OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život je nespravedlivý 3. kapitola

16.08.2013 (08:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 520×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

3. kapitola

Ráno jsem se vzbudila dřív než Erik. Potichu jsem si vybrala oblečení a zalezla do koupelny. Když jsem se podívala do zrcadla, zhrozila jsem se. Vlasy mi trčely na všechny strany a pod očima se mi rýsovaly pěkné kruhy. Vysprchovala jsem se a oblékla riflové kraťasy, červené tričko a černé supry. Kruhy pod očima jsem zamaskovala make-upem, oči obtáhla černou tužkou a řasy zvýraznila řasenkou. No, vypadala jsem líp.

Z pokoje jsem si vzala mobil a šla na balkón zavolat mému „taťkovi“.

Taťka: „Ahoj, holčičko.“

Já: „Ahoj tati. Jak se máš?“

Taťka: „Jde to. Mám hromadu práce. Dali mi na krk mladého feťáka.“

Já: „Tak to ti nezávidím, pokud je jako ostatní.“

Taťka: „Ani ne. Odvykačka mu problém moc nedělá. Snaží se.“

Já: „No páni! To se jen tak nevidí.“

Taťka: „A co ty?“

Já: „Spousta práce. Jsem mimo město.“

Taťka: „Dobře. Hlavně na sebe dávej pozor.“

Já: „Neboj, dám. Mám tě ráda.“

Taťka: „Já tebe taky.“

Teprve teď jsem si všimla, že je odtud pěkný výhled na dětské hřiště a park. I když bylo brzy ráno, spousta dětí už tam byla a hrála si. Rodiče seděli na lavičkách a pozorovali je. Ani jsem nevěděla proč, ale z očí mi začaly stékat slzy.

„Ty už jsi vzhůru?“ ozval se za mnou Erik.

Rychle jsem si setřela slzy, aby je neviděl.

„Hm. Nemohla jsem spát.“ řekla jsem.

„Všichni se chovají, jako by se nic nedělo.“

„Možná je to lepší. Odtrhnout se od světa a žít.“ zašeptala jsem.

„Neřekl bych, že je nejlepší se odtrhnout od problémů.“ řekl Erik.

„Oni, ale mají něco, co je drží nad hladinou.“

„Co?“ zeptal se.

„Rodinu. Lásku.“ odpověděla jsem.

„Vždyť rodinu máme taky a lásku v rodině také.“

„Ty, ano. V New Yorku na tebe čeká rodina, která tě má ráda. Já jsem vše ztratila už jako malá.“

„Proboha, Kate! A co James? Já a má rodina?“ zeptal se.

„Jamese mám ráda, přijal mě za svou dceru, ale lásku, kterou jsem potřebovala jako malá, mi nedá.“ vzdychla jsem. „Ty si můj nelepší, vlastně jediný kamarád. Víš o mě vše a nic před tebou netajím. Sice mě tvá rodina přijala, ale nechci se vnucovat někam, kam nepatřím.“

„Jestli myslíš Jess, která nebyla z toho zrovna nadšená…“ začal, ale já ho přerušila.

„Nejde o Jess. Možná trošku, ale ta mi akorát otevřela oči.“

Z našeho rozhovoru nás vyrušil mobil.

Přišla mi smska:

Dobré ráno! Dnes vám to sluší, slečno Lopézová. Copak, že byste se pohádala se svým kolegou? Všiml jsem si, jak se díváte na spokojené rodinky. Chybí vám to?!

Rozhlížela jsem se okolo, ale žádného divného člověka jsem neviděla.

Nemusíte se rozhlížet. Mě neuvidíte, ani kdybych sám chtěl. Otevřete si mmsku, která vám teď přišla.

Poznala jste svou matku?

Mobil jsem pustila na zem, začala brečet a vyběhla z motelu ven. Erik za mnou volal, ale nevšímala jsem si ho. Doběhla jsem do parku. Šla jsem a pokusila se zahnat myšlenky. Lidé, které jsem potkala, na mě koukali. Došla jsem k nějakému rybníčku. Nikdo tu naštěstí nebyl. Sedla jsem si na jednu z laviček. Všude kvetla spousta květin.

Seděla jsem a brečela. Najednou se mě někdo dotkl a já se šíleně lekla.

„Omlouvám se! Nechtěla jsem tě vylekat.“ ozval se dívčí hlas.

Počkat, já ten hlas znám. Byla to Jesse.

„Co se stalo?“ zeptala se mě.

„Jesse, proč nejsi ve škole?“ zeptala jsem se.

„Řeknu ti to, když mi povíš, proč jsi tady a brečíš.“ odpověděla.

„Nechci tě otravovat.“ řekla jsem.

„Nikoho otravovat nebudeš.“

„Tak dobře, ale ty první.“ vzdychla jsem.

„Nejsem ve škole proto, že delší dobu mi dělá jedna holka ze života peklo. Jmenuje se Emily Hollisová. Je to namyšlená, bohatá fiflena. Kluci s ní lezou do postele jen z hrdinství. Všichni jí zbožňují. Já jsem k nohám nepadla, a proto začala dělat naschvály.“ začala.

„Řekla jsi to někomu?“ zeptala jsem se.

„Ne, seš první.“ odpověděla.

„A co Damon?“

„Damon má svých starostí dost. Nechci mu přidělávat další.“ vzdychla si.

„No, teď ty.“ vypadlo z ní.

„Když mi bylo pět, mamka měla autonehodu. Policie nikdy nenašla tělo a říkala, že jela moc rychle a nezvládla řízení. Taťkovi to připadalo divné, proto začal pátrat. Už to skoro měl, když ho brutálně zbili a dvakrát prostřelili lebku…“ začala jsem brečet „Vše jsem viděla. Od dvanácti jsem byla v děcáku. Pustili mě v sedmnácti. Musela jsem seo sebe postarat sama. Na ulici mě našel James. Ujal se mě a přijal za svou dceru. Od mala jsem chtěla pomáhat proti zločinu. Nějaký ten rok už to plním. Víc ti říct nemůžu.“

„Kate, to jsem netušila. Je mi to líto.“ objala mě. Jen jsme tam tak seděly, ani jedna nemluvila. No, není to divné. Uklidňovala mě dívka, která zatím toho moc nepoznala, má své problémy a známe se dva dny?

„Nerada tě tady nechávám samotnou, ale musím do práce.“ promluvila Jesse.

„Nevadí, jen běž. Já se půjdu podívat do města.“ řekla jsem.

„Dobře, hlavně nevyváděj blbosti, ano?“ zvedla se.

„Neboj, ahoj!“ rozloučila jsem se.

„Ahoj!“ zavolala a byla pryč.

Zvedla jsem se a šla si prohlédnout město. Došla jsem na náměstí. Lidé se okolo usmívali a užívali. Všimla jsem si jednoho baru, hned na kraji. Vevnitř to vypadalo docela dobře.

Sedla jsem si k baru a okamžitě si mě všiml barman.

„Co to bude, kočičko?“ usmál se.

„Co takhle panáka vodky?“ oplatila jsem mu. Ihned ho šel nalít.

„Tak, tady to je.“ položil přede mě panáka. Popadla jsem ho a kopla do sebe.

„Dej mi ještě jednoho.“ poprosila jsem.

No a takhle to šlo do té doby, než mi někdo dalšího panáka sebral a řekl barmanovi, aby mi už nedával.

„Co si to, škyt, dovoluješ?!“ řekla jsem a koukla na dotyčného.

„Jé Eriku, dej si, škyt, se mnou jednoho.“ prosila jsem.

„Katy, ty máš dost. Poj´d, půjdeme do motelu.“ řekl a natahoval ruce.

„Já domu ještě nechci, škyt.“ odporovala jsem.

„Nech toho a pojď!“ zkusil znovu.

„Až si dáš, škyt, se mnou panáka.“ odporovala jsem.

„Jednoho, Kate, jednoho.“ povolil.

Barman nám podal dva, když jsem si jeden vzala, ťukla jsem si s Erikem a kopla ho do sebe.

„Můžeme jít.“ natáhl znovu ruce. Opět jsem uhnula.

„Jeden tanec, škyt.“ řekla jsem. Erik se na mě díval a nevěděl, co se mnou.

„Kate, varuju tě! Buď půjdeš po svých, nebo tě popadnu násilím!“ řekl výhružným hlasem.

„Obě nabídky, škyt, zní zajímavě.“ zasmála jsem se.

„Jak chceš!“ řekl, stoupl si přede mě, vyhoupl si mě na rameno jako pytel brambor, na bar hodil peníze a odcházel.

„Na, na, la, la! Nebolí tě takhle náhodou záda?!“ zasmála jsem se.

„Ne, ale jakmile se nepřestaneš vrtět, dostaneš!“ vyhrožoval. Opět.

„Copak mi uděláš, škyt.“ zeptala jsem se.

Z ničeho nic mi jednu plesknul přes zadek. V tu chvíli mi to přišlo vtipné a začala se smát. Jen kroutil hlavou.

Než jsem se nadála, seděla jsem na posteli.

„To už jsme tu?!“ zasmála jsem se.

„Sakra, Kate!“ nadával.

„Proč se rozčiluješ?“ zeptala jsem se.

„Proč?! Volal Fox. Chtěl s tebou mluvit. Nadával, že si mu nezavolala, když jsem mu řekl, že tu nejsi, začal ještě víc. Máme tu makat na největším zločinu a ty se ožereš v pravé odpoledne! Pokud to takhle půjde dál, budu tě muset z případu stáhnout a pošlou mi sem někoho jiného. Taky to pro mě není jednoduchý a nechci pracovat s Gabrielou!“ nadával a nějak mi přestalo být do smíchu.

„A aby to nebylo málo, unesli další holčičku!“ vrčel.

„Eriku, já…“ zkusila jsem promluvit.

„Žádný já, Kate! Mám toho dost!“ přerušil mě.

„Nemusíš na mě ječet! Nemám to zrovna jednoduchý! Děláš, jako bys o tom nevěděl!“ zaječela jsem.

„Prostě si nemůžeme dovolit takové úlety a…“ 

Snad se líbila. A mockrát děkuju za váš komentář, jak pozitivní tak negativní. Kikilove

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je nespravedlivý 3. kapitola: