OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život na druhou - 2.

27.03.2011 (20:00) • pajam • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1131×

2. Stůj! Otoč se!

Hodina skončila a já se nešťastně doplazila do další třídy. Po celou první hodinu jsem v hlavě stále slyšela rozkazy, abych začala mluvit. Měla jsem toho plné zuby.

Doufala jsem, snažně jsem prosila a začala se modlit, aby to už přestalo. Tak nějak tajně jsem předpokládala, že když jsem nenapsala ještě pokračování a celý můj příběh skončil po první hodině, i ona se zatím vypaří a zmizí.

„Neboj, zlato, jsem tu stále. Není to úžasný? Doteď jsem ti dělala jen to, co ty mně,“ smála se zákeřně Mandy.

Nenáviděla jsem ji. Stvořila jsem ji.

Nenápadně jsem vplula do třídy a rozhlédla se kolem sebe. Místa se pomalu začala plnit, tak jsem si vybrala opět místo vzadu a doufala, že tentokrát jsem místo nikomu nezasedla.

Naštěstí se nikdo neozval a to ani v mé hlavě. Díky Bohu!

Šla jsem chodbou na oběd a cítila se relativně šťastná. Ve škole si mě nikdo už nevšiml, nikomu jsem nezasedla místo a Mandy uvnitř mé hlavy nepromluvila. Vážně jsem byla spokojená.

To však přestalo, když se mi protlačil do hlavy zase ten vtíravý hlas.

„Zastav!“ poručila.

Zakroutila jsem očima, ale poslušně jsem zastavila. Připadala jsem si jak robot, jen čekat na další příkaz. Mandy si to zatím užívala.

„Otoč se doprava,“ nakázala a já nenápadně švihla očima, co se tam tak zajímavého děje.

O zeď se tam opírali nějací velmi zamilovaní puberťáci a světu předváděli, jak se správně provádí výplach ústní dutiny.

Nepochopila jsem, o co jí šlo, ale když mi znovu poručila, abych se ani nehla, pochopila jsem.

Ten kluk, o kterého se opírala nějaká blondýna, takže nebyl moc vidět, byl pravděpodobně ten Jeremy z rána. Nějak jsem ale nepochopila, proč jsem se na ně měla koukat. Přišlo mi to úchylný. Nic víc.

Povzdech v mé hlavě mi dovolil, abych se rozešla do jídelny.

Tohle ti splatím, ty mrcho! slibovala jsem jí.

Mandy změnila taktiku.

Vážně se mě rozhodla zničit, když už na obědě se mi snažila vymluvit díru do hlavy. Komentovala vše kolem mě a teď ve třídě to bylo mnohem horší.

Strnule jsem seděla na místě – naštěstí sama – a snažila si přezpívávat naši hymnu. Vážně jsem zkoušela všechno, co se dá, ale ji jsem se zbavit nedokázala.

„Vidíš toho kluka? Vypadá, jak nějaký přerostlý mimino! Hej! Mimino! Vytáhni si kalhoty! Rozkrok se nosí vejš!“ pokřikovala a k tomu se mě snažila přinutit to říct nahlas.

Naštěstí jsem se udržela, což se jí ani trochu nelíbilo.

Nepřestávala mluvit ani na cestě domů, kde jsem měla naplánovanou pomstu.

Okamžitě jsem letěla k notebooku a začala cvakat ještě s taškou na zádech. Nebyla to vražda, jak jsem si původně navrhovala, ale její postoj k tomu klukovi mě přinutil jí udělat to, co ona doufala, že se stane u mě.

***

Na konci hodiny se sebrala a šla bludištěm chodeb ke své třídě. Snažila se rozpomenout, kde se asi nachází, ale musela zastavit, vyndat plánek školy a podívala se, kam to míří.

Zjistila, že jde úplně špatným směrem. Naštvaně si odfrkla, hodila batoh na záda a tentokrát už šla na jistotu.

Do třídy dorazila jako poslední. A jak zjistila, jediné volné místo bylo zase u toho divného kluka jako na první hodině. Nešťastně zakoulela očima a šla tentokrát do třetí lavice.

„Dovolíš?“ pronesla trochu nakrkle k tomu klukovi. Na její židli byla položená jeho taška a on s tím zřejmě nehodlal nic dělat, pouze se usmíval nad mobilem a někomu psal textovku.

Sebrala tedy mezi ukazováček a palec poutko a tajně doufala, že od něj nechytí žádnou nemoc. Hodila mu batoh na klín a s potměšilým úsměvem se posadila na židli.

„Hej!“ vykřikl. „Co to do tebe vjelo?! Seš normální?!“

Ačkoliv křičel na celou třídu a Mandy měla opět co dělat, aby mu jednu výchovnou nevrazila, s úsměvem se na něj otočila a nahlas podotkla: „Měl bys jít k ušnímu. Na mě řvát nemusíš, já tě slyším.“

Jeho tváře se nafoukly a oči se pokoušely ji probodnout. „Nebuď drzá. Nevíš, s kým si začínáš,“ varoval ji potichu.

Mandy si odfrkla, ukázala mu jeden ze svých okousaných prstů a otočila se dopředu.

Do konce hodiny už o sebe ani jeden nezavadil pohledem.

+++

Dopolední vyučování už proběhlo bez jediného styku s ním. Potkala ho, až když šla na oběd. Musela si dát do skříňky učebnice, aby je stále netahala a hned vedle ní se ocicmával s nějakou vysokou blondýnkou.

Odfrkla si, pomyslela si něco o puberťácích a pokračovala raději dál na oběd, jinak by se jí mohlo udělat špatně a rozhodně nechtěla se tady pozvracet. Teda pokud by to nebylo přímo na něj...

Akorát, že na obědě nastal problém. Doufala, že prostě někde najde nějaký opuštěný stůl, kam by si mohla sednout a obtěžovat jenom sama sebe, ale jak se zdálo, bylo tady plno.

A k tomu ještě si její chvilkové nervozity všimnul ten... ten... ten netvor.

„Copak? Koťátko si nemá s kým hrát?“ zasmál se posměšně a prošel kolem ní ke stolu nějakých dalších, podobných individuí.

Rozhodla se to vyřešit po svém. Vzala si do rukou bagetu, co si koupila, a tác opět vrátila. Byla tu autem, tak proč by se nemohla posadit do něj?

Vlezla si na zadní sedačky, sundala boty a natáhla se. Při okusování bagety si s kyselým obličejem brblala, že je život odpornej a někteří lidi si nezaslouží chodit po téhle planetě.

Nicméně se včas vrátila na odpolední vyučování. Chemie, ačkoliv si ji vybrala, byla pro ni španělská vesnice. Dost v tom plavala, ale na jednu stranu ji potěšilo, že v lavici sedí sama. Ten tvor na hodině seděl taky, ale úplně na opačné straně třídy. Ráda by vymýšlela, jak mu oplatit tu dnešní poznámku na obědě, ale musela se soustředit na výklad. Absolutně netušila, o čem to učitel mluví.

Poslední hodina byla tělocvik, ze kterého utekla, protože měla od svého otce omluvenku. Přemluvila ho, aby ji hned od začátku tolik nemořil.

Doma odhodila tašku do rohu, vzala mp3 a dospávala to ranní vstávání. Ve snech ji ale provázel namyšlený úsměv pana neznámého.

***

Tak dobře, jsem asi moc hodná, pomyslela jsem si a povzdychla si. I tak se mi povedlo pár věcí. Věc s obědem jsem jí dala spočítat, ačkoliv já si seděla hezky sama u stolku. A chemie je taky bod pro mě...

V hlavě se mi ozvalo rozzuřené vrčení...

Pajam

A na závěr malý dotaz. Jak by se měl jmenovat ten kluk? Napadl mě Matt, ale jako Matt nevypadá. :D

Autor: pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život na druhou - 2.: