OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život? Někdy krutý, jindy něžný a vždy plný nástrah - 1. kapitola

06.07.2011 (20:00) • MaiQa • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 542×

10. srpna

Temnota. Stahovala mě k sobě. Ať jsem se snažila jakkoliv, vyhrávala. Unášela mě od něj pryč. Daleko od všeho, ale já nechtěla. Nechtěla jsem je ztratit. Potřebovala jsem je ještě jednou vidět. Hlavně jeho. Světlo mého života. Co když mu už nikdy nebudu moct říci co vše pro mě znamená? Snažila jsem se s temnotou bojovat ještě urputněji. Nedařilo se mi to. Jenže já se nevzdám. Nesmím. To by mi nikdy neodpustily. Musím bojovat.

***

Nejprve mě začal přicházet k sobě sluch. I když jsem si chvíli myslela, že ani on není v pořádku. Slyšela jsem jen dva zvuky. Tiché oddechování a hlasité pípání. Ten druhý zvuk byl až moc blízko. Těsně u ucha řekla bych. Znervózňoval mě. Pak mě ovšem upoutal jiný zvuk. Na druhé straně od pípavého zvuku, vrzla židle. Málem jsem ji přeslechla, ale nejspíš linoleum udělalo své. Z tichého odsunutí se stalo hlasité skřípění. Někdo naštvaně něco zamumlal. Pak jsem ucítila proud vzduchu a teplý dech, který mě šimral na krku.

„Za chvíli jsem zpět, lásko,“ zašeptal nakřáplý hlas. Pokusila jsem se otevřít oči. Kdo to je? Co tady dělá? Jak se sem dostal. Snažila jsem se najít své oči. Nemohla jsem. Jsem tu uvězněna? Ve vlastním těle? Pokusila jsem se o to znovu. Podařilo se mi je nalézt. Snažila jsem se zaostřit, šlo to velmi těžce, ale podařilo se mi to. Byla jsem v nějaké místnosti nabarvené na bílo. Nemocnice! Proč? Jak?

Pokusila jsem se zvednout ruku, ale nemohla jsem. Otočila jsem hlavu na stranu a uviděla důvod. Měla jsem ji v sádře. Co se mi stalo?

Podívala jsem se na druhou stranu. V druhé ruce jsem měla zapíchnuté jehly. Udělalo se mi nevolno. Nesnášela jsem jehly. Odmalička. Odtrhla jsem pohled s dál zkoumala pokoj.

Z pozorování mě vytrhlo otevření dveří. Nadskočila jsem leknutím a otočila hlavu ke dveřím. V nich stál jako solný sloup nějaký kluk. Popadla mě nervozita a mé srdce se samo od sebe rychle rozeběhlo. Přístroje, na které jsem byla napojeny, začaly šílet. Do pokoje vtrhly sestřičky. Jakmile viděly, že jsem vzhůru, všechny se trochu uvolnily. Podívaly se na mě a na toho kluka. Jedna z nich zavelela, aby všechny odešly. Chtělo se mi řvát. To mě tu s tím cizím klukem nechají samotnou? Co když mi něco udělá?

„Konečně jsi se dočkal,“ řekla mu jedna z nich než odešla. Žaludek se mi scvrkl do malé kuličky. Co tím myslela. Chce mi snad opravdu něco udělat? On tu snad býval vždycky?

Nadechl se a přešel k mé posteli. Měla jsem sto chutí si vytrhnout z ruky ty hadičky a utéct. Proč tu je? Kdo to je? Co tu dělá?

„Myslel jsem si, že už se nikdy neprobudíš,“ zašeptal. Úleva v jeho hlase byla přímo hmatatelná. Nechápala jsem to. Vlastně jsem nechápala vůbec nic. A vůbec jsem po tom netoužila.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se šeptem a doufala, že se nerozzuří. Neznala jsem ho, takže jsem nevěděla jak bude reagovat a toho jsem se bála. Zatvářil se ublíženě. To jsem nečekala.

„Nepamatuješ si na mě? Jsem Michael,“ odpověděl, jeho hlas se třásl.

„Nevím o tom, že bych někoho s tímto jménem znala a už vůbec ne, že bych s někým chodila. Promiň, musel jsi si mě s někým splést,“ stála jsem si za svým. Přece nejsem blázen, to bych si pamatovala, kdybych s ním chodila.

Odtáhl se od mé postele, natáhl se pro své věci a vstal, až poté se na mě zase otočil.

„Asi bych měl jít. Kdyby sis vzpomněla, mé číslo znáš,“ oznámil mi a odešel. Jakmile se za ním zavřely dveře, měla jsem pocit, že mé srdce puklo. Nechápala jsem proč. Vždyť jsem ho ani neznala, nebo ano? Ach bože, jak je možné, že nevím, jak jsem se tu octla. To poslední, na co jsem si vzpomněla byla oslava mých patnáctých narozenin. A rozhodně se nemohla stát, že jsem se tam praskla o stůl. To je nemožné, tak co se teda vlastně stalo?

Dveře pokoje se rozlétly, doslova. Byla to taková šlupka, že se odrazily od stěny a znovu se zavřely. Do pokoje vlétla nějaká žena. Panebože. Tohle je přece má matka. Zalapala jsem po dechu, tohle není normální. Jakoby zestárla o alespoň šest let. Jak se mohla tak rychle změnit. Nebo jsem byla já tak dlouho mimo?

„Jsem tak ráda, že jsi vzhůru, zlatíčko. Tolik jsem se o tebe bála. Nikdo nevěděl, co přesně ti je, co ti udělal ten náraz. Jak se cítíš?“ Čekala jsem, až si pobrečím a přitom jsem si třídila myšlenky.

„Mami, jak dlouho jsem byla v bezvědomí?“ zeptala jsem se jí, jakmile se sebrala.

„Čtrnáct dní, zlato, proč?“ odpověděla mi a přiložila otázku.

„Jen tak. Kolikátého je dneska?“

„23. srpna,“ odpověděla mi, jenže to nebylo to, co jsem chtěla vědět, ačkoliv mě to hodně udivilo. Já měla přece narozeniny v září. To jsem snad byla skoro rok v limbu? Vyžádala jsem si od ní rok.

„2009,“ odpověděla mi zaraženě. Zalapala jsem po dechu. Jak jsem mohla být v bezvědomí jen čtrnáct dní? Vždyť má poslední vzpomínka je z roku 2007. Buď jsem blbá já, nebo moje matka. A pak mi to došlo. Proto jsem si nepamatovala, co se mi stalo. Já ztratila paměť. Mé srdce se rozeběhlo ohromnou rychlostí. Přístroje začaly šílet. Do pokoje vlétlo snad celé oddělení. Na něco se mě ptaly, ale já je neposlouchala. Nedokázala jsem. Moje mysl se soustředila jen na jedno. Já ztratila paměť.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život? Někdy krutý, jindy něžný a vždy plný nástrah - 1. kapitola: