OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život je hra, kterou hrajeme sami se sebou 2. díl

02.05.2012 (15:00) • Trixie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 407×

„Co to bylo?“ slyším místo pozdravu od Lucy.

„Co jako?“ nechápu.

„Ty jsi dojela Lexusem do školy? S kým? Proč? Povídej, přeháněj!“ Ona prostě musí vědět úplně všechno, už mě to nepřekvapuje.

„Jo. S Loganem.“ Usměji se při vzpomínce na naši společnou noc.

„Ooo, ne! Ten potutelný úsměv znám! Ty ses s ním normálně vyspala! Styď se!“

„Jo, strašně si stydím za to, že se mi to tak moc líbilo.“ Začnu se šíleně smát.

„Nerada to říkám, ale ty jsi normální děvka!“ nařkne mě.

„Ale prd. Vždyť je to Logan. TEN Logan! Několik let jsem ho milovala, no vlastně teď mám v hlavě trochu zmatek, jelikož mi připadá, že ho miluji pořád. Ale to asi udělal jen ten dokonalý sex. Prostě něco takového jsem hodně dlouho nezažila!“ rozplývám se.

„No, vidím, jak jsi z toho celá hotová. Ale já to prostě nechápu. Jak jen můžeš vlézt do postele s každou hezkou tvářičkou?“ Třískne se svou plechovou skříňkou.

„Není pravda, že tam lezu s každou krásnou tvářičkou. Tohle je Logan. A okey, spím s mnoha kluky, ale tohle jsem prostě já. Zvykni si, tohle je můj život, ve kterým tvoje kecy nemají absolutně žádnej význam. Klidně mnou pohrdej, je mi to naprosto ukradený!“ Posadím se na své místo a otevřu notebook.

Říkáte si, proč jsem po ní tak vyjela? Protože ona se mi snaží neustále organizovat život a změnit mě k obrazu svému. Jsme ve třídě jen dvě holky a asi chce, abych byla stejná jako ona, ale bohužel, tohle jí prostě nevyjde.

„Trixie je dneska nějaká nevšedně tichá. Co se děje? Co ten blažený výraz?“ ryje do mě učitel programování.

„No to víte, pane učiteli, to ten sex. Taky byste to měl zkusit.“ Oplácím mu to. Celá třída leží v křečích.

Nejsem drzá, tohle je učitel, který má těsně po škole a jsme spíše přátelé. Všichni si už zvykli, že na sebe máme narážky a děláme show. Ovšem má to své hranice. A pokud se ptáte, jestli jsem s ním také spala, tak moje odpověď je ne. Nespala.

„Díky za radu, musím to dnes navrhnout přítelkyni.“ Nechápavě zakroutí hlavou a věnuje se dále výkladu o PHP.

***

Celý týden utekl jako voda, teda ne zrovna týden. Ale do čtvrtku všechno plynulo velmi rychle. Ale pak mi bylo řečeno, že jsem se netvářila dostatečně šťastně a to se přeci musí napravit.

***

„Novej pááátek!“ zařve Lucy přes celou tramvaj.

„Ano, novej pátek,“ pronesu s lednovým klidem. Škoda, že nesdílím její nadšení.

Co to vlastně Novej pátek je? Výmysl naší školy. Respektive jednoho týpka z naší malé, ale opravdu úžasné školy. Ryan je kluk, který umí naprosto dokonale využít toho, že jeho rodiče jsou nechutně bohatí. Miluje Apple, Jeremyho Scotta a party. To on je zakladatel Nového pátku. Řídí se filosofií: „Proč bych měl čekat až na pátek, když chci kalit právě teď?“ Začalo to nevinně, když na Facebook napsal větu: „Středa je novej pátek!“ jeho další o několik hodin novější status byl: „Čtvrtek je novej pátek!“ Takže od té doby jsou všechny dny, ve kterých se paří, Novej pátek. Je to soukromý svátek, nutno podotknout jeden z mých nejoblíbenějších. 

„No tak, Trixie, uvolni se. Sedneme si do čajky, dáme si vodárku, čaj a bude nám fajn. Budeme tam mít Ryana, ten dotáhne ještě Dylana. No řekni, co nám bude chybět?“ snaží se mě povzbudit.

„No nevím, asi nic.“ Zhodnotím bez přehnaného nadšení situaci.

„Tak vidíš. Potřebuješ oddech, už ti to leze na mozek. No nic, vystupuju, měj se. V osm na nádru pod hodinama. A ne, že dojdeš pozdě!“ Otevřou se dveře a z nich vychází vychrtlá brunetka v delším černém kabátu a brašnou na notebook přes rameno.

Nechápavě zakroutím hlavou a dám si na uši svoje růžové beaty, připojené k poněkud staršímu iPodu nano. První skladba, která začne hrát, se do tohoto prostředí velmi hodí. „Konečně sám, můžeme si sednout a bojovat. A já jsem ztratil veškerou víru v tohle zastření světla…“ Knives and Pens od Black veil Brides. Poslední dobou vážně vnímám život spíš jako boj, než jako radost. Ptáte se proč?

Ano, s Loganem to byla opravdu hezká noc, kterou mám bohužel pořád v hlavě. Začínám si pomalu uvědomovat, že to byla nejspíš velká chyba. Nechala jsem to zajít dál, než jsem chtěla, ale zas si říkám, že nejhorší rozhodnutí tvoří nejlepší vzpomínky. Jsem zvědavá, kdy toho dokonale stylového blonďáka ve stříbrném Lexusu dostanu z hlavy.

„Konečně doma,“ pomyslím si a vyjdu z tramvaje směr obrovský panelák. Nejsem jako kluci z naší školy (nutno podotknout velmi prestižní a soukromé školy) nebydlím jako oni v bytech sedm plus tři. Bydlím jako normální člověk na obrovském sídlišti s mámou, tátou a králíkem Kurtem v bytě tři plus jedna.

Otevřu dveře, tašku hodím do pokoje na velkou kovovou postel. Nejraději bych si tam lehla taky, ale to už bych se nemusela dneska zvednout. Dostala jsem ovšem lepší nápad, jak neusnout a ještě se trochu pobavit.

„Bree, jsi doma?“ mluvím do mé černé cihly značky Samsung.

„Jasně, co chceš?“ ozve se poněkud ospalý hlas mojí milované sestřenice.

„Za tři minutky jsem u tebe, potřebuju vyplnit díru v programu a dlouho jsem tě neviděla, tak už se pomalu táhni ke dveřím.“ Mluvím a přitom se snažím zamknout dveře od bytu, které se musí přitáhnout k sobě, protože jsou poněkud rozbité.

„Jasně, už tě čekám, je odemčený, tak dojdi. Měj se.“ Zavěsí.

„Teda, ta měla ale naspěch,“ pomyslím si a mizím o pár baráků dál. Sprostě si otevřu dveře a vejdu až do jejího pokoje.

„Čau Bree,“ usměju se.

„Ahoj, Trix, chceš kafé?“

„Jasně, to se neodmítá.“

„Já to věděla, proto už ho máš na stole,“ ano, opravdu mě zná.

„Jdeme zítra do Legend? Je tam stip Show!“ pronese natěšeně vyšší blondýnka, která pozoruje svůj vlastní odraz v zrcadle.

„Co v Legend? Ten klub je o ničem.“ Protočím očima a zaklepu na akvárko, které stojí na konferenčním stolku. Myš, obývající ho, pootevře svoje červené oko, když zjistí, že jsem to jen já, tak ho zase zavře a zahrabe se hluboko do pilin.

„No to je opravdu krásné, už i ta myš na mě kašle!“ vzdychnu.

„A čemu se divíš, když mu jen pořád nadáváš?“ usměje se Bree, která konečně odlepila svůj obličej od zrcadla.

„Tak děláš, jako bych já mohla za to, že má tak velkou prdel.“ Nechápavě zakroutím hlavou.

„No jo, chápu, je vyžranej. Ale co s tím Legend? Půjdem?“ naléhá.

„A co tam? Vždyť to bude jako vždycky. Každá si dáme pár panáků, půjdeme tancovat a skončíme s neznámýma klukama, kteří se nám budou zdát fajn. Ale ráno, když nás budou opět stíhat smskama se ukáže, že nejsou tak fajn, jak jsme se mysleli… a bla bla bla, vždyť to znáš, je to tak vždycky, když jdeme do Legend.“ Nechápavě zakroutím hlavou a usrknu z obrovského hrnku plného životadárné hořké tekutiny.

„No ale jednou se to přeci musí změnit ne? Ty si nechceš užít?“ nechápavě pozvedne dokonale vytrhané obočí nápadně se podobající Marlene Dietrich.

„Ale jo, jasně, že si chci užít, vždyť mě znáš. Jen mám teď v hlavě pěknej zmatek. Nejdeme si zaběhat?“ usměji se.

„V jeanách?“ Bree se na mě podívá jako na úplného idiota.

„Ne, ty debile, bych se šla domů převlíct. Pak se osprchuju a pojedu za Lucy a Ryanem do města.“ Plánuji si celý zbytek volného času, který čítá zhruba dvě a půl hodiny.

„Dobře, jdeme běhat.“ Povzdychne si a hodí na sebe ošoupané tepláky a černé upnuté tričko s krátkým rukávem.

„Můžeme jít.“ Zaváže si tenisky, sebere z botníku iPod a klíče.

Po asi hodině nepřetržitého běhu, kdy se na nás v parku lidé venčící své čtyřnohé miláčky, koukali jako na úplné idioty, jsem ráda, že konečně stojím před hnědými dveřmi, které už jen čekají, až je otevřu a zhroutím se do sprchy. Nechápu, jak jsem to dokázala, ale během hodinky jsem byla nachystaná. Černé jeany mi pevné obepínaly krátké nohy, nohavice se ztráceli ve vysokých růžových botech značky Converse, přes bílé tričko jsem měla hozenou modrou baseballovou bundu s bílými koženkovými rukávy. Na uši jsem si nasadila růžové beaty, do kapes dala peníze, mobil a klíče. Venku bylo opravdu krásně. Neřekla bych, že je březen, i přesto, že se už stmívá, teplota se drží u příjemných patnácti stupňů. Jakmile jsem se posadila do tramvaje, začala ve mně hlodat pocit, že je něco špatně. Takový ten nevysvětlitelný pocit, jakože se dneska večer něco změní.

„Kde je?“ podrážděně si zamumlám v osm nula pět pod hodinami. Stojím ta ještě další tři minutky, než se v dáli objeví vychrtlá osoba, celá v černém. Nechápu, co se jí na té barvě tak líbí.

„No kde seš?“ zamrčím dosti unaveně a podrážděně.

„Promiň, ale stejně ještě musíme počkat na Ryana.“ Usměje se a nanese si na rty tlustou vrstvu balzámu, který má perlové odlesky.

„Aha, jasně a kde je?“ Myslím, že jsem na tu otázku vlastně ani odpověď nechtěla, ale byla to jediná rozumná otázka, která mě v té chvíli napadla.

„Támhle, koukni!“ natáhne ruku a vztyčí ukazováček.

„Kde?“

„To šíleně barevné,“ zaostřím a spatřím dokonale oblečeného kluka. Jiskřivě žlutá mikina zakrývala kus červených jeanů rovného střihu, na nohách mu nechyběli okřídlené boty, kolem krku beaty a na ruce obrovské bílo-modro-červené hodinky od japonské společnosti Casio. Na to, že se prosadili především výrobou kalkulaček, jim navrhování hodinek opravdu jde. Hlavně tady těch barevných plasťáků.

„Čau,“ pronese svým typicky hlubokým hlasem s americkým úsměvem.

„No nazdar, kam jdeme?“ Kéž bych byla tak nadšená jako on.

„Hele, Trixie, usměj se! Dneska je totiž Novej pátek!“ zařve to přes celé hlavní nádraží.

„Yahoo!“ snažím se vyloudit nějaký veselý zvuk, ale upřímně, moc mi to nejde.

„Hele, jedem nám dvojka, nasedat.“ Zavelí jediný zástupce mužského pohlaví.

„A kam že to vlastně jedem?“ zeptám se podruhé za dvě minuty. Jsem ochotná se ptát každou minutu do doby, než mi někdo laskavě sdělí odpověď.

„No do čajky přeci. Hele, Trix, mám něco, co ti zaručeně zvedne náladu!“ Rozepne svůj obrovský batoh a strčí do něj hlavu. Po chvíli ji vydělá a pobaveně se na mě koukne.

„Tak holky, co si dáte?“ natočí batoh k nám.

„Pojizdný lihoviny!“ směju se a nechápavě zakroutím hlavou. Vážně se musí nechat, že on ví, jak mi zvednout náladu. 

„Vystupovat!“ pronese vesele Ryan a táhne nás místy, kde jsem nikdy nebyla.

„Jak je to daleko?“ zakňourám a připadnu si jako ten otravný oslík ze Shraka.

„Hele, teď projdeme kolem té vycpané labutě a už tam jsme.“ Ta labuť byla velmi strašidelná, víte, nebyla to kdejaká labuť, byla sice umělá, ale vypadala docela realisticky.

„Tak slečny, prosím, posaďte se.“ Odhrne nám, jako pravý gentleman, závěs vedoucí do salónku.

Za pár minut dojde číšník a podá nám nápojové lístky. Trvá docela dlouho, než si nějaký čaj vybereme a nikdy bych neřekla, jak dlouho se může táhnout hádka o příchuť vodní dýmky, každý jsme úplně jiný, tudíž každý chceme úplně jinou.

Ryan to vyřešil, řekl číšníkovi, ať mu vybere nějaký dobrý čaj a nakonec vypustil z pusy tu příchuť, nad jejímž názvem jsme strávili nejvíce času, ne snad, že by někomu chutnala a někomu ne, ale prostě jsme nevěděli, co to Guava je.

„Hele, kde je Dylan? Já jsem myslela, že jste jako srostlá dvojčata… Jste všude spolu.“ Začne debatu Lucy. Nutno podotknout, že se jí Dylan líbí už od prvního dne, co ho spatřila, tehdy měl ještě delší blonďato-zrzavé vlasy a rošťácký pohled. Teď už se změnil spíše ve velmi vyspělého, těžce pracujícího muže. Abyste rozuměli, těžkou práci myslím to, že dealuje kosmetiku. No jo, ne nadarmo mu říkají Avon Lady.

„Právě mi píše, že asi nakopne tu tramvaj do prdele, jestli se nerozjede. Tudíž pokud jste to z toho nepochopili, je na cestě sem.“ Směje se a položí svůj bílý iPhone na dřevěný stolek.

„Sakra, nemám si kam dát nohy.“ Snažím se trochu odkopnout kabáty, položené na lavičce naproti sedačky, kterou obsazuji já s Lucy.

„Trixie, uklidni se! Pojď si sednout za mnou, jestli chceš, tady si můžeš nohy natáhnout úplně v pohodě a Dylan si pak sedne za Lucy.“ Nápady má opravdu dobré, to se musí nechat.

„No a vlastně proč ne.“ Přesedla jsem si. Chápejte, je to přeci Ryan, má neuvěřitelný vkus, co se jedná o oblečení a chová se jako normální člověk. Nutno podotknout, že je opravdu hezkej.

Obsluha nám donese čaje a vodní dýmku, chvíli po té se ukáže i Dylan, sedne si za Lucy a pravá zábava může začít. Ryan otevře svůj batoh a vydělá mého oblíbeného Jacka Daniel’se. Jelikož ví, jaký k němu mám vztah (k tomu chlastu) schválně ho otevře, aby cítila tu božskou vůni nefalšované whiskey z Tennessee a pak mi ji dá tak abych na ni nedosáhla.

„Ale ale, kdopak se to tu sápe po Jackovi? To je jako bych sebral malému dítěti lízátko!“ utahuje si ze mě.

„No, myslím, že ona Jacka lízat nechce, hádám, že má v úmyslu ti ho celýho vypít!“ směje se Dylan a bere si flašku on. A protože ví, že já musím mít vždycky první lok, tak si schválně přiloží rty na hrdlo flašky a začne ji naklánět.

„Nééé!“ zařvu přes celou, klidnou čajovnu. Znáte to ne? Čajovny mají být místem k relaxaci a já tady ječím.

„Na, prosím tě. Mě by ale docela zajímalo, co by se stalo, kdyby se z tvýho Jacka napil někdo dřív jako ty. To už bys ho pak nepila? Protože to já budu pít potom častěji první.“ Směje se kluk sedící na druhé straně malé místnůstky.

„Chápeš, je to pocta pít první. Já jsem zhýčkaná, musím pít první! Pak by se mnou bylo k nevydržení!“ vysvětluji a objímám alkohol.

„Takže by se vlastně nic nezměnilo.“ Ukáže svou řadu dokonale rovných a bílých zubů Ryan.

„Tsss.“ Na oko se urazím a popotáhnu z vodní dýmky, která je překvapivě dobrá.

„Alkoholiku, podej mi tu flašku!“ zahlásí Lucy. Abych se k ní dostala, tak se natáhnu přes dokonalého hnědovlasého kluka sedícího vedle mě. Ó bože, ten tak hezky voní. Podám jí láhev, ze které už jsem stihla tak třetinu upít.

„Kam půjdeme teď?“ pronesu už ve velmi vláčném stavu, když nás vyhodili z čajovny. No jo, dělali jsme tam hold moc velkej bordel.

„Nevím, někam si sedneme a dopijeme zásoby.“ Usměje se Ryan a zastaví se u vycpané labutě. Lucy a Dylan jdou dál, já se snažím Ryana dostat pryč, ale moc mi to nejde. Asi se do té vycpané labutě zamiloval.

„Hele, Trixie, ona na mě mrkla! Ta labuť žije, ona na mě mrkla! Pojďme vysvobodit labuť!“ rozmáchne se, s dlaní sevřenou v pěst.

„Ani to nezkoušej! Ta labuť je mrtvá. Kaput.“ Snažím se ho odtáhnout dál od té výlohy, protože vypadá, že by byl opravdu schopný ji rozbít kvůli tomu, aby zachránil vycpanou labuť.

„Ale někdy byla živá.“

„Nebyla nikdy živá, má voskový zobák, pojď už!“ Chytnu ho za paži a táhnu ho pryč. Pohne se asi o deset metrů a pak se zastaví.

„Co zas?“ už jsem velmi nepříjemná, protože Dylan a Lucy se nám ztratili z dohledu.

„Ty jsi na mě tak hodná,“ obejme mě. Jsem trochu zmatená, co to povídám, jsem hodně zmatená. Prostě tam stojím celá zkoprnělá. Právě mě objímá nádhernej kluk a já nejsem schopná nic říct, natožpak udělat. Ryan ale převezme veškerou iniciativu a začne mě docela vášnivě líbat. Víte, tohle bych neodmítla, ani kdybych byla střízlivá a jelikož jsem opravdu nametená, přidávám se. Nevím, jak dlouho jste u té prokleté labutě stáli, ale každopádně byla to asi nejhezčí část večera. Vyrušil nás až můj mobil.

„Kde jste?“ vříská na mě Lucy.

„Deset metrů od labutě.“ Chytnu Ryana za ruku a jdeme společně dál.

„No to je krásný, tak dojděte dolů do toho parku, sedíme na lavičce.“ Vypne telefon.

„Kde jsou?“ zajímá se Ryan, jakoby najednou vystřízlivěl.

„V parku na lavičce.“ Táhnu ho do již zmiňovaného parku.

„Aha, tak to máme ještě dost času.“

„Dost času na co?“ nechápu.

„Na tohle.“ Otočí se ke mně a pomalu se přiblíží. Nemám ráda pomalý tempo, proto se k němu přisaji, naše jazyky rozehrály opravdu vášnivou hru. Cítím, jak stále objíždí jazykem můj piercing a spodní kuličku kouše.

„Musíme jít.“

„No, kde jste byli?“ pronese Dylan docela škaredým tónem, jakoby tušil, že se něco dělo.

„Ale, Ryan se zasekl u vycpané labutě, měl za to, že na něj mrkla, tudíž je živá a on ji musí z té výlohy vysvobodit.“ Usmála jsem se a sedla si na větev obrovského stromu.

„Aha, budu dělat, že to chápu,“ usměje se Lucy a Dylan se přidává.

„Hej, nevíte kolik je hodin?“ Nechce se mi vytahovat mobil z kapsy.

„Něco kolem čtvrté ráno, proč?“ Rozsvítí si hodinky kluk, jehož jazyk jsem měla před malou chvilkou v puse.

„Mám nápad. Co si takhle jet domů pro věci a v šest dáme sraz u školy. Mohli bysme dopít zásoby.“ Usměju se nad mým ďábelským plánem.

„Dobrý plán.“

„Tak čau u školy.“

A vážně, v šest ráno už jsme všichni seděli na zídce, dokonale se bavili s Absolut vodkou a tequillou v rukách.

„Víte, proč tuhle školu tak miluju?“ pronese Ryan.

„Protože do ní ustavičně nechodíš?“ směju se.

„Ale ne, protože tady můžeš chlastat, hulit, mít sex… Cokoliv jen chceš a všem je to u prdele. Ale jak mile se vychčiješ ze střechy, tak je zle. Má to tahle škola ale zvrácené hodnoty.“ Směje se.

Na tom se všichni shodneme a pijeme až do půl osmé, kdy nám školu konečně otevřou a my se rozcházíme každý do své třídy.

Autor: Trixie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je hra, kterou hrajeme sami se sebou 2. díl: