Život? Někdy krutý, jindy něžný a vždy plný nástrah – Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Vzpomínky před očima se mi objevují a já je mažu jednu za druhou, tak jak mi v hlavě běhají, teď už nebudou... Sophie měla vše. Milující rodinu, přítele, pravé kamarády. Jenže po závažné nehodě o většinu z toho příjde. Ztratí paměť. Nepamatuje si nic, co se stalo za poslední dva roky. Její rodina toho využívá. Stěhují se pryč. Sophie to moc nevadí, ovšem pak ji něco nebo někdo začne nehorázně chybět. Jenže kdo či co?... Prolog je vlastně zároveň i jeden z posledních dílů. Dozvíte se vše potřebné, tedy skoro vše. ;)

14.01.2011 (11:00) • MaiQa • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 904×

Prolog

„Čekal jsem na tebe,“ zašeptal po nesnesitelné chvíli mlčení. „Vážně. Doufal jsem, že si vzpomeneš a přijdeš za mnou. Ale nepřicházela jsi. Miranda mi opravdu hodně pomohla. Nechtěl jsem, ale zamiloval jsem se do ní. Prostě to tak nějak vyplynulo…“ vysvětloval.

„Já to nechci slyšet!“ vykřikla jsem a zacpala si uši. Možná by bylo lepší, kdybych si nikdy nevzpomněla. Nemuselo mě to tolik bolet. Objal mě. Odstrčila jsem jej loktem. Znovu se mi spustil proud slz. Znovu se mě pokusil obejmout. Neměla jsem sílu ho odstrčit. Před očima se mi začala promítat nová vzpomínka.

Zaklepala jsem na dveře. Ruce se mi klepaly. Bože. Takhle nervózní jsem ještě nikdy nebyla. Ne z návštěvy kluka. Nikdo neotvíral. Otáčela jsem se a chystala odejít. Že jsem se vůbec pokoušela. Najednou se dveře otevřely. Stál v nich On.

„Ahoj. Co tady děláš? Nečekal jsem tě,“ řekl nervózně. Usmála jsem se na něj.

„Šla jsem náhodou kolem a řekla jsem si, proč tě nepozdravit,“ zamumlala jsem nervózně.

„Pozval bych tě dovnitř, ale bohužel nemám čas. Za chvíli budu odcházet,“ odmlouval se. „Máš zítřek volný?“

„Jo. A nemohla bych tu na tebe počkat? Mohli by jsme jít spolu,“ navrhla jsem a hned poté se začala proklínat. Bože, ještě si bude myslet, že jsem nějaká stíhačka.

„No…“ začal odpovídat, ale já jej už nevnímala. Na schodech se objevila nějaká holka. Vykuleně jsem se na ni dívala. Otočil se i Michael.

„Vypadni nahoru,“ křikl na ni rozzlobeně. Poslechla jej. Až jakmile zmizela z dohledu, byla jsem schopna se na něj podívat. Vypadal zmučeně.

„Sophie, není to tak jak to vypadá,“ zašeptal. Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem to raději ani slyšet. Stejně by lhal. Jako teď. Jako od začátku. Otočila jsem se a rozutekla se pryč.

Jenže dneska to nebylo jako předtím. Tenkrát to opravdu bylo nedorozumění. Byla to jeho sestra, ale dnes? Moc děkuji ztrátě té pitomé paměti. Díky ní jsem přišla o člověka na kterým mi záleželo nejvíc. Setřela jsem si slzy z tváře a vymanila se mu z náruče. Odsunula jsem se od něj, jak nejvíc jsem mohla. Zmučeně mě pozoroval.

„Dneska se nejspíš vidíme naposledy. Ale chci, abys věděl proč jsem tu. Na mobilu máš několik zameškaných hovorů a vzkaz na záznamníku. Když jsem si na vše vzpomněla, měla jsem potřebu tě urychleně vidět a omluvit se. Bohužel se to ale skončilo takhle. Ale o to nejde. Já. Víš, že na tohle moc nejsem. Prostě. Miluji tě a navždy budu. Byl jsi první kdo získal mé srdce a navždy na tebe budu vzpomínat,“ ukončila jsem řeč a zvedla se. „Sbohem, Michaeli,“ zašeptala jsem a odešla. Celou cestu domů jsem zadržovala slzy. Měla jsem raději umřít, nebo zůstat navždy v bezvědomí. Proč mě museli zachraňovat? Mstil se mi snad ten nahoře za něco? Byla jsem odsouzená navždy trpět? Nemít šťastný konec? Znovu se mi spustil proud slz. Tentokrát jsem se jich jedním švihem ruky zbavila. S dalším přívalem jsem se snažila bojovat. Potřebovala jsem vidět na cestu, slzy by mi v tom zrovna moc nepomohly. Hlavou mi začaly vířit vzpomínky. Na naše šťastné chvíle. Už je to pryč. Nikdy se to nevrátí. Už nikdy to nebude stejné. Navždy bude vlastnit mé srdce. A on to ví.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování