Život je hra, kterou hrajeme sami se sebou Prolog + 1. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Jmenuji se Trixie, je mi 17 let a docela ráda bych poznala toho zoufalce, který řídí naše životy. Protože ten můj vážně stojí za to.

13.03.2012 (14:00) • Trixie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 582×

Věřím, že když jsem se před sedmnácti lety drala na svět, nebyl můj osud zpečetěn. Nebyla jsem předurčena k tomu, být nešťastná, nemám zakódováno v genech být zlá mrcha. Ale jsem. A proč? Protože společnost semnou nikdy nejednala v bílých rukavičkách. Dobře, dobře, já vím, nemůžu odsuzovat jenom společnost, ale také nemůžu nenávidět jen sama sebe. Povyprávím vám tedy celý příběh.
Ne vždy jsem byla taková, jaká jsem teď. Na základce mě šikanovali, na víceletém gymnáziu jsem šikanovala já je a na střední jsem se dostala do světa peněz, moci a luxusu.
Nejsem taková ta typická třicetikilová blondýna s dlouhýma nohama, právě naopak. Jsem malá, vážím nějakých 60 kilo a jsem bruneta, i přesto jsem populární. Už zhruba rok vypadám stejně, stejný vlasy, stejný styl, prostě Trixie. Dřív jsem hodně experimentovala, nosila jsem šíleně barevné oblečení s dětskými potisky a měla jsem strašně barevné vlasy. Jeden měsíc červené, druhý platinové, pak růžové… No zkrátka jsem těch barev vystřídala vícero.
Vždycky jsem byla „jiná". Můj charakter vystihuje mnoho slov, mimo jednoho: Normální. To rozhodně nejsem, vždy jsem byla něco extra. A myslím, že z tohoto už se nevymaním.

„Kdo sakra otravuje v neděli v deset večer?" proběhne mi hlavou ve chvíli, kdy se celým bytem rozezní tón zvonku.
„Promiň, že ruším tak pozdě, ale prostě jsem nevěděl, kam mám jet. Vaši jsou doma?" Ve dveřích stojí, jindy dokonale nastylovaný a usměvavý blonďák, který byl dlouho předmětem mých nejintimnějších snů.
„Logane, proboha, co se stalo? Viděl jsi snad někdy naše doma? Pojď dál." Tohle snad ani není on. Chudák.
„Počkej, něco jsem nechal v autě." Seběhne pár schodů a já přes skleněné dveře sleduji, jak se vrací i s bednou plnou cinkajících lahví.
„Co to je?" Nechápu.
„Nejlepší kámoši." Položí bednu do mého červeného pokoje na konferenční stolek.
„Vodka, Jack Daniel's, Tequilla, Malibu, Metaxa, Jim Beam, Jelzin, Absinth, bourbon, Gin, Tullamore Dew, whiskey a kastl Red bullů. Takže Logane, kápni božskou, co se děje?" Nechápavě se posadím na sedačku, nad kterou visí má obrovská fotka v nádherných šatech.
„Už to nedávám. Prostě jsem zoufalý a nevěděl jsem za kým jet. Carter je někde v… Pryč a jiné kamarády, kteří by tohle pochopili, prostě nemám. Trixie, vážně promiň, že otravuju, pokud chceš, tak já odjedu, vážně. Vím, že vstáváš zítra do školy a nerad bych tě od ní nějak zdržoval nebo odrazoval," usměje se můj o mnoho let starší kamarád.
„Ale prosím tě, Logane, jsme přátelé. Vyklop to, co se děje? Do školy mě zítra hodíš autem, budu tam rychleji a všechno bude prominuto." Spiklenecky na něj mrknu.
„Proč jsi na mě tak hodná? Kdokoliv jiný už by mě hnal z baráku, ale ty i přesto všechno, co jsme spolu prožili, jsi na mě pořád hodná. Proč? Vždyť já si to nezasloužím."
„Ale to víš, že zasloužíš. Prožili jsme toho hodně, ať už toho dobrýho nebo špatnýho, ale důležitý je, že jsme to vždycky přežili. Takže to vyklop!" Naklopím do sebe panáka dokonalé finské vodky.
„Říkal jsem ti o Jill, že?" ujišťuje se.
„Jo, jo, ta podle tebe nejdokonalejší holka na světě, která nemohla vystát Cartera." Pousměji se nad tímhle faktem. To se totiž moc nestává. Víte, Carter má jakési osobní kouzlo, slečny se o něj perou. A to doslova. Ten kluk je prostě magnet na holky a to se nemusí ani snažit. Věřte mi, vím, o čem mluvím.
„Jo přesně ta. Myslel jsem, že už mám vyhráno. Víš, nechci toho moc, chci jen hodnou a milou holku, která se mnou nebude jen pro peníze. Nejsem jako Carter, že bych si domů volal děvky a spal bych každý den s jinou. Je strašný s ním jít do klubu, během půl hodiny zmizí s nějakou kozatou blondýnou a celý večer píchá jednu za druhou. Ale už ten jeho postoj asi tak nějak začínám chápat. Nikdy mu žádná holka neublíží, on bude vždy naprosto free a nad věcí, což se o mně říct nedá. No, ale abych se vrátil k Jill. Jelikož hned nevyjela po Carterovi, vypadala, že bude taková normální. A ono nic, nevyjela sice po mém nejlepším kámošovi, ale na house party, kterou pořádal, si to rozdávala rovnou se dvěma borcama najednou! A pak mi ještě vmetla do ksichtu, že když jsem s ní nechtěl spát já, tak si přeci někoho najít musela. No chápeš to?" Vezme si celou flašku Jacka Danielse a vydatný kus upije.
„No to ne! Co je to za krávu?" Nechápavě obrátím oči v sloup.
„No víš co? Od teď dám jen na tvůj a Carterův názor, nevím, jak to děláte, ale většinou máte pravdu. Možná je to tím, že spolu spíte." Usměje se a nahne si láhev.
Jen se nechápavě usměju a vypiju dalšího panáka vodky na ex, protože Carter, to je kapitola sama o sobě. Vždycky když na něj přijde řeč, tak bych se nejraději opila nebo si vlepila facku. A dneska k tomu mám dokonce i společníka a plnou bednu chlastu, která mě nutí pít. Znáte to, když na vás láhve s alkoholem mluví, ne? Doufám, že jo, protože pokud ne, asi semnou bude něco špatně.
„Jak to s ním teď máš? Stejně je to strašně ironický. Chodila jsi se mnou, ale o panenství jsi přišla s ním" směje se a pije dál.
„No jo, ten náš trojúhelník byl vždycky divnej. Momentálně by to mělo být zvláštní, ale není, což mě trochu mate. Nevím, co si mám o Carterovi myslet. Já jsem ho odmítla, ale on se se mnou chce stejně pořád vídat a spát semnou. Mám pocit, že mu to ‚kamarád taky rád' začíná značně vyhovovat." Směju se a vezmu si láhev finské vodky, proč budu troškařit po pánácích? Carter je těžkej kalibr, na který pomáhá jedině vodka, hodně vodky.
„Nemyslím si, že mu to nějak extrémně vyhovuje. Prostě se tě jen nechce vzdát. Kdo by taky chtěl?" Povzbudivě se pousměje Logan.
„Ale prosím tě, jsem jako všechno holky okolo, nic extra."
„Nic extra? Vždyť tobě je 17 a chováš se minimálně na 25. Tohle není zrovna běžné, víš? Máš určité morální hodnoty, umíš pomoct přátelům, když jsou ve štychu a nevykašleš se na ně, jen abys šla pařit. Možná ti to přijde divný, ale tohle obvykle lidi v 17 letech dělají. Obvykle nesedí s bývalým na sedačce a neposlouchají jeho trable." Snaží se mi mluvit do duše.
„Okey, okey. Asi na tom něco bude, ale Logane, dívej se na to tak, že my jsme spolu chodili, známe se už moc dlouho na to, abych se na tebe vykašlala. Pojď sem." Obejmu ho.
Cítím, jak si mě přitahuje blíž k sobě a hladí mě po vlasech. Počkat, tohle vypadá, jakoby spíš uklidňoval on mě, ale co, na tom přece nesejde. Mám ho ráda, vždycky jsem měla, jen jsem byla mladá a blbá, když jsem ho nechala odejít. Nevím, jak se to stalo, nejspíš tomu značně dopomohl alkohol, kterého jsme oba měli v žilách více, než přijatelné množství, ale najednou jsme se ocitli na posteli a vášnivě se líbali. Oba jsme věděli, že děláme chybu, ale ani jeden s tím nechtěl přestat. Víte, mnohdy si za to nadávám, protože nebýt tohoto, tak nikdy nejsem tam, kde se právě nacházím. Tohle byla osudová chyba. Od téhle chvíle se můj život začal otáček naruby. Že to byla chyba, jsem si uvědomila až později, dokonce, se mi líbil pocit, když mi zazvonil budík a já se probudila v jeho náruči.
„Dobré ráno," pronese tím dokonale ochraptělým hlasem.
„Dobré ráno," usměji se, dám mu pusu a bleskurychle vylézám z postele.
„Kafé?" křičím na něj z kuchyně.
„Jo, prosím. Můžeš mi vysvětlit, jak to, že jsi po ránu tak aktivní? Po jednou zazvonění budíku vylítneš z postele a jdeš si udělat kafé. Tohle nejspíš nikdy nepochopím." Leží zakrytý až po uši.
„Protože už od chvíle, kdy usínám, se těším na ranní kafé." Donesu si nápoj, bez kterého bych nemohla existovat a zapínám notebook.
„Tvoje ranní návyky jsou moc divné." Zamračí se a upije ze svého espressa.
„No, každej jsme nějakej." Zapínám Facebook a projíždím aktivitu mých přátele, no nic moc, ale co jiného bych mohla v 7.40 čekat.
„Trixie, nemyslíš, že bychom si měli promluvit o tom, co se stalo?" zkoumavě se na mě podívá, když si oblékám krajkované spodní prádlo.
„A o čem chceš mluvit? Prostě jsme se spolu vyspali. Jediný, co mi prosím slib, že to neřekneš Carterovi. To by byl náš konec. Vy jste přátelé od školky, vaši rodiče jsou obchodní partneři... Všechno bychom to zničili. A to já nechci. Bylo to s tebou hezký, vážně, ale tohle je prostě šílené." Obléknu si jeany, tričko a svážu si vlasy do culíku.
„No, asi máš pravdu. Byli jsme oba namol. Už se to nikdy víc nestane." Sladce se na mě usměje neučesaný blonďáček.
„To neříkej! Nikdy nevíš, co se může stát, hlavně pokud jde o mně." Usměji se, kopnu do sebe zbytek kávy a mizím v koupelně. Když se vrátím, Logan už stojí uprostřed pokoje skvěle nastylovaný. Jak to ten kluk jen dělá. Nechápu.
„Jedeme?" usměje se.
„Jasně." Hodím na sebe černé sáčko s dvojitou řadou zlatých knoflíků a obuji si oxfordky.
„Miluju tvůj styl oblékání," usměje se.
„Jé, ahoj Trixie, kam se chystáš?" zastihne mě sousedka. Sakra, to bude za chvíli celá čtvrť vědět, že jsem tu měla zase kluka.
„Do školy, promiňte, ale musím jít." Hodím si tašku přes rameno a ruku v ruce odcházím s Loganem, směr jeho dokonalý stříbrný Lexus.
„Čau a dík za super noc," usměji se, když dorazíme před školu, kde se zrovna objeví moje spolužačka.
„No, není zač. To já děkuju, že ses na mě nevykašlala. Měj se, doufám, že se brzo zase uvidíme." Dá mi pusu a já lehce strčím do dveří, které se tiše zavřou.