Život je nespravedlivý 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak, a máme tu druhou kapitolu. Čeká nás návštěva rodiny Woodových a velice veliké překvapení...

06.08.2013 (16:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 515×

2. kapitola

Ráno mě vzbudil hluk v pokoji. Podívala jsem se vedle sebe a zjistila, že tam Erik už není. Sedla jsem si, rozhlédla po pokoji a uviděla Erika, jak si vyndaná nějaké věci z tašky.

„Dobré ráno!" zamručela jsem.

„Dobré, omlouvám se, že jsem tě vzbudil," pozdravil.

„Nic se nestalo. Kolik je hodin?" zeptala jsem se.

„Bude půl osmé," odpověděl. Vyhrabala jsem se z postele, vybrala nějaké oblečení a zalezla do koupelny. Osprchovala jsem se, abych se rychleji probrala. Na sebe jsem si vzala oranžové úzké rifle, modré tričko s černou krajkou a boty na podpatku. Vlasy jsem si projela hřebenem a nakonec jsem se namalovala. Pouze řasenka, světle modré stíny, černá tužka a lesk na rty. Když jsem vylezla, Erik seděl u stolu a něco hledal. Popošla jsem k němu a podívala se.

„Co to je?" zeptala jsem se.

„To je dům rodiny Woodových, rodičů té holčičky," objasnil mi.

„Myslíš, že bychom tam měly zajet," konstatovala jsem. Pouze přikývl. Na nic jsme nečekali a po snídani vyjeli.

Dům byl vcelku veliký, okolo zahrada s prolézačkami. Přišli jsme ke dveřím a zazvonila jsem. Chvilku jsme čekali, než se ve dveřích objevila žena v nejlepších letech.

„Dobrý den. Jsem agentka Kate Lopezová a toto je můj parťák Erik Cullen. Mohly bychom s vámi mluvit?" zeptala jsem se.

„Oh, jistě. Poťte dál," odpověděla. Sedli jsme si do obýváku a vyptávali se.

Paní Woodová: „Manžel je v práci, tak vám musím zatím stačit já."

Bylo na ní vidět, že trpí.

Erik: „Popište nám ten den, kdy zmizela vaše dcera."

Paní Woodová: „Ráno se nasnídala, pomohla jsem jí sbalit věci do školy a manžel ji tam potom odvezl. Odpoledne jsem ji vyzvedávala já, usmívala se a zeptala se mě, jestli by nemohla zajít k její nejlepší kamarádce Ellen Jacksonové. Souhlasila jsem a domluvila se s ní, že v šest se pro ni stavím. Když jsem tam přijela, už tam nebyla. Okamžitě jsem se vrátila domů, jestli není tam, ale jediné, co jsem našla, byl dopis strčený pod dveřmi…" začala brečet, sedla jsem si k ní a objala ji.

Erik: „Máte ten dopis?"

Paní Woodová: „Ano. Je támhle na skříňce."

Erik pro něj došel a přečetl si ho. Jeho výraz byl znechucený. Poté ho podal mně.

Stálo v něm:

Vaši dceru máme my. Nebojte se o ni, bude mít vše, co jsme měli my. :D Záleží jen na vás, pokud to přežije, nebo ne. S pozdravem krásného dne anonym. :D

Já: „Měla vaše rodina někdy s někým nějaké spory?“

Paní Woodová: „Ne. Pracuji jako lékařka a spíše mi lidé děkují.“

Já: „A co váš manžel?“

Paní Woodová: „To nevím. S ničím se nesvěřoval.“

Já: „Pokud vím, pracuje jako právník, je to tak?“

Paní Woodová: „Ano. Naposledy dělal na případu toho mladého feťáka. Více bohužel nevím.“

Já: „Dobře. Kdybyste cokoli potřebovali, zde je moje vizitka. Nashle.“

Erik: „Nashle.“

Paní Woodová: „Nashledanou. Najděte mi mou holčičku, prosím.“

Já: „Nebojte.“

Do motelu jsme se vrátili až na oběd. Chuť na jídlo jsem neměla, tak jsem místo jídla vypisovala to, co nám řekla paní Woodová. Když jsem si otevřela mail, všimla jsem si anonymního dopisu. Otevřela jsem ho a zděsila se.

Víme, že jste tady, slečno Lopezová. Začíná nás dost štvát, že se nám pletete do cesty. Už jako malá holčička jste byla statečná. Obzvlášť ten den, kdy jsme se dostali do vašeho domu a před vašima očima vám zavraždili otce. Museli jsme to udělat, neboť toho věděl moc. Hrozilo, že by nás mohl prozradit. Stejně tak jsme se zbavili vaší matky, ale u té vám můžu zaručit, že je naživu, teda, jak se to dá říct.

Anonym

Okamžitě jsem na ten mail odepsala.

Já: Kdo jste a co ode mě chcete?

Anonym: Je to jednoduché, chceme vás.

Já: Na co bych vám byla?!

Anonym: Jste velice užitečná, co se týče našeho druhu.

Já: Našeho druhu?! Proboha, jste normální?!

Anonym: Jsme naprosto normální. Inteligentnější, než-li vaši obyčejní lidé.

Já: Obyčejní?! Měli byste si dojít k psychiatrovi!

Anonym: Brzy se tam dostanete vy, slečno. Nejsme lidé.

Já: S tím na mě nechoďte.

Anonym: Poslal jsem vám obrázek. Otevřete ho.

http://ourstories.stmivani.eu/gallery/%C5%A1kolen%C3%AD%20zdravotnick%C3%A9%20skupiny%20110.jpg

Ihned se mi zvedl žaludek. Nemohla jsem se na to dívat.

Anonym: Copak? Snad vám není špatně. Ještě to totiž není vše.

http://ourstories.stmivani.eu/gallery/9b9b510444_2190065_o2.jpg

Ostatní obrázky nebyly o nic lepší. Položila jsem si hlavu na stůl a začala brečet. Žaludek jsem cítila až v krku. Ksakru, co mi chtějí?

„Kate, proboha, co se stalo?“ přiběhl ke mně Erik. Prstem jsem mu ukázala na notebook. Jakmile si to přečetl, zaklapl obrazovku a přisedl si ke mně. Objal mě. Schovala jsem si hlavu do jeho hrudi a smáčela jeho tričko.

„To bude dobré,“ uklidňoval mě.

„Proč teď? Po šesti letech,“ zašeptala jsem.

„Nevím. Nejspíš je to jeden z Hollisových a snaží se tě zastrašit,“ uklidňoval mě.

„Možná.“

„Kate, podívej se na mě.“ Jemně mě vzal ukazováčkem pod bradou a nadzvedl mi hlavu tak, aby na mě viděl. Podívala jsem se do jeho krásně hnědých očí.

„Nesmíš tomu věřit. Kate, hlavně tě nesmí napadnou se s dotyčným sejít. Slib mi to.“ Pohladil mě po tváři.

„Já…“

„Žádný já! Prostě mi to slib,“ přerušil mě.

„Dobře,“ řekla jsem.

Erik za mě zavolal panu Foxovi. Už jsem toho za život viděla dost, ale pořád mi to nedělá dobře.

Erik: „Dobrý den, pane!“

Fox: „Dobrý. Zjistili jste už něco?“

Erik: „Vyslechli jsme paní Woodovou a předala nám výhrůžný dopis.“

Fox: „Dobře, tak zjistěte něco víc. Mohl bych mluvit s Lopézovou?“

Na rozhovor jsem neměla náladu.

Erik: „Není tady. Vyřídím jí, až přijde, aby vám zavolala.“

Děkovně jsem se na něj podívala.

Fox: „No dobrá. Nashle!“

Erik: „Nashle, pane!“

„Co chtěl?“ zeptala jsem se.

„Jenom se vyptával, jestli už něco máme. Budeš mu muset zavolat,“ odpověděl.

„Bože! To nás nemůže ani jeden den nechat na pokoji?!“ zaúpěla jsem.

„Dělá to, protože musí,“ zastal se ho.

„Vždyť já vím,“ řekla jsem.

Celé odpoledne jsme zůstali v motelu. Navečer se Erik díval na televizi a já se šla vykoupat. Napustila jsem si teplou vodu, dala do ní jahodovou pěnu a relaxovala. Musela jsem dostat z hlavy, alespoň na chvíli, práci, mail, dopis a vše okolo. Několikrát jsem si připouštěla teplou vodu. Když jsem vylezla, oblékla si pyžamo, tak jsem šla do pokoje. Erik seděl na posteli. Lehla jsem si vedle něho. Musela jsem během chvilky usnout. Zdál se mi hrozný sen.

Byla jsem zavřená v temné místnosti. Ruce mi svíraly řetězy. Cítila jsem zatuchlinu a plíseň. Slyšela jsem kapat vodu. Pokusila jsem se dostat pryč, ale nešlo to. Najednou jsem uviděla světlo. Byla to obrazovka, ve které byla postava, ale měla schovaný obličej.

Neznámá postava: „Je zbytečné se snažit utéct,“ zasmála se.

Já: „Proč mě tu držíte?“

Neznámá postava: „Jsi pro nás nebezpečná. Mám pro tebe malé překvapení. Natoč hlavu na levou stranu. Uvidíš tam něco, co se stane i tobě, pokud nebudeš spolupracovat.“

Udělala jsem vše, co mi nakázala. Náhle se rozsvítilo bodové světlo a já uviděla… Musela jsem zavřít oči.

http://ourstories.stmivani.eu/gallery/6f26e70433_37522216_o2.jpg

„Kate!“ volal mě něčí hlas.

Otevřela jsem oči a sedla si. Brečela jsem.

„Byl to je sen,“ uklidňoval mě Erik. Lehla jsem si nazpátek, hlavu si položila do Erikova ďolíku mezi hlavou a ramenem. Přitulila jsem se k němu a uklidňovala se. Hladil mě po zádech a šeptal uklidňující slova…

Snad se vám líbila. Byla bych ráda, kdybyste napsali, jestli má cenu pokračovat. Děkuji Kiki :D

« Předchozí díl

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování