuku kroků po kamením vysypaném nádvoří tvrze. Mířil k nim menší muž. Co mu však scházelo do velikosti, to mu Bůh daroval do rukou. Tělo a obzvláště paže měl pevné, zocelené prací.

Tmavé oči upíral jen jediným směrem. Na dítě, které si stále ještě bojácně tisklo tvář do látky ženiny sukně. Ženě stačil jediný pohled do těch očí a věděla, že to byla správná volba.

„Mirando?” ozval se opatrný mužský šepot.

Dítě obrátilo svou tvářičku vzhůru a zahledělo se na muže, jehož oči mu byly tak dobře známé. Oba měli tytéž tmavé zelenohnědé oči. Drobné ručky pustily sukni a v příštím okamžiku už muž svíral svou dceru v objetí. Pevně si ji tiskl v objetí, jako by to bylo to poslední, co mu zbylo. Tušil, že je to možná i pravda.

Dívenka se mu postupně v náručí uvolňovala a víčka unaveně klesala. Netrvalo to ani příliš dlouho a její dech se ustálil a pravidelně Thomasovi ovíval krk. Stále ji držel a hleděl do její ušmudlané tvářičky, zatím co poslouchal slova ženy, která mu dceru přivedla.

Bylo to již pět let, co musel opustit svou rodinu. Jen stěží se dokázali uživit i přesto, jak výborný byl kovář. Jedinou možnosti bylo odejít za prací někam dále. Pravidelně posílal peníze, ale svou rodinu od té doby viděl všeho všudy jen šestkrát.

Stále doufal, že se jednoho dne opět vrátí a budou všichni pohromadě. Nyní tomu však byl konec. Jejich vsí se prohnala chřipka a jeho žena epidemii podlehla. Poslouchal tyto slova a přitiskl si drobné tělíčko ještě více k sobě. Miranda byla jediné jejich dítě. Pokaždé když ji viděl, žasl, jak krásná je. Ve tváři měla jemné rysy po jeho milované ženě a tmavé oči a trucovitou bradu po něm.

„Neměla jsem, kam ji dát,” povzdechla si žena. „Ve vesnici jen málokdo přežil a já sama bych se o ni starat nemohla.”

Thomas viděl v její strhané tváři opravdovou lítost. Vždyť on by Mirandu nyní ani nedokázal jen tak dát do cizích rukou. Pouze tedy přikývl.

Když žena odešla, zůstal ještě chvíli stát na nádvoří. Velmi dobře si uvědomoval, že tohle není místo, kde by Miranda mohla zůstat. Na této tvrzi nebyla žádná žena, sloužil jen jako výcvikový tábor královské gardy. Cvičiště těch nejlepších zabijáků, kteří měli sloužit a padnout pro krále a jeho rodinu.

Zároveň však věděl, že ji nedokáže znovu opustit, ne teď, když už neměli nikoho. Zatím zůstane tady s ním a pak se uvidí. Jako chlapce by ji zde chvíli mohli nechat, aniž by to vyvolávalo nějaké rozbroje.

S tímto utvrzováním sám sebe s Mirandou zamířil do svého pokoje, který byl hned při kovárně. Oheň z pece přes zeď krásně prohříval celou místnost a Miranda, aniž by se probudila, se zavrtala do teplých přikrývek. Thomas se zhrouceně usadil na židli a hleděl do její tváře. Jako by viděl svou Elizabeth. Byla tak krásná a plná života. Osud mu však nedopřál mnoho let, které by spolu mohli strávit. Bůh si ji vzal k sobě a jemu nyní již nezbývalo nic jiného, než doufat, že se setkají tam nahoře. Zatím se však ještě musí postarat o Mirandu. O to nejlepší, co z jejich krátkého manželství vzešlo.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život a čest - Prolog: