OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život na druhou - 3.

02.04.2011 (17:00) • pajam • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1237×

3. A kterápak Vy jste?

Utahaná, nevyspalá, naštvaná.

Tak jsem se cítila, když jsem následující den musela vstávat do školy. Mandy věděla, že ji chci dát dohromady s tím klukem, jehož jméno jsem stále nevěděla, ale zřejmě se jí to ani za mák nelíbilo. A dávala mi to dost jasně najevo.

Celou noc jsem se převalovala, nadávala, proklínala, prosila, aby už konečně byla zticha, a doopravdy hystericky křičela s polštářem na uších. Dávala mi zabrat a já myslela, že se psychicky zhroutím.

Teď před školou od ní byl klid. Neslyšela jsem ani slovo. Doufala jsem, že třeba spí a dá mi po celou školu pokoj, ale nedovolila jsem si to pomyslet nahlas, abych to nezakřikla.

Notebook jsem měla s sebou. Sloužil mi jako varování pro toho vetřelce. Dovolí si něco a neručím za sebe!

Začala první hodina a já překvapeně zjistila, že sedím sama. Ten... Jeremy se dneska nedostavil, takže jsem se nemusela bát, abych nevypadala příliš za cvoka, kdyby se hlas v mé hlavě opět ozval.

Angličtina je jistě velmi poutavý jazyk s plno spisovateli, určitě bude i velmi důležitý pro zbytek mého života. Každopádně jsem na notebooku otevřela Google a hledala něco, jakoukouliv zmíňku o tom, proč mám v hlavě hlas mé vymyšlené postavy, která se mými pravidly rozhodně nehodlá řídit.

Musela jsem projevovat určitě velkou pozornost článku od nějakého doktora, když se ke mně nedostal hlas učitele, který se mě na něco, absolutně netuším na co, ptal. Z čista jasna jsem ho měla za zády a slyšela jsem hlubším hlasem titulek. Chvilku mě vyděsilo, že mám v hlavě ještě někoho, ale pak se notebook zaklapl a já se rozhlédla po třídě.

Vedle mého stolu si poklepával nohou učitel a jeho nepříjemný pohled se do mě probodával.

„Mohla byste mi říct, slečno, na co jsem se ptal?“ zeptal se patřičně nakrkle.

„Omlouvám se,“ špitla jsem rudá až někde hodně dole.

„Trpíte schizofrénií, že jste si musela uprostřed hodiny hledat o tomto problému článek?“ Na listě nenáviděných učitelů se právě probojoval na první místo. Takhle to říct před celou třídou!

Klesla jsem ještě níž na židli a raději neodpověděla. Totiž, co kdybych tím vážně trpěla? To bych mu musela lhát, že mi nic není, a to já neumím!

„Dávejte příště pozor,“ ukončil mé trápení a otočil se ke zbytku třídy, kteří na mě stále pobaveně koukali.

V mé hlavě se ozvalo tiché uchechtnutí. Potvrdila se má teorie. Čert nikdy nespí!

A aby toho ještě nebylo málo, uráčil se ukázat i můj soused, což si vysloužilo tiché oddechnutí Mandy. Potvora jedna zlá, zákeřná!

„Vidíš ta jeho kukadla?“ zeptala se mě s potlačovaným smíchem.

Nevidím, nekoukám se na něj, odpověděla jsem jí.

„Tak se otoč, jsou fakt krásný,“ přesvědčovala mě.

Jak ty to můžeš vědět, když jsi v mé hlavě? divila jsem se.

„Přirozený talent,“ povzdychla si teatrálně.

Važ slova, nikdy nevíš, co použiju! varovala jsem ji.

Mandy vyfoukla syčivě zvuk a zase se zklidnila. Nechápu, co ji to popadlo. Můj život řídit nemůže. Já za to ten její ano, měla by se ke mně chovat uctivěji, mileji a rozhodně méně drzeji.

Šla jsem pomalu chodbou. V hlavě přesvědčovala Mandy, že ji dokážu zastřelit během dvou sekund a nevšímala si okolo žijící a skutečné osoby.

„Proč jsi hledala schizofrenii?“ zeptal se stydlivý hlásek někde za mnou.

Otočila jsem se a spatřila malou dívku, kterou jsem dneska určitě viděla ve třídě.

„Zajímalo mě, jak se takový člověk chová,“ vyhnula jsem se odpovědi. Byla to pravda, jen jsem neupřesnila, jakého člověka myslím.

„Měla bych ti dávat lekce lhaní,“ pronesla trochu znechuceně ta osoba vtíravá.

„Ehm, já jsem Mary,“ podala mi ruku. Pochopila jsem, že ta první věta byl jen způsob, jak začít konverzaci. Tak blbá jsem ještě nebyla, abych to nepoznala.

„O tom vážně pochybuju...“

Drž hubu, konečně! Nezvládnu dvě konverzace naráz! vyjela jsem poněkud zprudka. Nicméně ji to umlčelo.

„Rory,“ ovládla jsem své vnitřní rozpoležení, usmála se na tu milou dívenku a podala jí ruku.

„Nechceš si ke mně sednout na obědě? Všimla jsem si, že sedíš sama.“ Anděl! Ten, co ho sem seslal, má diamantový ručičky!

„Děkuji,“ špitla jsem dojatě.

„Tak já už musím na hodinu. Měj se, Rory,“ zamávala mi a můj anděl zmizel.

„Až budeš přemýšlet, s kým mě seznámíš, nezapomeň na tuhle holku. Žádný roztleskávačky ani nic podobnýho,“ varovala Mandy.

Nemusíš se vůbec bát. Můj ďábelský smích se rozezvučel hlavou a já přes něj zaslechla jen rezignované povzdychnutí.

Konečně vidí, kdo je tu pán!

Původní plán, že s Mandy zase o kousek pohnu na obědě, tedy padl, ale nějak jsem se nemohla za to zlobit. Získala jsem svou první kamarádku. Byla stejně potichu jako já a přesto ze mě dokázala páčit informace jako Rose.

Ptala se mě, jestli už jsem někoho poznala na téhle škola. Popravdě jsem jí odpověděla, že pouze svého souseda na angličtině. Trochu se začervenala, sklopila zrak a pak začala o něčem jiném. Poslouchala jsem ji minutu, než mi to došlo.

„Někdy jsi vážně natvrdlá,“ povzdechla si Mandy v mé hlavě.

„Ty jsi zamilovaná!“ vyhrkla jsem trochu víc nahlas.

Její překvapený pohled a pak rychlý rozhled po všech okolo, jestli si toho někdo nevšiml, mi byl jasnou odpovědí.

„Nejsem!“ bránila se červená až za ušima.

„Do toho Jeremyho, že jo?“ špitla jsem o poznání tišeji.

„Ne tak nahlas!“ úpěla a schovávala si tvář do dlaní.

„Páni,“ vydechla jsem. „Vždyť je to blbeček,“ podotkla jsem. Dobře, neznala jsem ho vůbec, ale vážně se mi tak zdál. Skoro stejný jako ten, se kterým si jednou Mandy začne. Rozzuřený hlas mi dával jasně najevo, jak se mnou v tomto názoru nesouhlasí.

„Není, je náhodou chytrej a hezkej,“ bránila ho potichu.

Rozhodla jsem se ji netrápit, ale ten přimontovaný pobavený úsměv nechtěl jít dolů.

„A proč spolu nejste?“ drze jsem poznamenala.

„Není to tak jednoduché,“ povzdychla si. Rozhlédla se po jídelně a s potěšením mohla poznamenat, že bychom měly jít na hodinu. Já se jen tak nedám!

Proč jsi potichu? zeptala jsem se mého vetřelce. Bylo mi divné, že se teď moc neprojevuje.

„Pozoruju svou oběť a nechávám tě nabrat nápady,“ pronesla podivným, unaveným hlasem.

Jsi ospalá? prohodila jsem škodolibě.

„Jak tě to mohlo napadnout?!“

Uzavřeme dohodu, navrhla jsem. Ty mě necháš v noci spát a já ti přičaruju podobnou kamarádku jako je Mary.

Chvíle ticha a dlouhého rozmýšlení.

„Beru,“ zívla.

Teď jsem teprve byla spokojená.

„Jak bylo ve škole?“ zeptala se mě Rose z druhého konce stolu, když mě s hrnkem kafe pozorovala, jak se láduju její povedenou masovou roládou.

„Mám novou kamarádku,“ zahuhlala jsem a nabrala si další větší kus, než se mohl vejít do mé pusy.

„Jak se jmenuje?“ zeptal se táta od dveří a mně tím přivodil srdeční kolaps a zaskočení.

Po dvou perdách do zad a několika locích studené vody, kterou mi pohotově přinesla Rose, jsem mu mohla konečně odpovědět. „Mary,“ pronesla jsem trochu víc zadýchaně.

Starostlivě se na mě zahleděl, pohladil mě po vlasech a nejspíš se rozhodl, že už mě dneska natrápil dost, takže se odebral do pracovny.

„Chci otce, co se o mě bude víc starat,“ podotkla Mandy a mě to trochu ranilo. Táta se vážně snažil, ale co mohl dělat s holkou v mém věku?

Buď ticho, špitla jsem k ní plačtivě.

Neozvala se.

Musela jsem se hodně přemlouvat, abych nabrala veškerou energii a Mandy začala psát. I tak jsem všechno napsané – dva odstavce – označila, klikla na Delete a raději šla spát. Tak hnusná, abych jí něco provedla, když nemám náladu, nejsem. Jednou jí to však vrátím!

Autor: pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život na druhou - 3.: